Svobodné noviny na internetu

Balím snahu pochopit a napravovat tento svět. Od nepaměti v něm bojuje Dobro se Zlem, ale Zlo už zřejmě zvítězilo na celé čáře. Snahy vtěsnat svět do jakýchsi kolejí, vyhovujících většině lidí jako to pravé „lidství“, jsou neúspěšné. Soudím podle posledních událostí u nás i ve světě. Ať už člověka na náš svět přivedl kdokoli, ve všech případech měl člověk jako takový být na vrcholu potravinového řetězce a být pánem přírody. Tím se sice stal, ale v tom negativním smyslu. Stal se katanem svého druhu, tedy alespoň pro jeho většinu. Malá „nevětšina“, tedy vládnoucí oligarchie, která je původcem trendu dominace v přesvědčení, že svět je jejich a mohou si s ním dělat, co chtějí, se nám skutečně snaží dokázat, že jsme jim dáni jako podnož, abychom jim sloužili do roztrhání těla. Pokud to odmítáme, snaží se nám tělo roztrhat sami podle svého gusta. Mají na to, co je dobré, přece smlouvu se (všemocným!) Stvořitelem a ten ji musí dodržovat. Oni sami se o to starat nemusí, protože Stvořitel je přece vševědoucí, a pokud oni chtějí, udělat něco ne právě dobrého, musí to On vědět, a nezabrání-li jim v tom, pak s tím jistě souhlasí. To už je ovšem politika.

V tomto smyslu už byly popsány zbytečně stohy papíru: o historii tohoto světa i jeho snahách. O tom, co se povedlo či nepovedlo. O tom, že Zlo je vždycky o krok napřed před Dobrem a že se vyplácí. Dobro jsou jen náboženské pohádky pro ty, kteří věří slibům nebo falešným cílům doby, jako např.„Arbeit macht frei“. Ve skutečnosti platí právo silnějšího, posílené právem tlupy a potravinový řetězec. Snaha lidí (tedy alespoň některých) je prý vyjádřena na dolarové bankovce – pyramida s oddělenou nejvyšší částí (oligarchie) a vševidoucím Horovým okem, sledujícím a kontrolujícím každého jednotlivce dole (Velký bratr – NWO). S možností napravit jej pomocí implantovaného čipu na dálku. Nebo dokonce likvidovat. Proto ten ukrutný hlad po osobních datech, které tu kontrolu usnadňují.

Jak již bylo řečeno, vystřídalo se mnoho společenských řádů, ale ten současný lze považovat pro většinu lidí za nejhorší. Ne právě podle možností obživy. Ti, kteří mají dobrou práci pro oligarchii, soudě třeba podle stále dražších automobilů na ulicích, se nemají skutečně tak nejhůře. Je ale třeba si uvědomit, že technologie výroby a práce postoupila tak daleko, že většinu práce dělají stroje, takže životní úroveň by měla podle toho také stoupat, což se neděje. Stouply pouze zisky velkopodnikatelů a vžité výhody běžných občanů i za socialismu jsou naopak čím dále více zhoršovány. Příležitost k zaměstnání, doprava do něj, zdravotnictví a občanská vybavenost, možnosti rekreace jsou neustále oklešťovány ať už rušením potřebných zařízení, jako nemocnic, zdravotních středisek, dopravních spojů a jiných potřeb pro spokojený a slušný život zaměstnávaného člověka.

A to už nemluvím o životních podmínkách seniorů, pro které elity navrhují omezení zdravotní péče, aby zbytečně nepřežívali. Vysoké ceny nejen léků, ale i potravin a jiných potřeb posouvá mnohé z nich na hranici bídy. Když se takové problémy snaží vizionáři nešikovně odstranit, vede to k výstřelkům. Třeba jako zavedení „základní mzdy“, vyplácené bez rozdílu všem: od mimin po nejstarší – bez jakýchkoli nároků na odevzdání práce. To jsou ale po zkušenostech s dávkami Romům jen zhoršující návrhy. Je nereálné, že by lidé pracovali bez náhrady, jen jako osobní potřebu se realizovat. Zato se ale zdá, že jakékoli zhoršení životní situace pro ne právě produktivní osoby je pro elity vítané z hlediska genocidy. Ona horní strana oligarchie praktikuje nevyhlášenou válku proti vlastním občanům s nezlomnou vírou ve správnost svých názorů (což je typické pro skalní socialisty a svazáky i dnes). Kritiku nepřijímají, a projevují-li občané nespokojenost demonstrací, prohlásí jednoduše, že pod nátlakem vládnout nebudou (Petr Nečas). S občany, kteří jsou de facto jejich zaměstnavatelé, se odmítají bavit. Jejich asociálnost, jako třeba ministra Hegera, je do nebe volající. Je nejvyšší čas, aby šli od válu. Všichni.

S tím je ovšem problém, který mě nutí rezignovat na svoji práci na zlepšení stavu, protože pozbývá smyslu. Kýmsi koordinované snahy o ustavení státu Čechzrael u nás jsou již v takovém stadiu, že je to při dnešní apatií původního křesťanského obyvatelstva nezastavitelné. Čeští představitelé, jako Havel, Schwarzenberg a Vondra, zašli ve „spojenectví“ s USA mnohem dále než Husák či Honecker v „přátelství“ se SSSR (píše Czechfreepres). Za naše peníze vedeme americkou válku v Afghánistánu, za naše peníze jsme vyzbrojili a vycvičili izraelskou armádu pro šestidenní válku a nejspíše učíme jejich letce v nad hlavou nám létajících bombardérech dál. Karel Schwarzenberg podle zprávy v ČT nabídl Izraeli bez pověření v případě války azyl až pro milion Izraelců, kteří už anebo ještě neudrží kalašnikova. Třeba na stadionu na Strahově. Na své pozemky vtipně pozapomněl. Vstřícnost vůči Izraeli projevili také nejžhavější kandidáti na prezidenta na své schůzce v jedné hospůdce. Informace o ní však z internetu okamžitě zmizela. Velké pobouření také vzniklo po zprávě, že česká vláda hlasovala jako jediná evropská země proti přijetí Palestiny za nečlenský stát do OSN, aniž by se občanů zeptala na jejich názor. Přímo demonstrovala, že existuje země jako protektorát Ameriky, která může být vtažena do konfliktu třetí světové války.

Ptáte se, která zem to může být? Inu, to je tam, kde vládne trojkoalice čtyř stran, z níž ta čtvrtá nebyla volena nikým jiným než jejich ministry a poslanci zvolenými za jinou stranu. Ta si teď nárokuje dokonce post ministra obrany. Země, která v době, kdy nemá dost peněz pro potřeby svých občanů, vydává miliardy a životy svých vojáků za americké zájmy v Afghánistánu. Země, v níž v tramvaji, autobusu i metru mluví česky snad jen reproduktor, oznamující jména stanic. Země, kde platíte povinně zdravotní pojištění, ale lékařskou péči a léky si z větší části platíte sám a přímo. Kde platíte povinně sociální pojištění, ale chcete-li mít rozumný důchod, musíte si spořit, protože stát vybrané peníze použije na své rozhazování a na výplaty důchodů pak nemá ve státní kase peníze. Našetřené peníze na důchod však ztrácejí reálnou hodnotu inflací – číselná hodnota zůstává, ceny však od „sametu“ stouply více než desetkrát a úroky z vkladů ji nepokryjí, někdy ani ne poplatky. Země, kde kandidují na prezidenta bývalí komunisté z jejich Prognostického ústavu a jeden z nich je znám jako autor opoziční smlouvy. Ten prý povolil jako premiér paktu NASA nekontrolované přelety letadel, roptylující látky, navozující apatičnost obyvatelstva a možná i jinak nevysvětlitelné nemoci pro redukci jeho počtu. Kde sice byla dána možnost lidem volit si přímo prezidenta, ale podmínky pro kandidaturu jsou splnitelné jenom pro ty, kteří si mohou koupit podpisy, nebo jsou-li poslanci, či senátory, tak oběhnout si pár sněmovních kamarádů a dostanou k tomu ještě pár miliónů na volební kampaň. Kde vítěz voleb prezidenta je znám zřejmě už před volbami a kde genocida některých obyvatel je nejenom dovolena, ale i vítána.

V zemi, kde šanci stát se prezidentem má jen bývalý aktivní funkcionář KSČ nebo jiné, raději nejmenované organizace. Je známo, že vysoké státní funkcionáře si předurčují členové zákulisní světovlády a volební zákon pro zvolení našeho prezidenta je natolik volný, že je možné prakticky všechno pro zvolení předurčeného kandidáta. Aby jím byl ten, kdo s radostí splní každé jejich přání a ještě poděkuje, že tak mohl učinit. Aby jím byl ten, kdo v boji dvou kohoutů na světovém smetišti o zeď nářků získá možnost zmáčknout to zničující tlačítko za pokřiku, že k tomu si jej přece lidé zvolili. Archa pro flóru v Norsku a pro pány fauny v Americe je již prakticky hotova a vymývání Pétriho misek světa pro nový pokus nalézt rozumnou společnost může začít. Ta stávající zatím třeba zruší gravitaci a my se rozlétneme na nebesa jako kosmické smetí v prstenci, jako má Saturn.

A protože patřím už mezi ty „některé“ občany, nezbývá mi než sbalit si kufr s osobními potřebami a čekat, kdy se mám hlásit do krematoria, aby ubylo Kissingerových „zbytečných jedlíků“ v naději, že se mi podaří těch zbývajících pár dnů v klidu provegetovat. Až sem jsme to dopracovali. Je to poraženectví, já vím, ale ve volném pádu je už zbytečné se „stébla chytat“. Ono už tam vlastně ani žádné není. Svět jen vymetá ze svých prázdných truhel poslední špetky majetku na závěrečný koblížek pro své bytí. Dokonce i pes se naučí řídit auto (http://video.idnes.cz/?idvideo=V121205_174700_tv-zpravy_nov), politici se však řídit dobře stát nikdy nenaučí.

9. 12. 2012

Ing. Vladimír Veselý