Svobodné noviny na internetu

Tak nás čekají zase brzy prezidentské volby a všechny ty tanečky kolem toho. Budou však i nové zmatky, protože Parlament ČR kývl na přímou volbu prezidenta občany, ale způsob provedení není, myslím, ještě znám. Při vynalézavosti narušitelů ve svůj prospěch nás jistě čeká pěkná řádka zmatků i podvodů ve prospěch dnes už asi předurčeného favorita. Přímá volba je jistě spravedlivější, ale nemůže dopadnout jinak než „spravedlivé“ rozdělení majetku státu kupónovou privatizací Není divu, že se na tak lákavou funkci prezidenta tvoří již dlouhá fronta těch, kterým se líbí nejen pocty i moc, ale i jiné možnosti. A těch není málo, byť je funkce prezidenta republiky prezentována jen jako ceremoniáře a formálního potvrzovače rozhodnutí parlamentu a vlády. Vzpomeňme jen, kolik státoprávních rozhodnutí je v jeho rukou. Právě probíhající období je toho ukázkou:

1. Má právo pověřit podle svého uvážení sestavitele vlády a tím de facto premiéra republiky. Jak se to může „nepovést“, vidíme na Petru Nečasovi a jeho vládě.

2. Má právo veta a tím nemalý vliv na politiku státu, i když může být přehlasován.

3. Vytvářením obstrukcí při jeho povinném podepisování, i zveřejňováním vlastních názorů na různé politické události má na politiku státu nemalý vliv.

4. Má právo udělování milostí opět podle svého uvážení. Kontroverzní případy u něj i u jeho předchůdce asi nemusím rozebírat.

5. Přivádí na Hrad z titulu manželky první dámu, což není až tak zanedbatelná funkce – vzpomeňme jen na Dášenku a její snahy! I aktivity Livie Klausové ve správních radách.

Přes tyto téměř monarchistické pravomoci může podle Ústavy ČR zastávat úřad prezidenta kdokoli, kdo je starší 45 let a kdo může být volen do Senátu. Monarchie není zdaleka můj ideál, ale je třeba uznat, že následníci trůnu byli pro tuto funkci od dětství připravováni, byť po svém. My jsme mohli za těch 22 let mít zřízenou na některé vysoké škole fakultu politických práv a zvyklostí, kde by byli talentovaní (ne protekční!) jedinci školeni, pokud by projevili dostatečné vlastnosti pro takový obor. Právo vést stát nemůže mít kdokoli, musí to však být člověk odborně schopný (ale ne všeho!). To první by měly zajistit školy, to druhé přímá volba občany. Ti ale musí mít z koho volit a také vědět, koho volí.

Chce-li být někdo politikem českým, musí se vyhnout nejen přímé účasti, nebo dokonce kolaboraci (ale i podezření z ní – viz Loganův zákon v Americe) na aktivitách cizích států či skupin, k nimž nebyl většinou občanů pro jednání pověřen, jako je například účast na jednání Bildebergů. Nezanedbatelná je také etnická a náboženská příslušnost kandidáta, zejména u menšin. Jak známo, příslušníci menšin se rádi protlačují do vysokých politických funkcí a snaží se ovládnout většinu. Vzpomeňme působení sudetských Němců. Proto je nutné zachovávat paritu složení občanů v tomto směru při obsazování funkcí.

Pokud se týče vnitropolitických záležitostí, podívejte se na frontu kandidátů na prezidenta a kdo v ní stojí. Přeženu-li to, jak by se asi občané dívali na to, kdyby tam byli jen samí Romové nebo Vietnamci, kteří mají podle současné ústavy na to právo. Teď jsou tam prakticky jen kariéristé, cítící se sami jako vyvolení, ale zdůrazňující, že „všichni jsme lidé“! Proč? 

vadí rovněž skutečnost, že současní zastupitelé jsou nejen voleni na základě volné soutěže politických stran, nebo lépe řečeno jejich sekretariátů a tvůrců jejich volebních kampaní, ale že jejich mandát je vázán na osobu, nikoli na funkci, a že jsou korumpováni tím, že jsou státem i placeni. Vytvářejí tak vládní oligarchii odtrženou od lidu a ulehčují tak vládnutí státu navzdory definici v Ústavě ČR o volbě podle svého vědomí a svědomí. Jsou instruováni, jak mají volit v poslaneckých, státem honorovaných klubech a toleruje se jim dokonce přecházet se svým mandátem k jiné vládní skupině. To, že jsou chráněni imunitou proti následkům případné trestné činnosti, jim na důvěryhodnosti také nepřidá. Navíc mohou být členové vlády i poslanci, takže vlastně při hlasování o důvěře vládě hlasují sami o sobě zhruba osmi procenty hlasů. Takže je to prakticky neodvolatelná oligarchie vládních politiků, kterou občané zajímají jen v době voleb a jako zdroj peněz k jejich utrácení. To je nám předkládáno jako vláda lidu, tedy demokracie. Kam to vede, asi deklarovat nemusím. Proto ta moje opatrnost při volbě politiků.

V souvislosti s tím bych také rád uveřejnil, že se mi ozval Ph.D. J. Toman, od kterého mám na své internetové stránce podle mého názoru velmi dobrou analýzu naší politické situace před několika roky (Kniha 2020). Teď se jmenovaný rozhodl kandidovat také na prezidenta. Ani ne tak pro nezlomnou víru, že bude zvolen, ale proto, aby v kampani, k tomu příslušející, mohl zveřejnit své (a ne špatné) názory na současnou politiku. Kdo by mu chtěl pomoci, podívejte se na: dekujemeodejdete.cz/uvod.htm, nebo se mu ozvěte přímo na TomanJoseph@gmail.com. Uvítá každou pomoc.

Uvádím to nicméně proto, že on, vědom si toho, že není tak detailně znám jako jiní uchazeči, podává na své shora uvedené stránce prakticky vyčerpávající výčet informací o sobě a o svých plánech v případě zvolení. Takový bych si představoval povinně u každého kandidáta se zárukou jeho pravosti a upřímnosti. Aby volič měl alespoň základní informace, podle kterých by volil, nejenom dlouhý seznam jmen. Tedy konkrétně: stručný životopis, ve kterém by byly povinně uvedeny kandidátovy nacionále, všechna občanství, odbornost, náboženská a etnická příslušnost a osobní zaměření i cíle. Je to asi trochu proti zásadám o sdílení osobních dat, ale u politiků je oprávněné žádat větší otevřenost. Zájem národa by přece jen měl být nadřazen zájmu osobnímu.

Jsem si vědom toho, že požadavky, vyslovené v tomto článku, jsou poněkud nadstandardní. Je to proto, že nadcházející volba prezidenta je věc závažná a každý způsob, jak zajistit její důstojný průběh i následky, by měl být uvítán. Očekávám nicméně méně příznivé reakce, budou-li vůbec nějaké.

17. 5. 2012

Ing. Vladimír Veselý