Svobodné noviny na internetu

Demokracie nemůže být chápána jen jako specifická forma vlády, ale i jako zcela specifický způsob života všech občanů. Jedno s druhým souvisí. Způsob života lidí předurčuje správu veřejného života a naopak: správa veřejného života se obtiskuje do každodenního bytí občana.

Původní vlast demokracie, řecká polis, byla svobodnými Řeky spravována poměrně snadno, nebyla početná a také dělba práce byla před více než dvěma tisíci lety přehledná. Více než šest miliard lidí, spojených na počátku 21. století dopravou a informačními kanály je na tom docela jinak. A to jak v miliardových státních útvarech, jako je Čína, tak v menších státech, jako je náš, český. Čína má zajisté specifické problémy, např. těžko zvladatelný populační přírůstek, má však i problémy společné s námi. K těm druhým patří svoboda jedince v organizovaném státním útvaru.

Doba atomu, genového inženýrství, informační exploze, masové kultury, civilizačních chorob a epidemií typu AIDS nutně svobodu člověka vymezuje. Dovolme si otázku: Kdy je současný člověk svobodný? Patrně tehdy, může-li se bytostně projevovat, žít s pocitem uspokojení. Může-li uplatňovat svůj rozum, cit a svobodu vůle ve smysluplném žití. Člověk je však od nejranějšího dětství formován zvnějšku – společenstvím druhých. Jedinec se rodí do podmínek, jimž se musí přizpůsobit. Činí tak všechny organismy. U člověka je tato míra přizpůsobení vážena na vahách lidství.

Na modelování jedince, jeho představ o druhých i o sobě, se zdaleka nepodílí jen rodina a škola, ale i tisk, film, televize, veřejné dění prostřednictvím rozmanitých institucí, stran a spolků, do nichž se jedinec v průběhu života vřazuje. Kvalita jeho rozhodování není závislá jen na způsobu jeho myšlení, ale také na kvalitě podnětů z vnějšku, na pravdivosti a úplnosti informací. Nepravdivé, zavádějící informace mohou i dobrý úmysl změnit ve zlý čin. Dnes více jako dříve platí Shakespearovo „dobro, spoutané, a otročící zlu“.

Právě těmito vlivy zvnějšku se stáváme neopakovatelnými jedinci, osobnostmi. Odlišujeme se od sebe nejen geneticky, ale i vlastnostmi, získanými výchovou a vlivy specifického životního prostředí. I sám pojem svoboda se v průběhu staletí měnil a i v současnosti je u různých lidí různý. Proč asi? Je vázán na životní zkušenosti, prožitky, také na vzory, které vmyšlení i ve způsobu žití následujeme, jimž dáváme přednost před druhými. A tak je tomu i s ostatními obecnými pojmy, jako je demokracie, socialismus, kapitalismus, komunismus atd.

Pozastavme se u pojmu demokracie a kapitalismus, neboť jsou u nás dnes podmiňovány, vázány svou existencí jeden na druhý. Demokracie, jako vláda lidu i jako specifický způsob života, je zajisté výslednicí vlivu prostředí i vlivu výchovy na člověka. Za naší první republiky byl občan k demokracii soustavně vychováván, a jak pamětníci stvrzují, bylo to pro stát i pro jedince přínosné. I za naší první republiky byla nezaměstnanost, na niž pamětníci ovšem dobře nevzpomínají. Proč? Demokracie, demokratický způsob života, nedovoluje totiž vylučovat kohokoliv z obecného dění. Z toho ovšem vyloučíme každého, jemuž bereme možnost uplatnit se pracovně. Demokracie tedy byla a je v rozporu s nezaměstnaností. Toho si byli vědomi mnozí už před námi, např. anglický sociální myslitel a reformátor H. G. Wells (1866-1946). Lze tedy říci, že společnost, která má trvale část populace z pracovního procesu vyřazenu a s tímto vyřazením i v budoucnu počítá, není demokratická. Měla by být nazývána jinak.

Demokracie, jako životní způsob i jako forma společenské správy a jejího řízení, spočívá na plnohodnotném rozvoji osobnosti. Tedy: každého svého člena, neboť každý z nás je osobností. Proto k základním právům jedince, který žije v demokracii, patří právo na vzdělání, na přípravu k povolání, právo na práci a právo na zdraví. Albert Schweitzer, velký lékař a humanista 20. století, přiřazuje k těmto právům ještě právo na majetek jako na prostředek svého působení, konání mezi druhými a pro druhé. Je mu zcela jasné, že práva člověka se stávají zároveň povinností člověka, chce-li a má-li člověkem, tvorem společenským, být.

Jedincům musí tato základní práva v našem složitém století garantovat stát. Je to jeho základní poslání. Ochranná funkce státu ve vztahu k jedinci musí mít výraznou prioritu před funkcí represivní, jež je pouze funkcí doplňující. Tu by stát za určitých podmínek animír nemusel. Naopak: společnost je destabilizována, zvrátí-li se poměr obou funkcí a funkce represivní zatlačuje funkci ochrannou.

Pozastavme se nyní u druhého pojmu: kapitalismus. Je odvozen od latinského caput (= hlava, člověk, hlavní člověk, vůdce). Vyjadřuje koncentraci majetku a moci v rukou jedince, jedinců. Od feudalismu se liší zásadně jinou funkcí peněz. Peníze jako oběživo fungovaly i v předchozích společenských podmínkách, neboť uspokojovaly při dělbě práce primární a sekundární potřeby lidí. V kapitalismu však nabývají ještě jinou funkci, stávají se hybnou pákou rozvoje průmyslu a zemědělství.

Bankovní kapitál má svůj prvopočátek ve 13. století v Itálii, kde bohatá italská města s rozvinutou výrobou, byla schopna nejen pokrýt poptávku po zboží, ale půjčovat také peníze formou směnek. Od té doby začíná bankovní kapitál postupně stále více ovládat svého stvořitele, výrobní proces, rozhoduje o jeho rozvoji či útlumu. Rozhoduje i o nevýrobních sektorech a obranných opatřeních státu, o výzbroji armády a policie. Kdyby tomu tak nebylo, nenazval by patrně své stěžejní dílo Karel Marx tak, jak je nazval: Kapitál.

Marx dospěl v 19. století k přesvědčení, že má-li stát plnit vůči všem svým občanům svou základní funkci, funkci ochrannou, musí mít dozor nad bankovním kapitálem (zrovna tak, jako musí mít dozor dnes nad atomovou energií). Tento dozor získá zespolečenštěním výrobních prostředků, neboť nadhodnota se tvoří ve výrobě, nikoliv při oběhu zboží či peněz. Právě tato Marxova teorie byla pak v zemích reálného socialismu uskutečněna. Vlastníkem bankovního kapitálu se stává stát, reálný socialismus je tedy svou podstatou státním kapitalismem.

Výsledky státního kapitalismu nejsou jednoznačně pozitivní ani jednoznačně negativní. K pozitivním jevům státního kapitalismu patřila plná zaměstnanost práceschopné populace. Člověk se chce realizovat především tvorbou, a to mu v různé míře umožňuje práce. Ta je stavitelkou hodnotné osobnosti, neboť rozvíjí všechny lidské kvality (rozum, cit i vůli). Už Komenský mluví o práci jako o nezastupitelném výchovném prostředku. Je-li dobře organizována, promýšlena, řízena, přináší všeobecný užitek, který je nenahraditelný. Bez práce opravdu nejsou koláče, a má-li je ten, kdo nepracuje, má je od toho, kdo pracuje. Nadhodnotu si v reálném socialismu přivlastňoval stát a rozděloval ji dle své rozvahy. Bezplatné zdravotnictví, školství, bohatě dotovaná kultura byly samozřejmostí, které takto brala především mladá generace, jež nepoznala nic jiného.

K negativním jevům reálného socialismu patřil tuhý centralismus ve všech sférách občanského i hospodářského života. Ten jedince zbavoval samostatného rozhodování a zodpovědného jednání. Jen takto se zoceluje vůle, utváří charakter, tedy výrazná osobnost. Proto dnes marně voláme po takovýchto osobnostech. Vyzdvihuje-li někdo sám sebe, své zásluhy, je pouze ješitný, nikoli osobností ve smyslu zodpovědnosti za své sutky před druhými. Zespolečenštění výrobních prostředků tvořilo také specifickou půdu pro rozvoj spotřebního stylu života. A toto byla jeho druhá, rovněž velmi negativní stránka.

Negativní rysy reálného socialismu ztěžovaly optimalizaci společenského systému a znehodnocovaly jeho pozitivní stránky. Navíc byl přechod od soukromého kapitalismu ke kapitalismu státnímu bolestivý třídním bojem a diktaturou proletariátu, který ve své podstatě otevíral dveře lidské nenávisti a závisti.

Na základě těchto zkušeností je možno říci, že ani přílišná koncentrace kapitálu státními institucemi není občanovi, jeho individualitě, ku prospěchu. Úspěch je často závislý na míře. Proto také zcela odsoudit zespolečenštění výrobních prostředků by bylo asi totéž, jako vyhodit sůl proto, že jsme přesolili polévku. Už Aristoteles (384-322 př. Kr.) odsuzoval krajnosti a hledal optimální míru.

Navíc je nutno připomenout, co vedlo v hospodářské i společenské oblasti k zespolečenštění výrobních prostředků. Byla to moc bankovního kapitálu, která státu nedovolovala plnit dobře jeho základní funkci, funkci ochrannou, vůči každému občanovi. Vzpomeňme na tomto místě slov prezidenta Edvarda Beneše, která pronesl jako zkušený politik v roce 1946: „Banky se stanou institucemi veřejnými, všeobecně prospěšnými, ne jak tomu je v dnešní době – kapitalisticky spekulujícími a podnikajícími.“ Bohdan Chudoba pak v téže době říká: „Je-li kde znárodnění na místě, je to v podnicích peněžnických. Ovšem znárodněním nemyslíme postátnění, nýbrž účinný dohled především malých společenských zřízení, obcí, krajů, zemí a teprve v největších peněžnických podnicích dohled státu, aby kapitál byl poskytován tam, kde ho má společnost zapotřebí, a nikoli jen tam, kde kyne největší zisk.“

Z toho plyne, že chceme-li pozitivně řešit demokracii jako vládu lidu ve složitosti 21. století, nemůžeme patrně začít odjinud, než od správné míry koncentrace kapitálu a jemu odpovídající koncentrace moci. Podle zkušeného politika Beneše je politická strana (jakákoliv) nutné zlo. Ve své znamenité knize „Demokracie dnes a zítra“ říká: „Je třeba nutnost jejich existence (tj. politických stran) vzíti na vědomí a politicky postupovat tak, aby zlo z nich vzcházející, bylo omezováno na minimum.“

Položme si otázku: v čem spočívá toto zlo? Stranictví je velmi výrazný krok k odosobnění jedince, k jeho popření jako individua, tj. jedinečné bytosti v prostoru a čase. Toto odosobnění se děje ve prospěch strany, jejího programu a cíle. Zásada většiny, na níž stojí moc politické strany, připouští jen jednu pravdu, jedno právo, jedno rozhodnutí. Dává politické straně i oprávnění k takovému opatření, které směřuje k rozbití státu. Jde tedy o totéž, jako je v případě jedince sebevražda.

Beneš dále říká, že „duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení a přímo ničí duchovní svobodu jednotlivce“. Lidem bez duchovního rozměru je pak jedno, jak strana postupuje, jakou míru machiavelismu použije. Pod tlakem stranictví z veřejného života mizí idealismus, lidé ztrácejí víru v pravdu, v čest v politice a mají tendenci odmítat všechny politické strany. Právě zde je zdroj toho, proč se lidé neúčastní voleb vůbec. Což ovšem lidem toho druhu, kteří volební scénu reprezentují, ani nevadí. Jak tyto jedince Beneš charakterizuje? Jsou to „nepoctivci, bezohlední, sobečtí dobrodruhové, prospěcháři, demagogové, lidé nevybíraví v prostředcích, krutí, všem útokům odolávající a na vše připravení cynikové“. Benešova kniha byla naposledy vydána v roce 1947.

Z uvedeného snadno vyvodíme toto: stranictví není vhodné ani pro rozvoj jedince, jeho osobnosti, ani neprospívá národnímu korpusu, národnímu státu. Z řečeného vyplývá pak otázka: komu či čemu tedy stranictví slouží? Není nakonec jen přípravnou etapou pro diktaturu horší, než byla jakákoliv v minulosti? Španělský filozof Ortega y Gasset (1883-1955) říká, že demokracii na bázi stranictví si vymyslel bankéř Grote. Jinými slovy – dle Ortely – slouží stranická demokracie finančnímu, bankovnímu kapitálu. Vezmeme-li v úvahu i tvrzení německého myslitele Oswalda Spenglera (1880-1936), že nikdy neexistovalo dělnické hnutí, o němž by nevěděl velký kapitál, pak nám vyvstává následující závěr: v 19. a 20. století byla demokracie určena k postupnému přechodu na diktaturu finančního, bankovního kapitálu. Nepsal tedy Marx svůj Kapitál zbytečně.

Doc. Dr. Marie Řehořková