Devastace člověka – Marie Lesná
Psal se rok 1944. Bylo předjaří. Na cestách již sněhu nebylo, ale v lesích ještě plno. Březnové slunce bylo zubaté, ale nehřálo. Silnice, vedoucí z Boskovic do Prostějova, potřebovala pilné ruce cestáře. Stál na okraji silnice a pískem i štěrkem ji ztužoval. Pevný chlapík, vytrénovaný těžkou prací. Nad hlavou mu šuměl v jarních poryvech větru nádherný les. Ne, zahraniční firmy ještě nezlikvidovaly tu pradávnou krásu moravských lesů.
Z lesa vystoupil muž. Neznámý, nepatřil do tohoto kraje. Neviděl v něm růst a kvést květiny a neslyšel ani jeho ptactvo. Cestář byl překvapen jeho zjevem i řečí. Ale porozuměl: chce chléb, má hlad a říká, že je partyzán. Na horách bylo vždy chleba málo, proto byl v úctě a byl i pro hosta, měl-li hlad. U sebe ho neměl, doma málo, ale kdo z tohoto kraje by nedal hladovému? Cestář odložil lopatu a řekl, že přinese. Do vsi to bylo necelou půlhodinu.
Když chleba přinesl, obdarovaný se odměnil cestáři zatčením: za pomoc nepříteli Velkoněmecké říše. Po cestáři zůstaly děti. Bez táty to bylo zlé, ale vyrostly. Vzpomene si dnes někdo na muže, který ztratil život za krajíc chleba, o nějž ho požádal falešný partyzán?! V Brně prodává na ulici květiny dcera středoškolského profesora, který byl umučen v Breslau v roce 1942. Doktorka filozofie, dnes vdova a důchodkyně. Její život nikoho nezajímá.
Revoluce a války si dělají s lidmi, co chtějí. Přečteme-li si Rossiho „Pochod na Řím“, zjistíme, že tento pochod, 22. října 1922, byl financován svazem bankéřů. Téhož roku padla v Německu marka a H. G. Wells ve svých Dějinách světa píše, že neviděl nikde lidi tak zoufalé, jako v Berlíně v roce 1922. Zde je počátek obrovské devastace Němců, kteří pak byli totálně nasazeni proti celé Evropě. Jen se zdevastovaným jedincem lze devastovat druhé jedince i národy.
Slovanské národy byly ohlupovány marxismem tak dlouho, až nastal čas zaútočit na ně opět a podruhé „vládou lidu, lidem a pro lid“. Lidé se rvou v politických stranách a nadnárodní kapitál z toho těží. Dovolí každou nepravost a každý zločin, jen ne lásku k vlasti, k člověku a úctu k obojímu. Jak k člověku, tak k zemi, v níž žije. Výsměch si zaslouží jak Korán, tak Bible, zvláště pak Nový zákon a Ježíš z Nazaretu. Obrovské plakáty s ukřižovaným na přirození a s vrhnoucím po „poslední večeři“ jsou „ozdobou“ veřejných míst. Z mravního hlediska je toto mnohem horší, než válka zbraní.
Podlehne-li dospělý člověk lsti a klamu, jak by nepodlehl člověk mladý, bez životních zkušeností? Proto revoluce vždy staví na mládí. Mladý byl Jan Hus i Maxmilián Robespierre, mladí byli „revolucionáři“ v roce 1989 u nás. Studenti a herci nepoznali nic z toho, co přinesla 2. světová válka, postavená na velkém klamu 20. století, na arijství jako terorismu. Studenti brali vysoká stipendia a pospávali za ně na přednáškách, herci brali gáži, ať hráli, či nikoliv. Jakékoliv výhody jsou vždy jen dočasné a vždy se za ně platí.
Čím však může platit zmaterializovaný jedinec? Náš přední literární vědec Václav Černý vydává v roce 1946 kritickou studii „Zpěv duše“. V této studii vstupuje „do království největšího básníka naší generace Josefa Hory“ (1891-1945). Hora říká ve dvacátých letech, že člověka západní kultury ovládá neukojitelná touha mít, vlastnit a chtít. Tato touha vyřazuje duchovní hodnoty zcela na okraj společnosti, mezi směšné, groteskní věci. Otevírá cestu rozpornému relativismu, s nímž se můžeme setkávat dnes na každém kroku. Média nám to umožňují. Např. pořad „Doteky víry“ v Českém rozhlase 1 je prokládán „písněmi“ typu „opilý páter se potácí, při Otčenáši se pozvrací“. Útok médií je totální, nemá opozici, a má-li ji, pak je z hlediska zdraví populace zcela bezvýznamná.
2. světová válka vyústila v rozdělení světa na dvě části. Obě tyto části však podlehly stejnému procesu: odduchovnění, zmaterializování. Mediální kultura, která zachvátila – díky rychlému technickému pokroku – a zcela ovládla západní demokracie, je toho dokladem. Sociolog kultury Herbert Marcuse, nar. 1898 v Berlíně a prožívající svůj život v USA, mluví o kultuře současnosti jako o zmaterializované kultuře industriální společnosti. Odděluje civilizaci od duchovní kultury a pokrok vidí jen u té první. A David Riesman? Ten mluví o „osamělém davu“. Oba pánové chodu světa velmi dobře rozuměli.
Do tohoto rozporuplného světa se rodí, rostou a vyzrávají další a další jedinci, generace za generací. Poučit se z minulého nemohou, neboť vše je zideologizováno, uváděno v soulad se zájmy stávající moci. Se zájmy rozděleného světa se kryl pouze hon na válečné zločince, nikoliv odhalení podstaty nacismu a jeho sepětí s dlouhodobými cíli nadnárodního kapitálu. Nezapomínejme, že na obchodu se zbraněmi se celosvětově nejvíce vydělává. Pravda ve 20. století je dům, stojící na písku. Zřítí se vždy na věřící, nikoli na stavitele.
Celospolečenské klima se obtiskuje do myslí jedinců a je jimi buď přijímáno, nebo odmítáno. Je však tu, je tzv. objektivní realitou. Objektivní realitou dneška je změna „předvoje dělnické třídy“ ve zločineckou organizaci. S touto změnou se musí lidé vypořádat, ať byli vně, či uvnitř. A o to tu jde především. O manipulaci člověkem zvnějšku, o postižení jeho psychiky. Lze konstatovat, že časy se mění, ale mravy ne. Kdo napomáhá zlu, ten je zlem chráněn, kdo se proti zlu staví, ten nemá nejmenší naděje dospět na výsluní moci. Jen s obtížemi uhájí holý život jak před zvratem, tak po něm. Kdo toto nechápe, pak se diví – jako účastníci Norimberského procesu – osvobození Schachtovu. A třeba také opěvuje francouzskou revoluci a sametovou zamítá.
Zvraty v hodnocení společenských procesů a událostí vstupují do soukromí a obtiskují se do osobního i pracovního života každého člověka. Neboť i ten největší individualista je tvor společenský, vázaný a svázaný tisícerými nitkami s ostatními lidmi, potřebami primárními i sekundárními. Děti se rodí do rodin, které to prožívají stejně dnes, jako před 50 lety. Mohly zachránit tátu před smrtí jen proto, že daroval krajíc chleba? Mohou dnes pomoci tátovi, ztratí-li práci?
Války občanské čili revoluce i války mezi národy jsou nebezpečné pro jedince každého věku. Obráží se v rodině, prvním to sociálním prostředí, s nímž se jedinec po zrození setkává a jehož kvalita na něj působí. Rodina, jako sociální i společenská jednotka, prochází změnami. Zůstává však tím základním, co jedince od narození modifikuje. Jako výchovné prostředí ji uznával Komenský i Pestalozzi, náš sociolog I. A. Bláha i Pitirim Sorokin, Rus, žijící po Říjnové revoluci v USA, významný sociolog kultury. Rodinu však neuznával Engels, což se odrazilo ve všech státech, okupovaných marxismem, i když specificky a rozdílnou měrou. U nás, bohužel, více než v Polsku či Maďarsku.
Názory Komenského na rodinu jsou dostatečně známy, méně známy jsou názory J. H. Pestalozziho. Ten kladl velký význam na utváření citového bohatství osobnosti v rodině. Na počátku 19. století říká: „Považuji všechny vlohy ducha, které jsou v lidské přirozenosti, pouze za prostředky srdce a jeho povznesení k lásce. Láska je jediný, věčný základ vzdělání naší přirozenosti k lidstvu.“ Básnířce E. B. Browningové na to stačí jediný verš: „Přírodu, lásko, dovršuješ v nás.“
Minulou společnost, z níž vymizel cit, výstižně charakterizuje v roce 1935, tedy 13 let po pádu marky, Lion Feuchtwanger: „V Německu už neexistuje nic, než žrádlo, chlast, soulož a spánek.“ A budoucí společnost? Tu najdeme ve sci-fi Asimova „Nadace“. Planetární lidstvo, o němž se v Nadaci mluví, se utápí ve lsti a klamu, v touze ovládnout druhého psychologickými metodami (podle Seldonova plánu) i zbraněmi. Tak to tedy dopadá se společností lidskou, z níž vymizí pozitivní cit; rozum a vůle postupují pak bez zábran. Nadace vyšla v USA již v roce 1951. Která společnost stojí tedy v čele tohoto procesu, je nabíledni.
Vede-li se dnes soustředěný útok na rodinu, má to svůj význam. Rodina je nezastupitelná především v citové výchově jedince, tedy v tom podstatném, co z nás dělá člověka. Škola nemůže vyrovnat to, co bylo rodinou v citové výchově zanedbáno. Citová podvýživa se sama stává živnou půdou pro úchylky v chování dětí, mládeže i dospělých, neboť život se nezastavuje. Citová výchova celoživotně posiluje. Chybí-li, člověk si není jist ani v hodnotících soudech, ani ve svém jednání. Postrádá nejen otevřené srdce, ale i otevřenou mysl. Není schopen ani odpuštění, ani přiznat si omyl a činit pokání. Životní poslání lékaře Schweitzera i odsouzeníhodné počínání lékaře Mengeleho jsou toho pádným dokladem.
Nás přední sociolog I. A. Bláha píše v roce 1923: „Živé vzory v rodině jsou to, co utváří dítě citově i mravně.“ O mravnosti mluví jako o sociální kvalitě, o hodnotě, do níž se lze vžít jen stálou praxí. Bláhovy názory, vyslovené brzy po vzniku naší 1. republiky, nás doslova burcují, usvědčují naši společnost z úpadku, a to nejen mravního, ale celé naší národní kultury. Zchudli jsme, naše národní kultura se jaksi vytratila. „Národní kultura, to nejsou jen hospodářské statky, technické vynálezy a objevy, knihy a noviny, sochy a obrazy. Národní kultura, to je také – a především – život intimní, čistý, teplý život statisíců českých rodin, to je také – a především – nesmírné citové bohatství, vytvářené v podivuhodných dílnách našich domovů,“ říká Bláha v roce 1923. Rakouská monarchie neublížila české, moravské, slovenské rodině za 300 let tak, jako marxismus a postmarxismus za pouhých 49 let.
Příliš mnoho jsme zaplatili za Marxovu iluzi o nebi na zemi, jen zespolečenštit výrobní prostředky! Lidé tímto aktem ztratili nejen bezprostřední vztah k práci, ale i k domovu, jako centru svého bytí, Léta byli utvrzováni ve falešném kolektivismu schůzovních a prvomájových aktivit, a to na úkor rodinného tepla a citového záření. Otec a matka stáli na okraji společnosti, v jejímž středu se vyhřívala tzv. veřejná činnost. Nic proti ní, ale nesmí vytlačit člověka i s jeho vztahem k nejbližším. Široká rodina slovanská, plná citových vazeb mezi generacemi, zchudla často na jedinou vazbu: matky a dítěte. Proto máme dnes nejen mnoho opuštěných dětí, ale i mnoho opuštěných starých lidí. Plody dozrály a jsou hodně trpké, o to trpčí, oč rychleji se u nás zahnízdila mediální kultura, se soustavným propagováním „carpe diem“. Ona především stvořila všechny ty nešťastné pankáče, skinheady, satanisty a jim podobné, citově zcela chudé jedince.
Demokracie může být jen tehdy kvalitní vládou lidu, lidem a pro lid, jestliže tento lid bude reprezentován kvalitním jedincem, občanem. Už Komenský viděl nápravu celé společnosti prostřednictvím jedince, jeho náležitou výchovou rozumu, citu a vůle. Monarchie se odsoudily samy k pádu demoralizací šlechty, demokracie se odsuzují k pádu demoralizací občana. Proto je výchova občana v demokracii zároveň otázkou bytí či nebytí této vládní formy. Záměrná demoralizace občana svědčí o záměru zlikvidovat demokracii. Diktatura nadnárodního kapitálu? Svět Nadace?
Pokud se budeme orientovat na majetek a moc nad druhým člověkem, k zásadnímu obratu ve prospěch kvality jedince i společnosti nedojde. Změna životní filozofie je nezbytně nutná. Dokážeme to?
Příroda káže nám, abychom nejenom sobě a blízkým, ale též ostatním všemožně k užitku byli.
Proč bychom měli být slabší v rozumu, citu i vůli než P. A. Manzolli, jehož filozofická báseň „Zvěrokruh života“ se zrodila kolem roku 1534. Příroda ani vesmír nejsou pro toho, kdo nedovede ovládat sám sebe a učinit ze sebe zdroj štěstí pro druhé.
Život každého člověka musí být základní hodnotou, s níž nelze nakládat účelově. Lest a klam jsou plody bezcitnosti, a ta by měla být chápána jako něco nelidského.
Rozporný relativismus dělá naopak z bezcitnosti pozitivní hodnotu. Toto převracení hodnot je životu velmi nebezpečné v každé době. Jednota slov a života je mravní postulát, který – díky onomu rozpornému relativismu – lidstvo 20. století téměř nezná. Nedivme se pak, že morálka je chápána jako slabost a její absence jako síla. Hitler byl jen viditelným vrcholkem této pyramidy zvrácenosti.
V demokracii se zastupitelský systém moci výrazně podílí na kvalitě občana. Tuto zodpovědnost nelze z něho sejmout, je podstatou jeho existence. V této zodpovědnosti za kvalitu občana spočívá veškerý její humanismus. Jiný humanismus je jen lstí a klamem, plodem bezcitnosti.
Marie Lesná
(Nedělní hlasatel, 30. 11. 1997, č. 124, str. 1, 4-5)
