Svobodné noviny na internetu

Při jedné z návštěv v mém domově jsme šli spolu po cestě mezi poli. Šli jsme kolem Božích muk, která jsou tak typickým znakem československého venkova. Nemyslím, že jsem kdy v životě slyšel žhavější projevy citů o našem národě, než jsem tehdy od něj slyšel. Nebudu nikdy umět opakovat jeho slova, ale zato nikdy nezapomenu na jejich dojem. Boží muka v českých polích, to byl pro něho symbol víry našeho lidu ve věčného spasitele, symbol přesvědčení, že naše země je nám dána od Boha, abychom ji stejně zbožně milovali, jako neohroženě hájili a nikdy neopustili. Boží muka v českých polích byla mu symbolem tisíciletého zápasu národa a jeho nesčetných utrpení. Byla připomínkou minulosti i závazkem myslet na budoucnost. Myslím, že jsem tehdy u těch Božích muk jej pochopil víc než kdykoli jindy. Pochopil pravou podstatu jeho životního úsilí i poznal ho lidsky.

Přešla léta. V jednom z nacistických kriminálů trávil své poslední týdny života jeden z mladých českých inteligentů. Jeden z těch, kteří bojovali za věc národa. Ve společné cele se sblížili… Návrh Božích muk, kreslený ve stínu jejich kobky smrti jakoby zobrazoval vizi víry v nutnost zachování národa i prožívanou dobu utrpení současných generací. Umělecký návrh Božích muk bylo to jediné, co se kdy, jakoby osudové, podařilo propašovat z vězení… Z bolesti a utrpení dnešních generací vzejde vykoupení pro nová pokolení národa…

***

Psal jsem tyto řádky v den, kdy se na řadě míst vzpomínala jiná tragická událost. Upálení mladého studenta Jana Palach v lednu roku 1969. Jako protest proti apatii národa, se kterými se propadá do dalších dnů. Ve skutečnosti dlouhých dvaceti let.

Měl jsem v úmyslu vyhledat původní text, který jsem v lednu 1990 napsal pro exilový The Czechoslovak Daily Herald (Nedělní hlasatel) s popisem připomínky tehdejší událostí v jihočeské metropoli. Po telefonické informaci, jak se v Praze na Václavském náměstí do pietní připomínky zapojily prapodivné osobnosti (nechtěl jsem napsat živly, dokonce mafiánské), jsem dospěl k závěru - že nejčestnější připomínkou by bylo zapálení svíčky s tichou modlitbou. V absolutním tichu, které snad věrné srdce musí oslovit. Mám totiž obavu, že kdyby dnes Jan Palach žil, znovu by zvažoval, zda se nemá upálit. Můžete mne nazvat kacířem.

***

Teprve teď mohu svému čtenáři přiznat, že výše uvedenými slovy vzpomínal Miloslav Rechcígl (politik tehdejšího Československa, emigrant do USA) na Rudolfa Berana v knize Jaroslava Buriance „Rudolf Beran, oběť komunistické msty“. Dostal jsem ji jako vánoční dárek pod stromeček a veřejně za něj děkuji. Knihu vydalo Vydavatelství PhDr. Rostislava Janošíka vlastním nákladem autora.

S velkým zájmem jsem stránku po stránce sledoval život, strasti a oběti, které Rudolf Beran jako předseda tehdejší agrární strany i pozdější předseda vlády ve prospěch svého národa přinesl.

Je tragickým osudem, jak se mu za to „národ“ (ve vleku komunistické ideologie) odvděčil. Ani od svých rodičů (věřící z jihočeského venkova), natož v hodinách dějepisu na základní i střední škole jsem se o osudech tohoto statečného muže nikdy žádných podrobností nedozvěděl, byť jsme byli téměř jako jihočeští sousedé. On ze Strakonicka, my z Písecka. Je ostudné, jakým způsobem byl zameten pokus o jeho rehabilitaci - v době polistopadové (postsocialistické) „demokracie“.

Ještě jednou za tento dárek děkuji a čtenáře na tento historický dokument odkazuji. O knize samé již informovaly Svobodné noviny v čísle 10/2013. Dalo by se opsat mnoho zajímavých myšlenek, dovolím si jen upozornit na závěr „Několik postřehů z Analýzy 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího“. Nenechte si to ujít. Je to hluboký i burcující odkaz do další nelehké doby.

František Růžička, České Budějovice