Svobodné noviny na internetu

Ačkoli se ve svých článcích zásadně nesnažím iniciovat organizování nějaké akce proti stávající vládě, ale věnovat se, pokud mi to vůbec přístup k informacím dovolí, jen rozboru její činnosti, respektive pojmenovávat věci pravými jmény, pokusím se opět shrnout svoje poznatky o možnostech alespoň oslabit zlovůli těch, kteří se snaží ovládnout naši společnost ve svůj prospěch a udržet ji jako obslužný personál elity kýmsi vyvolené. Je to tak trochu jen ukolébavka pro mé osobní svědomí, že jsem udělal vše, co jsem v daných podmínkách udělat mohl. A to i s vědomím, že to bude nejspíše jen další výkřik do tmy, protože něco takového málokoho dnes zajímá. Náš mozek prý nemá negativní zprávy rád…

Zájem veřejnosti totiž udávají veřejné sdělovací prostředky, zejména televize svými seriály a reklamou, čímž dokáží dezorientovat myšlení většiny lidí natolik, že nevidí, nebo spíše nechtějí vidět, skutečný stav věcí a ochotně se ženou do připravované jámy lvové. Takoví ať raději čtením tohoto článků neztrácejí čas, aby stihli včas prodat své maso řezníkům dnešní doby, neboť historie nečeká. Snad je dokonce i lepší neznat svůj osud dříve, než jeho čelisti sklapnou. Těm, kteří se alespoň trochu snaží být tvůrci svého osudu, a zdá se téměř neuvěřitelně, že podle narůstajících nepokojů jejich počet přece jen narůstá, těm by moje postřehy mohly usnadnit hledání a moje přání by tak bylo naplněno. Musím však varovat včas, že to, co bude následovat, je jenom můj osobní pohled a názor, vzniklý i díky zmanipulovaným informacím a případným dezinformacím pravdou, který nemusí být přesný. To už je riziko věci. Je to metoda pokusů a omylů a výsledný názor se mění s novými poznatky, jako se otáčí šroubovice DNA.

Vycházím stále ještě z posledního názoru, že naše planeta byla v době, kdy na ní vznikly životu vyhovující podmínky, navštívena asi nějakou vyspělou civilizací, která se rozhodla, nebo byla donucena, najít si nový životní prostor. Přinesla s sebou nejen život jako takový, ale nejspíše už vypěstované vzorky flóry a fauny, tedy užitečných rostlin a domestikovaných zvířat, jejichž pomocí měla být Země upravena do jim přijatelného stavu. Ty se podle předpokladu rozšířily a mnohé z nich „zplaněly“. Vcelku to bylo všechno součástí potravinového řetězce, který umožňoval jejich existenci a vývoj. Na vrcholu řetězce byl časem vypěstován tvor, který měl být pomocníkem, či platným sluhou pro snadný život svých původců a pánů a garantem jejich pohodlného života. Jakýmsi eunuchem současné doby.

Tady začíná problém, který má být náplní tohoto článku. Onen tvor, tedy náš člověk, měl být díky snaze po dokonalosti vytvořen k obrazu svých tvůrců, ale o „třídu níž“, jako inteligentní zvíře tedy bez sebeuvědomění a invence. To mu ale prý bylo později také navíc a nad plán vloženo. Načež se člověk začal množit tak rychle, jako každý invazní tvor. Jako třeba bolševník v rostlinné říši. Se snahou ovládnout svět pro sebe. Jeho tvůrci se tak ocitli v početní menšině, a proto se snažili nejprve uplatnit systém „rozděl a panuj“, ale ten brzy nestačil. Zmenšovali sice počet lidí ve vlastních válečných šarvátkách a později i v šarvátkách lidských, často záměrně vyprovokovaných, ale vedlo to jen ke zdokonalování vojenské techniky lidí a zlepšování jejich pozice v soutěži o nadvládu nad Zemí. K záměru redukce lidí to nestačilo…

V historii je popisováno také několik pokusů o globální vyhubení člověka různými katastrofami včetně potopy, ale všechny byly marné. Člověk všechny přežil a dospěl do dnešní „dokonalosti“. Takové, že už může zcela vyhubit i sám sebe. Prohlédne každou léčku, kterou podle sebe na ty druhé vymyslí, a zdokonaluje se v zabíjení těch druhých, v době míru pak ve vzájemném okrádání. Není divu, že přišel brzy na to, že je velmi výhodné sdružovat se při takové činnosti do tlup, spolků a později i politických stran, neboť síla množství roste řadou geometrickou. Tak je rozdělována lidská společnost, v níž poctivost k životu se stává naivitou a bezohlednost i chamtivost ctností. Na odiv se předkládají jen záměry, které jsou „tak čisté, že ani křišťál čistší není“, reálný život je ale ve skutečnosti řízen ze zákulisí.

Pohlédneme-li zblízka na člověka jako takového, musíme jej hodnotit ze dvou hledisek. Jednak jako zamýšlený prvek fungující přírody a tím potravinového řetězce, jehož úkolem je žít, množit se, být potravou pro druhé. Životním přírodním „cílem“ je žrát a nechat se sežrat. Optimální existence je ve stádu, vedeném zkušeným vůdcem nebo pasákem. Pro tvory bez invence (vynalézavosti) a sebepoznání i strachu ze smrti je to dostačující útvar. Pro využívání v něčí prospěch útvar ideální. Je však značný rozdíl mezi pasivním chováním jedince ve stádu a do značné míry aktivním a koordinovaným chováním příslušníka smečky při lovu. To je ale jiná kategorie.

Odlišné jsou také nároky tvora sebe si uvědomujícího, nadaného inteligencí i invencí, který hodlá žít v jistém společenství co nejpohodlněji a bez nebezpečí pro svůj život. Také s potřebnou dávkou kultury a rodové i národní hrdosti. To se ale poněkud vymyká původnímu záměru přírody, která takovouto nadstavbu nezná, a proto je nutné také upravit jeho chování. Musí si uvědomit, že je nedílnou částí kolektivu a jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A že pro trvalé udržení stavu musí vrátit přírodě i společnosti přinejmenším tolik, kolik si od ní bere. Až na malé výjimky jsou přírodní tvorové jen sběrateli plodů nebo predátory a cílevědomě pracují (nebo spíše pudově) jen na stavbě obydlí (hnízda) a výchově potomků. Na to stačí příroda jen do určitého počtu. Pak je nutno jí pomáhat a neplýtvat jejími dary. Nenutit ji k nivelizaci všeho a pro všechny.

Ale to už spadá do organizované činnosti. Pro tu má Homo sapiens schopnosti, nikoli však pudy. Jinak řečeno: může a umí to dělat, není to však jeho přirozenost. Musí se do toho nutit tak dlouho, dokud se z toho nestane návyk. Výchovou nebo sebevýchovou, což řada jedinců nedokáže. Proto je mezi lidmi tolik povah, osobností i sociálně nepřizpůsobivých. Proto je tak obtížné nalézt pro většinu vyhovující společenský řád nebo realizovat demokracii. Nestačí dělit lidské konání na Zlo a Dobro, protože v každém dobru pro jednoho je vždy kus zla pro jiného a naopak. Neexistuje člověk jen dobrý, a i kdyby byl a byl povolán k výkonu někým, kdo dosud špatně vykonával svou funkci, záhy se změní, neboť platí: „Dříve než člověk změní funkci, změní funkce člověka.“ A protože s výkonem každé funkce je spojena nějaká moc, platí další lidové přísloví: „Moc kazí moc a absolutní moc kazí absolutně.“

Jediné, co dosud fungovalo a funguje, je mnou neustále omílaná důkladná kontrola organizátorů a transparentnost jejich práce. Při poctivém obchodování není třeba vytvářet obchodní tajemství. To je třeba jen u neseriózního jednání, na které je možno poukázat. Při seriózních obchodech, kdy se žádná ze stran nehodlá zvýhodnit, není třeba nic tajit. Problém konkurence a nadvýroby, na který se obchodníci odvolávají, byl v  letech 1946/48 řešen zřízením Státního statistického úřadu, který mapoval spotřebu ve státě a doporučoval k výrobě jen tolik, aby s nutným přesahem byla pokryta spotřeba a nebyla přílišná nadvýroba. Pro obchod pak stačilo i jen 20 % nákladů na prodej, a nikoli až desetinásobek nákladů na výrobu, jak je tomu v některých případech dnes. Blíží se to ale ke stále ještě proklínanému socialismu, na kterém nebylo všechno tak úplně špatné, jak se nás snaží přesvědčovat jeho konkurent – kapitalismus. Potřebná optimalizace se také neobejde bez plánování.

Vzorem by měl být Baťa, který se navzdory komunistickým pomluvám velice dobře staral o své dělníky, a přitom vyráběl a prodával poctivé zboží laciněji než ti, kteří se snažili z dělníků co nejvíce vyždímat. Byl si vědom toho, že dobrou práci odevzdává jen takový dělník, o kterého je postaráno nejen v jeho rodinném zázemí, ale i v získávání odborných znalostí. Tedy zcela jinak, než to činí současné vlády, které vidí ziskovost v minimálním počtu zaměstnanců, vybičovaných hrozbou ztráty zaměstnání. Produkují tak jen nezaměstnanost a vystresované pracovníky, zadlužené u bank, které pak plánovitě zbankrotují a musí být zachraňovány penězi z daní zase těch pracujících. Občané chudnou a banky dále bohatnou. Když vysají jeden region, přesunou se v rámci globalizace do jiného. Tak se kupí majetek v rukou těch, kteří si jej často pramálo zasloužili, a proto pět procent národa teď vlastní devadesát pět procent majetku na Zemi. Snad se zhlédli v králi Midasovi a touží po jeho osudu.

Nu, zdá se, že jsou o trochu chytřejší, soudě podle Desatera na Georgijských kamenech, kde ale je příkaz udržovat stav lidstva na pěti stech tisících, což zřejmě považují pro své pohodlí za optimální. Nelze však čekat, že se nám, lidem, bude líbit, aby zůstal naživu jen každý desátý z nás. Je proto téměř jisté, že k nějakému střetu dojde. Nezahyne však celé lidstvo, ale spíše jen skalní kapitalismus, který jej v současnosti nejvíce ohrožuje. Lidstvo může dopadnout jako „sedláci u Chlumce“. Nechali jsme si totiž ty kolonizátory prorůst do všech rozhodujících pozic v našich vládách, ale zejména jsme se nechali zotročit jejich vynálezem – penězi. Peníze, jako univerzální směnný prostředek, jsou velice užitečné, ale snadno se z nich stane krutý pán. Silná láska k penězům a z nich plynoucího majetku a moci je dědičný hřích, který jsme si přinesli od vzoru, podle kterého jsme byli uděláni a pokropení vodou při křtu nás jej nezbaví. Je silnější často než dobrá vůle a je příčinou všech neúspěchů při hledání spravedlivého společenského řádu pro člověka. Jen absolutní nemožnost získat něco bez zásluhy nás před tím ochrání.

Proto všechny reformy proti korupci s nekalými zisky jsou vymýtitelné jen širokou a všeobecnou kontrolou, kterou může provádět každý, koho se věc týká. Spravedlivých lidí je jako šafránu a se „svíčkou v ruce v pravé poledne aby je jeden hledal“. A ani pak není jistota, že nepadnou. Výměna těch padlých proto není stoprocentní zárukou. Jen zmenšuje nebezpečí opětovného pádu, a proto je jen preventivní. Ani ustanovení kontroloři nepomohou. Opravdová a účinná hrozba kontroly je teprve tehdy, může-li přijít kdykoli a odkudkoli. I anonymně. Což je ale úkol nemalý a těžko říci z této pozice, zda je vůbec realizovatelný. Nebezpečně se to totiž přibližuje k nechtěné detailní kontrole a očipování každého člověka, které se bráníme zuby nehty.

Tato úvaha, která – přestože vzhledem k dostupnosti informací i rozsahu nemohla být rozvedena do přílišné hloubky – ukazuje, jak obtížné je ovládání jisté společnosti, v níž by jedinci byli zcela svobodní. Neznáme dosud ani perfektní organizaci mravenců a včel, která je ale asi totalitní – s dosud neznámým způsobem řízení jedinců. Můžeme jen vytipovat, co společnosti evidentně škodí, a pokusit se vyvarovat se toho s nadějí, že se přiblížíme splnění svého snu. Jsou to především snahy po rozdělení společnosti na bohaté a chudé, vedoucí k závisti až nenávisti. Dále pak spekulantství na získání nezaslouženého zisku a prospěchu a sdružování lidí s těmito zájmy do skupin, spolků či stran, prosazujících skupinové zájmy.

Dále je to hromadění majetku a výrobních prostředků v rukou jedinců, kteří potom z této pozice ovládají společnost. Zejména pak banky a bankéři, kteří profitují bezpracně na půjčování peněz na úrok. Je známo, že úrok větší než 5 % je nesplatitelný, protože zisk z podnikání s nimi jej zpravidla nepřevyšuje. Dlužník se musí zadlužovat dál a jeho dluh roste. Ve Spojených státech byl úrok nad 8 % považován za lichvu. Státy si však často půjčují na úrok 12 %, výjimečně až na 25 %. Tak nějak je uvažováno o úročení dluhů pro velmi zadlužené státy, jako je nyní například Řecko. I menší úroky však ekonomicky likvidují občany, kteří si půjčují, protože nemají zaměstnání a nemohou splácet tak ochotně a licoměrně nabízené půjčky – s následnou likvidací na bezdomovce.

Velmi nebezpečný je trh akcií, kde se bez problémů přesouvají legálně majetky jako desetníky v mariáši, a vyhrává ten, kdo zná triky hry nebo má eso v rukávu. Podobně lze legálně podle účelově prosazených zákonů „vytunelovat“ společnost s. r. o. pomocí povoleného bankrotu na úkor věřitelů, neboť je to jen právnický objekt a jeho provozovatelé za jeho majetek ručí jen omezeně do výše jejího zbytkového majetku. Stejně jako nově bankrot jedince, který může nadělat dluhy, a exekutoři pak vyrabují všechny, kteří se v jeho životě mihli, nebo mají společné jméno či adresu. Opět ono velmi rozdílné chování k bohatým a chudým…

Velmi oblíbeným způsobem spekulativního ovládání společnosti je politika. Jedinci, zvolení nebo pověření spravovat a hájit zájmy společnosti, jsou zvláštní kategorií národa (nebo lépe jeho kolonizátorů či jejich agentů). Do rozhodujících funkcí se dokáží „zamontovat“ v každém režimu a po každém politickém zvratu pomocí již zmíněného seskupování lidí stejných zájmů, zejména pak do politických stran. Ve volbách mají zpravidla dostatek financí na rozsáhlou kampaň a reklamu a volič, který si musí vybrat ze širokého seznamu neznámých jmen, si je snadno zvolí. Tím je ale dostane do hry, ve které „kdo to jednou zkusí, už tam zůstat musí“. Vytvoří se tak oligarchie politiků, kteří se navenek kritizují, v soukromí však zpravidla spolupracují bez ohledu na stranickou příslušnost a táhnou za jeden provaz.

Takoví na své sliby voličům i na voliče samé po volbách rázem zapomenou a kují soukromé pikle. V první řadě si zajišťují neodvolatelnost a imunitu. Díky „Pravdě a lásce“ se pak ocitli zastupitelé lidu na výplatní listině státu, aby podle hesla „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ byli zavázáni podporovat politiku vedení státu, a ne jeho občanů. Navíc byla uzákoněna klauzule o pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu a státní příspěvek na práci (a splacení dluhu na volební kampaň) za každého voliče, který je volil. Za takových podmínek nemá prakticky žádná jiná iniciativa šanci, pokud ovšem není předmětem podnikání, jako u Veverek, nebo s podporou kolonizátorů, usilujících o celosvětovou vládu. Ti budou zřejmě chtít tvrdě prosadit svého kandidáta na našeho prezidenta, kterého již zvou na školení Bilderbergů. Mají pro to podmínky, když veřejné sdělovací prostředky jsou v jejich rukou a protesty postižených tlumí „sprejování z oblohy“. A když machinace s privatizací znemožnily občanům ovlivňovat výrobní podmínky a záměry státu, občan se tak plně stal ovcí stáda, dávající v plen své mléko, vlnu a maso.

Z těchto hledisek vypadá trápení občanů vysokou kriminalitou, vysokými cenami a problémy s nepřizpůsobivými jako prkotina. Ale není, jak ukazuje výskyt nepokojů po celém světě. Takoví občané jsou totiž velmi vychytralí, zejména když cítí podporu, kterou jim stát poskytuje pozitivní diskriminací a podporou porodnosti, neboť přídavky na děti a dávky dnes spolehlivě uživí jejich rodinu. A tak mohou i nadále zlikvidovat jim přidělený panelák, nebo bytovky třeba tím, že když mají plný septik, pouští fekálie do sklepa jako v jedné obci na Mladoboleslavsku. Etnické geny se nezapřou. Sice jiným způsobem, ale i u jiných etnik. Multikulturní společnost zklamala, jak už i mnozí připouštějí. Je to ale pro politiku zřejmě snadný způsob, jak rozdmýchávat nepokoje a odvádět pozornost od vlastních prohřešků. A těch je v současné době nebývalé množství.

Tato úvaha nemohla vzhledem k rozsahu popsat vše do hloubky, ale už podle spontánně se objevujících protestů je zřejmé, že trpělivost pracujících občanů přetéká. A občanská válka není nic žádoucího ani příjemného, abychom ji chtěli…

14. 10. 2011

Ing. Vladimír Veselý

P. S.: Velmi podobný článek už byl uveřejněn ve SN č. 1/2011 – „Století hry na demokracii“, kde je také odkaz na mé starší články s podobnou tématikou.

V. V.