Svobodné noviny na internetu

 

Původně jsem o tomto tématu psát nechtěl. Říkal jsem si, že takové „kulaté“ výročí bude dostatečnou příležitostí pro jiné – připomenout tuto tragickou kapitolu našich moderních dějin. Můj předpoklad se nesplnil. Až na výjimky se sdělovací prostředky Slánského kauze vyhnuly. Snad proto, aby si nepohněvaly KSČM, která si nedávno vydobyla významné pozice v krajských volbách.

„Veřejnoprávní“ Česká televize se už ani neobtěžuje, aby takovéto „kontroverzní“ jubileum připomínala. V tomto směru nové vedení ČT jen pokračuje ve šlépějích bývalého ředitele –exkomunisty Jiřího Janečka. Kromě odvysílání posledního dílu seriálu „Zdivočelá země“ dne 26. 11. 2012 jsme se nedočkali ničeho.

O mnoho lepší však není situace ani na zpravodajských serverech. Z nich mne zaujal pouze jediný – EuroZprávy.cz ze dne 2. 12. 2012 nepodepsaným článkem, jehož titulek zněl: Smutné výročí českých dějin: Před 60 lety vypukl komunistický teror. Rád bych autora upozornil na fakt, že tento teror nezačal teprve před 60 lety, nýbrž mnohem dříve. Dokonce ani ne až po 25. 2. 1948, kdy se komunisté oficiálně chopili moci, nýbrž dávno před tímto datem. Některé jejich zločiny se odehrály bezprostředně po osvobození v roce 1945…

Pod zmíněným článkem je zveřejněna diskuse. Jeden z přispěvatelů v ní uvádí: „To je opravdu smutné výročí!!! Umíraly lidi kteří nic neprovedly!!! A dnes? Dnes máme kryminalniky, zloděje, vlastizrádce a vrahy ve vládě a nic se neděje!!!“ Pravopisné chyby v textu úmyslně ponechávám, aby si čtenáři sami udělali obrázek o tom, kam jsme se za posledních 23 let „propadli“. Nejen v pravopise. Je do děs a není pro to žádná omluva!

Ruku v ruce s úpadkem jazyka jde i úpadek morální. Jeho potvrzením je fakt, že v uplynulých dnech jakýsi vandal zhanobil pomník obětem komunismu na pražském Újezdě nápisem „Metanol“. Co tím chtěl říci, to se můžeme pouze dohadovat. Fotografii poničeného díla sochaře Olbrama Zoubka otiskl deník Metro dne 27. 11. 2012 – přesně v den, kdy byl vynesen rozsudek „nad bandou Slánského“. Článek s touto fotografií dostal příznačný titulek: „Odstranění nápisu stojí tisíce korun“. Opravdu tu jde jen o peníze? A co morálka českého národa?

***

Vraťme se však k tématu tohoto článku – 60. výročí monstrprocesu s R. Slánským (31. 7. 1901–3. 12. 1952). Pro ty čtenáře, kteří se chtějí seznámit s širšími souvislostmi této události, je připojen text mého staršího článku z tištěných SN z roku 1997. Pro ty ostatní malé shrnutí základních údajů:

Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským proběhl ve dnech 20.–27. listopadu 1952 před Státním soudem v Praze. Předsedou senátu Státního soudu byl JUDr. Jaroslav Novák a hlavním prokurátorem JUDr. Josef Urválek. Všech 14 osob židovského původu bylo obžalováno ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví.

V závěrečný den soudního přelíčení, 27. 11. 1952, byl vynesen rozsudek nad 14 obžalovanými. Jedenáct z nich bylo odsouzeno k trestu smrti provazem:

• Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ;

• Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí;

• Otto Fischl, náměstek ministra financí;

• Josef Frank, zástupce generálního tajemníka KSČ;

• Ludvík Frejka, přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky;

• Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ;

• Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu;

• Bedřich Reicin, náměstek ministra národní obrany;

• André Simone, redaktor Rudého práva;

• Otto Šling, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně;

• Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

Zbývající tři obžalovaní byli odsouzeni do vězení na doživotí:

• Vavro Hajdů, náměstek ministra zahraničních věcí;

• Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu;

• Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí.

Není náhodou, že mezi odsouzenými k trestu nejvyššímu se ocitli i ti funkcionáři KSČ (R. Slánský, V. Clementis, B. Geminder, B. Reicin, K. Šváb), kteří věděli příliš mnoho o pozadí událostí kolem Února 1948 a smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, případně o vyzrazení tajemství výroby atomové bomby Sovětskému svazu. Režim se tak zbavil nepohodlných svědků…

Rozsudek smrti oběšením byl vykonán dne 3. 12. 1952 v ranních hodinách ve věznici v Praze na Pankráci. Tři odsouzenci na doživotí byli propuštěni z vězení na základě rehabilitačního řízení v roce 1963. O pět let později, v roce 1968, obdrželi někteří z odsouzených (popravení in memoriam) od tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody vysoká státní vyznamenání: Vladimír Clementis a Josef Frank – řád Hrdiny ČSSR; Ludvík Frejka, Vavro Hajdů, Artur London, Rudolf Margolius a André Simone – Řád republiky; Bedřich Geminder a Evžen Löbl – Řád práce.

Dosud nejdůkladnější zpracování problematiky procesu s R. Slánským lze najít v knize historika Karla Kaplana: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Mladá fronta, Praha 1992.

***

V době před soudním přelíčením i po něm bylo publikováno velké množství osobních stanovisek i svědectví o R. Slánském a jeho společnících. Nebyli mezi nimi pouze prorežimní novináři či straničtí funkcionáři, kteří se řídili tehdy oblíbeným heslem: „Raději se mýlit se stranou (= KSČ) než proti ní.“

Jedním z nich byl i spisovatel, „salonní komunista“, Ivan Olbracht, který zemřel jen měsíc po vynesení rozsudku († 30. 12. 1952). V článku Konec zrádcův na adresu R. Slánského uvádí toto: „My všichni jsme pracovali se Slánským dlouhá desetiletí, my starší soudruzi jsme s ním pracovali od jeho chlapectví. A přece byl Slánský konfidentem pražské policie od let dvacátých! A nevěděl o tom a nepoznal to nikdo z nás. Pravda, většina dělníků ho neměla příliš ráda. Slánský nebyl člověkem, kterého by si bylo možno zamilovat nebo se lidsky k němu přiblížit. Byl chladný, do sebe uzavřený. V co doufal Slánský? Že se na jeho rejdy nepřijde právě v těchto kritických letech? Anebo když ve svých přípravách už dospěl tak daleko, že vypukne nová válka? Že se stane československým Titem? Že zapojí ČSR do tábora válečných podněcovatelů? Patrně. Jistě však v nic menšího. Hrál vysokou hru, příliš vysokou. Dohrál. A jediný, kdo ho lituje, jsou jeho dolaroví páni.“ (Rudé právo, 28. 11. 1952)

V souvislosti s přípravou procesu proti R. Slánskému byly v roce 1951 pozatýkány desítky dalších osob, jež byly souzeny v tzv. následných procesech. Jedním ze zatčených a uvězněných byl i tehdejší náměstek ministra zemědělství Josef Smrkovský (1911-1974). Ten se po propuštění z vězení, kde pobýval v letech 1951-1955, proslavil jako jeden z „mužů Pražského jara 1968“, tehdy ve funkci předsedy Národního shromáždění.

Svědectví o tom, jak se choval během vyšetřování kauzy R. Slánského a spol., podal ve svých pamětech bývalý československý prezident z let 1957-1968 – Antonín Novotný (1904-1975). Ten na tyto události vzpomíná takto: „Pamatuji se, když byl Cihla (= Josef Smrkovský, přezdívka, kterou dostal od spolustraníků ve vedoucích funkcích v KSČ – pozn. SN) rehabilitován, jeho první kroky vedly ke mně. Vpadl do domu bez ohlášení, počínal si příliš hlučně. Bral jsem to jako radost z nabyté svobody, mačkal mi ruku a chtěl na mně ujištění, že mne nemusí titulovat ‚soudruhu prezidente‘ z důvodů naší staré známosti. Neustále mi děkoval za propuštění. Pak spustil, že se stal obětí politického mlýna Slánského. Odpověděl jsem mu, že ten mlýn sám pomáhal roztáčet. Byl jsem připraven mu ukázat dopisy, které psal z vězení předsednictvu strany! Jak už jsem vám prve řekl – žaloval v nich na kdekoho! Ty jeho listy se staly dokladem a podkladem pro další zatýkání! Sváděl všechnu vinu na Slánského tak nehorázně, až jsem se musel Rudolfa (rozuměj: Slánského – pozn. SN) zastat. Smrkovský měl na něho tak svrchu, že popadl nůž z tácu s občerstvením a názorně předváděl, jak by se Slánským on naložil. Potom slzel a přesvědčoval mne, že si své vytrpěl, že mu musí být utrpení vynahrazeno. Dal jsem mu do začátku ze svého deset tisíc korun. Rozešli jsme se se slibem, že jeho žádost o přidělení funkce přednesu na předsednictvu, což jsem splnil a on funkci dostal…“ (R. Černý, Antonín Novotný: pozdní obhajoba, Praha 1992, str. 84) A na jiném místě svých pamětí A. Novotný doplňuje: „Smrkovský odhaloval v dopisech Slánského jako nositele protileninských norem ve straně. V jednom napsal doslova, že jestli chceme odhalit protisovětské spiknutí, tak ho chystal Rudolf Slánský, který se připravuje uchopit moc v KSČ.“ (Tamtéž, str. 29)

Svědectví exprezidenta A. Novotného bylo jen jedním kamínkem z mozaiky, z níž se skládá výsledný obraz jedné z tragických kapitol našich nedávných dějin. Bez něj by tento obraz nebyl úplný a dost možná jen černobílý…

2. 12. 2012

PhDr. Rostislav Janošík

***

 

Konec „Velkého metaře“

45. výročí soudního procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským

1. část

Motto: „Dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák.“

(K. Havlíček)

Agenti gestapa - klíč k pochopení minulosti i přítomnosti?

Je ironií osudu, že všechny mezníky naší poválečné historie jsou obestřeny podivuhodnou mlhou. Že s tím, jak se od těchto okamžiků vzdalujeme, je těch nejasností a záhad čím dál tím víc. Proto dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím jak události komunistického převzetí moci v únoru 1948, tak i „Pražského jara“ roku 1968, jakož i „sametové revoluce“ ze sklonku roku 1989.

V současné době se otevírají archivy s dosud utajovanými dokumenty. Děje se tak pozvolna a bez okázalých proklamací. Důvodem k tomu je na všech stranách, jež tvořily neradostnou minulost uplynulých desetiletí, strach z pravdy.

Existuje dokonce společný jmenovatel oné neochoty pohlédnout pravdě do očí: nepřerušení kontinuity zla, neodhalení bývalých spolupracovníků gestapa a dalších zpravodajských složek nacistického Německa, stejně jako jejich další „využívání“ poválečnými tajnými službami Západu i Východu. A samozřejmě - i naší Státní bezpečností.

Podíváme-li se pozorněji na události posledního půlstoletí, pochopíme, že mnohé z toho, co se odehrává dnes, je jen kouřovou clonou k zastření historických procesů, které nenápadně, ale o to intenzivněji, probíhaly a probíhají.

Právě vývoj uplynulých desetiletí potvrzuje, že zlo z období nacistické okupace postupně přerostlo v ještě obludnější zlo éry komunismu. Tím, že nebylo potrestáno, zahrazuje nám nejen obrazně, ale i fakticky cestu k lepší, demokratičtější budoucnosti.

Historie zla nezačala až v roce 1948

Zanedlouho si připomeneme jedno z tragických výročí naší poválečné historie. Komunisté, zejména ti, kteří byli svými „uvědomělejšími“ stranickými souputníky po srpnu 1968 vyvrženi z lůna rodné strany, často hodnotí tuto událost izolovaně. Pro někoho začala „historie“ skutečně až v roce 1968. To, co tomuto roku předcházelo, byť by to byl kus jejich ne právě příkladného života, raději brát na vědomí nechtějí.

Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, který proběhl ve dnech 20. - 27. 11. 1952 v Praze v dokonalé režii tehdejšího vedení KSČ, pomohl otevřít mnoha řadovým, „věřícím“ komunistům oči: pochopili, že „třídní boj“, kterého měli funkcionáři KSČ plná ústa, je realitou a že trestající ruka dělnické třídy může zasáhnout každého z nich.

Politický monstrproces s tehdejším generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, jehož 45. výročí vzpomínáme, je poučením i varováním pro všechny, jimž chybí ochota a schopnost vidět věci a události v příčinných souvislostech. Fakt, že se „trestající spravedlnost“ obrátila proti samotnému stranickému bossovi, nespadla samozřejmě z nebe. Předcházely tomu závažné a nepřehlédnutelné události jak na domácí, tak i na zahraniční scéně.

Je všeobecně známo, že poválečná demokracie u nás, bez existence skutečných pravicových politických stran, už nebyla ani náznakem demokratických poměrů z časů předmnichovské Československé republiky. Obsazení silových ministerstev KSČ a jejich tajnými, národněfrontovními „spojenci“, vytvořilo postupně podmínky pro legální převzetí moci komunisty v únoru 1948.

Do poměrů v zemi již před tímto historickým zvratem zasahoval tehdejší Sovětský svaz, používající při prosazování mocenských záměrů svého stranického a státního vedení osoby, jež se učily sovětským, tedy stalinským, metodám vládnutí za války a v řadě případů i před ní ve školách NKVD v SSSR. Jistě nikoli náhodou mnozí z těch, kteří věděli dost o tom, jak se „dělala“ sovětská politika vůči ČSR, skončili na popravišti - podobně jako R. Slánský.

Počátky hledání „třídního nepřítele“

Zostření vztahů mezi bývalými spojenci protihitlerovské koalice z dob druhé světové války na počátku tzv. studené války se stalo také pro vedoucí funkcionáře KSČ, věrné až za hrob Moskvě, záminkou k uplatňování Stalinovy pochybné teze o zostřování třídního boje.

Obětí represálií, které nabývaly stále hrozivějších rozměrů, se staly tisíce osob: bývalí vojáci ze západních bojišť druhé světové války, představitelé nekomunistických stran, církevní hodnostáři i řadoví kněží, nonkonformní spisovatelé a svobodomyslní lidé vůbec, v neposlední řadě pak tzv. vesničtí boháči, proti nimž se vedla vytrvalá mediální kampaň ve všech prorežimních (jiné ani nesměly vycházet!) tiskovinách. Nakonec přišla řada i na členy a funkcionáře KSČ...

První pokusy o inkviziční vyhledávání nepřátel ve vlastních řadách můžeme ve stranických špičkách na úrovni krajů a ústředí vysledovat již od roztržky mezi J. V. Stalinem a J. B. Titem v roce 1948. „Titovština“ se stala pohodlnou záminkou k vyřizování osobních účtů těch, kteří ucítili svou příležitost, jak se dostat nahoru po zádech „zasloužilejších“ soudruhů.

V tomto směru se jako jeden z nejaktivnějších „proslavil“ A. Kolman, který zaútočil na stranické vedení (R. Slánský, M. Švermová, G. Bareš) v září 1948, v době návštěvy předsedy KSČ a prezidenta ČSR K. Gottwalda v Moskvě. Vystoupil předčasně a skončil - v sovětském vězení. Touto akcí byl u nás odstartován „očistný“ proces, jehož obětí se nakonec stala řada dlouholetých funkcionářů KSČ.

Šlo vesměs o lidi, věrné myšlenkám komunistu a ochotné za ně položit svůj život i ve vykonstruovaných soudních procesech. Mnozí z nich byli totiž přesvědčeni o tom, že navzdory své nevině vykupují svou smrtí vítězství komunismu na celém světě. Už nikdy se nedozvěděli, jak osudově se mýlili.

Procesy se stoupenci J. B. Tita

„Titovská“ úchylka ve světovém komunistickém a dělnickém hnutí si vybrala daň v podobě prvních obětí již v roce 1948. V červnu tohoto roku byl zbaven funkcí L. Patrascanu v Rumunsku (popraven v r. 1954). Z obdobného důvodu byl kritizován W. Gomulka, který byl v srpnu 1948 zbaven funkce generálního tajemníka ÚV Polské dělnické strany. V září 1948 byl stejným způsobem odstaven vůdce Albánské strany práce K. Dzodze, odsouzený o půl roku později k trestu smrti. V březnu 1949 byl zbaven vedoucích funkcí také T. Kostov v Bulharsku.

O dva měsíce později byl zatčen tehdejší maďarský ministr vnitra L. Rajk. Příprava soudního procesu proti němu se stala bezprostředním impulsem ke hledání vnitřního nepřítele také v řadách československých komunistů. Tragické následky na sebe nedaly dlouho čekat: desítky osob, které se ničím neprovinily, skončily ve vězení a na popravišti.

Za všechno může „atomové tajemství“?

Je všeobecně známo, že hlavním iniciátorem masových čistek v SSSR a později i na území satelitních „lidově demokratických“ státech střední a východní Evropy, byl sovětský diktátor J. V. Stalin, jehož sedmdesáté narozeniny byly v prosinci 1949 pompézně oslavovány stalinisty nejen u nás, ale na celém světě.

Stalinova špionománie měla nicméně docela pochopitelnou příčinu: sám byl kdysi agentem carské policie, a tudíž věděl, jak se to má s pozadím různých „revolucí“ a převratů. Doma měl sice všechno pod kontrolou, ale svým novým komunistickým „spojencům“ příliš nevěřil, i když v čele států sovětské zájmové sféry stáli komunističtí funkcionářů vyškolení v metodách boje s „třídním nepřítelem“ přímo v SSSR. Opatrnosti nezbývalo nikdy dost.

Navíc Stalin nevěřil ani Západu a jistě pro to měl své důvody. Proto nelze vyloučit, že se i on mohl stát alespoň v některých případech „špionáže“ obětí dezinformační kampaně zkušeného šéfa CIA A. Dullese. (Podle zjištění S. Stevena měla americká tajná služba už na počátku 50. let „své“ lidi i v bezpečnostních složkách SSSR a ČSR - NKVD a StB.)

Dnes již víme mnohem víc než tehdejší současníci. Stále ještě vycházejí najevo dlouho utajované skutečnosti o událostech z období počátku tzv. studené války. Na Západě je však už jasno o tom, že američtí vědci do­opravdy poskytli po válce SSSR tajemství výroby atomových zbraní; potichu byl mezitím rehabilitován známý „inkvizitor“ J. McCarthy.

Načasování prvních soudních procesů s „nepřáteli“ uvnitř spřátelených komunistických stran nebylo zřejmě náhodné. Spadají totiž do doby, kdy SSSR provedl první pokusy s atomovou bombou. Jaderná převaha USA skončila, procesy s „třídním nepřítelem“ se mohly rozběhnout na plné obrátky.

Hledání čs. Rajka začíná...

V souvislosti s vyšetřováním případu L. Rajka v Maďarsku došlo v květnu 1949 k zatčení N. H. Fielda a JUDr. G. Pavlíka, tehdejšího ředitele Čedoku. V důsledku použití brutálních vyšetřovacích metod se podařilo sestavit vyšetřovatelům seznam asi 60 osob z řad funkcionářů KSČ, podezřelých z různé protistranické činnosti.

Ocitli se mezi nimi nejen ti, kteří byli později souzeni v procesu s R. Slánským, ale i např. V. Nový, A. Hodinová, B. Laštovička, G. Spurný, A. Zmrhal, Š. Rais, F. Zupka aj. Jednalo se většinou o osoby, které za války emigrovaly na Západ, o bývalé interbrigadisty ze Španělska či o lidi působící za okupace v domácím odboji.

Ještě předtím, než došlo v září 1949 k zahájení procesu s L. Rajkem, bylo zřejmé, že případ „spiknutí“ přesáhl hranice Maďarska a může citelně zasáhnout do poměrů v Polsku i v ČSR. Hrozilo nebezpečí vážného poškození jména komunistických stran v obou zemích. Proto vůdce maďarských komunistů M. Rákosi varoval před možným skandálem.

K. Gottwald se nakonec tomuto nátlaku podvolil a vyslal na poradu do Varšavy šéfa StB J. Veselého. V Polsku v té době řídil vyšetřování, v jehož důsledku bylo zatčeno okolo 50 osob, pplk. J. Światlo (podle zjištění Američana S. Stevena byl prý agentem CIA a měl za úkol realizovat akci s krycím názvem Splinter Factor).

Vyslání sovětských poradců

Pod rostoucím tlakem informací z Maďarska a Polska i od samotných sovětských vyšetřovatelů rozhodl nakonec K. Gottwald, že požádá o vyslání sovětských bezpečnostních poradců. Text telegramu předsedovi sovětské vlády G. Malenkovovi paradoxně sestavil dne 16. 9. 1949, v den zahájení soudního líčení s L. Rajkem, samotný R. Slánský.

Pravilo se v něm: „Prosíme ÚV VKS(b) o vyslání několika odborníků, kterým jsou výsledky soudního vyšetřování v Maďarsku známy a kteří by nám pomohli provést vyšetřování v této věci.“

První sovětští poradci dorazili do Prahy již začátkem října 1949. Generálové Lichačov a Makarov se nijak netajili svým přesvědčením o tom, že čs. Bezpečnost „je příliš měkká, neprosazuje dosti energicky své názory a požadavky a s třídním nepřítelem jedná v rukavičkách.“

To byl jasný pokyn k tomu, aby se „přitvrdilo“. Začalo zatýkání. Gottwald a Slánský nařídili, aby byla zřízena stranická bezpečnostní komise pod vedením L. Kopřivy, jejímiž členy byli i K. Šváb (bratr M. Švermové, agent NKVD) a O. Závodský. Shodou okolností právě oba posledně jmenovaní skončili na popravišti. K. Šváb spolu s R. Slánským v r. 1952, O. Závodský o dva roky později. Věděli snad něco, proč museli být umlčeni?

Také v ČSR existuje „spiknutí“

Záhy po poradcích přicestovali i sovětští vyšetřovatelé. Ti byli přesvědčeni o tom, že také v ČSR existuje obdobné „spiknutí“ jako v Maďarsku a v Polsku a že i tady se podaří usvědčit „čs. Rajka“. V čele vyšetřovacího týmu stál nejprve V. Bojarskij, po něm A. Besčasnov.

Mašinérie inkvizičního vynucování „přiznání“ k neexistujícím činům se dala do pohybu v prosinci 1949. Mezi prvními zatčenými byli: E. Löbl, V. Nový, V. Hajdů, A. London, P. Kavan, K. Dufek, E. Goldstücker, M. Švermová, O. Šling aj. Později k nim přibyla „vojenská skupina“, „skupina dřívějších soc. dem.“, jakož i „bezpečnostní skupina“.

Všechna zatčení se děla se souhlasem K. Gottwalda a R. Slánského, kteří byli formou svodek průběžně informováni o výsledcích vyšetřování.

Vyšetřovatel StB s „podivnou“ minulostí

Zcela zvláštní a těžko vysvětlitelné postavení v rámci vyšetřování „čs. spiknutí“ měl vyšetřovatel StB V. Kohoutek, muž s nejasnou minulostí, přesněji: bez minulosti.

Byl podezřelý z toho, že za války, jako protektorátní policista v Mor. Ostravě, spolupracoval s gestapem. Po skončení války si kupodivu získal na svou stranu jak lidi z ÚV KSČ (že by díky kompromitujícím materiálům na některé funkcionáře, kteří rovněž spolupracovali s gestapem?), tak i Sověty (nelze vyloučit možnou souvislost s akcí Vampýr).

Ať tak či onak: V. Kohoutek se navzdory své nepříliš jasné minulosti (nebo právě proto?) stal jedním z nejdůležitějších vyšetřovatelů při přípravě politických procesů: proti M. Horákové i proti R. Slánskému. Čím si zasloužil tuto důvěru? Řetěz záhad pokračuje...

Zatýkání „spiklenců“

Scénář „protistátního spiknutí“ v ČSR se měnil doslova ze dne na den - podle toho, kdo byl zatčen. Již 13. 3. 1950 byl funkce ministra zahraničí zbaven V. Clementis. Následovalo zatčení brněnského stranického tajemníka O. Šlinga. Po něm se v lednu 1951 ocitli ve vazbě V. Clementis i M. Švermová.

Vykonstruovaná „zločinecká banda špionů a zrádců“ v čele s O. Šlingem, M. Švermovou, V. Clementisem, G. Husákem a L. Novomeským se stala předmětem projednávání i na plenárním zasedání ÚV KSČ ve dnech 21.- 24. února 1951 v Praze.

Štvavá kampaň sdělovacích prostředků umocňovala atmosféru hledání „třídního nepřítele“, na něhož by bylo možno svést zhoršování životních podmínek obyčejných lidí, kteří sice za nic nemohli, ale nesli na svých bedrech důsledky přeorientace ekonomiky na těžký průmysl, protože SSSR počítal s tím, že nejpozději v polovině 50. let začne třetí světová válka.

Kdo se stane čs. Rajkem?

Zhoršující se vnitropolitická situace pobízela k větší aktivitě i vyšetřovatele. Šlo o to najít co nejrychleji i u nás „čs. Rajka“. Lhostejno, kdo jím bude. Zpočátku se zdálo, že by se mohlo jednat o O. Šlinga, pak však los padl na V. Clementise.

Těm, kteří řídili vyšetřování a ovlivňovali ho ze zahraničí, to však nestačilo. Potřebovali najít výše postavenou „figuru“ ve stranické hierarchii, aby se stala konstrukce „čs. spiknutí“ nevyvratitelnou. Nakonec takovou osobu našli.

„Zásluhou“ vyšetřovatele StB V. Kohoutka došlo v březnu 1951 k radikálnímu posunu. Kohoutkovi se podařil husarský kousek: přiměl E. Löbla, aby přiznal spolupráci s „agentem imperialismu“ R. Slánským.

Generální tajemník KSČ, aniž to tušil, se ocitl na téže šikmé ploše jako ti, kteří byli do té doby s jeho souhlasem zatýkáni a vězněni. Netušil, že také jeho čeká podobný osud. A ještě něco navíc: šibenice.

28. 10. 1997  PhDr. Rostislav Janošík

(Pokračování příště)

(SN č. 11/1997, str. 5)

***

2. část

(Dokončení z minulého čísla)

Rozhodující vliv sovětských poradců

K obratu ve způsobu vyšetřování „čs. spiknutí“ došlo někdy koncem května nebo začátkem června 1951, a to s plným vědomím sovětského bezpečnostního poradce Galkina. Vše se zpočátku dělo za zády B. Doubka, vedoucího Správy vyšetřování věznice v Ruzyni. „Pracovalo se“ na dvou frontách: jeden protokol byl psán pro Doubka, druhý putoval do Moskvy.

Pod tlakem sovětských poradců Galkina a Jesikova byli nakonec čeští vyšetřovatelé K. Košťál a B. Doubek přinuceni, aby byla sepsána zpráva o poznatcích z vyšetřování, které se týkaly osoby R. Slánského a jeho „nepřátelské činnosti“. Jedno vyhotovení opět putovalo do Moskvy, s druhým exemplářem seznámil ministr vnitra L. Kopřiva přímo K. Gottwalda. Ten rozhodl, aby vyšetřování „ve věci“ R. Slánského pokračovalo...

Slánský má Stalinovu důvěru

Výsledek několikaměsíčního úsilí vyšetřovatelů, kteří si vzali za úkol dokázat „vinu“ Slánskému, se nakonec ukázal jako velice problematický. Stalin nebyl ochoten uvěřit údajům z výpovědí K. Löbla, A. Londona a K. Švába, jenž se mezitím z vyšetřovatele StB sám stal jedním z vyšetřovaných. Nebylo totiž možno vyloučit, že se jedná o provokaci západních zpravodajských služeb. Stalin proto hovořil spíše o chybách, nikoli o vědomé nepřátelské činnosti proti straně.

V jeho stanovisku z 24. 7. 1951 se uvádí: „Soudruh Slánský nadělal mnoho chyb v oblasti vyzdvihování a rozestavování vedoucích kádrů. Ukázal se jako krátkozraký a příliš důvěřivý, v důsledku čehož spiklenci a nepřátelé svobodně a beztrestně řádili a škodili straně a lidu. Zdá se nám proto, že na místě generálního tajemníka nemůže býti takový člověk, který se špatně vyzná v lidech... Proto myslím, že by bylo správné uvolnit s. Slánského z funkce generálního tajemníka.“

„Neotřesitelný“ jubilant

Síť, stahující se kolem R. Slánského, se dočasně uvolnila. Chvíle pro jeho zatčení ještě nenastala. Ostatně, ani R. Slánský si nepřipouštěl, že by něco takového vůbec hrozilo. Vždyť ještě v květnovém čísle stranického časopisu Nový mysl dštil oheň a síru na domnělé „nepřátele lidu“, kteří už několik měsíců pobývali ve vězení. V jeho slovech nenajdeme ani náznak toho, že by snad cítil ohrožení své osoby, natož spoluvinu. Píše:

„Ještě dnes každého záškodníka a nepřítele lidu neomylně poznáme podle jeho nenávisti k Sovětskému svazu. Nepřátelský poměr k Sovětskému svazu odhalil Titovu bandu jako agenty amerických imperialistů, stejně jako zločinné spiklence Šlinga, Švermovou, Clementise.“ (Nový mysl, roč. V, 1951, str. 393)

Ve zdánlivém poklidu proběhly i obvyklé komunistické ceremoniály. Dne 31. 7. 1951 se R. Slánský dožil padesátky a jeho rodná strana na něho nezapomněla: dostal tehdejší nejvyšší čs. vyznamenání - Řád socialismu, jakož i pozdravný list ÚV KSČ. V Moskvě si však na jubilanta nevzpomněli. Události dostaly rychlý spád: vyšetřování proti Slánskému pokračovalo navzdory tomu, že ho samotný Gott­wald zakázal.

Kdo vládne v Praze?

Ti, kdož chtěli dostat R. Slánského za mříže, neochabovali ve svém úsilí dopravit informace o jeho „nepřátelské činnosti“ na ta místa, kde bude ochota se jimi zabývat. V hlavách vyšetřovatelů J. Smoly a V. Kohoutka se zrodil nápad odnést zprávy o výslechu zatčených „spiklenců“ přímo na sovětské velvyslanectví v Praze. Stalo se tak ve spolupráci s poslancem Součkem.

Ministr vnitra L. Kopřiva sice účastníky této „partyzánštiny“ potrestal (jeden z účastníků této akce za neobjasněných okolnosti zemřel) a Gottwald další výslechy k osobě R. Slánského výslovně zakázal, avšak rozjetý vlak se již nepodařilo zastavit.

Naopak. Opět z iniciativy Galkina a Jesikova sepsali vyšetřovatelé B. Doubek a K. Košťál v pořadí již druhou zprávu o „nepřátelské činnosti“ generálního tajemníka. L. Kopřiva tentokrát již nenašel odvahu strčit ji do šuplíku, ale navštívil s ní v Lánech prezidenta republiky a předsedu KSČ K. Gottwalda.

Gottwaldova neschopnost vzepřít se působení sovětských poradců přinesla tentokrát své ovoce: Výslechy, které se doposud děly „načerno“, dostaly punc legality.

Slánský chystá útěk na Západ?

Stalinovo doporučení z července 1951 bylo beze zbytku splněno. Na plenárním zasedání ÚV KSČ v září 1951 byl R. Slánský odvolán z funkce generálního tajemníka (funkce byla vzápětí zrušena) a stal se náměstkem předsedy vlády. Pro hlavní aktéry této záležitosti tím byla nepříjemná causa sprovozena ze světa.

Vyšetřování sice pokračovalo dál, ale nic z výpovědí neposkytovalo důkazy o Slánského trestné činnosti. Nebylo, proč ho zatknout. Záminkou se stala až rozvědná zpráva, zachycená centrálou Bezpečnosti v Moskvě, oznamující, že CIA hodlá zorganizovat útěk R. Slánského na Západ.

Kdo by neuvěřil historce o tom, že zhrzený generální tajemník je znechucen tím, co se kolem něho děje, a proto chce emigrovat?

Dopis „Velkému metaři“

Tuto informaci poskytl dne 4. 11. 1951 bezpečnostním složkám agent-dubler O. Haupter. Další upřesňující údaje měl dopravit na naše území agent R. Nevečeřal, který v noci z 9. na 10. 11. 1951 přivezl tři dopisy. Jeden z nich byl adresován „Velkému metaři“. Z jeho obsahu bylo zřejmé, že tímto označením je míněn generální tajemník R. Slánský.

Dopis se již 10. 11. 1951 dostal do rukou nikoli Slánskému, ale vojenské kontrarozvědce, která ho po ofotografování předala StB a sovětským poradcům. Je příznačné, že se o něm dozvěděl dříve K. Gottwald, který o této věci jednal 22. 11. 1951 se sovětským poradcem A. Besčasnovem. Teprve Gottwald informoval předsedu vlády A. Zápotockého a až 23. 11. 1951, pár hodin před Slánského zatčením, se o obsahu sdělení dozvěděl od A. Besčasnova ministr vnitra L. Kopřiva. Co k tomu dodat? Bez komentáře!

V dopise „Velkému metaři“ se uvádí: „Nabízíme Vám bezpečný odchod za hranice. Podle nejpovolanějších míst zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější možnost existence, vyjímaje politickou kariéru...“

Byla autorem scénáře CIA?

Nutno přiznat, že režie údajného Slánského „útěku“ vypadala poměrně věrohodně: mezi českými emigranty byl prý každou noc očekáván jeho přílet na americké vojenské letiště v Mnichově. Bylo za této situace možno nevěřit?

Ve stejné době se něco podobného odehrávalo i v sousedním Polsku. Tam se v srpnu 1951 připravoval údajný útěk W. Gomulky. Vyskytla se rovněž causa „dopis“: v tomto případě se jeho adresátem stal další ze „spiklenců“ - M. Spychalski.

Ať stál za těmito provokacemi kdokoli, jisté je to, co v r. 1995 řekl ve vysílání rozhlasu tehdejší bezpečnostní poradce V. Bojarskij. Ten byl po Stalinově návrhu na odvolání R. Slánského z funkce generálního tajemníka nahrazen razantnějším A. Besčasnovem.

Bojarskij potvrdil, že obvinění Slánského ze spiknutí nebylo vykonstruováno v Moskvě, ale že za ním stála podle jeho přesvědčení americká zpravodajská služba - CIA.

Spěšný emisar z Moskvy

Dopis „Velkému metaři“ byl natolik závažný, že se bezprostředně po jeho dopravení na naše území objevil v Praze zvláštní Stalinův posel - A. Mikojan. Stalin ho pověřil tím, aby osobně tlumočil K. Gottwaldovi, že si Moskva přeje okamžité zatčení generálního tajemníka čs. komunistů.

Jednání mezi Mikojanem a Gottwaldem nebyla jednoduchá, neboť Slánský patřil již od 20. let k blízkým Gottwaldovým spolupracovníkům. Předseda KSČ nebyl ochoten uvěřit tomu, že by právě on přeběhl k nepříteli. Nezbylo nic jiného než jednání přerušit a dotázat se na další postup přímo Stalina.

Poté, kdy Mikojan odešel na sovětské velvyslanectví informovat sovětského vůdce, pokračovala druhá část přerušeného jednání za účasti Gottwaldova zetě a ministra národní obrany A. Čepičky. Mikojan tlumočil neústupné Stalinovo stanovisko: Slánský musí být zatčen! Gottwald se nakonec podvolil. Přesto trvalo dalších 13 dnů, než k tomu došlo.

Zatčen po večírku u A. Zápotockého

Den „D“ nastal 23. 11. 1951, kdy K. Gott­wald slavil své 55. narozeniny. Tehdy poprvé mu Slánský nemohl gratulovat osobně. Jubilant se totiž vymluvil, že je nemocen. Namísto toho byl Slánský i s manželkou pozván do vily předsedy vlády A. Zápotockého, kde se konala večeře na rozloučenou se skupinou sovětských hospodářských poradců za přítomnosti velvyslance A. J. Lavrenťjeva.

K vlastnímu zatčení došlo v jednu hodinu po půlnoci z 23. na 24. 11. 1951, po návratu z večírku. První výslech se uskutečnil přímo ve vile, kde Slánský bydlel. Zatímco generálního tajemníka odvezla StB do vězení ihned po zatčení, manželka Josefa byla s dětmi internována zpočátku na chatě ve Hvozdech, později ve Veselíkově.

Půl roku po soudním procesu a po popravě odsouzených členů tzv. protistátního spikleneckého centra byla J. Slánská odvezena do slezského pohraničí, kde pracovala jako dělnice v lisovně. Zprvu ji vozili k výslechům do Prahy, později byla po stálým dohledem StB.

„Obvinění jsou lichá.“

Téměř rok trvalo shromažďování „důkazů“ a příprava vykonstruovaného soudního procesu s R. Slánským a jeho společníky. Většina obžalovaných měla židovský původ, ale ve skutečnosti byli mezi nimi zastoupeny všechny významné složky života tehdejší společnosti: B. Reicin za armádu, V. Clementis za resort zahraničí, K. Šváb za vnitro, E. Löbl za zahraniční obchod, J. Frejka za národohospodáře a O. Šling a R. Slánský za aparát KSČ.

R. Slánský dobře věděl, co obnáší příprava politických procesů. Vždyť stál u jejich zrodu a pomáhal roztáčet „mlýn“ třídní nenávisti, který nakonec semlel i jeho samotného. Již krátce po zatčení mu muselo být jasné, oč se tu hraje a jaký bude jeho další osud. Přesto věřil, že nedojde k nejhoršímu.

Již tři dny po zatčení, 26. 11. 1951, adresoval předsednictvu ÚV KSČ tato slova: „...Mám k Vám jednu prosbu: Nevynášejte předem veřejný rozsudek proti mně jako nepříteli. Jsem skálopevně přesvědčen, že obvinění proti mně vznesená se ukáží jako lichá.“

Pravdivost toho, co tehdy napsal, se potvrdila až po letech. Život mu však už nikdo vrátit nedokázal.

„Psovi psí smrt!“

Po nekonečných měsících ponižování, mučení, výslechů, fyzického i psychického teroru byly konečně připraveny podklady pro soudní monstrproces, jaký v naší moderní historii neměl obdoby. Dne 13. 11. 1952 rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ o tom, že proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem potrvá osm dní. Předsedou senátu Státního soudu byl jmenován JUDr. Jaroslav Novák, hlavním prokurátorem JUDr. Josef Urválek.

Soudní líčení se 14 obžalovanými „spiklenci“ probíhalo ve dnech 20. - 27. 11. 1952 v budově Státního soudu v Praze na Pankráci. Průběh jednání byl přenášen rozhlasem a stenografické záznamy byly po několik dní otiskovány ve všech hlavních denících. Monstrproces navíc probíhal ve vybičované atmosféře záplavy rezolucí ze všech koutů republiky, v nichž občané volali po nejpřísnějších trestech pro „zrádce“ a „nepřátele lidu“.

Typické pro tehdejší dobu byly charakteristiky hlavních obžalovaných, jak se objevovaly v tisku. Například o B. Reicinovi S. Oborský napsal: „Má lidské jméno, lidskou tvář, ale člověkem není. Je to zrůda.“ (RP 27. 11. 1952) Básník J. Pilař o hlavním obžalovaném píše: „Slánský se nestane českým Titem, ale bude pracujícími smeten do propadliště, kam takové, jako je on, odsoudil po zásluze hněv lidu...“ (RP 25. 11. 1952)

Ani další z autorů, I. Skála, v sobě při líčení výslechu obžalovaných nezapřel literáta. Píše: „Před soudem hovoří Rudolf Slánský. Ohromná budova zločinů, které napáchal za dlouhá léta, se zřítila a pohřbila ho ve svých troskách. Hovoří mrtvý člověk. (...) Je rozdrceno špinavé klubko zmijí. Svíjí se zde v poslední křeči před soudem lidu. Vyhubíme toto plemeno do posledního háděte. Prohledáme všechny škvíry a do každé se podíváme raději dvakrát. (...) Jaká služba, taková výslužka. Psovi psí smrt!“ (RP 28. 11. 1952)

Železná pěst udeřila

Divadelní představení pro 12 milionů občanů Československa skončilo osmý den, 27. 11. 1952, vynesením rozsudku. K trestu smrti bylo odsouzeno 11 osob: Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone. Zbývající tři ze 14 obžalovaných byli odsouzeni k doživotnímu vězení: Artur London, jenž později popsal své dojmy z procesu v románu Doznání, Vavro Hajdů a Evžen Löbl.

Co všechno předcházelo tomu, že obžalovaní sami souhlasili s rozsudky smrti? Čím je k tomu režiséři zinscenovaného procesu donutili? Co všechno musel prožít bývalý generální tajemník ÚV KSČ R. Slánský, než v „posledním slově“ na závěr procesu řekl:

„Dopustil jsem nejpodlejších zločinů, jakých se může kdo dopustit. Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zločinného života, než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“? (!)

Místo posledního odpočinku

Již týden po vynesení rozsudku bylo všech 11 odsouzených „spiklenců“ popraveno. Režim, pro který byl kolektiv vším a jedinec naopak ničím, se zachoval k popraveným někdejším funkcionářům vládnoucí strany bezpříkladně cynicky: popel zesnulých byl z jedoucího automobilu rozsypán na zledovatělé silnici.

Tak skončili ti, kteří ve prospěch „světlých zítřků“ přinesli oběť nejvyšší.

Posmrtná rehabilitace

R. Slánský sice již v době svého zatčení tvrdil, že je nevinen, avšak trvalo ještě více než deset let, než byla jeho nevina oficiálně prokázána.

Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 3. - 4. 4. 1963 bylo konstatováno, že rozsudkem Nejvyššího soudu byli v celém rozsahu zproštěni obžaloby všichni obžalovaní. Pouze u R. Slánského vyšlo najevo, že se ve své funkci dopouštěl porušování zákonnosti, a u B. Reicina zůstalo podezření ze spáchání několika trestných činů.

Více světla do celého případu vneslo až období Pražského jara 1968. V tomto roce vyšla kniha Doznání od A. Londona. Současně s tím začalo otiskování vzpomínek J. Slánské na proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem. Knižní verze těchto vzpomínek vyšla pod názvem Zpráva o mém muži v nakladatelství Svoboda teprve v roce 1990.

28. 10. 1997

PhDr. Rostislav Janošík

(SN č. 12/1997, str. 5)

 

Popisky k fotografiím:

1. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (1901–1952).

2. R. Slánský před soudem (1952).

3. Dobová karikatura: Stalin dostává Slánského hlavu na podnosu (1952).

4. Propagandistická brožura o procesu s R. Slánským, vydaná KSČ v roce 1953.