Divadelník F. A. Šubert – PhDr. Rostislav Janošík
Před sto lety, 8. září 1915, se uzavřel život jedné z nejvýznamnějších postav českého divadla 2. poloviny 19. století – Františka Adolfa ŠUBERTA (1849-1915).
S jeho jménem jsou spjaty poslední měsíce budování Národního divadla v Praze (ND) i prvních 17 let jeho existence, kdy Šubert stál v čele „Zlaté kapličky“ jako divadelní ředitel. Abych byl úplně přesný: Šubert převzal vedení divadla po J. N. Maýrovi, který byl fakticky prvním ředitelem ND, avšak právě se Šubertovým jménem spojujeme počátky činnosti této naší vrcholné kulturní instituce. Šubert byl postaven do čela ND teprve v březnu 1883. Díky jeho vynikajícím organizačním schopnostem se podařilo vyhořelé divadlo dostavět a slavnostně odevzdat veřejnosti 18. 11. 1883, přesně 21 let od zahájení provozu Prozatímního divadla (18. 11. 1862).
O Šubertovi, který stanul v čele naší první divadelní scény jako amatér, jenž pro výkon této funkce (jak bylo v té době běžné) neměl odpovídající vzdělání, je známo, že rád ve svých prozaických pracích aktualizoval a hledal paralely mezi minulostí a současností. Kdybychom se rozhodli jít v jeho šlépějích, bylo na místě napsat, že se vlastní pílí vypracoval na špičkového manažera své doby (dnes bychom ho označili za „krizového manažera“). A tady vždy platilo a platí i dnes: Kdo je příliš na očích lidem, do toho „hromy bijú“, ten se stává terčem nejrůznějších útoků, kritiky i osočování, protože v Čechách se úspěch neodpouští.
V tomto nezáviděníhodném údělu nebyl ovšem F. A. Šubert sám. Podobnými peripetiemi si prošel i jeho vrstevník a divadelní souputník – Ladislav Stroupežnický (1850-1892). Oba začínali jako novináři a autoři kratších próz (i s historickou tematikou) a až mnohem později se dostali k dramatické tvorbě a k divadlu vůbec. Osud tomu chtěl, že se ocitli v téže době na tomtéž místě – F. A. Šubert jako ředitel ND a L. Stroupežnický jako jeho dramaturg. Vytvořili tandem, který odolal všem útokům, jež byly na oba muže vedeny, často velmi nevybíravým způsobem.
Šubertovi se podařilo ještě něco, co nemá v naší kultuře obdoby: dvakrát vstoupil do téže řeky a i podruhé se osvědčil. Poté, kdy ho nespokojenci z nově ustavené Společnosti Národního divadla v roce 1900 z jeho ředitelského postu „sundali“, vrátil jim Šubert tento políček tak, že dokázal prosadit požadavek postavení druhé české divadelní scény, Městského divadla na Královských Vinohradech, a stal se dokonce prvním ředitelem této „konkurenční“ divadelní scény (1907).
Dětství a studentská léta
Kdo byl F. A. Šubert, tento nedoceněný představitel české kultury 19. století? Narodil se dne 27. března 1849 v Dobrušce (sem zasadil děj své pentalogie „F. L. Věk“ spisovatel a Šubertův spolužák z gymnázia A. Jirásek) manželům Matěji Šubertovi a Anně Josefě, rozené Wobořilové. Pocházel z chudých poměrů. Na svět přišel jako v pořadí desáté dítě, přičemž čtyři sourozenci předtím zemřeli. Uživit takto početnou rodinu nebylo snadné. M. Šubert, původně sedlář, byl nucen kvůli úrazu opustit řemeslo: nejprve si najal hostinec a posléze přijal špatně placenou práci ve skladu tabáku. Do práce se musela zapojit i jeho manželka, jež prodávala zvěřinu, vypomáhala v domácnostech a živila se i jako švadlena.
Třebaže materiální poměry rodičů F. A. Šuberta nebyly valné, dělali všechno pro to, aby nejmladší syn mohl studovat a zajistit si tak lepší život, než měli oni. Od dětství si malý František zamiloval hudbu i české dějiny. Protože se škole vynikal nad ostatními dětmi, prosadila matka, aby mohl od r. 1860 začít studovat na gymnáziu v Hradci Králové. Tam se plně projevilo chlapcovo nadání pro práci spisovatele a novináře, jakož i zájem o divadlo. Do let gymnaziálního studia spadá Šubertova básnická prvotina „Obraz z mého srdce“, inspirovaná Goethovým dílem „Utrpení mladého Werthera“.
Na doporučení profesorů se matka rozhodla, že po skončení gymnázia bude František pokračovat ve studiu na univerzitě. Proto se po prázdninách roku 1868 přestěhoval do Prahy a dal se zapsat na filozofickou fakultu, i když si jeho matka přála, aby se věnoval studiu teologie. Třebaže si mladý vysokoškolák Šubert bral kondice, aby nebyl finančně závislý na rodičích, jeho studium trvalo pouze půl roku. V únoru 1869 totiž Šubertův otec zemřel na „dobrušskou nemoc“, jak se tehdy říkalo tuberkulóze. I ze strachu, že by toto rodinné prokletí mohlo postihnout i jeho mladý organismus, opustil F. A. Šubert své plány na pedagogickou a vědeckou kariéru a začal se věnovat publicistice.
Začínající novinář a beletrista
V té době měl již Šubert za sebou svůj literární křest: jeho „Švanda dudák“ byl otištěn ve Vilímkově Humoristickém kalendáři na rok 1868. Začínající novinář se rozhodl pro spolupráci hned s několika redakcemi: s katolickým týdeníkem „Čech“, s časopisem „Žižka“ a s německým deníkem „Politik“, který vydával J. S. Skrejšovský.
Nezůstalo však jen u toho. Velmi plodná byla Šubertova spolupráce s časopisem „Brousek“, kam psal své historické prózy. Za čtyři roky vytvořil tolik beletristických prací, že stačily zaplnit pět svazků knižně vydaných souborů „Povídky historické a jiné drobné“ a „Z vesnic a hradů“ (1879-1880). V časopise „Brousek“ začal v r. l875 otiskovat na pokračování historický román „Zajetí krále Václava“ (knižní vydání 1880) a od r. 1877 další román – „Král Jiří z Poděbrad“ (knižní vydání 1881).
Třebaže oblast historické beletrie Šubert náhle opustil a již se k ní nevrátil, není tato etapa jeho literární tvorby bezvýznamná. Ostatně – v téže době se tomuto žánru věnovali i jiní Šubertovi současníci, z nichž někteří zpracovávali obdobné historické látky. Stačí jmenovat J. J. Kolára či J. Svátka, ale i A. V. Šmilovského, A. Jiráska, V. Beneše Třebízského, B. Jandu, V. Vlčka nebo Z. Wintra. Většina těchto autorů byla ještě silně ovlivněna romantismem – podobně jako F. A. Šubert.
Nadějný žurnalista a historický beletrista Šubert se kromě intenzivní práce zapojil do veřejného života: stal se tajemníkem „Českého klubu“ a podílel se i na přípravě k založení „Spolku českých žurnalistů“. Poté, kdy v r. 1878 ukončil spolupráci s redakcí listu „Politik“ i s časopisem „Brousek“, vstoupil do redakce staročeského deníku „Pokrok“, kam psal úvodníky a fejetony.
Šubertovy úspěchy na poli literatury a žurnalistiky nezůstaly nepovšimnuty jeho současníky. V r. 1879 získal podporu spisovatelského spolku „Svatobor“, který financoval jeho studijní cestu do jižních Čech. Tady se Šubert setkal s námětem své pozdější divadelní hry o posledním Rožmberkovi a zde vznikla myšlenka na vytvoření cyklického díla „Čechy“, kam Šubert přispěl statí o Šumavě. Se Šubertovou jihočeskou cestou souvisela i jeho sbírka historických obrázků „Z českého jihu“ (1882). Při návštěvě rodiště M. J. Husa se navíc zrodila Šubertova myšlenka, aby se rodný dům tohoto českého náboženského reformátora stal národním majetkem, což se později skutečně podařilo prosadit.
F. A. Šubert – dramatik
To hlavní, k čemu Šubert cílevědomě směřoval, měl teprve před sebou. Bylo to divadlo a literární pokusy na poli dramatického umění. Novým impulzem se v tomto směru stalo působení vůdce staročeské strany – F. L. Riegera. S jeho jménem je spojena nejen myšlenka vybudování Prozatímního divadla, ale zejména Národního divadla, jež vyrůstalo na nábřeží řeky Vltavy až trestuhodně dlouho a pomalu. Byl to právě Rieger, kdo se začal výrazně angažovat ve věci urychleného dokončení stavby a jejího brzkého otevření pro veřejnost.
K blízkým spolupracovníkům F. L. Riegera se na počátku 80. let 19. století přiřadil i F. A. Šubert, a to především díky svým organizačním schopnostem. Rieger ho získal pro myšlenku zpracovat a následně publikovat dějiny zrození ideje Národního divadla a jeho budování. Šubert tento úkol splnil a jeho práce s názvem „Národní divadlo, jeho dějiny a stavba dokončená“ vycházela v letech 1881-1884 v nakladatelství J. Otty. Avšak ještě dříve, než mohl vyjít první díl této publikace, odbyl si její autor svůj křest jako dramatik.
Šubertovy dramatické začátky sahají až do studentských let. Tehdy vznikla jeho první známá veršovaná hra „Bech“. Někdy okolo roku 1869 pokračovaly dramatické pokusy hrou „Horymír“ a po něm vznikla další romanticky laděná historická dramata: „Jiří král“ (o Jiřím z Poděbrad) a „Král Václav III.“. Ani jedna z těchto her se nedočkala svého divadelního provedení.
Dramatický křest slavil F. A. Šuberta teprve další hrou, „Petr Vok Rožmberk“, která byla uvedena v Prozatímním divadle v roce 1880. Třebaže se autor k tomuto romantickému historickému dramatu postavil později značně kriticky, znamenala tato hra nejen Šubertův divadelní debut, ale byla diváky přijata na svou dobu nezvykle příznivě.
Povzbuzen tímto úspěchem chtěl Šubert využít příležitosti otevření ND v r. 1881 k provedení své další historické hry. Snad doufal, že jeho nové drama „Probuzenci“ by mohlo být vybráno jako premiérové činoherní představení. Narazil podobně jako kdysi V. Hálek se svým „Králem Rudolfem“. Cenzura nedovolila hru provozovat kvůli tomu, že se v ní objevuje kritika panovnického rodu Habsburků. Drama se nakonec přece jen dočkalo své premiéry (1882), nikoliv však v právě otevíraném ND, nýbrž po jeho vyhoření v Prozatímním divadle, kde se v důsledku tragické události z 12. 8. 1881 hrálo i nadále.
Význam „Probuzenců“, jejichž děj je zasazen do r. 1741, je v tom, že v něm vystupuje poprvé jako hlavní „hrdina“ venkovský lidem. Zde je tedy počátek toho, pro co se v odborné literatuře vžil pojem „davové“ drama. Šubert, kritizovaný svými odpůrci pro údajný konzervativismus, se tu projevil jako novátor či experimentátor. Tady můžeme hledat počátek jeho směřování od historických námětů k sociálnímu dramatu.
Divadelní ředitel…
Již zmíněné novátorství provází ostatně F. A. Šuberta od samého začátku, kdy se ujal funkce ředitele ND. Nejen jako divadelní ředitel, ale i jako dramatik kráčel dosud neprošlapanými cestami, pro něž ne vždy nacházel pochopení. Nebál se ani postupů netradičních, ani experimentování v tom dobrém slova smyslu.
Aby otevřel Národní divadlo nejširší veřejnosti doma i v zahraničí, zavedl tzv. divadelní vlaky, které do ND přivážely výpravy z Čech, Moravy a Slezska, ale i z Vídně, Budapešti, Lublaně, Záhřebu či Drážďan. Nechyběli ani čeští krajané, žijící ve Spojených státech amerických, kteří se zúčastnili již slavnostního položení základního kamene k ND v r. 1868. Někdejší česká odpolední představení v Prozatímním divadle pro „obyčejné“ Pražany dostala konkurenci v podobě hromadných návštěv, jež organizovaly odbory i průmyslové závody: zrodila se tak představení lidová a dělnická. A nejen to: v 90. letech 19. století zapojoval Šubert ND i do prvomájových oslav, organizovaných tehdejšími socialisty.
Navzdory tomu všemu zůstával F. A. Šubert věrný ideové náplni a tradici ND, jež vycházela z již zmíněné slavnosti položení základního kamene z roku 1868. Základem repertoáru ND měly být hry české a slovanské, doplňované o dramatická díla cizího původu: klasická i moderní. Aby udržel návštěvnost, zval Šubert do divadla vynikající zahraniční skladatele (P. I. Čajkovskij), zpěváky i herce, jezdil do cizích zemí, aby odtud přivážel novinky operní i činoherní. A konečně: aby učinil práci divadla „transparentní“, zveřejňoval po dobu svého ředitelského mandátu rok co rok brožuru o činnosti ND.
…i muž mnoha zájmů
F. A. Šubert byl nejen divadelním ředitelem a dramatikem, jehož hry se prosazovaly se značnými obtížemi, ale i člověkem, který chtěl tuto instituci reprezentovat navenek a jenž si všímal veškerého dění v tehdejší společnosti. Připomeňme si v této souvislosti jeden prostý, leč málo zdůrazňovaný fakt: 19. století (a zvláště období jeho druhé poloviny) bylo dobou „velkého kvasu“ a zásadních technologických i společenských proměn. Z jeho dědictví žijeme dodnes.
Čekání na cenzurní povolení pro provozování svého dramatu si Šubert krátil tím, že se věnoval jak propagaci divadla v zahraničí, tak i jiným aktivitám, jež s divadlem příliš nesouvisely. V r. 1892 se pod jeho vedením zúčastnilo ND mezinárodní hudební a divadelní výstavy ve Vídni. Z operního a činoherního repertoáru vybral Šubert pro tuto akci především Smetanovy opery „Prodaná nevěsta“ a „Dalibor“ či Dvořákova „Dimitrije“, ale nezapomněl ani na svou hru „Jan Vývara“. Díky této výstavě zaznamenal do té doby ryze český hudební skladatel B. Smetana velký úspěch a jeho dílo začalo dobývat svět.
Šubert se nebál angažovat ani v oblastech, které do té doby stály spíše na okraji veřejného zájmu. Pod vlivem úspěchu Jubilejní výstavy z roku 1891 se pustil do organizování Národopisné výstavy v Praze (1895) a stál i u zrodu Národopisného muzea v Praze a Národopisné společnosti českoslovanské. Této problematice dokonce věnoval i svou tištěnou odbornou práci – „Příspěvky k dějinám národopisu českoslovanského“ (1896).
V témže roce navštívil Šubert ostrov Rujana na severu Německa, kde žil kdysi slovanský kmen Veletů. Také výsledky této cesty zúročil jednak v přednášce pro tehdejší Královskou českou společnost nauk (1898), jednak v odborné studii, jež vyšla v r. 1899 i německy. Stranou nezůstávala ani významná výročí z kulturních dějin Evropy: v r. 1899 se Šubert vypravil do Petrohradu na oslav 100. výročí narození A. S. Puškina a v r. 1902 na oslavy obdobného výročí V. Huga. Rozsah Šubertových aktivit byl v každém případě pozoruhodný: na jedné straně vyvolával pozitivní reakci, na straně druhé byl přirozeně i předmětem kritiky.
Od historie k sociálnímu dramatu
Vraťme se však k Šubertovi – dramatikovi. Teprve tři roky po znovuotevření Národního divadla uvedl na jeho prknech dne 16. 11. 1886 hru „Jan Vývara“. Jednalo se o drama vpravdě novátorské. Třebaže ani toto dílo nebylo prosto romantických prvků, dosáhl jím Šubert svého uměleckého vrcholu. Autor představil své nové dramatické dílo jako první hru, v níž vystupuje vedle ústřední postavy J. Vývary také lid, dav. Hlavní postava tohoto historického dramatu, bohatý sedlák, pozná panskou zvůli a postaví se do čela utlačovaného selského lidu. Když je povstání potlačeno, Vývaru raní mrtvice při první ráně holí, kterou má být potrestán za tuto rebelii.
V r. 1887 zemřela Šubertova matka, k níž ho od dětství poutal hluboký citový vztah. Šubert tehdy opustil Prahu a vydal se do Itálie, kam již předtím jezdíval, např. za G. Verdim. Pobyt v cizině ho inspiroval k napsání renesanční komedie „Láska Raffaelova“. Po jejím neúspěšném uvedení v ND (1888) se autor (podobně jako v minulosti J. Neruda s „Franceskou di Rimini“ či V. Hálek s „Amnonem a Tamar“) rozhodl změnit žánr: už nikoli dávná minulost, nýbrž doba co možná nejsoučasnější. V r. 1888 uvedl proto hru „Praktikus“ a o dva roky později (1890) drama „Velkostatkář“. Ani jedno z těchto dramat neuspělo.
Dovršením autorova přechodu od historického k sociálnímu dramatu bylo až následující dílo - sociálně laděné „Drama čtyř chudých stěn“ (1892). F. A. Šubert ho napsal ve stejném roce, kdy bylo v Berlíně uvedeno sociální drama G. Hauptmanna „Tkalci“. Zda Šubertova hra vznikla nezávisle na díle tohoto německého autora, nebylo jasné ani v době jejího napsání, ani dnes. V každém případě se jedná o drama, které je zasazeno do českého prostředí, do 90. let 19. století, a zabývá se národnostním a sociálním bojem českých horníků proti německému kapitálu. Protože si tehdejší Rakousko-Uhersko nemohlo dovolit znepřátelit si německé podnikatele, trvalo téměř deset let, než cenzura dovolila hru provozovat v divadle.
Premiéra v Národním divadle se uskutečnila dne 1. 10. 1903, poté, kdy bylo toto drama předvedeno v Krakově a v Brně. Po jedné repríze už o Šubertovo dílo v Praze zájem nebyl. Autor se pokusil ještě prosadit v ND svou další hru, „Žně“, napsanou pro herce J. Mošnu, avšak nové vedení divadla jeho dílo odmítlo provést. Nakonec se tato hra s úspěchem provozovala ve Švandově divadle na Smíchově.
Každý konec bývá začátkem něčeho nového
Potíže s vlastními hrami na prknech ND signalizovaly, že se nad F. A. Šubertem stahují mračna. Mladá umělecká generace 90. let 19. století se rozhodla vzít útokem všechno, co bylo do té doby považováno za neotřesitelné pilíře české kultury. Nepřítelem se stal nejen nejúspěšnější český básník J. Vrchlický, ale rovněž divadelní ředitel F. A. Šubert.
Kdybychom věci posuzovali z čistě „manažerského“ hlediska, Národní divadlo od 90. let 19. století postupně ztrácelo diváky, bránilo se prosazování nových uměleckých postupů, přestávalo být centrem toho nejlepšího a nejsoučasnějšího národního umění. Nic na tom nemohl změnit ani příchod nových herců. ND pod vedením F. A. Šuberta začalo zaostávat za světovým vývojem. Do značné míry (i vinou F. A. Šuberta) se zpronevěřovalo zásadám, které tato instituce dostala do vínku při svém vzniku.
Konflikt, jenž nazrával dlouhá léta, spěl ke svému vyvrcholení: v roce 1900 byl F. A. Šubert funkce ředitele zbaven. Novým ředitelem ND se stal G. Schmoranz, šéfem opery K. Kovařovic a šéfem činohry J. Kvapil. Pro Šuberta to byla nejen potupa a výraz znevážení všeho, co pro ND vykonal, ale i věc osobní msty a politických intrik. Byl to sice konec v čele tohoto vrcholného stánku české kultury, nikoli však konec talentovaného a schopného organizátora F. A. Šuberta. Divadlo fungovalo dál, i když nové vedení si na své úkoly muselo teprve zvykat.
„Nikdo není doma prorokem“
Lidová moudrost zná nejen toto úsloví, ale potvrzuje i pravdivost toho, o čem se F. A. Šubert přesvědčil v souvislosti s odchodem z ND: „Není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem.“ Když totiž začne někdo někomu vadit a překážet jeho záměrům, přichází vhod jakýkoli argument. Nevděk, který světem vládne, dobře znal i K. Havlíček Borovský: „Dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák.“ Pro toho, kdo se chce hřát na výsluní, ač do té doby nic kloudného nevykonal, neznamenají včerejší zásluhy těch druhých zhola nic.
53letý F. A. Šubert se ze své „porážky“ vzpamatoval nezvykle rychle. Jeho adaptabilita a pracovitost mu nedovolily, aby zahálel. A tak se záhy po odchodu z ND objevil v jiné vedoucí funkci: stal se ředitelem České grafické společnosti Unie, která tehdy patřila k největším tiskařským a vydavatelským podnikům u nás. Kromě toho se ujal redigování Malého Ottova slovníku naučného a byl činný jak na pražské radnici, tak i v různých spolcích a institucích.
Šubert nezanevřel ani na Národní divadlo. Své působení v něm uzavřel vydáním své poslední ročenky – „Sedmnáctý rok Národního divadla“. Připravoval se na napsání velkého, reprezentativního díla o ND a zabýval se i prací na vzpomínkách: v r. 1902 vydal třísvazkový soubor pod názvem „Z uplynulých dob“. Vlastním nákladem pak začal vydávat portréty herců ND: „Masky Národního divadla 1883-1902“. Vyšly pouze tři herecké portréty: o J. Mošnovi, F. Kolárovi a K. Šimanovském. Tím celý projekt skončil.
Třebaže nové vedené ND dávalo Šubertovi ostentativně najevo, že o jeho tvorbu nestojí, choval se Šubert tak jako doposud: propagoval práci ND, jako by stál v jeho čele i nadále. Jeho jméno totiž mělo v cizině stále dobrý zvuk. V roce 1903 inscenoval v Kyjevě „Prodanou nevěstu“, čímž se zasloužil o proniknutí Smetanovy tvorby na východ od našich hranic. Z tohoto zorného úhlu se musela „světovost“ Schmoranzova vedení ND nutně jevit jako obyčejné české zápecnictví.
Opět divadelním ředitelem
Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, dovedl F. A. Šubert využít vhodné situace k tomu, aby svým konkurentům z ND dokázal, že ještě není na odpis. Navzdory tomu, že v 57 letech se tehdy běžně umíralo (např. J. Neruda) či alespoň odcházelo na zasloužený odpočinek. Šubert se choval přes svůj věk jako mladík, plný elánu a plánů do budoucna. Za dva roky od položení základního kamene (1905) vyrostlo Městské divadlo na Královských Vinohradech a stalo se skutečnou konkurencí (nikoli jen zamýšlenou) ke „Zlaté kapličce“ nad Vltavou. Šubert dokázal, že umí „dělat divadla“ a že se rovněž vyzná v jejich „rozjezdu“ a šéfování. Nové divadlo, otevřené v r. 1907, si nejen získalo oblibu, ale dokázalo i přitáhnout diváky.
Pod vlivem tohoto počátečního úspěchu zapomněl Šubert na to, že žije v Čechách, kde se úspěch toho druhého neodpouští, ale naopak trestá. Když se v r. 1908 vypravil s činoherním souborem vinohradského divadla do Vídně (na pozvání české dělnické organizace), příznivá reakce diváků, kteří přišli zhlédnout jeho „Drama čtyř chudých stěn“ i hru J. Štolby „Deskový statek“, ho uchvátila natolik, že bez svolení nadřízených z divadelního Družstva prodloužil zájezd o jeden den. To se mu stalo osudným. Na kritiku Družstva zareagoval tak, že okamžitě na funkci ředitele rezignoval (24. 9. 1908). Tím svou divadelní činnost ukončil.
Dvojnásobný divadelní ředitel F. A. Šubert se poté naplno začal věnovat své spisovatelské práci, na kterou neměl nikdy dost času. V r. 1905 napsal předmluvu ke druhému vydání „Dramatu čtyř chudých stěn“ a od r. 1906 redigoval pro Kočího nakladatelství soubor spisů V. K. Klicpery, o němž již v r. 1898 vydal monografii „Klicpera dramatik“. Vrcholem tohoto období se pak stalo monumentální dílo, vycházející s podporou České akademie - „Dějiny Národního divadla v Praze let 1883-1900“. Toto reprezentativní dílo, v němž Šubert zdokumentoval období, kdy stál v čele ND jako ředitel, se řadí mezi základní práce naší odborné divadelní literatury (vycházelo v letech 1908-1911).
Usmíření s „nepřáteli“
Ani po nečekaném odchodu z Městského divadla na Král. Vinohradech nezanevřel F. A. Šubert na české divadlo a ani tentokrát nesložil ruce do klína. Sklonek svého života zasvětil práci publicistické. Znovu se vrátil k tomu, co dělal na samém začátku své pracovní kariéry, když byl po smrti svého otce (na konci 60. let 19. století) nucen zanechat studia na vysoké škole. Když se v roce 1908 (po smrti V. Vlčka) uvolnilo místo šéfredaktora „Osvěty“, ujal se řízení tohoto významného kulturního časopisu. O rok později (1909) vstoupil do redakce deníku „Národní politika“, kam až do konce svého života psal články o kultuře a fejetony.
Šubert se nevyhýbal ani veřejným aktivitám. V r. 1913 byl jmenován řádným členem České akademie a zúčastnil se i založení Společnosti Jaroslava Vrchlického (1853-1912). Blížící se 500. výročí mučednické smrti M. J. Husa ho inspirovalo k práci na manifestačním uctění jeho památky. Vedle toho Šubert redigoval, psal a vydával své vzpomínky z mládí („U nás v Dobrušce“) i ze svých literárních začátků. Zpracoval i odborné studie o dvou osobnostech ND, které mu byly blízké profesně i lidsky: o dramaturgovi L. Stroupežnickém a o herci J. V. Slukovovi.
Jak už to v životě bývá, čas obrousil hrany někdejších sporů a dal zapomenout i na křivdy a ponížení, jež F. A. Šubertovi způsobili jeho odpůrci. Krok na cestě k usmíření byla ovšem nucena udělat i druhá strana. Stalo se tak díky oznámení šéfa činohry ND J. Kvapila, že dramaturgicky upraví Šubertovu hru „Jan Vývara“, provede ji v přírodním divadle v Šárce a sám ji bude režírovat. Šubert se v r. 1913 zúčastnil premiéry a dal na ní jasně na srozuměnou, že nepřátelství mezi ním a Kvapilem je u konce.
F. A. Šubert se dožil na svou dobu úctyhodného stáří – 66 let. Zemřel dne 8. září 1915 ve své bytě na Smíchově a jeho pohřeb se konal v kostele sv. Václava. Pohřební průvod doprovázel zesnulého divadelního ředitele kolem budovy ND až na místo posledního odpočinku – na Olšanský hřbitov.
Šubertovy klady a zápory
Každá velká osobnost se vyznačuje tím, že polarizuje společnost: rozděluje ji na skálopevné stoupence i nesmiřitelné odpůrce. Tak tomu bylo i v případě F. A. Šuberta.
Dlužno říci, že soupis položek na straně záporů je kratší než naopak. Šubertovi se vytýkalo leccos. Například to, že příliš dbal o své zdraví, že se zbytečně nerozčiloval a raději ustupoval, že příliš zohledňoval finanční požadavky divadelního Družstva na prosperitu, že měl malé pochopení pro nové umělecké směry a že málem z divadla propustil talentovaného E. Vojana, že příliš dbal na konvenci. Někteří jeho kritikové tvrdili, že je zpátečník, že má aristokratické vystupování, že je upjatý, povýšený, odměřený a že pohrdá obyčejnými lidmi.
Svými skutky Šubert po celý svůj život dokazoval, že tomu tak nikdy nebylo. Rozsah jeho činnosti je pozoruhodný, a proto nepřekvapuje, že v řadě případů byl průkopníkem něčeho nového: Byl naším prvním beletristou, který politicky aktualizoval českou historii. Jako první uvedl na divadelní prkna lid jakožto dramatický faktor děje. Byl prvním ředitelem obou hlavních pražských divadel, Národního a Městského divadla na Král. Vinohradech, jimž dal pevný základ.
Šubert patřil k těm lidem, kteří naší kultuře získávali v cizině obdiv a vážnost a kteří upřednostňovali obecný prospěch před zájmy jednotlivce. Takových osobností jsme nikdy neměli nazbyt a zoufale se nám jich nedostává zejména dnes.
4. 9. 2015
PhDr. Rostislav Janošík
Komentáře
Přehled komentářů
Delšího potlesku než ostatní politici se dočkal Miloš Zeman po svém projevu na Valném shromáždění OSN v úterý večer. Tam v angličtině promluvil o řešení problémů spojených s terorismem. Podle něj je klíč ve společném boji proti terorismu pod záštitou Rady bezpečnosti OSN.
„Jestliže máte mnoho témat v krátkém proslovu, nemluvíte vlastně o ničem,“ těmito slovy zahájil svůj zhruba desetiminutový projev prezident Miloš Zeman na Všeobecné rozpravě Valného shromáždění OSN. Podle Zemana je téma terorismus hlavním nebezpečím pro lidskou civilizaci a právě kvůli němu čelí evropské země ohromné migraci.
Podle prezidenta je třeba změnit představu, že proti terorismu lze bojovat klasickou formou. „Nenavrhuji masivní okupaci žádného území. Navrhuji koordinovanou akci pod záštitou Rady bezpečnosti OSN. I když všech pět členů Rady má různé zájmy, mají jednoho společného nepřítele. A nic nespojuje víc než společný nepřítel,“ řekl Zeman.
Podle Zemana je zapotřebí aktivovat „spící struktury“ Rady bezpečnosti a zlikvidovat nervová centra teroristických organizací: „Potřebujeme malé vojenské jednotky vybavené drony, helikoptérami, které ve spolupráci s tajnými službami zlikvidují vůdce teroristických organizací.“ V závěru svého projevu pak vyzval stálé členy Rady bezpečnosti, aby rezoluci o společné akci proti teroristům navrhli.
Ministr obrany Martin Stropnický a ministr životní prostředí Richard Brabec se tak v Příbrami účastnili jednání se zástupci dotčených krajů a obcí ohledně přípravy přechodu části vojenského újezdu Brdy na chráněnou krajinnou oblast. Armáda k tomu sděluje: Spojaři ze 4. brigády rychlého nasazení společně se specialisty Centra operačně taktických systémů velení a řízení během cvičení „Strong Sword 2015“ zaznamenali mimořádný úspěch: V úterý 29. září se ve vojenském kostele svatého Jana Nepomuckého v Praze 1 na Hradčanech uskutečnila slavnostní bohoslužba při příležitosti oficiálního uvedení nového hlavního kaplana Armády České republiky do funkce. Hlavním kaplanem AČR byl jmenován podplukovník Jaroslav Kníchal, duchovní Římskokatolické církve. Ten jen připravenke k odčinění Mnichova 1938: Společné cvičení příslušníků Policie ČR a Armády ČR - Součinnostní cvičení s námětem praktické realizace rozhodnutí vlády ČR o dočasném znovuzavedení ochrany vnitřních hranic s Rakouskou republikou má především za cíl prověřit připravenost Policie ČR k plnění úkolů v součinnosti s Armádou ČR v této souvislosti. V neposlední řadě je také cílem prověřit funkčnost existujících typových plánů, systému velení a spojení, detekovat, analyzovat a odstranit případné zjištěné nedostatky.
Praha 30.9.1938/2015: policejní prezident brig. gen. Tomáš Tuhý - stovky policitů rozdají pásky stovkám vojáků a nacvičí "nezbytnosti znovuzavedení kontrol na státní hranici s Rakouskou republikou, která čítá 464 km a nachází se na ní 20 míst bývalých hraničních přechodů". Cvičení se zúčastní téměř 500 příslušníků Policie ČR a 300 vojáků Armády ČR, - příslušníci Společného operačního centra Ministerstva obrany a Krajských vojenských velitelství Brno a České Budějovice, kteří se budou podílet na koordinaci vyčleněných sil a prostředků Armády ČR,“ uvedl náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Josef Bečvář.
Konkrétní informace ke cvičení poskytlo i kocourkovským novinám vedení Policie České republiky zítra, tj. 30. září 2015 v 8:00 v budově Policejního prezidia ČR, Strojnická 27, Praha 7, kde bude také pro média možnost nahlédnout do řídícího štábu cvičení.
kpt. Bc. Jozef Bocán
tiskový mluvčí, Policejní prezidium ČR
....zjišťuje, kdo vynesl tajný průzkum o vojácích
(Martin, Stropnický exředitel divadla, 30. 9. 2015 1:01)
Stropnický zjišťuje, kdo vynesl tajný průzkum o vojácích. Armáda tím "přišla o zrak" Ministerstvo obrany i vojenští zpravodajové pátrají, kdo novinářům vynesl výsledky tajného sociologického průzkumu mezi vojáky generálního štábu. Z výzkumu mimo jiné vyplynulo, že každý osmý voják představuje pro Česko bezpečnostní riziko. Podle experta kvůli vynesení tajných informací armáda nadlouho přišla o způsob, jak zjistit názory svých vojáků. Ministr obrany Martin Stropnický se domnívá, že únik informací měl za úkol poškodit armádu.
Praha - Až bude chtít příště vedení ministerstva obrany či generálního štábu znát pravdu o tom, co si opravdu myslí lidé z velení armády o zahraniční a bezpečnostní politice Česka anebo třeba o chování důležitých spojenců, nedozví se vůbec nic. Nanejvýše jen samé lži. Domnívá se to alespoň přední český sociolog Jaroslav Sýkora. Reaguje tak na únik utajovaného sociologického průzkumu na generálním štábu a jemu přímo podřízených vojenských útvarů, který zveřejnila televize Prima. Sýkora v nadsázce říká, že velení armády nyní na dlouhou dobu svým způsobem oslepne.
Vojáci chodí na demonstrace extremistů, ukázal průzkum. Se Stropnickým to proberu, slibuje Babiš
Z vynesených výsledků podle výzkumníků vyplývá, že bezpečnostní riziko představuje pro armádu, a tím i pro Česko, každý osmý zaměstnanec generálního štábu. A že třináct procent pracovníků této instituce zastává agresivní názory neslučitelné s hodnotami, na nichž stojí západní společnost. Každý dvacátý voják navíc chodí na demonstrace extremistů.
"Podobné i sebedrsnější zprávy o názorech lidí nemusí ještě vypovídat o rozkladu armády... a zpravidla také nevypovídají. Každá rozumná organizace si průzkumy zadává proto, aby mohla s jejich výsledky preventivně pracovat, v zárodku zachytit vznikající problémy a včas na ně reagovat. Pro chválu, že se to dělá dobře, v nich proto není místo," vysvětluje Sýkora, bývalý šéf Centra pro výzkum stresu, který spolupracuje s americkou i evropskou kosmickou agenturou.
Novináře chápe - dělali jen svou práci, avšak o motivu vynesení výsledků interního průzkumu si nedělá iluze. "Někdo se snaží účelově zdiskreditovat armádu a možná tím i ministra obrany Stropnického. ..... každý čtvrtý zaměstnanec nesouhlasí se zahraniční politikou Česka, ani s jejími vojenskými postoji. Ani že za třetího největšího nepřítele Česka pak respondenti označili USA. "No a co? Jen to odráží poměry a názory lidí ve společnosti. Každý solidní kritický průzkum doprovázejí kromě zjištění i doporučení, jak s jeho výsledky pracovat, aby se situace změnila či alespoň zlepšila. Nejdůležitější je znalost reálné situace, aby na ni mohl zadavatel průzkumu reagovat. Ne ji lakovat narůžovo. Proto si také - podle toho, co vím - Picek a po něm i Pavel ten průzkum objednali," říká sociolog Sýkora.
Sociologické průzkumy srovnávají oslovení experti s nemilosrdným, avšak užitečným "rentgenem" zkoumané organizace. Armáda však nyní o takový rentgen jeho diskreditací na dlouho přišla. Skupina výzkumníků totiž 1 615 vojákům a 816 zaměstnancům generálního štábu slíbila, že jejich odpovědi nebudou zneužity a rovněž jejich jména zůstanou utajena. Tento slib či jistota vzaly nyní - samozřejmě i s důvěrou v armádní sociology a psychology - za své. Všichni přitom patří podle ujištění Sýkory k českým špičkám v oboru.
Kompetentní armádní složky se podle vyjádření ministra Stropnického úniku informací intenzivně věnují. Vyšetřování rozjeli i vojenští zpravodajové.
autor: Jan Gazdík
Mezi nami soudruhy...
(Ross Hedvicek , 30. 9. 2015 0:38)
Mezi nami soudruhy... 20. září 2015 v 5:16
Nejvetsim nepritelem kazdeho anti-komunisty v Ceske republice je jeho vlastni zivotopis. Jak vetsina z vas uz vi, dostal jsem se (zase) do rozepre se zarytymi a certifikovanymi antikomunisty z Ceska, jmenovite s Martinem Vadasem a "predsedou spolecnosti Milana Paumera" Jiri Cihlarem, ktery mne dokonce nazyva "soudruhem". Na diskusni skupine o filmu "Zatim dobry", jsem sproste a lzive napadan nejen ja, ale i Jirina Korcakova, kterou timto beru pod svou ochranu. Vyzyvaji k fyzickemu nasili na nasich osobach, k rozbiti drzky a tak dale - no proste Svejci. Ten kasparek v americke uniforme (a predseda Spolecnosti Milana Paumera) Jiri Cihlar v jednom (uz myslim smazanem postu) zduraznuje jejich vlastni zasluhy a dotazuje se po mych vlastnich. Opravnene - nemam sam zadne zasluhy, proto ctim hrdiny. Ale hluboce jsem se zamyslel na moralnim pravem pana Vadase se vyjadrovat k me osobe, bez toho ze by stal v pozoru a uctive soupal nohama. Napriklad on sam se chlubi timhle v Bristkych listech: Kurzy a stáže: šestiměsíční stáž na pařížské Sorbonně a L'Ecole Louis Lumière (1978-1979) - See more at:http://www.blisty.cz/aut/41/bio.html#sthash.KqOwAG1J.dpuf
A pred rokem 1989 jezdil coby kameraman Ceske televize do zahranici a natacel propagandisticke filmy. Byla to zajimava doba po tom 1978 :-) Napriklad ja jsem casto chodil na vyslechy na StB v Prerove (naprosto nevinne, nic jsem neudelal) a jak jsem na svem blogu dokumentoval i fotokopiemi, tak totez StB si na mne porizovalo spisy a zjistovalo, zda "nejsem zpravodajsky vytezovan zahranicnimi sluzbami" (opet zcela nevinne, nikomu jsem nic nerekl). Pochopitelne jsem mohl cestovat tak do prdele, NIKDY jsem na zapade nebyl (pokud za zapad nepovazujete komunistickou Jugoslavii) a dokonce mi byl trikrat odebran cestovni pas "protoze nebylo v zajmu CSSR, abych cestoval do zahranici".
V TE STEJNE DOBE Martin Vadas, ktery ma tu nebetycnou drzost o me vubec mluvit, byl komunisty vyslan na studia do Francie (v te priskripnute dobe po zverejneni Charty77, zajimave). V tzv. "kapitalisticke cizine" studovaly jen opravdove komunisticke nomenklaturni kadry a deti prominentu (jako Vladimir Dlouhy, predseda KSC na Prognostaku a takovi paznehti). Jak rikam - nejvetsim nepritelem kazdeho anti-komunisty z Ceska je jeho vlastni zivotopis. Pan Jiri Cihlar je ocividne intelektualni minusovka a trouba, takze se k jeho utokum ani nebudu detailne vyjadrovat, ale zde na blogu mne v komentarich nazval "soudruhem". Predpokladam, ze pokud jsem ja u nej "soudruh", on nebude mit zadne namitky, kdyz se o nem vyjadrim jako o "obycejnem ceskem hlupakovi."
Vzhledem k tomu, ze Jiri Cihlar a Veronika Vankova velmi FIKANE cesky vymazali sve nejsprostejsi urazky na mou adresu, prikladam zde kopii nazoru Martina Vadase:
•Martin Vadas Paní Jiřina Korčáková, prosím Vás o klid a mokrý hadr na hlavu. Snažte se, prosím, mluvit k věci, jak to činí paní Veronika Vaňková a pan Jiří Cihlář, předseda Společnosti Milana Paumera. Rozprávíte tady o nějakém Václavu Grulichovi, ale pietních akcí, které pan Hedvicek umanutě a hloupě napadá, aby svůj názor, na který má samozřejmě právo, vydával dokonce za PRAVDU. . ., se pravidelně zůčastňuje senátor a historik Tomáš Grulich. Přečtěte si laskavě něco z jeho prací, z jeho parlamentních vystoupení, seznamte se s jeho činností a pak teprve si lomte rukama.
exkluzívní rozhovor (1)
(Josef Hasil (90) český král Šumavy, 30. 9. 2015 0:15)
Pokud by se potřeboval Josef Hasil i teď někde schovat, pravděpodobně by si vybral adresu, na níž skutečně bydlí. Nízký domek v Berwynu, padesátitisícovém předměstí Chicaga, má dokonalé podmínky. Je zaměnitelný s jakýmkoli jiným, které stojí vedle sebe v nekonečné řadě, táhnoucí se až k horizontu.
..... Letos devadesátiletý legendární převaděč Josef Hasil tu žije se svou českou ženou Eliškou, která utekla do Ameriky ještě dřív než on, v roce 1939, a letos slaví čtyřicet let společného života. Dohromady vychovávají sedm vnoučat a dvanáct pravnoučat. Dcery - ještě z prvního Eliščina manželství - mluví česky, vnoučata a pravnoučata už ne.
....
Přesto však prý mělo v jedné věci štěstí. Jen několik dní předtím absolvoval prohlídku a může další rok řídit auto. "Musím teď už chodit na prodloužení řidičáku každý rok," vypráví Josef Hasil. "Ale nejsou to žádné písemné testy, jen zjišťují, jestli reaguji na světlo a přečtu písmena. Víte, já jsem skoro slepý na jedno oko, ale to tady v Americe nevadí. Tady stačí, když vidíte na jedno oko. A tím jedním jsem přečetl všechna písmena, i ta o řádek menší, a prošel jsem," dodává spokojeně.
Stýská se vám po něčem v Česku?
Po Šumavě! Šumavu jsem měl hrozně rád. Na tu nemůžu zapomenout. Tak strašně rád bych ji ještě jednou viděl, ale už to nejde, už bych nezvládl cestu. Naposledy jsem byl v Čechách v roce 1993.
Co vám chybí nejvíc?
Les. To, že se ráno probudíte, otevřete okno a díváte se do lesa. Chybí mi vůně lesa a šumění stromů. A taky mi chybí rybaření. Miloval jsem, když jsme chodili na pstruhy. Chytal jsem je jen tak do ruky. Chodili jsme na ně jako děti, ale i jako dospělí. Strašně mě to bavilo.
Jak se chytá pstruh do ruky?
Na to je takový speciální trik, ale to vám nemůžu říct, to mě ještě potom zavřou! Do ruky se nesmí chytat, to je pytláctví. Tady v Americe se moc nerybaří, ale v Kanadě jo. Já měl bratra v Kanadě, taky rybařil jako já a měl loďku. Spolu jsme jezdívali po takových umělých jezerech, ze kterých se zavlažovala pole, a chytali štiky. Ale nebylo to ono. Tam jste hodila udici do vody a už jste volala, že něco máte. Žádné dobrodružství to nebylo.
Teď je to pětadvacet let od pádu komunismu. Vy jste se proti režimu postavil, riskoval jste svůj život. Teď když víte, jak to všechno dopadlo, udělal byste to znovu?
Podruhé bych to neudělal. Kdybych věděl, co bude následovat, neudělal bych to. Já jsem chtěl pomoct lidem, kteří utíkali, proto jsem převáděl. Zažil jsem komunistické vězení a věděl jsem, jak je ten režim krutý a že se komunisti jen tak před něčím nezastaví. Tehdy v roce 1948 jsem se ovšem myslel, že to brzy skončí, že do pěti let bude válka. A já jsem nechtěl stát jen tak stranou. Myslel jsem si, že pomůžu Američanům a pak se vrátím domů. Komunismus ale vydržel čtyřicet let a mnoho lidí bylo týráno, hodně jich zabili. A komunisti existují dodnes! Taky prokurátor Vaš, který mě soudil a teprve nedávno zemřel, byl sice poslán do vězení, ale nenastoupil do něj kvůli věku. Prý by to bylo nelidské. Vyvázlo ale mnoho, mnoho jiných. Řekl bych vám jména bachařů z Pankráce, kteří mě měli na starosti. Ta starost spočívala v tom, že vám zavázali očí a vy jste jenom čekala, kam přijde další rána. Nikdy se nemuseli za nic zodpovídat.
exkluzívní rozhovor (2)
(Josef Hasil (90) český král Šumavy, 30. 9. 2015 0:12)
To se mělo stát v Česku po roce 1990, nestalo se - vyrovnání se se zločiny komunismu?
Komunistická strana měla být postavena mimo zákon a měli být potrestáni všichni, kdo mučili, bili a vraždili. Alespoň tohle se mělo stát. Víte, kdybych věděl, že to bude mít nějaký konec s lidmi, jako byl prokurátor Vaš, tak bych do toho šel znovu. Kdykoli, bez zaváhání. Život bych byl ochotný znovu riskovat. Ale takhle bolesti všech těch lidí, kteří chtěli žít svobodně a v pravdě, nestály za to.
Proto jste se po roce 1990 nevrátil do Čech? Nevěřil jste novému režimu?
Nám tu s Eliškou nic nechybělo, máme tady pěknou rodinu. Taky už jsme byli v letech. Náš návrat do Čech vlastně nikdy nepadl v úvahu. Ale když jsem slyšel, že jsou zase v Čechách lidé, kteří říkají, že jsem vinen, tak by se mi ani nechtělo vracet. Mně je strašně líto, všech, kteří kvůli mně trpěli. Později, už v Americe, jsem se dozvěděl, že kvůli mně a mým dvěma bratrům, kteří také převáděli, komunisti odsoudili téměř sto lidí. Ale já naprostou většinu z nich ani neznal. Říkal jsem tenkrát každému, kdo s námi pracoval, ať nikomu nic neříká, abychom nikoho zbůhdarma neohrozili. Jenže někdo něco řekl, ten to předal dalšímu - a najednou bylo sto lidí v lágrech.
A ještě jednu věc jsem chtěl říct. My jsme nasazovali život za Československo, mohli jsme být kdykoli zastřeleni a komunisti nám vzali občanství. Po revoluci mi pak bylo sděleno, že si musím o občanství znovu požádat, když ho chci mít. Ale proč bych měl žádat o občanství, když jsem se ho dobrovolně nikdy nevzdal? Já jsem v srdci pořád doma v Československu, v Čechách, i když mám Ameriku rád. Tak jsem si řekl, pokud mi chcete dát občanství, dejte. Pokud nechcete, tak nejsem váš občan a zůstávám tady. Říkáte, že jste mohl být kdykoli zastřelen. Míval jste strach, když jste přecházel hranice?
Že by se mi třeba rozklepala kolena, to jsem nikdy neměl. .....
Komunisti nejvíc zneužili váš přechod v prosinci 1949, kdy jste měl u Dobré na Šumavě zastřelit jednoho pohraničníka a druhého zranit. Udělali z vás kolego-vraha. Co se tenkrát odehrálo?
Já jsem se vždycky snažil vyhnout tomu, abychom museli použít zbraně, ale tehdy jsme měli smůlu.......Až později jsem se dozvěděl, že jeden pohraničník zůstal ležet mrtvý a ten druhý byl těžce raněný.
Co vám proběhlo hlavou, když jste se to dozvěděl?
Dopadlo to tak, jak jsem nechtěl. Já toho lituju, že jsem musel střílet. Každý lidský život je dar od Boha a nestojí za to ho vzít. Ale stalo se, co se stalo. Tohle bylo místo, kde šlo o život, to vím přesně.
Převádět jste nepřestal ani potom, co u Českých Žlebů při jednom přechodu v roce 1950 pohraniční stráž zastřelila vašeho bratra Bohumila. Neváhal jste tehdy, jestli pokračovat?
Ne. Tehdy ještě ne. Bohumil tenkrát neměl jít. Vybral si nebezpečnou trasu, ale nedal si říct. Vrátil se domů proto, aby do Německa převedl svého syna, kterému bylo sotva pár měsíců. Byl ještě v peřince. Bratr ale bohužel padl do léčky a dostal devět zásahů. Já jsem šel trochu jinudy a podařilo se mi vyhnout. Skončil jsem, až když se začaly natahovat dráty podél hranice a už jsem nemohl převádět.
Máte odpověď na to, proč vás komunisti nikdy nedostali?
Byl jsem opatrný. Nešel jsem do zbytečných rizik a velmi dobře jsem slyšel, což mně mnohokrát pomohlo, protože jsem se rychle zorientoval. Každý den se také modlím k Panence Marii a věřím, že mě ochránila. Jednou při přechodu mě dělil od strážce, který tam měl s sebou psa, jenom takový keř. A já se modlil a prosil Panenku Marii, aby mě ten pes neucítil a nezačal štěkat. A on nezačal.
V Čechách se vypráví o vašich výpravách spousta legend, třeba, že jste se oblékl do ženských šatů a vyrazil na tancovačku, abyste mohl mluvit s Marií, svou tehdejší snoubenkou. Bylo to tak?
Ne, nic takového. Na žádnou tancovačku jsem nikdy nešel. To jsou povídačky. ....Taky se prý říkalo, že jsem převáděl přes rašeliniště a močály na Knížecích pláních. Je to holý nesmysl. Tudy by nikdo nechodil, protože by zbytečně riskoval. A po pravdě řečeno, ani nevím, jestli tam nějaké močály jsou. Ale dělali z toho film a bylo to.
exkluzívní rozhovor (3)
(Josef Hasil (90) český král Šumavy, 30. 9. 2015 0:07)
Ta scéna, jak při přechodu umírá hlavní ženská hrdinka v močále, je z filmu Karla Kachyni Král Šumavy, který si režim objednal. Viděl jste ho?
Tady v Chicagu nám ho pouštěli na české misii. Je to všechno vymyšlené, jenom autorova fantazie. Jako hodně věcí v těch knížkách o králi Šumavy. Když vyšla ta poslední, ptali se mojí neteře v Čechách, jak dobře mě zná a jestli jsem byl opravdu takový děvkař, jak se píše. Nebo jestli jsem byl sprostý k děvčatům. Já jsem ale tohle nikdy nedělal. Když je člověk mladý, tak chce přemluvit nějaké to děvče, ale abych chodil po každé hájence na Šumavě, to neexistovalo. Ale je to napsáno a nejde to vzít zpátky.
Ve filmu se muž vrací pro svoji ženu. Vy jste se také vracel pro Marii Vávrovou a vašeho synka Josefa. Nepokoušel jste se je dostat do USA?
Ne. Už to nešlo. Marie se provdala za někoho jiného a snažila se na tu strašlivou dobu zapomenout. Její rodina to také odnesla, zavřeli je i Marii. Já jsem myslel, že bych je oba převedl, ještě než jsem odešel, ale Marie nechtěla. Říkala vždycky, dnes nemůžu, až příště. A příště zas nepřišla. Pak už to nepřicházelo v úvahu. Já byl v Americe a oni zůstali v Československu. Se synem Pepíkem jsem se viděl až po revoluci, komunisti ho za mnou do té doby nepustili.
Komunisti vás prý natolik nenáviděli, že se vás StB pokoušela v roce 1972 unést na olympiádě v Mnichově. To je také povídačka?
Ne, tohle není povídačka. Ale nechtěli mě unést, chtěli mě zamordovat.
Jak jste se to dozvěděl?
Všichni, kdo mě znali, mě varovali. Já jsem opravdu chtěl jet do Německa na olympiádu, jen tak chodit se dívat na sportovní soutěže. Přátelé z Čech mi ale propašovali dopis a varovali mě. Také moje sestra mi psala: Pepíku, ať tě ani nenapadne jet do Mnichova, čekají tam na tebe a chtějí tě dostat někam do vlaku, aby tě zlikvidovali. Tak jsem nejel. Dodnes nevím, jak se o tom StB dozvěděla, že chci jet do Německa. Já jsem to tady v Americe řekl snad jednomu kamarádovi. Pravděpodobně to ale řekl dál a na konci někdo důležitý dostal zprávu, že chci jet. No fakt je ten, že špiclů tady bylo asi dost.
Jak na vás reagovali místní, vaši bývalí sousedé na Šumavě, když jste po roce 1990 přijel do Čech?
Ale dobře, dobře. Já byl u dětí svého bratra Bohumila v Kartušíně. Jeho syn si tam vzal nějaké děvče a já jsem je jel navštívit. Šli jsme tam pak do hospody na pivo a nikdo nic neříkal, když můj synovec oznámil, kdo jsem. Nikdo mě nechtěl bít, nikdo si se mnou nechtěl nic vyřizovat. Možná po straně chtěli, ale zpříma mi nikdo nic neřekl.
Dostal jste prezidentské vyznamenání od Václava Havla, za hrdinství. Přebíral ho tehdy v roce 2001 váš synovec. Proč jste si pro něj nepřijel vy?
Byl jsem tenkrát nemocný a nemohl jsem přijet. Jinak bych rád přijel. Havla jsem měl rád, ten se před komunisty neohnul.
A sledujete pořád, co se děje v Čechách?
Já se o tom teď moc nedozvím, ale tady jeden soused dostává noviny, a taky si volá s bratrem z Čech a ten mu to říká. Vím, že teď v Praze byla demonstrace proti prezidentu Zemanovi. Zeman, zdá se věří Putinovi. Stejně je zvláštní, že tak zbožný člověk jako Putin, může dělat tak strašné věci, ale i to se někdy stane.
ZASTAVME BABIŠE!
(Emil Strach - archiv SN, 29. 9. 2015 23:47)
Zastavme Babiše! – Emil Strach
14. 4. 2015
Putinovskou strategii pana Andreje Babiše lze vnímat jako největší novodobou hrozbu pro další směřování naší země.
Vlastní skupinu Agrofert posouvá do výšin absolutní nedotknutelnosti, ale mezi ostatní podnikatele a zbývající populaci vkládá naprosto bezprecedentně klín nenávisti. On sám tak paradoxně vytváří prostředí, v němž je synonymem pro slovo podnikatel dnes více než kdykoli předtím darebák a zloděj. A ví, proč to dělá.
Své voliče a příznivce pak Andrej Babiš sbírá jako plody zaseté sociální nesnášenlivosti. Tito lidé navíc jako nejlepší možnou alternativu vedoucí z pomyslného sociálního, morálního a ekonomického úpadku, vidí dnes už jen v osvíceném vládci. Takovéto řízení společnosti jedním osvíceným vládcem je jistě jednou z možných variant. Nicméně tímto osvíceným vládcem rozhodně není a nemůže být pan Babiš.
Zeptejme se našich sousedů na Slovensku, proč pan Babiš nikdy nedostane negativní lustrační osvědčení a proč by ho slovenská veřejnost jen stěží byla ochotna do vrcholové politiky pustit. Pro Andreje Babiše je vstup na naši politickou scénu jen dobře promyšlenou obchodní a mocenskou strategií, jak s legální podporou svých příznivců dosáhnout nepředstavitelných výhod pro generování dalších zisků, které by standardním způsobem nebylo možné nikdy dosáhnout. A jeho strategie mu doposud skvěle vychází. Předkládá vlastní návrhy zákonů, které zajišťují dotační příspěvky v oblastech, kde mají jeho společnosti dominantní postavení, skupuje konkurenční společnosti a vytváří struktury s monopolním postavením na trhu, to vše s přezíravým dohledem antimonopolního úřadu, jeho společnosti vyhrávají miliardové státní zakázky, do kterých už se obávají zapojovat jiné společnosti, pokud zjistí, že soupeřem v tendru jim bude Agrofert. Tyto společnosti jsou systematicky zastrašovány a šikanovány stejně tak jako ostatní podnikatelé v této těžké době, kdy se přemotivovaní úředníci finanční správy dle metodiky pana Babiše snaží nalézt cokoli, aby se alespoň minimálně zavděčili. Druhým plánem je pro pana Babiše vytvoření prostředí, ve kterém si každý podnikatel, každá společnost dvakrát ověří, zda při svém počínání nemohou nějakým způsobem zkřížit cestu Babišovu impériu. Neustále se opakující kontroly, jejich záměrné, systematické prodlužování ze strany finančních úřadů, mají dále naprosto destruktivní vliv na ekonomiku jako takovou. Podnikatelé nemají čas na to podnikat a značná část z nich je rozhodnuta pod tíhou frustrace, znechucení a strachu s podnikáním v ČR skoncovat, popř. podnikání radikálně omezit.
Konsekvence toho všeho budou: vyšší nezaměstnanost, vyšší výplaty sociálních dávek a samozřejmě nižší výběry daní. Ochraňuj nás Bůh, jestliže pan Babiš jako lék naordinuje přitvrzení při finančních kontrolách, popř. jestliže by se i vláda v reakci na tento vývoj rozhodla pro zvýšení daní!
.....Dnes už se Babiše bojí podnikatelé, možná novináři, zítra se budou muset bát všichni, kteří nebudou sdílet názor vůdce a dostatečně poklonkovat.
Přátelé, kamarádi, rozumní lidé, zatím je to všechno jen na nás! Zatím…
ZASTAVME BABIŠE!
Emil Strach (zatím ještě i podnikatel) (Převzato z autorova blogu)
UFO tentokráte však nad Rakousko-Uherskem:V Liptákově dne 14.3.1900
(Jaroslav Cimrman, 29. 9. 2015 16:17)
V poslední době jsou neseriózní i některé seriózní tiskoviny zaplaveny senzačními odhaleními ohledně UFO, čili neidentifikovanými létajícími objekty. Málo kdo ale tuší, že prvotní fragmenty fenoménu UFO nalézáme již v korespondenci Járy Cimrmana. V následujícím dopise, který je věrnou kopií Cimrmanova příspěvku do britského populárně-naučného týdeníku Science News, je patrný pověstný ironizující vážnopis, kterým byl Cimrman tak pověstný:
"V posledních několika číslech časopisu jsem měl možnost přečíst řadu dokumentů o pozorování neidentifikovaných létajících objektů nad územím Anglie. Dovolte mi prosím, abych se i já připojil se svými pozorováními tentokráte však nad Rakousko-Uherskem.
Každý večer po setmění mají obyvatelé Liptákova i všech okolních městců a výsek možnost pozorovati zajímavý předmět. Je velký asi jako groš a září jasným žlutobílým světlem. Jeho světlo jako by suplovalo světlo sluneční avšak v noci. Celou noc se pomalounce pohybuje po obloze a s východem Slunce zmizí. V periodě asi třiceti dnů mění svoji velikost a tvar od jasného kruhového kotouče přes uzounký srpovitý tvar až po dni kdy není vidět vůbec. Onehdy jsem jej pozoroval dalekohledem Leica, který jsem si zakoupil v loni v Ženevě. Na jeho povrchu jsou patrné značné nerovnosti, jako by kruhového tvaru, také jeho povrch vypadá jako povrch lívance.
Mezi zdejším lidem se množí názory, co onen předmět může být zač. V některém z dalších dopisů Vám pošlu jeho obrázky, jen co seženu fotografa. Zatím Vám mohu poskytnout pouze neumělé náčrtky.
V Liptákově dne 14.3.1900, Jaroslav Cimrman."
Cimrman v Novém Mexiku
Položili jste si někdy otázku jak je možné, že se Američanům ve čtyřicátých letech podařilo tak rychle vybudovat nukleární program, když ještě na počátku století byla kvantová fyzika v plenkách a o elementárních částicích toho západní civilizace nevěděla o mnoho víc než kmenová rada Apačů? A nepřipadne vám podivné, že k tomuto prudkému rozvoji atomové technologie došlo zrovna v Los Alamos (uprostřed novomexické polopouště) a ne v nějakém renomovaném středisku výzkumu - třeba v Chicagu nebo v Berkeley? Koneckonců otec atomové bomby, J. Robert Oppenheimer, byl profesorem fyziky právě na Universitě v Berkeley.
Odpověď na první otázku je celkem jednoduchá a měl by ji vystřihnout každý cimrmanolog, který si ze školních škamen vzpomene na to, kdo pomáhal manželům Curieovým nanosit do sklepa 45 puten smolince [1]. Otázka druhá je o něco těžší, ovšem jen do okamžiku, než si plně uvědomíme následující zeměpisný fakt. V celých Spojených státech se vyskytují pouze dvě městečka s názvem La Jara. To první je na hranicích Colorada a Nového Mexika, zhruba dvě hodiny autem na sever od Los Alamos a to druhé je přímo v Novém Mexiku, k Los Alamos ještě o kousek blíž, tentokrát směrem západním. To je ale náhodička, co? Dělám si samozřejmě legraci. Žádná náhodička to není. A o tom bude tento článek.
Abyste si mohli udělat vlastní obrázek o tom, jak blízko k Los Alamos se tato městečka nacházejí, podívejme se nejprve na mapku, na níž jsou obě La Jary vyznačeny červeně (NM = Nové Mexiko, CO = Colorado). Pro lepší orientaci jsem na ní - kromě Los Alamos - vyznačil i další významná města na území Spojených států (v Cimrmanově době Rozpojených států).
Co popřát Miloši Zemanovi k narozeninám? Přestaňte škodit! Happy Birthday Milos-SSSR!
(Respekt , 29. 9. 2015 15:37)
www.facebook.com/MariVannaNYC/photos/a.265436146968.146367.265360556968/10153117787836969/?type=3
Video, na kterém se prezident Zeman snaží sfouknout svíčky a poslouchá přání k narozeninám v ruštině, vydrželo na stránce jen několik hodin. Některým uživatelům se ho ale podařilo ještě před smazáním stáhnout a umístit zpátky na internet.
Pondělní oslava byla ve srovnání s loňskou komornější. Loni slavil Zeman své sedmdesátiny hned několikrát. Nejdříve na zámku v Lánech, kam pozval své nejbližší přátele a spolupracovníky, poté na Hradě, kde povečeřel s ústavními činiteli a pozval i svého předchůdce Václava Klause. A nakonec uspořádal ještě neformální setkání v Míčovně na Pražském hradě, kam prezidentovi přišly popřát desítky gratulantů. V loňském roce byl navíc prezident Zeman v den svých narozenin, tedy 28. září, na Rhodosu, kde se účastnil konference Dialog civilizací, kterou pořádalo Světové veřejné fórum.
Časopis Respekt k tomu tehdy napsal: "Hlavní postavou Světového veřejného fóra je po léta bývalý důstojník KGB a současný ruský ministr dopravy Vladimir Jakunin, jeden z nejkonzervativnějších ruských jestřábů, přítel Vladimira Putina a muž, který se po ataku Ukrajiny ruskými vojsky dostal na sankční listinu sestavenou vládami USA a Austrálie."
Dort, svíčky a garmoška. Zeman slavil narozeniny v ruské restauraci v USA
29. září 2015 7:17, aktualizováno 12:36
Prezident Miloš Zeman si oslavu svých 71. narozenin nenechal ujít ani v New Yorku, kam odjel na zasedání Valného shromáždění OSN. Podle videa, které se objevilo na sociálních sítích, slavil v ruské restauraci na Manhattanu, kde mu spolustolovníci i rusky popřáli a zazpívali.
Zeman slavil narozeniny v ruské restauraci v USA (0:15) video: Alexander Sasha Poline
Zeman oslavoval v ruské restauraci Mari Vanna nacházející se na ulici 1 East 20th Street, mezi Park Avenue a Broadway. Restaurace se vzácným hostem pochlubila na svých facebookových stránkách. „Happy Birthday Milos Zeman, President of Czech Republic!!!“
Zdroj: /zpravy.idnes.cz/zeman-slavil-narozeniny-v-ruske-restauraci-feu-/zahranicni.aspx?c=A150929_071938_zahranicni_neh
Nevěděli jsme, že v pražských redakcích existuje seznam zakázaných míst v USA!
(restaurace Mari Vanna a mluvčí Jiří Ovčáček, 29. 9. 2015 15:27)
Prezident Miloš Zeman oslavil své 71. narozeniny v ruské restauraci na Manhattanu v New Yorku, kam přiletěl na Valné shromáždění OSN. Na internetu se tím chlubí sama restaurace Mari Vanna. Alexander Sasha Poline navíc na svém facebookovém profilu zveřejnil video, které zachycuje prezidenta Miloše Zemana, Vratislava Mynáře a poradce Martina Nejedlého. Video vydrželo na internetu jen několik hodin, ale některým uživatelům se jej podařilo před smazáním stáhnout a znovu umístit na internet.
Praha - Prezident Miloš Zeman oslavil při příležitosti návštěvy Spojených států amerických své 71. narozeniny. Oslava proběhla v ruské restauraci na Manhattanu v New Yorku, kam přiletěl na Valné shromáždění OSN.
Na internetu se tím chlubí sama restaurace Mari Vanna, kde prezident Zeman slavil. Alexander Sasha Poline navíc na svém facebookovém profilu zveřejnil video, které zachycuje prezidenta Miloše Zemana, kancléře Vratislava Mynáře, který tleská do rytmu ruské hudby, a poradce Martina Nejedlého.
"K pohoršení nad návštěvou ruské restaurace v NY: Nevěděli jsme, že v pražských redakcích existuje seznam zakázaných míst v USA!" reagoval na zprávy o Zemanově oslavě v restauraci jeho mluvčí Jiří Ovčáček na svém twitterovém účtu.
exopolitika Dánsko, Kim a Pia Knudsten:Akta X SSSR odhalena 19. březen 2013
(Světlana Smetanina, 29. 9. 2015 13:58)
Akta X sovětského ministerstva obrany odhalena 19. březen 2013
V dobách Sovětského svazu pracovalo ministerstvo obrany na tajném projektu s cílem vytvořit nadčlověka s paranormálními schopnostmi. V tomto projektu se skupině vědců podařilo dostat se do spojení s cizí civilizací. Šéf tohoto přísně tajného projektu se poprvé podělil o několik podrobností s reportéry.
V rámci běžného zimního dne v Moskvě, v pohodlné místnosti s krbem, byla novinářům předložena skutečná senzace. Vyšší důstojník v důchodu z ministerstva obrany, generálporučík v záloze, spolupracovník akademie přírodních věd, Ph.D Alexej Savin řekl, že se na konci 80. let skupině badatelů z expertní jednotky generálního štábu podařilo navázat kontakt se zástupci jiné civilizace. Zajímavé je, že žádný z novinářů nebyl vysloveně překvapen, ale spíše se jim při jeho „přiznání“ ulevilo.
Vasilij Jeremenko, generálmajor FSB v záloze, akademik z Akademie bezpečnosti, obrany a prosazování práva, byl první, kdo k tisku promluvil. Za dob Sovětského svazu sloužil v KGB a dohlížel na letectvo a na vývoj aviatické technologie. Mezi jeho úkoly patřilo sbírání informací od leteckých sil o skutečných setkáních s neidentifikovanými objekty. .... příkazy v případě zachycení UFO. Hlavním úkolem nebylo vytvářet příležitosti pro vzájemnou agresi. V letech 1983 – 1984 v testovacím středisku Akademie věd Vladimírovka, .....Vladimírovce naučili přivolávat UFO. Abychom tak učinili, dramaticky jsme zesílili počet armádních letů a pohybu vojenské techniky. Zvýší-li se intenzita na naší straně, s pravděpodobností 100% se objeví UFO,“ vysvětluje Jeremenko. Po šesti měsících testování došla komise ke třem hlavním závěrům.
Zaprvé, moderní věda ještě nebyla schopna takové jevy identifikovat. Zadruhé, by to mohlo být průzkumné vybavení USA nebo Japonska. Zatřetí, mohl by to být důsledek mimozemské civilizace. „Tématika UFO je dnes všudypřítomná. Právě kvůli její skandální povaze nejsou seriózní vědci ochotni představit svůj postoj k této otázce. Piloti často takové objekty vidí, ale zastávají k této otázce jakési „veto“, to samé astronauti. V důvěrných rozhovorech mluví o svých zkušenostech, setkáních s UFO,..... Abychom identifikovali tento externí zdroj informací, vytvořili jsme tři skupiny. Jedna se zformovala z vědců, další z armády a třetí se skládala z žen. .... Savin vysvětloval, že „chtěli učinit kontakt se zástupci jiných civilizací. A povedlo se jim to.“ Podle něj byla vyvinuta speciální metoda, která umožňovala lidskému mozku naladit se na kontakt. „Museli jsme naladit energetickou konturu lidského mozku na konkrétní vlnu, jako u rádia,“ vysvětluje Savin.....Šéf experimentu vysvětlil, že pro ně byli lidé jako malé děti. „Naše civilizace je příliš mladá na to, aby se o ni zajímali jako o předmět dialogu. Protože jsme rovněž součástí vesmíru, můžeme uškodit sami sobě i jiným civilizacím naším šíleným konáním, tak se oni dívají na nás.“
Tento program komunikace s mimozemskou inteligencí byl vyvíjen po několik let, dokud nezasáhla politika. V roce 1993 studium ustalo a jednotka byla rozpuštěna. ....bylo jádro výzkumu zachováno.
„Před čtyřmi lety jsem se snažil experiment zopakovat a byli jsme úspěšní,“ řekl Alexej Savin. Podle něj tato práce dnes pokračuje a „mozky a talentovaní lidé se stále v obranném průmyslu účastní.“.... Je toto všechno skládanka z „učebnice“ pro mladé civilizace? ... Světlana Smetanina
Pravda.Ru, 21.02. 2013 (posláno: exopolitika Dánsko, Kim a Pia Knudsten)
http://english.pravda.ru/society/anomal/21-02-2013/123859-x_files_soviet_defense-0/
v ruštině: http://www.pravda.ru/society/fashion/models/20-02-2013/1145708-army-0/ překlad: Karel Rašín
zdroj: http://www.exopolitika.cz/news/akta-x-sovetskeho-ministerstva-obrany-odhalena/?utm_source=copy&;utm_medium=paste&utm_campaign=copypaste&utm_content=http%3A%2F%2Fwww.exopolitika.cz%2Fnews%2Fakta-x-sovetskeho-ministerstva-obrany-odhalena%2F
František Adolf Šubert -Životopis,první skutečný ředitel ND
(KRÁLOVSKÉ ČESKÉ ZEMSKÉ .... , 29. 9. 2015 13:17)
Datum narození: 27.03.1849 Datum úmrtí: 08.09.1915 Životopis:
Narozen v Dobrušce, zemřel v Praze. Jako student gymnázia v Hradci Králové hrál ochotnické divadlo, v roce 1868 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale po roce studií zanechal a věnoval se literární činnosti a žurnalistice. Pracoval v redakci katolického týdeníku Čech (1869-1873), staročeských listů Politik, Brousek (1873-1878) a Pokrok (1878-1883); od roku 1908 redigoval Osvětu, od 1909 až do své smrti byl členem redakce Národní politiky. Jako redaktor i autor se podílel na vzniku Ottových Čech (1883-1908) a redigoval Ottův Malý slovník naučný (od 1903). Organizační talent Š. se současně rozvíjel v mnoha veřejných funkcích: byl tajemníkem Českého klubu (od 1875), jednatelem Spolku českých žurnalistů (1877-1880), jednatelem Ústřední matice školské (od 1881), ředitelem České grafické společnosti Unie (1900-1902); z jeho iniciativy byla v roce 1891 na Jubilejní výstavě v Praze vybudována divadelní expozice a v roce 1895 uspořádána Národopisná výstava. V roce 1877 se stal členem tzv.Spojeného družstva ND, v novém staročeském Družstvu ND působil už jako člen výboru (1880). V roce 1883 byl po neosvědčivším se J.N.Maýrovi zvolen druhým ředitelem ND. .... Když byla tato myšlenka v roce 1907 realizována, stal se Šubert prvním ředitelem Divadla na Vinohradech, ale brzy se dostal do sporu s divadelními podnikateli. Po odchodu z Divadla na Vinohradech (1908) se věnoval hlavně činnosti žurnalistické, literární a divadelně historické. V řadě publikací, vybavených bohatým archivním i obrazovým materiálem, popsal podrobně historii stavby ND i budovu samu a též uměleckou činnost ND do roku 1900. Z dramatiků věnoval pozornost především Klicperovi a Stroupežnickému: jeho studie o hercích (J.Mošnovi, F.Kolárovi a K.Šimanovskému, vydané v edici Masky ND) překvapují bystrým postřehem pro specifika herecké tvorby. Marně usiloval o vydání německé bibliografie díla B.Smetany (autor F.Pfohl) v Berlíně. Spolupracoval též intenzívně s ochotnickým hnutím a byl jedním ze spoluzakladatelů Dělnických divadelních ochotníků československých (Kladno,1911). Š.představa ND byla představou ústavu, který má sloužit všem vrstvám národa, má vzdělávat a bavit, podporovat domácí umění a zároveň seznamovat se světovou klasikou. Tento rozsáhlý program po celých sedmnáct let svého ředitelování uskutečňoval. Za jeho éry měla v ND premiéru všechna klíčová dramata českého realismu, formovaly se základy realistického herectví a režie, operní dramaturgie objevila italský verismus, konstituoval se baletní soubor, který byl schopen nejenom vypomáhat v opeře, ale nastudovat i samostatné baletní večery. Ve svém postavení prosadil také několik úspěšných opatření: od roku 1883 byly zavedeny tzv.divadelní vlaky, přivážející za výhodných podmínek obecenstvo nejen z venkova, ale i příslušníky čes.menšin ze zahraničí (Rakouska, USA atd.); už v roce 1886 navrhoval zavedení odpoledních lid.představení za snížené ceny, ale projekt byl realizován až v roce 1893; měl značný podíl na zřízení Dramatické školy ND (1893), kterou navrhoval pro činohru již v roce 1891. Byl také úspěšným dramatikem.... V povědomí národa zůstal jako první skutečný ředitel ND. Strýc výtvarníka Josefa Weniga a prastrýc výtvarníka Adolfa Weniga. Pohřben: Olšany V., odd.25, hrob 8a -Vedoucí funkce v ND:
Ředitel (sezona 1883/1884) až (sezona 1898/1899) Je autorem řady titulů:
Drama čtyř chudých stěn (Činohra) až Velkostatkář (Činohra)
Výňatky z Pamětí a Dějin Národního divadla (Ostatní) ......
Textové a hudební úpravy: Kupec benátský premiéra: sezona 1892/1893 - úprava Inscenátor: Manon Lescaut premiéra: sezona 1893/1894 -
režie Stoja premiéra: sezona 1893/1894 -
Role: Proslov - o významu Václava Klimenta Klicpery premiéra: sezona 1897/1898 - Přednes
Proslov - na oslavu postavení poprsí Josefa Kajetána Tyla ve foyeru ND premiéra: sezona 1898/1899 - Přednes
Poučení z historie (od Peroutky):
(Josef Stehlík, ing. , 29. 9. 2015 13:00)
Poučení z agrární historie
Ač se již delší dobu snažím osobně nekomentovat snahy o různá zviditelnění některých veřejně činných osob v naší agrární sféře, nemůže mě nechat chladným jedna skutečnost. .... řečeno marxistickou terminologií, „na druhé straně názorové barikády“, než jimi zmiňovaný Švehla.
Ale abych jen neteoretizoval naprázdno. Pokusím se tento historický exkurz zarámovat do skutečných reálií zmíněného období první republiky a konkrétně do kdysi nejvíce diskutované první pozemkové reformy. Na pomoc si vezmu parlamentní a dobové záznamy zpracované člověkem asi nejpovolanějším, novinářem a politologem parexelans, Ferdinandem Peroutkou.
První otázka, kterou tehdejší mladý stát řešil, bylo zda vůbec pozemkovou reformu provádět, a když ano, tak zda vyplatit náhrady dosavadním majitelům za zkonfiskovaný majetek či ne. .....Tato dojemná starost byla socialisty projevena v roce 1919. Dalším starostlivým o blaho lidu, který z nerozumu politiků měl být vystaven „strádání soukromého hospodaření na vlastním majetku“, byl pan poslanec Rudolf Bechyně, předseda klubu sociálně demokratických poslanců. V Právu lidu zveřejnil například článek s titulem „Vynález zkázy“,....Žaluji veřejně na agrární stranu, že zanítila požár, který může být republice osudný!....“
Přes všechna tato politická protivenství rozhodla se agrární strana v čele se Švehlou provést „plošný nábor“ pravicových voličů výrazným posílením majetkových a výrobních vztahů venkovského lidu. .....
Ale nyní k samotnému Švehlovi a jeho názorům. .... Citace z Peroutky: „Pokud se snažení a programů jednotlivých stran týká, přinesl přídělový zákon definitivní porážku snah o socializaci nebo zestátnění půdy. Byl usnesen ve smyslu přání agrární strany, to znamená ve smyslu převážně parcelačním. Zákon stanoví, že Pozemkový úřad bude přidělovat půdu do vlastnictví nebo pachtu jednotlivcům, nebo „sdružením jednotlivců různého druhu“. Tento druhý výrok je složité vyjádření pro totéž, co by se mnohem jednodušeji nechalo vyjádřit slovem družstvo. Ale Ti kdo kolektivismus nemilují, brali na sebe raději námahu, spojenou se složitějším vyjadřováním, než aby jednoduše mluvili o družstvech. Byl to výsledek Švehlovy strany v takzvaném „nepovolném lpění na zemědělském individualismu“.“ Posud Peroutka.
.....Opět Peroutka: „Hlavní účinek pozemkové reformy byl ten, že neobyčejně rozmnožila počet vlastníků. Stalo se soukromými vlastníky majetku více jak půl milionu lidí. Pozemková reforma je opravdu reforma konzervativní…..Jí naše republika prokázala střední Evropě velkou konsolidační službu. Kampaň, která měla soukromým vlastnictvím otřást, jej naopak upevnila. Systém latifundií a velkostatků bývá spolehlivým spojencem bolševismu. Naopak drobné selské vlastnictví je skoro neotřesitelnou oporou demokracie.“ Konec citace.
Eugen Varga, bývalý maďarský komunistický komisař a později národohospodářský odborník při Třetí internacionále, formuloval jasně tyto vztahy: „Čím větší, napsal, „jsou velkostatky a čím četnější jsou proletáři na venkově, tím pevněji může být založena diktatura. Čím rovnoměrněji je rozdělen majetek půdy, tím nepříznivější jsou podmínky pro diktaturu….. V agrární otázce rozdělují se revizionismus a komunismus nejostřeji. Rozsáhlé velkostatky znamenají ostré třídní protiklady. Převaha malých sedláků přináší demokracii, odstraňuje protiklady, připravuje nepříznivou půdu pro revoluci. Proto jsou revizionisté pro rozbití velkostatků, komunisté pro jejich zachování.“
..... Ale jen ať si již neberou do úst Antonína Švehlu, nejsou toho hodni. Pro ně platí „ne Švehla, ale Modráček, ne Prášek, ale Bechyně“. To jsou jejich myšlenkoví předchůdci. Bylo by potřeba, aby si doplnili vzdělání. „Vumlácká“ pologramotnost je více než trapná.
....
Lidská práva mají nejen uprchlíci, ale i obyvatelé zemí, do kterých směřují
(Petr Robejšek, 29. 9. 2015 0:30)
Das Böhmische National-Theater in der ersten internationalen Musik- und Theater- Ausstellung zu Wien im Jahre 1892 / verfasst und zusammengestellt von Fr. Ad. Šubert:
Robejšek: Lidská práva mají nejen uprchlíci, ale i obyvatelé zemí, do kterých směřují - Politici nemají právo být uprchlickou krizí překvapeni, tvrdí Robejšek
„Od samého počátku bylo jasné, že Německo bude muset zavřít hranice,“ kritizoval radikální změnu rétoriky Německa ústy kancléřky Merkelové ekonom a politolog Petr Robejšek. Ten nechápe reakce německé potažmo evropských vlád na současný vývoj uprchlické krize. „To, co se momentálně děje, je látka prvního ročníku politologie.“
„Povinností politiků je předvídat události, tím spíš, že migrační vlna byla odhadnutelná už měsíce, ne-li dva roky předem. Nemůžeme teď říkat, že jsme překvapeni,“ tvrdí politolog.
Ten souhlasí, že uzavření hranic je první krok, který pomůže Evropě získat čas. „A získat ho proto, abychom získali čas na to, co Evropa měla udělat už dávno, a sice přerušit pašerácké cesty.“
Robejšek je přesvědčen, že pokud logika politiky je taková, že plodí nesmyslná rozhodnutí, pak ji nikdo nepotřebuje. „Belgie byla rok a půl bez vlády a nikdo si toho nevšiml.“
Nároky utečenců na výběr země, do které směřují, politolog zpochybnil. „Utíkají v ohrožení života a v tu chvíli, kdy dosáhnou Turecka nebo Řecka, v ohrožení života nejsou, a nemají tedy žádné právo si říkat, my chceme přesně tam, to je ten hotel, do kterého se chceme dostat. Přesně takto se chovají.“
„Zvláště západní média zdůrazňují nutnost vyhovět migrantům s ohledem na jejich lidská práva. Nikdo se ale neptá po tom, jaká lidská práva mají Němci nebo Maďaři, kteří v zemi žijí po generace. O jejich lidská práva se nikdo nestará,“ kritizoval současnou diskuzi kolem uprchlíků Petr Robejšek.
BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha: Panton, 1985, str. 126, 135, 199, 205–6, 209, 213, 216–7, 235
HORÁČEK, Jaroslav. Zvrácené poměry v Městském divadle Vinohradském. s.l. : vl.n., 1909. Polemická stať Jaroslava Horáčka z roku 1909 reaguje na proměnu poměrů v Městském divadle na Vinohradech po odchodu ředitele F. A. Šuberta, změny v repertoáru a divadelním souboru. Dostupné online.
MÜLLER, Vladimír. F.A.Šubert. Praha: Orbis, 1949
REDAKCE UMĚLECKÉ SPRÁVY DIVADLA. Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník. Praha: Městské divadlo na Král. Vinohradech, 1932, str. 116
TEICHMAN, Josef. Postavy českého divadla a hudby. Praha: Orbis, 1941, str. 38–40, 85, 93–4, 100, 206–8, 216–7, 222, 225
ŽÁK, Jiří a kol. Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh. Praha: Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 19–21, 37, 60, 67, 84, 86–8, 90, 91, 94, 96–7, 105–6, 115–122, 124, 146, 162–4, 172, 175–8, 202, ISBN 978-80-239-9603-6
Životopis
František Adolf Schubert též Šubert (27. března 1849 – 8. září 1915), byl český dramatik, prozaik a divadelní historik. Studoval gymnasium v Praze (1860–1868), poté nastoupil na filosofii, kterou dokončil v r. 1872
Pracoval v několika časopisech (Pokrok, Čech, Politik, Brousek, ...). V letech 1883–1900 byl prvním ředitelem Národního divadla.
Dílo Františka Adolfa Schuberta
Divadelní hry
- Jan Výrava - o zámožném sedláku, který se přidá na stranu vzbouřených vesničanů.
- Drama čtyř chudých stěn
- Probuzenci
- Zajetí krále Václava
- Král Jiří z Poděbrad
- Praktikus
a Petr Robejšek * 10. prosince 1948, Zlín- je český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu. Po odchodu z Československa v roce 1975 studoval na Univerzitě Hamburk národní hospodářství a byl tam habilitován v politických vědách (jako Dr. habil.) V letech 1982 až 1998 byl vědeckým pracovníkem ve vzdělávacím středisku „Dům Rissen“ (Internationales Institut für Politik und Wirtschaft, Haus Rissen – Mezinárodní institut pro politiku a hospodářství) v Hamburku.V období 1998 až 2007 byl Robejšek výkonným ředitelem (Geschäftsführender Direktor) této instituce. Od července 2007 působí jako nezávislý poradce pro strategické otázky na volné noze.
Nikoliv Evropská unie, ale NATO (aneb o co půjde v OSN) - jak jsme rozbili Rakousko a co bylo dál!
(Oskar Krejčí, 28. 9. 2015 16:01)
Nikoliv Evropská unie, ale NATO Oskar Krejčí • 28. září 2015
Opět jsme v situaci, kdy se představitelé některých států ráno sejdou a rozhodnou o bombardování Libye. To si říkají NATO. A titíž státnici se sejdou večer a mluví o lidských právech migrantů vyhnaných válkou. To si ovšem říkají Evropská unie. Tento model – levou rukou rozbíjím, pravou pak opravuji a vše to doprovázím oddělenou propagandou – praktikuje NATO/EU přinejmenším od poslední balkánské války, tedy od konce 90. let.
A teď obecně. My máme tendenci – „my“ v tomto případ znamená novináři i akademičtí pracovníci, a tudíž i veřejnost – vnímat Evropskou unii a NATO jako zcela odlišné typy organizací. Jenže ony odlišné sice jsou, ale také se vzájemně doplňují. Dokonce se dá říci, že jsou funkčně propojeny. Překrývají se částečně. Když pak spory o migrantech udržíte v rámci Evropské unie, mimo veřejnou agendu NATO, umožní vám to vyhnout se diskusi o roli USA jako hlavního strůjce chaosu v oblasti severní Afriky a Blízkého východu.
Když Havlovi poradci radí dodnes - více dole!
…
Vzpomeňte si na týdny před útokem na Libyi. Tehdy český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg vyzýval k opatrnosti, diplomaticky říkal, že je proti. Pak se ale Česko disciplinovaně zařadilo za velké hráče v Alianci. Ale jak? Dodnes netušíme, kdo za Česko dal souhlas s bombardováním, přičemž při rozhodnutí válčit musí být konsensus členských států Aliance. Otázka zabíjení je brána vážně, je tedy tajná. Na rozdíl od diskusí o registračních pokladnách, kde je diskuse veřejná. To je ukázka rozdílu v jednotlivých rovinách integrace Západu – co malé státy mohou řešit, a do čeho nesmějí mluvit. Vojenské otázky jsou tajné, registrační pokladny jsou veřejné – takto vypadá liberální demokracie. A co je důležitější? Až budou historici za padesát let psát o začátku 21. století, určitě nevynechají v tichosti schválené bombardování Libye, ale na vášnivé diskuse o registračních pokladnách si nikdo nevzpomene.
Operace Barbie Rosa - 11.5.2015
(z OSN:, 28. 9. 2015 15:51)
Operace Barbie Rosa
Jestli v něčem američtí generálové vynikají, tak je to umění doublethinku a newspeaku (pokud tedy nejsou obětí vlastní propagandy). Učebnicovým příkladem budiž gen. Ben Hodges a jeho prohlášení: NATO ani USA nemají v úmyslu vyvolat konflikt, ale naopak hledají cestu, jak z Ruska znovu udělat odpovědný a mírumilovný národ.
Představitel nejagresivnějšího národa posledních 70 let, národa, který vedl a vede po celém světě války se sta tisíci mrtvých, zmrzačených a vyhnaných, velitel početné a po zuby vyzbrojené armády, která se roztahuje po celém světě, chce někoho učit mírumilovnosti? Nezbývá, než doufat, že se mu to nepovede, protože víc států mírumilovných jako USA by znamenalo definitivní konec nadějí na přežití lidského rodu.
Celoplanetární apokalypsa nám ovšem hrozí i v případě, že se USA o naplnění svého „dějinného poslání“ byť i jen pokusí. Není totiž těžké si představit, jak by na takový pokus o převýchovu reagovali Rusové, kteří již mají svoji zkušenost s převýchovou nacistickou. (Na Trockého a Leninovu převýchovu pravověrní bolševici rádi zapomínají... poznámka opisovače!) A tady máme problém nejenom morální, ale i existenční, protože jakožto členové NATO a tudíž z vlastní vůle spolupachatelé agresivní války proti Rusku budeme čelit ruské odplatě. A ta bude stejně oprávněná, jako strašná vzhledem k tomu, že „mírotvůrci“ se jistě nebudou žinýrovat použít k převýchově Rusů ani jaderné zbraně. Nás – a tím teď myslím všechny Evropany, protože USA si zůstanou za vodou, zatímco reálné náklady ruské převýchovy ponese Evropa – pak čeká buď odpovědnost za genocidu Rusů, nebo ruská kolonizace, protože Rusové se budou chtít zcela logicky zahojit na amerických vazalech, které mají po ruce.
Pražská kavárna sice bude panu generálovi freneticky aplaudovat, slušný a rozumný člověk se od něj naopak musí distancovat. Takováto prohlášení nejsou ani nevinná, ani prozíravá, takováto prohlášení legitimizují a vyvolávají válku. Když notorický agresor mluví o mírumilovnosti, je obzvláště důležité mít se na pozoru. Tohle konečné řešení ruské otázky totiž může být poslední Rubikon, který kdy naše civilizace překročí. Už jenom proto, že trpělivost Rusů s provokacemi Američanů a jejich nohsledů také nebude nekonečná. Nevím, jak vy, ale já opravdu nechci riskovat mírumilovné Rusy po americkém způsobu..... a jak to souvisí s Národním divadlem a Šubrtem: hrdinně jsme rozbili c.k. Rakousko a máme "po Barbarose" novinku: "Operace Barbie Rosa" - a za pár hodin čínského slouhu Zemana na řečništi OSN "Podívej Gusto - jak je tady husto!" nebylo to myšleno na Gustu Fučíkovou? Jeden nikdy neví, je lepší nechat promlouvat renované historiky, kteří ví, co píší a nebádají v bahně "Přítomnosti" i přítomnosti, okolo Zemana vidícího Peroutku a celou jeho Přítomnost jako hejno fašistů.... kdy sám Zeman je jen obyčejným agentem čínské tajné služby, ufologického spolku "rudí draci na Hradě" pod ternýrkami na věčné časy a nikdy jinak?
Bohužel také divadlo, ale smutné, přesmutné.....
Havlovi divadelníci jmenovitě z analýzy 17.11.1989 a něco nového: ufologičtí StBáci!
(realista, 28. 9. 2015 15:40)
4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa:
5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. ...jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).....
V roce 1992 se z Čs.AAA vyděluje zvláštní skupina, která si zpočátku říká Centrum pro sběr informací o UFO při Čs.AAA. Jejími výraznými představiteli jsou Vladimír Liška, Ladislav Lenk, Jaroslav Chvátal a XXXXX a.....2012 jejich pokračovatelé pořádají Kongres Exopolitika Praha 2012 - kde vše ukradnou, utají a přiřadí identifikaci k přineseným materiálům o UFO a ET a dají to domů - tajným službám a zítra to bude základem přednášek v OSN na valném shromáždění - Zemana s čínským presidentem za potlesku papeže a Obamy jako před více než 25 lety při bourání železné opony - tehdy východoněmeckými uprchlíky a nyní z Asie a Afriky - ale zase Německa a Skandinávie?
Že by "ufoni"? Nebo spíše něco od Trockého a Lenina jejich pokračovatelů v divadelní frašce, co by ani pan Šubrt, slušný divadelník nikdy nevymyslel? Začínal totiž za slušného státu: c.k. Rakouska! Autor má pravdu, že tehdy vše bylo těžké, ale slušné a seriosní, ovšem havlárna má své hluboké kořeny, tedy díky za vzpomínku na české neufologické divadlo z "ufologického pohledu" - kde stejní StBáci, co dělali "samet" kalí vodu i dneska bláboly v o ET a UFO, kde stačí mít foťák, kameru a neposlouchat ty bláboly Igora Chauna co slíbil vydat materiály o UFO a ET - jako pořadatel Kongresu Praha 2012! Samozřejmě v duchu Havlárny a jejich pořadů "ala "pražská křižovatka" a podobných akcí vice:
tribun.name/2008/11/17/742473-link-analyza-17-listopadu-1989/
tak raději do divadla!
JAK zlikvidovat nervová centra teroristických organizací! Kocourkovské noviny:
(Vinohrady divadlo, OSN a Policie ČR, 30. 9. 2015 8:50)