Svobodné noviny na internetu

K výročím, jež letos unikla pozornosti našich sdělovacích prostředků, a to na rozdíl od jiných „světodějných“ událostí, patří i jubileum muže, který symbolicky uzavírá řadu „živých pochodní“ roku 1969. Tímto mužem byl historik, pedagog a muzejní pracovník – RNDr. Bohumil PEROUTKA (1926-1969).

Narodil se dne 6. 8. 1926 v Bratislavě, odkud se v r. 1930 spolu s rodiči přestěhoval do Rokytnice u Vsetína (dnes součást Vsetína), kde navštěvoval základní školu. V roce 1945 absolvoval Masarykovo gymnázium ve Vsetíně. Pak studoval dějepis a zeměpis na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho první místo po ukončení studia byla základní škola v Hošťálkové na Vsetínsku (1950-53). Poté, kdy v r. 1953 získal na brněnské univerzitě doktorát přírodních věd v oboru zeměpis, stal se středoškolským profesorem ve Valašských Kloboukách (1953-55).

Od roku 1955 až do předčasné smrti B. Peroutka žil a pracoval ve Vsetíně. Jako vysokoškolsky vzdělaný odborník, kterých v té době bylo jako šafránu, vystřídal ve funkcích ředitelů nadšence, kteří z pověření komunistického režimu plnili úkoly, pro něž jim chyběla plná kvalifikace (R. Pavlík, J. Klvač). A tak se B. Peroutka v letech 1955-1961 ujal vedení okresního archivu ve Vsetíně a od 1. 1. 1962 byl pověřen funkcí ředitele tehdejšího Okresního muzea ve Vsetíně (dnes Muzeum regionu Valašsko).

V době, kdy nastoupil do čela muzea, sídlila tato instituce ve staré budově na Horním náměstí ve Vsetíně. Teprve během Peroutkova působení došlo k přestěhování do vsetínského zámku, který až do r. 1975 pocházel rozsáhlou rekonstrukcí. Funkci ředitele Okresního muzea ve Vsetíně vykonával Peroutka do 31. 3. 1967, kdy z ní byl na vlastní žádost ze zdravotních důvodů uvolněn. V muzeu nicméně zůstal i nadále – jako řadový pracovník. Vedle běžných pracovních povinností pět let redigoval vlastivědný časopis „Valašsko“, vydávaný vsetínským muzeem, a byl i kronikářem města Vsetína.

„Bohoušek“, jak ho jeho přátelé a spolupracovníci s oblibou nazývali, byl člověk pracovitý, skromný a neobyčejně plachý. Měl však i mnohostranné zájmy. Zabýval se jak historií a archeologií, tak i geologií. K jeho koníčkům patřila turistika a orientační závody. Jako zkušený turista a znalec východomoravského regionu přispíval i do turistických průvodců. Součástí jeho staromládeneckého života bylo cestování a zejména četba knih.

Peroutkův intelektuální záběr byl neobyčejně široký, a proto bylo jen logické, že se nebál nových, nevyzkoušených postupů. Účastnil se proto i některých veřejných akcí v průběhu Pražského jara 1968 a troufl si publikovat své nonkonformní názory ještě v době po nástupu Husákova normalizačního vedení KSČ. Zdejší „skalní“ stalinisté mu nikdy neodpustili, že vystoupil s veřejným proslovem při znovuodhalení busty prezidenta T. G. Masaryka na Horním nám. ve Vsetíně (7. 7. 1968).

Proto to, co se odehrálo v Peroutkově životě na podzim 1969, mnohé lidi nijak nepřekvapilo. V doznívající atmosféře „obrodného procesu“ z Ledna 1968 se Peroutkovi podařilo otisknout článek, který by dozajista v té době v Praze či v jiném větším městě neměl vůbec šanci na zveřejnění. V menším okresním městě, jakým Vsetín tehdy byl, to zřejmě takový problém nebyl. Svou roli zde nepochybně sehrálo i Peroutkovo jméno, jež bylo zárukou čestnosti a serióznosti.

Jakožto člen redakční rady okresních novin „Nové Valašsko“  Peroutka v tomto listu otiskl dne 22. 10. 1969 článek s názvem: „Jedenapadesátileté Československo“ (s podtitulem „28. říjen v historii našich národů“). Při hodnocení 51 let existence Československa se zabýval klady i zápory státu Čechů a Slováků, včetně deformací po r. 1948, politických soudních procesů z 50. let i nerovnoprávným postavením Slováků ve společném státě. V tom ho zřejmě inspirovala zkušenost rodičů i jeho vlastní z pobytu na Slovensku. (Úryvek z této Peroutkovy stati viz v příloze za tímto článkem.)

Jako regionální historik se B. Peroutka mimo jiné zabýval rovněž problematikou kandidatury T. G. Masaryka do rakouské říšské rady v r. 1907. Osobě zakladatele československého státu proto autor věnoval ve zmíněném článku mimořádnou pozornost. Nikoli VŘSR, nýbrž zahraniční odboj (T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik) byl podle Peroutky nezbytnou podmínkou vzniku Československa (28. 10. 1918) poté, kdy Rakousko-Uhersko kapitulovalo v 1. světové válce.

Jak se zdá a jak o tom ostatně svědčí i text inkriminovaného článku, B. Peroutka nejspíš v roce 1968 uvěřil reformním komunistům v čele s A. Dubčekem jejich tvrzení (ostatně falešné) o tom, že chtějí u nás obnovit svobodu, demokracii i respekt k lidským právům. Podcenil přitom nebezpečí, které představovalo konzervativní křídlo uvnitř vedení KSČ, deroucí se po srpnové invazi 1968 bezohledně k moci. A právě to se Peroutkovi stalo osudným…

Z hlediska ideologické „čistoty“ nastupujícího normalizačního režimu bylo přirozené to, co po zveřejnění Peroutkova článku následovalo. Vedení okresního výboru KSČ ve Vsetíně si Peroutku předvolalo „na kobereček“ a pohrozilo mu ztrátou zaměstnání. Tento muž, pro něhož byla jeho práce vším, si zřejmě teprve dodatečně uvědomil rozsah represí, jež mohou postihnout jeho i další spolupracovníky. A tak se rozhodl pro řešení, které by od něho nikdo neočekával.

Dne 28. 10. 1969 napsal B. Peroutka ve své pracovně v muzeu dopis na rozloučenou. Rukopis svědčí o tom, že tak činil narychlo, bez přípravy. Na průklepový papír napsal obyčejnou tužkou tato slova: „Bylo to mé svědomí i pocit odpovědnosti a snad i víra v ideje, které mě přiměly k tomuto činu.“

Dopis nechal na stole, sešel po schodech do přízemí zámku a na jeho nádvoří se pokusil o sebeupálení. Spálený od ohně stačil ještě vyběhnout před zámek na Horní náměstí. Odtud byl odvezen přivolanou sanitkou do zdejší nemocnice. Po dvou dnech (30. 10. 1969) svým zraněním podlehl. Poslední rozloučení se zesnulým B. Peroutkou se uskutečnilo dne 5. 11. 1969 v krematoriu v Olomouci.

Tragický konec všech „živých pochodní“ z roku 1969 (i z doby pozdější) se svou dramatičností podobá příběhu „pochodně č. 1“ – studentu Janu Palachovi. Abychom přesto pochopili to, co se stalo v případě B. Peroutky, musíme si připomenout některá fakta, která jsou z hlediska našeho polistopadového vývoje jen obtížně pochopitelná, zvláště pro mladou generaci.

Situace v komunistické ČSR (ČSSR) byla totiž taková, že to, co tehdy napsalo „Rudé právo“, poslušně „papouškovaly“ nejen deníky stran Národní fronty, ale i krajské a okresní listy (deníky či týdeníky), jakož i ostatní lokální periodika. Z tohoto pohledu byl Peroutkův článek doslova „svatokrádežný“, třebaže dnes bychom jej hodnotili jako velice umírněný a nevybočující z běžného kritického uvažování. Tehdy tomu bylo všem jinak. Bylo rok a čtvrt po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a pouhého půl roku od nástupu G. Husáka do čela KSČ.

Normalizátoři dělali všechno pro to, aby činy následovníků J. Palacha či J. Zajíce zůstaly před veřejností utajeny. Proto nevíme a zřejmě to nikdy vědět nebudeme, zda byl B. Peroutka třetí, šestou nebo dvacátou „živou pochodní“ z roku 1969. Peroutkova situace byla navíc „nestandardní“: ve Vsetíně byl natolik známý, že se to utajit prostě nepodařilo. A tak se alespoň jméno bývalého ředitele vsetínského muzea stalo na dlouhou dobu velkým tabu. Až do listopadu 1989.

Dnes má B. Peroutka nenápadnou pamětní desku na nádvoří vsetínského zámku. Není to přece jen trochu málo? Za své hrdinství by si jistě zasloužil (spolu s dalšími „živými pochodněmi“ z roku 1969) přinejmenším státní vyznamenání. Prezident M. Zeman by konečně dostal příležitost, aby o něm a o Peroutkovi (nikoli Ferdinandu) mohli naši senzacechtiví novináři napsat taky něco pozitivního.

Dočká se RNDr. B. Peroutka alespoň této pozdní rehabilitace?

30. 8. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

***

Příloha:

Jedenapadesátileté Československo – 28. říjen v historii našich národů

(Úryvek z článku)

„… V uplynulých letech se opět projevovaly snahy upřít zahraničnímu odboji ony zásluhy, které o dosažení národní samostatnosti nesporně měl. Vznik našeho státu byl vykládán jednostranně jako přímý důsledek vítězství ruské revoluce v duchu hesla »Bez 7. listopadu by nebylo 28. října.«  (…)

Dekrety presidenta E. Beneše, vyhlášenými k 28. říjnu 1945, přešlo 84 % všeho průmyslu do vlastnictví státu. Tento velký revoluční zásah do kapitalistického vlastnictví byl dosažen pokojnou cestou, bez násilí, využitím ústavních institucí a byl velkým úspěchem pokojné cesty Československa k socialismu. Bohužel však ani tento velký pokrok nezůstal bez stínů. Návrh na účast dělníků na správě znárodněných závodů zůstal i po únoru 1948 nerealizován. Státní politická moc začala necitlivě zasahovat do hospodářské a podnikatelské činnosti znárodněných závodů. Systém byrokratického řízení přestal počítat s aktivní účastí lidí.

Lid, tento ústavou proklamovaný zdroj vší moci ve státě, jakoby se začínal ztrácet na pozadí budovaných závodů a měnit ze subjektu vlády v její objekt. Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu se všemi formami jeho mimoekonomického nátlaku, tortury a vazalské závislosti všech článků státní mašinérie na jediném neomylném vladaři. Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu. Místo úpravy vzájemného poměru Čechů a Slováků na principu rovnosti byl připraven slovenský národ takřka o všechna práva, která mu byla zaručena Košickým vládním programem z roku 1945. Politická a ekonomická centralizace měla za následek postupnou likvidaci slovenských národních orgánů. Není proto divu, že to byli především představitelé slovenského národa, kteří uvedli do pohybu proces obrody, který vyústil v loňský leden.“ (…)

Dr. Bohumil Peroutka