Svobodné noviny na internetu

K nerudovské generaci patřil také Gustav PFLEGER-Moravský (1833-1875), básník, dramatik a prozaik, který byl vrstevníkem májovců. Janu Nerudovi, třebaže byl jeho spolužákem, se ho nepodařilo získat pro spolupráci, a tak se nakonec sblížil s lidmi okolo časopisu „Osvěta“.

Pfleger se narodil dne 27. července 1833 v Karasíně u Bystřice nad Pernštejnem v rodině lesníka. Od roku 1843 žil v Praze a studoval na akademickém gymnáziu. Od mládí trpěl tuberkulózou. Třebaže toužil být hercem, stal se nakonec úředníkem České spořitelny v Praze. Na počátku 60. let 19. století působil krátce jako dramaturg českých představení v Novoměstském divadle, později psal divadelní referáty. Zemřel dne 20. září 1875 v Praze a byl pohřben na Malostranském hřbitově.

Májovcům byl Pfleger blízký snahou o promítnutí aktuální sociální problematiky do literatury, lišil se však od nich svými konzervativními politickými názory. Jeho básnické dílo bylo závislé na cizích vzorech. Milostnou poezii představují sbírky Dumky (1857) a Cypřiše (1861), napsané pod vlivem K. H. Máchy a F. L. Čelakovského. Obměnou Puškinova „Evžena Oněgina“ je rozsáhlá epická skladba Pan Vyšínský (1859), náš první román ve verších. ‒ Na počátku 60. let 19. století Pfleger usiloval vyniknout jako dramatik. Vytvořil tři historické tragédie z českých dějin shakespearovského typu: Svatopluk, zhoubce Vršovců (1861), Poslední Rožmberk (1862, přepracováno v r. 1872 pod názvem Della Rosa) a Boleslav Ryšavý (1862). Úspěšnější byl jako veseloherní autor. Pod vlivem konverzačních komedií E. Scribea napsal veselohry: Telegram (1865) a Kapitola I., II., III. (1866). ‒ Největší význam mají Pflegrovy prózy, v nichž zobrazil český veřejný život ve 40. a 50. letech 19. století: romány Ztracený život (1862), Z malého světa (1864) a Paní fabrikantová (1873). Pfleger byl zakladatelem sociálního románu; tomu se později věnoval i J. Arbes.

Z běžně dostupných literárních příruček se toho o Pflegrovi dozvídáme poměrně málo. O to cennější jsou údaje, jež pocházejí buď od něho samotného, anebo od lidí, kteří ho dobře znali. Takovým svědectvím o tvůrčích počátcích i ohlédnutím za jeho životem a dílem jsou dvě statě, vzniklé v rozpětí šestnácti let. První otiskl v časopise „Obrazy života“ v r. 1859 pod názvem Gustav Pfleger (Obrázek mladého života) spisovatel Jan Neruda. Druhou stať napsal a pronesl jako přednášku po Pflegrově smrti (1875) novinář a vydavatel almanachu „Máj“ – Josef Barák.

Nerudův článek je zajímavým svědectvím tohoto autora o Pflegrovi, o tom, jak si ho pamatoval od dob studia až po počátky jeho spisovatelské dráhy. Autor v ní vhodně využil Pflegrova vlastního životopisu, v němž se pokusil vylíčit své tvůrčí začátky jako básníka.

Podle J. Nerudy se Pfleger dostal ve školním roce 1845-46 ve svých 12 letech na malostranské gymnázium a byl Nerudovým spolužákem. „Z Moravana neuměvšího slova německy stal se zakrátko češtinu lámající Němec,“ uvádí Neruda. Po roce 1848 se Pfleger začal seznamovat s literaturou a psát verše i prózu. V r. 1850 u něho došlo poprvé k chrlení krve. Sám o tom napsal: „Touto nehodou rozpadl se můj celý život, aby se nikdy nezacelil… Tich a bled seděl jsem na svém místě – nepromluvil jsem, neboť každé slovo bolelo mne na prsou bolestí nesnesitelnou. Viděl jsem před sebou zmařený věk a naděje úplného uzdravení nekynula mi. (…) Čím churavější jsem byl, tím více jsem četl, abych na sebe a na vůkolí zapomněl.“ Další chrlení krve v r. 1852 si vyžádalo, aby Pfleger na celý rok studium přerušil. Septimu a oktávu studoval v letech 1853-54 již jako „soukromník“. Třetí chrlení krve na jaře 1854 udělalo za jeho studiem definitivní tečku.

To všechno dovedlo Pflegra k literární tvorbě. „Každý den musila být báseň hotova,“ píše o svých literárních začátcích, „každý den jistý počet veršů ukován jen proto, abych je mohl za několik dní s velkou resignací hodit do pece.“ Mladý básník napodoboval díla autorů, které právě četl. Vedle tisíců veršů napsal tehdy i několik dramat, z nichž dvě hodlal v budoucnu provozovat: Synova oběť  a Tarquinius Superbus.

Podle Nerudova mínění byla hlavní vadou prvních uveřejněných Pflegrových prací „skoro zimničná horlivost v zažívání i tvoření“. Pfleger byl prý ve stálém zimničném, skoro křečovitém chvění. Jeho Dumky byly výtvorem „nepravidelného a chorobného tvoření“. Staly se však nevyhnutelným a „zcela potřebným přechodem k pozdější jeho básnické regeneraci,“ soudí Neruda.

Četbou J. W. Goetha „mizel znenáhla nemocný idealismus našeho básníka a připravoval se obrat“. Následovala četba děl Horatia, Petrarky, Tacita, Byrona, Mora a francouzských dramatiků. Pfleger zamýšlel napsat drama Germanicus a veselohru Komedie ve třech jednáních. V letech 1854-58 vytvořil rozsáhlou epickou báseň Poslední rytíř. Jeho první dvě básně byly otištěny v únoru 1855 v časopise „Lumír“ a ve „Zlatých klasech“. V létě 1855 vznikla próza Dvojí věno.

První básnická sbírka Dumky se dočkala svého vydání v březnu 1857. Kritika byla nemilosrdná. Atmosféru vystihuje Neruda těmito slovy: „Velice se ovšem Pfleger zmýlil, očekávaje v malomocné té době od našich privilegovaných lenochů něco podobného; jedině ‚Moravské noviny‘ promluvily svým způsobem několik sprostých, urážlivých slov. Pfleger nebyl ještě něčemu podobnému uvykl, zanevřel na všechno, spálil připravený druhý díl ‚Dumek‘ a předsevzal sobě, nepsat ani jediného verše více.“

Obrat v další Pflegrově tvorbě nastal teprve pod vlivem četby Lermontova a zejména Puškina. Z bývalého románu Dopisy Vyšínského vznikl Pan Vyšínský, otiskovaný v časopise „Lumír“. Neruda k tomu uvádí: „… můžeme se upřímně vyznati, že jsme my mladší vřele vítali několik těch veršů, jež úplnou regeneraci nadaného Pflegra osvědčovaly a naději, že talent jeho nám se nerozplyne, už zčásti uskutečnily. (…) Mnoho bych mohl spisovateli namítnout…, vidím ale na každé stránce tak zřejmý nový život, takovou radost nad tím, že se zároveň s ním raduju i nad menšími poklesky mladého jeho slunce.“

Tak píše 25letý J. Neruda o svém o rok starším kolegovi a někdejším spolužáku z německého malostranského gymnázia. Svou stať uzavírá tímto zajímavým konstatováním: „Všichni působíme vzájemně na sebe a nejlíp z nás epigonů pochodí ten, který nejlíp toho zažije, co mu jinými podáváno.“

Některé málo známé údaje z Pflegrova života připomněl ve své přednášce autor druhé zmíněné statě – J. Barák. Uvádí například to, že Pfleger zveřejnil v r. 1861 v „Národních listech“ návrh, aby místo jednotlivých pomníků byl na Olšanském hřbitově vybudován společný Pantheon, v němž by se ukládaly tělesné ostatky vynikajících Čechů k věčnému odpočinku. Jeho návrh však nebyl tehdy přijat. V listopadu 1874 byl Pfleger zvolen do výboru Jednoty českých spisovatelů a o rok později se stal předsedou Jednoty dramatických spisovatelů a skladatelů českých. V rukopise zůstala tato jeho literární díla: Starý dům, Švýcarský hotel a Před březnem, dále libreta Záboj a Dědic Bílé hory. Poslední prací z pera tohoto autora je báseň Královna noci.

Barák ve své přednášce charakterizoval Pflegra takto: „Bylť život Pflegrův nepřetržitým zápasem, neúmorným snažením přes veliký odpor, jehož nedbaje – silným duchem svým bojovat – bojoval vítězně pod pevnou záštitou své železné vůle, své nezdolné snahy! Talent velký a nevšední byl mu v krutém boji tom neproniknutelným pancéřem, o kterýž se odrážely nemilosrdné střely osudu nevlídného. Jako národ náš jen sobě samému za vše děkuje, čeho v dobách minulých nabyl pro svou čest a slávu – tak i Pfleger jen vlastní silou a prací a mnohdy proti vůli a odpíravé snaze nepřátel povznesl se ku svému nejkrásnějšímu vývoji, přemohl vítězně, co v cestu vzdorovitě se mu stavělo. (…) A podoben životem svým k národa našeho životu – také básník náš málo docházel uznání, ba umlčován býval a živ jsa – ocenění pravého nepoznal. Však i toho nedbal, nýbrž stále výš a výše se vznášel. Cítil ovšem tu bodavou nevšímavost – ale utěšil se. Byl raněn tou nenávistí, ale nezoufal. (…) U nás, kde vše záleží na tom, dovedeme-li vyniknouti duševně, nebývá vždy upřímné radosti z talentů skutečných – ba větší se jeví škodolibost, když se někomu něco nepovede.“

Co k těmto výmluvným slovům dodat? Snad jen to, že ačkoli G. Pfleger-Moravský odpočívá již 148 let na Malostranském hřbitově, Češi jsou stále titíž jako v době, kdy žil.

30. 8. 2003

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 3/2003, str. 5)

Vyobrazení: G. Pfleger-Moravský, podobizna z r. 1859 zveřejněná v časopise „Obrazy života“.

─────

P. S.

Kdo se tu pokouší o návrat nesvobody z časů Bachova absolutismu?

Při psaní jednoho ze svých nedávných článků („Dvě jubilea z dějin české kultury“, SN č. 5/2023, vloženo 29. 5. 2023, ZDE), v němž jsem připomněl 165. výročí vydání almanachu „Máj“, jsem si uvědomil, jak se doba tzv. Bachova absolutismu, kterou má většina z nás spojenou s obdobím nesvobody a náboženského tmářství, se jako vejce vejci podobá tomu, co nám tady od konce roku 2021 předvádí vláda „fialového hnusu“.

V oněch 50. letech 19. století byli obyvatelé českých zemí pronásledováni tehdejším režimem zejména kvůli svobodě projevu. Známý novinář a politik K. Havlíček Borovský (1821-1856) by mohl vyprávět, kdyby mu ona nepříznivá doba neukrátila život tak moc, že odešel na věčnost v pouhých 35 letech. Nedařilo se v té době ani naší literatuře a kultuře, snad s výjimkou pokleslé zábavy (strašidelné hry a jiné produkce tohoto druhu).

Všudypřitomný strach dokázal úspěšně lámat páteř i osobám jinak úctyhodným. A tak se tehdejší lidé stávali svědky nevídaných projevů zbabělosti. Nebylo neobvyklé, že věhlasný autor „Kytice z pověstí národních“, K. J. Erben, raději přešel na protější chodník, aby nemusel potkat a pozdravit K. Havlíčka, jenž se krátce předtím vrátil z vyhnanství v Brixenu.

Namále měl v té zlé době i slavný český historik F. Palacký (1798-1876), kterého někteří přičinliví pomocníci vídeňského dvora chtěli rovněž potrestat podobně jako Havlíčka. I on měl být deportován někam daleko od Čech, aby jeho přítomnost nerušila klidné vládnutí vídeňských a českých „konzervativců“.

Palacký naštěstí díky varování ze strany přátel unikl nejhoršímu: stáhl se do ústraní a rozhodl se věnovat výhradně vědecké práci – dokončování svého celoživotního díla „Dějiny národu českého“. Aby jeho působení na pražské univerzitě nezůstalo bez „kontroly“, postarali se jiní přičinliví jedinci o to, že sem přišel Palackého velký konkurent a jeho kritik – německý historik K. Höfler. „Dohled“ nad Palackým byl téměř univerzální.

Samozřejmě – náročnost a vypjatost doby způsobily, že Palacký sice neskončil ve vyhnanství, ale objevila se u něho nemoc, kterou trpěla značná část tehdejší nemajetné společnosti – tuberkulóza. (Zjistilo se to až po jeho smrti, když byla provedena pitva jeho těla.) Palacký i tomuto nebezpečí unikl a všechny úklady svých nepřátel přežil. Stalo se tak i díky tomu, že patřil k finančně dobře zajištěným lidem, kteří si mohli dopřát kvalitní stravu. Na rozdíl od něho B. Němcová, ale i G. Pfleger-Moravský, odešli z tohoto světa předčasně právě kvůli tomu, že jejich tělo nedokázalo této zákeřné chorobě čelit – kvůli chatrnému zdraví a podvýživě.

Vedle projevů nestatečnosti a zbabělosti, která dohnala některé jedince až ke spolupráci s rakouskou tajnou policií, existovaly v téže době i pozoruhodné a úctyhodné projevy obětavosti a solidarity. Právě F. Palacký patřil k malé skupince „mecenášů“ (vedle některých příslušníků aristokracie), kteří podporovali B. Němcovou a pravidelně jí poskytovali stravu ze své kuchyně. (Co myslíte: Kolik dnešních politiků dává jídlo nebo ošacení matkám samoživitelkám nebo bezdomovcům? Troufnu si hádat: skoro nikdo.)

Již ve zmíněném článku o almanachu „Máj“ z r. 1858 jsem upozornil na to, že doba Bachova absolutismu a ta naše vykazují řadu shodných znaků. To přece nemůže být náhoda! Znovu jsem si tuto skutečnost uvědomil při reedici dvacet let starého článku o G. Pflegrovi-Moravském. Tento celoživotně nemocný mladý muž, jemuž život zkrátila nejen nemoc (dožil se necelých 42 let), ale i nadměrná pracovitost, žil vlastně v divné době – na přelomu období Bachova absolutismu, kdy se téměř nic nesmělo, a na počátku ústavního zřízení, kdy po letech mrtvolného ticha začali Češi okoušet to, čemu se říká svoboda a demokracie.

G. Pfleger-Moravský sváděl celoživotní zápas nejen s nepochopením a nerespektem svého okolí, ale i s malověrností českých „lidiček“. Sám si to navíc zkomplikoval tím, že byl příliš zásadový a „konzervativní“. (Nepleťme si jeho „konzervatismus“ s dnešním „černoprdelnickým humusem“, jaký nám předvádí Fialova vláda!) Třebaže byl původem Čech, část svých příspěvků, hlavně v posledních letech života, zveřejňoval výhradně v německých listech, jež vycházely v Praze. I tato skutečnost ho vzdalovala od hlavního proudu české literatury a kultury. Dobrovolně se tím odsuzoval k osamělosti, izolaci a často až okázalému přehlížení ze strany současníků.

Doporučuji čtenářům SN, aby si pozorně přečetli předposlední odstavec článku o G. Pflegrovi. Mám na mysli onu vzpomínku vydavatele almanachu „Máj“ – J. Baráka. Jsou tam popsány všechny hlavní neduhy, jimiž i dnes trpí naše společnost. Možná to s námi není tak špatné, jak to na první pohled vypadá. Fialovo „neumětelství“, které je v příkrém rozporu s jeho „fanfarónstvím“, sice klasifikuji jako „neostalinismus“, ale spíš to vypadá jen na nezvládnutí role, jakou mají hrát politici ve svobodné a demokratické společnosti. Určitě sem nepatří uměle vyvolávané „hony na dezinformátory“ (= ty, kteří trvají na svobodě slova) ani nabádání lidí k tomu, aby udávali „nepohodlné“ spoluobčany, kteří odmítají chválit neschopnou vládu, jež jim škodí, kudy chodí.

Nejen G. Pfleger, ale i my žijeme v „podivné“ době, kdy se sami a bez rozmyslu zbavujeme hodnot, jež tady vytvářely celé generace našich předků. Nevážíme si toho, co je úctyhodné, a nenasloucháme dost pozorně těm starším a zkušenějším spoluobčanům, kteří mají kus života za sebou a jejichž poznatky a rady by nám mohly být ku prospěchu. Řada občanů, zejména těch mladších, se poněkud naivně opájí vidinou nerealistických snů o tom, jak budou dobývat svět, nechá se lákat na třpytivé cetky a pozlátka, místo toho, aby si raději vážili toho, co obstálo ve zkoušce času.

Zkrátka: Nemarněme čas s vládou, která neumí vládnout a jež nezodpovědně zadlužuje nás i příští generace! Pryč s „Pětikolkou“ i s jejím „řidičem“ – „Mlčochem“ ze Strakovky!

23. 7. 2023

‒ RJ ‒