Svobodné noviny na internetu

Pro titulek tohoto článku jsem si „vypůjčil“ známý a populární výrok psychiatra (= V. Lohniského) z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje!“. Není totiž případnější charakteristiky pro pokračující úpadek tohoto kdysi úspěšného a respektovaného televizního pořadu. (To bylo ještě v dobách, než z okna té vysoké budovy na Kavčích horách vyskočil dramaturg tohoto pořadu V. Poledne.)

Ostatně – tak to dopadá pokaždé, když „management“ údajně „veřejnoprávní“ ČT dá raději přednost tomu, aby udržel ve svých pozicích osoby, jež den co den prokazují svou neschopnost a nekompetentnost. Připomíná mi to zoufalý zápas o přežití Fialovy vlády, když už i těm méně chápajícím voličům „fialového hnusu“ musí být jasné, že volili špatně. Příště raději k volbám nepůjdou vůbec, aby nedopatřením nezpůsobili opakování tohoto fiaska.

O pořadu „Historie.cs“ jsem psal opakovaně, a to již v době, kdy jej moderoval V. Kučera. I když ani on nebyl bez chyb (byl spíše „historikem-amatérem“ a nepokrytě fandil „pravdoláskařům“), pečeť, kterou tomuto pořadu vtiskl, je hodna úcty. Od jeho předčasné smrti mu téměř pokaždé, když náhodou zhlédnu některou ze „zmršených“ verzí v podání P. Čecha, musím opožděně děkovat za všechno, co pro popularizaci českých dějin stačil vykonat.

Je to věc mimořádně záslužná, třebaže si to uvědomuje jen málokdo z našich současníků. Jednou to bude „historie“ hodnotit podobně jako beletrizaci našich dějin v podání spisovatele a učitele dějepisu A. Jiráska (1851-1930). Tak trochu ve stínu tohoto spisovatele se neprávem ocitl známý popularizátor pravěku, rovněž bývalý učitel E. Štorch (1878-1956).

Jeho osobnosti a dílu se nedávno věnovala velice zdařile Čechova kolegyně – B. Půtová. Ta je rovněž „nehistoričkou“, nicméně v roli moderátorky si počíná velmi úspěšně. Dokonce v něčem lépe než profesionální historička z FF UK – M. Koldinská, dříve Šedivá. (Od té doby, co přestala používat svá dvě příjmení, jí jde moderování tohoto pořadu „jako psovi pastva“.)

Pořad „Historie.cs“ jsem sledoval od časů V. Kučery skoro pravidelně. Pokaždé jsem se těšil na to, co nového se zase dozvím. A to přesto, že moderátor – na rozdíl ode mne – nebyl historik, ale hodně zapálený a přesvědčivý amatér. Všechno to, bohužel, skončilo Kučerovou smrtí (†4. 7. 2019). Letos byl tento novinář a moderátor navržen na vysoké státní vyznamenání. Na rozdíl od jiných si to zaslouží.

Od té doby se vedení ČT marně pokouší najít odpovídající náhradu. Ze staré „gardy“ v moderování i po Kučerově smrti pokračuje M. Koldinská, která se ke své škodě nevěnuje jen výhradně tématům ze starších dějin (k těm má svou odborností nejblíž). „Hlavní“ moderátor pořadu P. Čech, kterého je jeho „kámoši“ z vedení televize (coby zasloužilého komunistického propagandistu z časů soudruha J. Zelenky) snaží stůj co stůj udržet u dobře placeného koryta, se ani za čtyři roky, co se neúspěšně pokouší V. Kučeru nahradit, nenaučil ani moderovat, ani proniknout hlouběji do problematiky, kterou si pro svůj pořad vybral. (Nebo mu byla vybrána? A kým, smím-li se ptát?) Je to diletant, který se to nikdy nemůže naučit, protože k tomu je třeba mít odpovídající IQ.

Zatím z toho všeho vychází nejlépe moderátorka B. Půtová, která je ovšem příliš mladá na plnohodnotné moderování. Její výběr témat je doposud takový, že se jedná spíše o otázky okrajové, třebaže zajímavé. Na skutečně závažná témata z politické historie si netroufá. Možná někdy v budoucnu. Vždyť každý má přece právo se vyvíjet a odborně „růst“! Ve skutečnosti se tomu ani nedivím: pro neodborníka je to příliš náročné.

Docela dobře si umím v této pozici představit J. Železného, který má solidní znalosti z historie. Jeho nevýhodou je však přidrzlost a elitářské přehlížení druhých lidí. Tento bolševický synek se špatným vychováním je totiž typickým představitelem „pražské kavárny“, kterého kavárníci vyhodili z lokálu kvůli časté podnapilosti a hloupým kecům.

─────

O kolektivizaci, rozorávání mezí a společném ustájení dojnic

V poslední době jsem zcela náhodou (v různých vysílacích časech) zhlédl několik pokračování pořadu „Historie.cs“. Bylo to nikoli v obvyklém vysílacím čase, nýbrž se jednalo o reprízy tohoto pořadu. Při snídani si totiž jako nepracující důchodce dopřávám toho luxusu, že mi k tomu rannímu debužírování, jež nám, důchodcům (= seniorům) umožňuje Fialova vláda, dělá televize „kulisu“: sleduji to jedním okem a jedním uchem. Občas mně z toho něco uvízne v paměti. Pak si to zapíšu, abych na to nezapomněl, protože podnětů k přemýšlení je dnes tolik, že něco takového za dlouhá desetiletí nepamatuji.

Poslední z takto zhlédnutých dílů pořadu „Historie.cs“ jsem v repríze sledoval v neděli dne 4. 6. 2023 dopoledne na ČT24. Tématem tohoto dílu bylo něco na způsob: „O kolektivizaci a boji proti kulakům“. (Název zněl podobně, ale ten jsem si nestihl zapsat, protože se mihl pouze na začátku celého dílu. Mělo by být i v závěrečných titulcích, ale na to ČT24 kašle.) Když to celé skončilo, napsal jsem si k tomu pár poznámek Hlavně o tom, co mi na tomto povídání vadilo a co mi tam scházelo.

Moderátor P. Čech, který si cosi přečetl na téma zemědělství, ale problematice v úplnosti vůbec neporozuměl, si do pořadu pozval příslušníky generace „Husákových dětí“ (J. Urban, P. Boštík a M. Dolejský), pro mne osoby zcela neznámé, s jejichž jmény jsem se ještě nesetkal. Ti věděli o té době pouze to, co vyčetli z knih, případně z dobových pramenů. Chyběl tomu kontext z politických dějin, o nichž měli pozvaní hosté jen mlhavé představy. Moderátor přišel se zajímavým pojmem, který se dříve nepoužíval: Druhá pozemková reforma.

Ta spočívala v tom, že na rozdíl od té první (po r. 1919) se půda z konfiskovaných velkostatků rozdělovala mezi nemajetné rolníky nebo malorolníky (výměra polností zhruba do 5 hektarů). Komunistické heslo té doby „Půda patří těm, kdo na ní pracují“ se po Druhé světové válce změnilo na tento politický požadavek: proměnit vesnická rodinná hospodářství, na nichž byli zaměstnáni především rodinní příslušníci, v „moderní“ hospodářské jednotky vlastníků půdy a dobytka, kteří se rozhodli pro společné hospodaření.

Ze zdánlivě demokratické myšlenky družstevního hospodaření, které mělo v našich zemích dlouhou tradici, sahající až do 70. let 19. století, se stal politický úkol: založit ve všech obcích JZD nebo státní statek. Upřednostňování tohoto nového způsobu hospodaření s půdou a dobytkem šlo tehdy na úkor těch rolníků, kteří odmítali do JZD vstoupit: jim orgány státní moci předepisovaly často nereaalistické odvody (např. vajec, mléka atd.), jež nebyli schopni splnit. To se pak následně stávalo záminkou k jejich pronásledování státním aparátem: vězením počínaje až po nucené vystěhování z dané vesnice a pokračující šikanování celých rodin.

V pořadu sice bylo zmíněno, že v roce 1953 se naplno „rozjela“ Akce K (= Kulak), při níž bylo režimem postiženo asi 1900 rodin sedláků. (Jednalo se o bohaté sedláky, kulaky, ale i o ty střední, kteří odmítali vstoupit do JZD. Režim zůstával velmi obezřetný i v těch případech, kdy tito „kulaci“ nakonec do JZD vstoupili a vložili tam celý svůj majetek, pole, koně, krávy, případně zemědělské stroje, ale i nadále je nechal sledovat, někdy i vyšetřovat ze strany StB. Jejich vstup do JZD se nepovažoval za projev upřímnosti, ale za vyčkávací taktiku.) Vůbec tam nezazněla zmínka o smrti K. Gottwalda nebo J. V. Stalina! Ticho bylo také okolo měnové reformy z 1. 6. 1953. Bez tohoto kontextu nemůžeme této době vůbec porozumět!

V souvislosti s touto problematikou je třeba ocenit filmy režisérky O. Sommerové, která byly před lety vysílány na ČT2. V nich zachytila formou filmového dokumentu osudy některých pronásledovaných selských rodů. Dokumentačně velmi cenné byly i publikace o těchto násilně vystěhovaných selských rodinách, které vydala v uplynulých desetiletích Konfederace politických vězňů.

Bohužel – v odvysílaném pořadu o proměnách našeho zemědělství po r. 1948 mi chyběla zmínka o řadě jmen komunisty pronásledovaných osob. Na některých filmových záběrech byl zachycen komunistický ministr zemědělství J. Ďuriš, avšak ani slovo tam nepadlo o předsedovi Agrární strany R. Beranovi, na něhož měl právě tento ministr obzvláště spadeno. Komunisté se krátce po konci války postarali o to, aby byl R. Beran, který strávil skoro tři roky v nacistických věznicích, znovu zatčen, odsouzen a uvězněn.

Podobně jsme se nedozvěděli nic ani o jiném statečném příslušníku „selského stavu“ – S. Brojovi, který byl po válce jako poslanec za KDU-ČSL zatčen, uvězněn a popraven. Moderátor i jeho hosté zcela opomněli zmínit „Případ Babice“, byť se někomu může i po těch desítkách let stále jevit jako problematický. Byl to totiž názorný příklad násilného združstevňování, kterému se snažili místní obyvatelé bránit.

Právě rodina popraveného poslance S. Broje (†23. 5. 1950) byla ukázkovým příkladem soustavného pronásledování ze strany komunistického režimu. Jan Broj, syn Stanislava Broje, se navzdory pobytu u PTP nakonec stal uznávaným odborníkem na zemědělství, a to v rámci „socialistického“ hospodaření. Režim zbytečně štval proti sobě lidi, kteří chtěli jen dělat svou práci a hospodařit na svých pozemcích. Nic víc. Zbytečná ideologizace tady byla spíše na škodu. I Brojův příklad potvrzuje, že kdo zdědí talent a schopnosti po předcích, ten se v životě neztratí.

Jen okrajově v tomto pořadu zazněla zmínka o „selských jízdách“ v Nechanicích. Komunistický režim je zakázal v r. 1947. Jen na okraj poznamenávám, že zmíněný ministr J. Ďuriš vyhlásil dne 4. 4. 1947 tzv. Hradecký program, v němž komunisté počítali nejen s dokončením prvorepublikové pozemkové reformy, ale i s pozdějším budováním zemědělských družstev.

Nejen moderátorovi, ale i jeho hostům se dařilo vcelku úspěšně „klouzat po povrchu“, aniž zabrousili do zajímavějších historických „zákoutí“. (I v jinak smutné době se občas nějaké veselé či neobvyklé historky vyskytnou. Dokonce i v koncentračních táborech se vypravovaly vtipy.) Nicméně – byla to nekonečná nuda, která vyplynula z nedostatku informací a z malého rozhledu těchto osob o problematice, kterou měli za úkol objasnit televizním divákům. Neobjasnili vůbec nic, protože sami toho moc nevěděli. To, že měli před sebou na stole jakési vydané brožury s jejich jménem na titulní straně, nic neznamená. Potvrzuje to pouze to, že nejsou negramotní. Víc se z toho vyvozovat nedá.

Za hlavní nedostatek tohoto dílu pořadu „Historie.cs“ považuji naprosté ignorování materiálů, které má Česká televize k dispozici ve svém archivu. (Letitým problémem ČT je to, že v tomto „molochu“ levá ruka neví, co dělá ta pravá. Absolutně tu chybí informovanost o tom, co se nachází v archivu ČT, a to jak dokumenty, tak i hraná tvorba.) Kromě několika záběrů z dobových týdeníků bylo možno v tomto pořadu zhlédnout pouze pár ukázek ze dvou filmů, natočených ještě za minulého režimu: „Smuteční slavnost“ (režisér Z. Sirový, 1969) a „Noc nevěsty“ (režisér K. Kachyňa, 1965).

Dobrý dramaturg by využil dalších děl přímo z dílny ČT, např. ze seriálu „Tři chlapi v chalupě“ (režisér F. Filip, od r. 1963) nebo z normalizačního seriálu „Nejmladší z rodu Hamrů“ (režisér E. Sokolovský, 1975), který je celý věnován problematice proměny na vesnici po r. 1948, až po některé díly seriálu „Zdivočelá země“ (režisér H. Bočan, 1997), případně „Druhý dech“ (režisér H. Bočan, 1988).

V této souvislosti je třeba jako jedno ze základních děl k této problematice uvést film režiséra V. Jasného: „Všichni dobří rodáci“ (1968). Děj se odehrává v obci Kelč – na rozhraní Valašska a Hané na přelomu 40. a 50. let 20. století. Hlavní hrdina, rebelující sedlák František (v podání R. Brzobohatého), je přímo prototypem rolníka, kterého komunistický režim nutí vstoupit do JZD. Když se to nepodařilo, pak obvykle skončil ve vězení nebo na popravišti.

Co jsem postrádal především, bylo to, že se diváci nedozvěděli nic o poměrech na vesnici v 70. a 80. letech 20. století. I tam by se dalo využít řady ukázek z filmů, v nichž hráli J. Bláha, V. Menšík, B. Holišová a další.  Tím hlavní výsledkem komunisty prováděných změn na vesnici bylo to, že dnes už fakticky neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici. Většinově se vytratila práce na polích (ta jsou spíše pronajímána cizím lidem), ale téměř vymizel chov domácích zvířat (krávy, koně, prasata); zůstal pouze chov králíků a slepic.

Dnes jsou obyvatelé vesnic nuceni nakupovat většinu potravin a dalšího zboží v obchodech (snad kromě vajec nebo brambor či jiné zeleniny). Protože bývalá JZD po r. 1989 skoro všude zanikla, jsou vesničané nuceni jezdit za prací do nejbližšího města nebo do okolních vesnic. V obcích do 500 obyvatel k tomu přibyl ještě problém s rušením obchodů, hospod a s dojížděním dětí do škol.

Na to P. Čech i jeho hosté zcela zapomněli – či spíše rezignovali. Inu, bylo toho moc, co jsme se tentokrát nedozvěděli. (Ne že by to v jiných pořadech moderovaných P. Čechem bylo jinak.) Když se sejdou u jednoho diskusního stolu nekompetentní moderátor a jeho málo poučení hosté, nemůže to dopadnout jinak. Páni historici, již dlouho jsem nezažil takovou přehlídku ztraceného času.

Zkrátka: jednalo se o jeden z nejslabších dílů tohoto pořadu. Všechno to bylo příliš schematické a účelově poskládané dohromady. Nikoho ani nenapadlo, aby konfrontoval informace např. se známým a často reprízovaným televizním seriálem „Chalupáři“ (1975).

[O S. Brojovi viz článek: „Další jubileum, které Česká televize ‚zazdila‘“ (SN č. 6/2020, vloženo 15. 6. 2020, ZDE). Problematice tzv. vesnických boháčů („kulaků“) je věnována část článku: „1952 – rok komunistických zrůdností a absurdit“ (SN č. 1/2018, vloženo 7. 1. 2018, ZDE).]

─────

Čtyři „plácalové“ se sešli aneb Co jsme se nedozvěděli o J. Jungmannovi?

Po zhlédnutí příslušného dílu pořadu „Historie.cs“ (20. 5. 2023) si nejsem jist tím, zda připomenutí 250. výročí narození jazykovědce Josef Jungmanna (1773-1847) někoho podnítí k tomu, aby se nad úlohou tohoto představitele 2. generace českého národního obrození vůbec zamyslel. Více než deset let trvající redukce učiva českého jazyka a literatury na našich školách se začíná velmi negativně projevovat jak v úrovni absolventů našich středních škol, tak i v celkovém dopadu tohoto intelektuálním úpadku společnosti na každého z nás.

Bohužel – onen úpadek je všudypřítomný. Nejlépe to dokládá tragický stav našich médií (v prvé řadě České televize, kde se množí věcné a gramatické chyby jako na běžícím pásu) a přímo katastrofální stav ve Fialově vládě diletantů a pologramotů. (Polovinu členů této vlády, včetně P. Fialy, bych jako středoškolský učitel-češtinář nepustil k maturitě.) Dnes tito „negramoti“ sedí ve vládě!

Když jsem ten pořad, do něhož si P. Čech pozval hosty, jejichž jména mi nic neříkají (nejspíš to nebudou žádná „lumeni“; znal jsem pouze M. Hrocha, který mě kdysi učil na FF UK), „dokoukal“ až do konce, chvilku jsem přemýšlel o tom, komu byl tento díl pořadu vlastně určen. Tomu, kdo o tom nic nevěděl, to jeho obzory nijak nerozšířilo. Pořad byl jakousi debatou „odborníků“, kteří tomu možná rozuměli, ale nedokázali to divákům srozumitelně vysvětlit. A hlavně: neuměli objasnit souvislosti mezi fakty.

To je v práci učitele nejdůležitější. Učitel, který žákům nedokáže věci srozumitelně vysvětlit, jen stěží v této profesi vydrží celý život. Je buď vyhozen, nebo raději odejde sám. Na první pohled bylo tedy zřejmé, že jasno nemá ani moderátor. Jelikož to není historik ani literární historik, ale bývalý ekonomický redaktor bývalé ČST, zdá se to být pochopitelné. Člověk totiž musí vědět něco o dobovém kontextu – politickém i kulturním. Když nic nevíte, stěží můžete něco vysvětlovat, že ano?!

Pořadem se mihli dva historici: jeden z Pedagogické fakulty UK, jehož jméno jsem si nestačil zaznamenat, a druhý z FF UK – prof. M. Hroch, kterého si dobře pamatuji z doby svého studia na vysoké škole. Jedná se o bývalého, „vyhozeného“ komunistu, který na fakultě „vegetoval“ až do r. 2000, kdy „byl odejit“ kvůli spolupráci s StB. Záběry s těmito soudruhy musely být natočeny před řadou let. Hroch se letos dožívá 90 let a tam vypadal náramně svěže – jako statný padesátník. Zkrátka: i tento „detail“ potvrzuje, že pořad o J. Jungmannovi byl zřejmě „poskládán“ z několika jiných, starších pořadů nebo filmových dokumentů.

O skutečné úrovni tohoto pořadu nejlépe vypovídala přítomnost jisté lidové vypravěčky – v roli průvodkyně po Jungmannově rodném domku v Hudlicích u Berouna, kde se tento slavný obrozenec narodil v r. 1773, a to jako šesté dítě chudého domkáře, který se živil jako švec a kostelník. Po studiu filozofie a práv se mladý J. Jungmann stal gymnaziálním profesorem v Litoměřicích. Tam již od r. 1800 učil bezplatně studenty nepovinné češtině. Od r. 1806 pak byl učitelem v biskupském semináři tamtéž. Odtud se dostal do Prahy, kde zpočátku působil jako profesor na staroměstském akademickém gymnáziu, později (1834-1847) jako ředitel této školy. Ve skutečnosti se jednalo o slavné gymnázium v budově bývalé jezuitské koleje – Klementina. Touto školou prošly mnohé osobnosti, jež se později proslavily v literatuře, kultuře i politice, např. příští dramatik J. K. Tyl nebo novinář a básník K. Havlíček Borovský.

Na kritizovaném dílu pořadu „Historie.cs“ bylo zajímavé to, že ve vitrínách za moderátorem a jeho hosty byli vyobrazeni někteří příslušníci 2. generace národního obrození (V. Hanka, P. J. Šafařík, J. Kollár, F. L. Čelakovský), avšak o nich nepadlo ani slovo. Byl tam sice několikrát vzpomenut vztah těchto obrozenců k Rusku, ale nic tam nezaznělo o jednom ze základních děl, v němž toto rusofilství najdeme v klasické podobě: o Kollárově „Slávy dceři“. Podobné to bylo i s „Ohlasem písní ruských“ od F. L. Čelakovského. Asi s ohledem na současně probíhající válku na Ukrajině o tom moderátor a jeho hosté raději pomlčeli. K čemu nám pak jsou takové pořady, kde se nic nedozvíme a kde nám nikdo nic nevysvětlí?

S odkazem na část Jungmannova životopisu musím konstatovat, ač nerad, že jak moderátor, tak i hosté divákům zamlčeli to, že Jungmann byl nejen jazykovědec, který sestavil a vydal pětidílný „Slovník česko-německý“ (1834-1839), ale i literární historik, jehož stěžejní dílo se nazývalo: „Historie literatury české“ (1825). O pedagogické práci J. Jungmanna jsme se z pořadu nedozvěděli vůbec nic. Padla tam pouze zmínka o tom, že práce na zmíněném slovníku „byla otročina“, při níž mu pomáhala řada jeho současníků a přátel, např. A. Marek (1785-1877) či J. S. Presl (1791-1849), kteří s ním spolupracovali na vytváření české odborné terminologie.

Je všeobecně známo – a zaznamenali to ve svých pamětech mnozí Jungmannovi současníci ‒, že kdo v době obrozenecké přišel do Prahy a začal tam studovat, nemohl nenarazit na J. Dobrovského nebo na J. Jungmanna, případně na bibliotékáře Národního muzea V. Hanku. Ten v té době ještě neměl na čele vypálen „cejch“ falzátora tzv. Rukopisů. To byl až mnohem pozdější „narativ“, který byl a je fakticky dodnes uměle udržován při životě, třebaže Hanku nikdo z falzifikace RKZ nikdy neusvědčil, byť se v této věci dokonce konalo soudní řízení. Praxe v době Dobrovského a Jungmanna byla taková, že každý nově příchozí usiloval o to, aby se dostal do úzkého okruhu tehdejších vzdělanců: bez jejich doporučení či přímluvy bylo téměř nemožné se prosadit: společensky i profesně.

To, co musím tomuto pořadu o J. Jugmannovi vytknout na prvním místě, je ignorování základních faktů z literárních dějin 1. poloviny 19. století. Zcela opomenut byl důraz na české národní obrození (NO). Chyběla tam především zmínka o periodizaci na tři období: 1. fáze NO (je spojena s J. Dobrovským), 2. fáze NO (bývá označována jako Jungmannova), 3. fáze NO (je spojována s počátky realismu v dílech B. Němcové a K. Havlíčka, ale i s tvorbou spisovatelů, kteří byli ovlivněni romantismem, např. K. K. Mácha či J. K. Tyl).

Druhá fáze NO je především generací „Rukopisů“ (= Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský). Na rozdíl od 1. fáze NO, která je až přehnaně „vědecká“ (= hyperkriticismus), je 2. fáze NO charakterizována jako „preromantická“: vedle tvorby umělé literatury je v ní velký prostor věnován i sbírání útvarů lidové slovesnosti, zejména lidových písní, pohádek, pověstí či jiných žánrů.

Při sledování pořadu o J. Jungmannovi musel televizní divák nabýt dojmu, že nikdo z těch účastníků debaty nechodil do školy a nic se tam neučil o národním obrození. Z tohoto dílu pořadu „Historie.cs“ se totiž zcela vytratila „edukační“ stránka. Nelze přece hovořit o národním obrození a nevysvětlit základní faktografii! Bez toho tomu nikdo nemůže porozumět.

Proto svou kritiku mohu zakončit známým „okřídleným“ výrokem: „Nemaje plných klasů, byli nuceni mlátit prázdnou slámu.“ I tak se nadřeli, protože ty cepy něco váží.

Ale teď docela vážně: Moderátor P. Čech, který už není žádný mladík, dodnes nepochopil, že pořad „Historie.cs“ je především „edukační“. Až pak všechno ostatní. Někdo by mu to měl vysvětlit, nebo ho raději poslat do penze. Má už na to věk.

11. 6. 2023

‒ RJ ‒