Svobodné noviny na internetu

Na Ostravsku se „nekecalo“, ale vždy tvrdě „makalo“

Ostravsko-karvinská průmyslová oblast bývala kdysi „ocelovým srdcem“ dřívější Československé republiky (předtím Předlitavska). Tak to trvalo po dobu půl druhého století, než s pádem komunistického režimu (1989) došlo k řízenému útlumu důlní činností a na ni navázané výroby koksu, železa a oceli.

Z desítek dolů (asi 40) zbylo do dnešních dní jen několik posledních šachet, kde se ještě fárá. Také z obřího komplexu Vítkovických železáren (založeny již v r. 1828) a Nové huti Klementa Gottwalda v Kunčicích (dokončena a zprovozněna v r. 1951) je dnes jen torzo, k němuž patří např. často medializovaná firma ArcelorMittal Ostrava, a. s.

Tady všude platí to, nač jsme si od roku 1989 již zvykli: investoři (včetně zahraničních) přicházejí a zase odcházejí, ale kýženou stabilitu a prosperitu Ostravsku nepřinášejí. Většina z nich odchází s nepořízenou. Z toho pochopitelně plyne narůstající frustrace zdejších obyvatel i jejich „protestní“ chování u voleb do zastupitelských sborů. A samozřejmě proměnlivost v preferování politických stran a hnutí.

Někdejší region tvrdých chlapů a náročné manuální práce se tak dnes stává nechtěným dědictvím ekonomickým i politickým, o něž nikdo upřímně nestojí. Socialistická sídliště, vypadající donedávna jako unifikované noclehárny pro pracující, nepředstavují již jen bezútěšnou panelákovou šeď, ale mezitím „rozkvetla“ nejrůznějšími barvami. Přesto zůstávají „městy duchů“, která obývají bývalí horníci a hutníci, z nichž mnozí stále marně čekají na vhodnou pracovní příležitost, nebo už rezignovali a smířili se s osudem.

(To se ještě ve větší míře týká žen, protože mnoho z nich si mohlo za tzv. socíku dovolit „být v domácnosti“ a starat se o manžela a výchovu dětí. Tento „luxus“, který po r. 1989 skončil, byl mimo jiné možný díky relativně vysokým výdělkům mužské populace.)

Problémy nezaměstnanosti, restrukturalizace průmyslu a rekvalifikace osob, jež přišly o práci, nedokázala efektivně vyřešit žádná z polistopadových vlád: ani Klausova (ODS), ani Zemanova (ČSSD), ani Babišova (ANO 2011). Jsme stále na začátku velkých změn, o nichž tušíme, že se jim nevyhneme. Jsme v bodě „nula“.

Pulzující „ocelové srdce republiky“ prodělalo v posledních desetiletích několik „infarktů“. Dodnes se marně čeká na hrdinu, který najde odvahu a tento churavějící region „uzdraví“. Zatím bez úspěchu. Politici nejrůznějších stran a hnutí občas přijedou i na Ostravsko, potřesou si rukama s místními potentáty a zástupci samosprávy (někdy i s obyčejnými občany) a pak zase odjedou: nad místními problémy se opět zavře voda. A tak jsme si za posledních 28 let zvykli na to, že sympatie voličů se postupně „přelévaly“: od KSČ k ODS, pak k ČSSD a po roce 2013 k ANO 2011. A jaký je dosavadní výsledek těchto politických snah? Velká NULA.

─────

Poslední dubnový týden letošního roku byl v politickém „itineráři“ premiéra A. Babiše vyhrazen Ostravsku. Babišův autobus (po vzoru Šloufova „Zemáku“) sem přivezl členy jeho „jednobarevné“ vlády v demisi na další ze „spanilých jízd“ po českých a moravských regionech. Jak se z toho dá bez bližších znalostí usoudit, „vláda maká“. Nebo že by „nemakala“, ale jen „kecala“?

Zlí jazykové totiž tvrdí, že Babišovy výjezdy do regionů jsou jen dobře maskovanou předvolební kampaní. Co kdyby se právě probíhající vyjednávání s ČSSD o budoucí vládě zvrtlo a na podzim byly předčasné volby do Poslanecké sněmovny?

(Podobná výjezdní zasedání dělával v posledních letech také bývalý slovenský premiér – populista a údajný sociální demokrat R. Fico. Také on sliboval „modré z nebe“ a většinu z toho nikdy nesplnil. I to byl jeden z důvodů jeho nedávného politického pádu: kromě zapletení do pavučiny mafiánských kontaktů osob z jeho okolí.)

Kdo sleduje, co všechno se odehrává na zasedání vlády a v Poslanecké sněmovně od voleb 2017, ten dobře ví, že v propagandě (jiným slovem se to označit nedá) Babišova politického subjektu je Ostravsko spojeno především s kauzou OKD (Z. Bakala a spol.) a se vším, co souviselo a souvisí s údajnými „kmotrovskými“ aktivitami ČSSD v tomto regionu. Tam dlouhou dobu „bačovali“ právě funkcionáři této strany: primátor Petr Kajnar a moravskoslezský hejtman Miroslav Novák.

Dnes Ostravsko většinově ovládli „babišovci“: Tomáš Macura (primátor Ostravy) a „mnohoobročník“ se slušivým motýlkem (ten vždy býval spolehlivým poznávacím znamením „elitářů“ a snobů) Ivo Vondrák (hejtman Moravskoslezského kraje). Viditelný rozdíl není žádný: „ocelové srdce republiky“ se neuzdravuje, ale je stále „na přístrojích“.

K tomu všemu jen malou, doplňující poznámku: Také vládnoucí komunisté si dávno před rokem 1989 dávali náramný pozor na to, aby na Ostravsku všechno fungovalo tak, jak má, včetně toho „ocelového srdce“. Například tehdejší předseda federální vlády L. Štrougal, známý komunistický pragmatik mezi prokremelskými dogmatiky (v Ostravě k nim patřil odpudivý stalinistický zjev – M. Mamula) si toho byl dobře vědom. Proslavil se mimo jiné výrokem: „Jenom nenasr*t horníky!“

Zdá se, že i největší současný populista „Česka“, A. Babiš, spolehlivě kráčí ve Štrougalových šlépějích. Přijíždí totiž do tohoto regionu, kde strana/hnutí ANO 2011 uspěla přesvědčivě v podzimních volbách (podobně i M. Zeman v těch prezidentských), mezi „své“ spoluobčany. Vždyť na Ostravsku našli svůj nový domov mnozí jeho krajané z málo rozvinutých oblastí Slovenska! (Někteří Slováci tam před rokem 1989 denně dojížděli za prací i přes vnitrostátní hranici – z chudých Kysuc.)

●●●

Když ještě platilo: „Ja su haviř. Kdo je vic?“

Z rukopisných poznámek, jež mi zbyly jako upomínka na bezmála jedno desetiletí, prožité na Ostravsku, kde jsem tehdy bydlel a pracoval, bych rád nabídl čtenářům SN trochu jiný pohled na dnes již „utlumené“ Ostravsko. A protože jsem se tenkrát jako mladý, začínající historik zabýval i problematikou dějin dělnického hnutí na Ostravsku (jsem přesvědčen o tom, že i takové věci by měli lidé znát), uvedu některá fakta, jež mezitím upadla v zapomenutí.

Je to prosté a stále to neomylně funguje: Když se má člověk dobře a nic mu nechybí, rychle a rád zapomíná na doby, kdy tomu tak nebylo. Špatné vzpomínky vytěsňujeme ze své mysli rychlostí blesku: pryč s nimi! Po roce 1989, ať si to chceme přiznat, či nikoli, se doopravdy máme dobře, relativně nejlépe za dlouhá desetiletí. Přesto si toho někteří jedinci neváží a mají „roupy“.

Před 85 lety, v roce 1933, bylo všechno jinak. Velká hospodářská krize (1929-33), označovaná některými ekonomy a historiky jako „Velká recese“ (žádná legrace tam ale nebyla), tehdy vrcholila a počet nezaměstnaných vystoupal na maximum. V celé ČSR jich zprostředkovatelny práce v únoru 1933 statisticky vykazovaly: 920 tisíc. Skutečný, pravdě se více blížící, stav byl o několik set tisíc nezaměstnaných osob vyšší. (Dnes se ekonomové a politici chlubí tím, že máme nejnižší nezaměstnanost v celé EU.)

Během tehdejších stávkových a protiexekučních bojů dělnictva na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, což byly nejchudší regiony tehdejší ČSR, bylo zastřeleno (četnictvem nebo vojskem) 29 osob. Střílelo se také na Ostravsku: 25. 11. 1931 bylo v Dolní Lipové u Frývaldova (dnešní Jeseník) zabito 8 nezaměstnaných kamenodělníků. (Dnes by tu těžkou a rizikovou práci za ty peníze nikdo nedělal!)

─────

„Čas oponou trhl a změněn svět,“ napsal bezmála před půl druhým stoletím jeden slavný spisovatel. Od té doby se radikálně proměnil i ten náš svět. Jen málokdo by dnes rozuměl tomu, v jak dramatické době tehdy u nás žili dělníci ještě před 2. světovou válkou, zejména v letech Velké hospodářské krize z přelomu 20. a 30. let 20. století.

Dnes už u nás statisíce či miliony dělníků nemáme. Být „in“ znamená, že se dotyčný jedinec hlásí k jiným profesím, jako jsou kupříkladu: manažeři, bankovní úředníci, makléři, „ajťáci“ či marketéři. Čím cizokrajnější pojmenování, tím lépe. Však by nám A. Babiš mohl barvitě vypravovat o své partě „opinion makers“. Hlavně o tom, co času a peněz to „dělání“ jeho popularity stojí…

Ano, proměnila se nejen celá naše země, ale i sociální skladba jejího obyvatelstva. Ještě v době tzv. normalizace tvořili dělníci většinu společnosti: podle sčítání lidu z r. 1980 bylo v českých zemích 62,2 % dělníků. (Na Slovensku to bylo obdobné.)

A protože vývoj spěje mílovými kroky dopředu, proměnili se od těch dob i „předáci“ někdejších „proletářů“ (= dělníků; ta vysvětlivka je pro mladší čtenáře, kteří se to ve škole již neučili). Ti „odboroví“ (někteří nosí na ruce hodinky za desítky tisíc korun a „debužírují“ v drahých restauracích, nikoli v dělnických kantýnách) jsou jen neškodní tlachalové a vyjednavači v tripartitách.

Ti „političtí“ jsou zase leniví a obtloustlí „ouřadové“, kteří se přímému kontaktu s občany (a pracujícími) raději vyhýbají. Pro nával zbytečného papírování (např. v Lidovém domě či v ulici Politických vězňů) na to prostě nemají čas. Když jsou pak volby, tváří se tito byrokrati překvapeně, že je komunikativnější A. Babiš i se svou husákovskou „českoslovenštinou“ předběhne o několik koňských délek. Co jim poradit? Choďte mezi lidi a nebojte se jich!

Prvorepublikoví předáci KSČ, o nichž bude v níže uvedených ukázkách z dobového tisku řeč, např. Rudolf Slánský, Gustav Kliment či Bohumír Šmeral, by „koukali na drát“, kdože se to dnes vydává za mluvčího pracujícího lidu. Jsou to vesměs ti, kteří by se prací vlastních rukou neuživili.

Co by asi řekl dnešním oportunistům z Filipova vedení KSČM hornický předák a sociální demokrat Petr Cingr (1850-1920), který byl mezi prvními dělníky, jimž se podařilo dostat do rakouské říšské rady již v r. 1897? Jak by on a jeho „soudruzi“ horníci hodnotili dnešní posluhování J. Zimoly a J. Hamáčka slovenskému oligarchovi s obřím střetem zájmů v čele českého státu? Asi by tomu nerozuměli a jen by nevěřícně kroutili hlavou. Ani ta moje to nebere…

Co naplat?! Zavinili jsme si to sami! Někteří svou hloupostí a naivitou, jiní neodůvodněnou důvěřivostí a ti nejprohnanější tím, že už se nemohli dočkat, až se dostanou k „lizu“: k pozlátku moci a velkým penězům. To je celá „diagnóza“ naší dnešní politické krize, kterou tu máme již od říjnových voleb. Je to dost dlouhá doba na to, abychom s tím něco udělali.

Ano, až tak daleko jsme to sto let od vzniku Československé republiky (1918) dopracovali. A divil by se jistě i „tatíček“ T. G. Masaryk, který se v mládí učil kovářem, a proto i jeho bychom mohli právem označit za prvního „dělnického“ prezidenta. Ejhle, veliký Kléma by dostal důstojnou konkurenci!

Ale teď už vážně a bez legrácek! Úryvky z dobového tisku a přiblížením atmosféry dávno zaváté minulosti bych rád připomněl čtenářům, jak hodně a od základu se ten náš svět, s nímž občas býváme hodně nespokojení, proměnil. Zda k lepšímu, či horšímu, to už si musí rozhodnout každý sám – podle sebe.

Je poučné a zároveň užitečné připomínat si, odkud jdeme a kam kráčíme. Nikdy by to nemělo být – odnikud nikam. Člověk by měl mít vždy, za všech okolností, ušlechtilý cíl a k němu ze všech sil, statečně a odhodlaně, s čistým štítem i svědomím kráčet. Nikoli chodit v předklonu, klečet na kolenou či se plazit po břiše.

Svobodný a sebevědomý občan by se k ničemu takovému nikdy neměl snížit.  Důstojný život ve svobodě patří totiž k největším výdobytkům moderní doby. Dělejme všechno pro to, abychom o tyto hodnoty nepřišli a uhájili je i pro příští generace!

●●●

Ostravsko před 85 lety v „řeči“ čísel

V roce 1933 hospodářská krize na Ostravsku (a nejen tam) vrcholila. V celé Československé republice (ČSR) bylo v lednu 1933 (dle údajů „Dělnického deníku“) 715 000 a v březnu 1933 dokonce 900 000 nezaměstnaných. Ve Velké Ostravě bylo k 1. 1. 1933 celkem 11 866 nezaměstnaných, v Kunčicích pod Ondřejníkem bylo bez práce 600 osob. Na celém Ostravsku se tento počet odhadoval na 70 000 nezaměstnaných. O dva měsíce později, v březnu 1933, se toto číslo zvýšilo již na 90 000 osob; v samotné Velké Ostravě to bylo 12 413 nezaměstnaných.

●●●

Dělníci z Hahnových železáren v Bohumíně obsadili továrnu

Formy mimoparlamentního boje bývaly v letech První republiky nejrůznější. Ta doba rozhodně nebyla takovou idylkou, jak nám ji svého času naservírovali tvůrci televizního seriálu „První republika“. Takové „limonády“ a příběhy chudých dívek, které ke štěstí přišly, ve stylu „Červené knihovny“, to jsou věci doopravdy na hony vzdálené historické realitě. Život býval daleko krutější a konflikty v mezilidských vztazích, i těch pracovních, mnohem nesmiřitelnější, než si většina z našich současníků naivně myslí.

Příkladem za všechny mohou být níže popisované dramatické události v Hahnových železárnách v (Novém) Bohumíně ve druhé polovině dubna 1933. Poměry velice barvitě popsal „Dělnický deník“, list vydávaný komunistickou stranou (KSČ) v Moravské Ostravě v letech 1919-34.

Redakce tohoto deníku informovala bezprostředně následujícího dne po popisované události o tom, že dne 18. 4. 1933 večer nařídila správa závodu sléváren firmy Hahn v Bohumíně (pracovalo zde 300 dělníků) snížení mezd zaměstnanců, které činilo 40-45 procent. Došlo ke zhoršení již tak špatných poměrů, které list označuje za „strašlivé“.

Od Nového roku 1933 zdejší dělníci téměř nepracovali a byli ve výluce. Když byla konečně výroba obnovena, přišlo drastické (téměř poloviční) snížení dosavadních mezd. Při této těžké a lidskému zdraví škodlivé práci dostávali bohumínští dělníci mzdu přes 30 Kč za směnu; po snížení by si nevydělali víc než 18-20 Kč. „Je tohle nějaká mzda pro kvalifikované dělníky, jako jsou kováci?“ ptá se komunistický list. A dodává: „Mohl by za to některý kovák pracovat? Pochopitelně, že nikoliv.“

Když v úterý ráno 18. 4. 1933 nastoupila dopolední směna, pracovalo se pouze do půl deváté. Pak dělníci práci zastavili a žádali, aby byly ponechány dřívější mzdy. Na jejich požadavek odpověděla správa závodu v tom smyslu, že nesnížené mzdy ponechat nemůže. Dělníci se proto zachovali tak, aby neohrozili své pracovní místo: Prohlásili, že práci neodmítají, ale že ji nastoupí teprve tehdy, až firma odvolá nařízení o snížení mezd. Také odpolední směna pokračovala ve zvolené taktice: dělníci byli na svém pracovišti, ale nepracovali. Jak píše list: „Celé osazenstvo je v dílnách, aniž by kdo na práci sáhnul.“

Ještě jeden rys byl v té době příznačný pro dělnickou jednotu a solidaritu: všichni, bez ohledu na politickou příslušnost, táhli za jeden provaz. (Dnes bychom si to dokázali představit jen velice obtížně.) „Dělnický deník“ o tom píše následující: „Stávka je jednotná, zúčastnění jsou dělníci soc. dem., nár. soc. a rudí odboráři i ostatní. Jednotně trpí, všichni měli být okradeni snížením mezd, a proto také jednotně zarazili práci, avšak neopustili závod, nýbrž také jednotně zůstali v dílnách.“

Téhož dne ve 14.00 hodin odpoledne začalo jednání mezi zástupci dělnictva a firmou Hahn. Ředitelství firmy sice stávkujícím dělníkům vyhrožovalo výlukou, avšak dělničtí předáci ze slévárny, k nimž se mezitím připojili i dělníci z ocelárny, setrvali na svém stanovisku. Vedení firmy se proto rozhodlo situaci řešit povoláním policejních oddílů.

Komunistický list situaci popisuje takto: „Přes to, že stávka je naprosto jednotná a o nějakém stávkokazectví ani jejich ochraně není potřebí vůbec hovořit, jsou stahovány do Bohumína policejní síly. Včera odpoledne (= 18. 4. 1933) projížděli policisté v nákladních autech kolem závodu. (…) Každý dělník musí se proti takovému způsobu zasahování do dělnických bojů postavit a žádat odvolání ozbrojených sil od bohumínské slévárny!“

Po mezititulku Bohumín ukazuje cestu všem! článek pokračuje. (Uvádím text bez jakéhokoli doplňujícího komentáře, protože dodávat není co): „Případ Bohumína, kde kapitalisté chtějí donutit kvalifikované dělníky při těžké, namáhavé robotě ku přijetí snížených mezd, dokazuje, jak by to podnikatelé chtěli dělat ve všech závodech průmyslových odvětví, kdyby dělníci rázně nezarazili jejich počínání. Bohumínská slévárna Hahnova ukazuje svým jednotným bojovým vystoupením, jak je nutno se bránit. Bohumín jde v čele, ale nesmí zůstat osamoceným! Teď mají také Vítkováci (= zaměstnanci Vítkovických železáren) a ostatní závody nejlepší příležitost, aby na podporu bohumínské slévárny zahájili boj proti útokům v tom kterém závodě.“

[Dovedete si představit obdobnou solidaritu zaměstnanců Babišových drůbežáren či jiných závodů, kde lidé pracují za ponižující, „hladové mzdy“, které je neuživí? Dnes je ovšem odborová činnost minimální a solidarita zaměstnanců nulová. S tím se nedá účinně čelit současnému vykořisťování ze strany rychlokvašených komunistických „kapitalistů“, kteří buď z hlouposti, či pouhé nevědomosti napodobují onen známý „kapitalismus volné soutěže“ z časů Ch. Dickense či K. Marxe.]

Nicméně – bohumínský příběh pokračuje. Během odpoledne téhož dne (18. 4. 1933) zástupci firmy Hahn dali stávkujícím třikrát ultimátum: buď přeruší stávku, nebo odejdou ze závodu. Poté, kdy to dělníci vytrvale odmítali, ve večerních hodinách vtrhlo do závodu 32 po zuby ozbrojených policistů, kteří dělníky vytlačili ze závodu na ulici. O dramatické „koncovce“ list „Dělnický deník“ píše: „Před branami závodu pak silné policejní oddíly rozehnaly stávkující i ostatní dělníky, kteří se sem sbíhali. Dělníci odešli v pracovním oděvu. Bohumínský případ je neslýchaný!“ (Dělnický deník, roč. XVI, 19. 4. 1933, č. 93, str. 1)

●●●

Svátek práce roku 1933 na Ostravsku

Počínaje rokem 1890 patřil Svátek práce, 1. květen, k nejváženějším a nejslavnostnějším dnům celého roku pro ty občany, kteří se živili prací svých rukou, ale i další zaměstnance. Zkrátka: těch neprivilegovaných obyvatel této země.

Za masarykovské První republiky (1918-38) dbaly o slavení 1. máje všechny politické strany, které měly ve svých řadách dělníky či zaměstnance: sociální demokraté, komunisté a národní socialisté (dříve se jim říkalo: „národní dělníci“), dokonce i křesťanští sociálové či „fašisté“. (Tímto označením byly „nálepkovány“ různé strany, jež ve skutečnosti s touto ideologií neměly nic společného. Ještě ve 30. letech 20. století komunisté označovali sociální demokraty jako „sociálfašisty“.)

Existovala ovšem i regionální specifika. Například na lidových shromážděních na Ostravsku se tradičně mluvilo několika jazyky: česky, polsky i německy. Tak tomu bylo již od prvních „táborů lidu“ (dnes tomu odpovídá výraz „mítink“) na konci 19. století; tento stav vydržel až do Mnichova 1938.

Již zmíněný „Dělnický deník“ (roč. XVI, 3. 5. 1933, č. 104, str. 1-2) informoval své čtenáře i o průběhu prvomájových oslav roku 1933 pod titulkem: Desetitisícové masy pod prapory KSČ. Demonstrace 1. května proti kapitalistické ofensivě, proti fašismu a válce.

Pokud by se někomu zdálo, že titulek přehání a situaci zbytečně zveličuje, opak je pravdou: Velká hospodářská krize v tomto roce vrcholila a doznívala ještě několik následujících let, nástup fašismu (nacismu) byl v plném proudu (Itálie 1922, Španělsko 1930) a válka byla doslova „na spadnutí“ (Habeš 1935). Ale hlavně: v lednu 1933 se v sousedním Německu dostal k moci nacistický diktátor A. Hitler.

List „Dělnický deník“ podrobně popisuje průběh prvomájových akcí v jednotlivých městech na Ostravsku i v širším regionu. V Moravské Ostravě se v hlavním průvodu sešlo přes 2500 lidí; v průvodech z jednotlivých obcí, zejména z Přívozu a Hrušova, se ukázal vzrůst sympatií s politikou KSČ. Na táboru lidu, organizovaném komunisty na náměstí Republiky v Moravské Ostravě, se 1. 5. 1933 shromáždilo celkem 15 tisíc osob. Účastníků se prý sešlo tolik, že bylo nutno zřídit druhou tribunu. Protestovalo se mimo jiné proti rozpuštění KSČ a za propuštění politických vězňů. Mezi hlavními řečníky se objevil také generální tajemník KSČ ‒ R. Slánský.

Sociální demokraté měli v Moravské Ostravě ve svém průvodu přes 5000 lidí a o něco víc také na táboru lidu. Národní socialisté měli v průvodu 1200 lidí a na táboru lidu 2000 osob. Aktivně se do prvomájových oslav zapojili rovněž „fašisté“. (Tak komunisté tehdy označovali členy a stoupence Československé národní demokracie, strany K. Kramáře, A. Rašína či K. Engliše.) Podle údajů „Dělnického deníku“ se jich v průvodu sešlo téměř 3000 a stejný počet byl i na táboru lidu. („Polskoostravský deník“ odhadl jejich počet na 7000 osob.)

Po Moravské Ostravě se druhá největší akce komunistů uskutečnila 1. 5. 1933 v Orlové na Karvinsku: velké průvody se konaly z Německé Lutyně a ze Suché. V čele hlavního průvodu kráčelo 4200 lidí; byl nesen velký transparent a v průvodu byly desítky standart a 18 praporů. Na táboru lidu před zahradou hostince „U Barbera“ bylo přítomno 10 000 osob. Kromě dalších řečníků zde promluvil i G. Kliment. Také zde zazníval požadavek na propuštění politických vězňů. Z ostatních politických stran uspořádali svůj průvod sociální demokraté (600 osob) a Národní sdružení v Orlové (3000 osob).

V karvinské části revíru se konaly oslavy 1. máje jak v Bohumíně, tak i v Karviné. V Bohumíně se v prvomájovém průvodu sešlo 800 účastníků a na táboru lidu 3000 osob. Mluvilo se česky i německy; vystoupili i zástupci žen a živnostníků. Zatímco sociální demokraté příliš slyšet nebyli, o to hlasitější prý byli „fašisté“.

V Karviné uspořádali komunisté 1. 5. 1933 tábor lidu poprvé, protože až do té doby se karvinští dělníci účastnili oslav v Orlové. V průvodu se sešlo 1500 lidí a na táboru lidu 2500 osob. Své průvody a tábory lidu měly i ostatní politické strany: sociální demokraté měli v průvodu 1500 osob a na táboru lidu celkem 2500 lidí; národní socialisté svolali veřejnou schůzi za účasti 300 lidí; také němečtí křesťanští sociálové uspořádali veřejnou schůzi, na kterou přišlo 200 osob. Zdejší „fašisté“ uspořádali svůj průvod do Orlové.

Vysokou účast na komunistických oslavách 1. máje 1933 měla i další města na Ostravsku: Odry (průvod 1000 osob, tábor lidu 1200 osob), Velká Polom (průvod 500 osob, tábor lidu 1000 osob), Frýdek (průvod 4000 osob, tábor lidu 7000 osob; vystoupil zde B. Šmeral), Brušperk (tábor lidu 1200 osob), Bílovec (tábor lidu 1200 osob), Fryštát (průvod 1600 osob, tábor lidu 3000 osob; údajně to bylo bouřlivé), Třinec (průvod 3500 osob, tábor lidu 4000 osob), Frýdlant nad Ostravicí (průvod 1500 osob, tábor lidu 2000 osob; soc. dem. prý odmítla společný tábor s komunisty), Šumbark (průvody ze Šenova, Bludovic, Datyně a Václavovic – 1500 osob, tábor lidu 1800 osob), Český Těšín (průvod 700 osob, tábor lidu 1000 osob), Jablunkov (průvod 700 osob, tábor lidu 1200 osob), Klimkovice (průvod 300 osob, tábor lidu 1200 osob), Nový Jičín (průvod 100 osob, tábor lidu 2000 osob), Kopřivnice (průvod 180 osob, tábor lidu 300 osob), Frenštát pod Radhoštěm (průvod 150 osob, tábor lidu 300 osob).

A ještě pohled na Valašsko: průvodu KSČ ve Vsetíně se zúčastnilo přes 2000 lidí a táboru lidu 5000 osob; ve Valašském Meziříčí bylo v průvodu přes 100 lidí a na táboru lidu 300 osob; ve Valašských Kloboukách se v průvodu sešlo 180 lidí a na táboru lidu 500 osob; v Rožnově pod Radhoštěm se konal tábor lidu za účasti 250 osob a v Horní Bečvě přišlo na obdobné shromáždění 200 lidí.

A aby byla naše informace úplná, dodejme, že podle sdělení „Dělnického deníku“ se komunistického 1. máje 1933 v Opavě zúčastnilo 100 osob, kdežto v Brně 10 tisíc osob. Inu, jiný kraj, jiný mrav. [Komunisté totiž měli agitaci „zmáknutou“ (dokonce bez marketérů; stačili jim k tomu straničtí důvěrníci a agitátoři, kteří to nedělali za peníze, ale zdarma ‒ z politického přesvědčení) jako dnes A. Babiš. To bylo však v „dřevních“ dobách, kdy KSČ byla ještě stranou levicovou, dělnickou, nikoli partají funkcionářů a bývalých papalášů. S tím už se žádná revoluce dělat nedá. Ani dnes, ani zítra, ani pozítří.]

─────

Tolik připomínka dávných let, kdy dělníci nejen tvrdě pracovali, ale byli nuceni si právo na práci vybojovávat v téměř každodenních střetech s místními kapitalisty, neomezenými vládci nad jejich osudy. Za desítky let existence byrokratické komunistické diktatury si naši dělníci a jejich „odbory“ odvykli bojovat za svá práva. Dnes už by to ani neuměli.

Proto jsme se od počátku 90. let 20. století stali svědky jak „odumírání“ tradiční průmyslové výroby, která tady fungovala 150 let, tak i úbytku manuálních pracovníků na minimum. Odbory dnes hájí zájmy nepatrného zlomku zaměstnanců. Je vinou nás všech, že jsme dopustili, aby ekonomiku ovládli podobní „privatizátoři“, ekonomičtí „predátoři“ a různí „vykukové“ typu A. Babiše. Vzniklé škody se už nahradit nikdy nepodaří a vývoj zpátky vrátit nelze. Nepomohl by nám v tom ani „stroj času“. Je nám proto souzeno žít v tom, co jsme si sami nadrobili, a situaci dále nezhoršovat.

Zkuste porovnat to, o čem psal „Dělnický deník“ z roku 1933, s tím, jak informuje své čtenáře o dnešních dělnících deník „Právo“ nebo „Haló noviny“. Stojí za to si přečíst, o čem píší dnešní „levicoví“ novináři. Přesněji: propagandisté sekretariátu KSČM z ulice Politických vězňů či z Lidového domu v Hybernské ulici. Velký rozdíl v tom nebude.

(Dokonce i ten název ulice v případě KSČM je nutno brát jako výsměch tomu, co kdysi KSČ dělávala. Chtělo by to, aby se Vojta „Falmer“ a jeho parta oportunistů zamysleli nad sebou i nad svou stranou – a raději ten podivný spolek zoufalců rozpustili. Bude to tak nejrozumnější. A víte, že kromě nezaměstnanosti kritizovali předváleční komunisté nejvíce ze všeho právě exekuce? Dnes o nich KSČM raději cudně mlčí. Proč asi?)

V době před 85 lety hájili sociální demokraté a komunisté zájmy těch nejchudších, neprivilegovaných obyvatel této země. Lišili se od sebe jen mírou radikalismu, který při své politické práci hlásali a prosazovali v praxi.

Stav dnešní politické levice u nás je takový, že by hořce zaplakali jak předáci sociálních demokratů (J. B. Pecka, L. Zápotocký, J. Hybeš, J. Krapka, G. Habrman, F. Soukup, R. Bechyně, B. Laušman), tak i komunistů (B. Šmeral, K. Gottwald, G. Husák). A bývalí, normalizační pohlaváři, čilí devadesátníci L. Štrougal či M. Jakeš, kteří se té hrůzy dožili? Ti raději mlčí. Je to tak lepší a hlavně pohodlnější. Kdo by se dnes hlásil k odpovědnosti za tuto politickou prohru, že ano?

●●●

Nenechme se ohlupovat novými „výklady“ dějin!

V těchto dnech mě upřímně pobavil svým výrokem jeden „reinkarnovaný“ politik z 90. let 20. století. Je jím bývalý ministr vnitra z Klausovy vlády, Jan Ruml, jeden z dvojice „sarajevských atentátníků“. (Neplést s G. Principem, vězněným v Terezíně, od jehož smrti uplynulo 100 let!)

Tento někdejší poslanec za OF, pak za ODS a Unii svobody (tomuto typu politiků se říká: „politický turista“), který se prý hodlá angažovat za Pirátskou stranu, aby ji nejspíš zdiskreditoval nebo zcela zničil, nedávno prohlásil, že dnes jsme na tom tak špatně proto, že se lidé nechali zlomit „krutostí“ Klausova kapitalismu „bez přívlastků“.

No budiž! Když si to myslí člověk, který ve vrcholné politice strávil více než deset let a Klausovi při jeho ekonomickém experimentu „svítil“, zatímco jiní měli „zhasnuto“, lze se tomu jen zasmát. Za víc to nestojí. V porovnání s tím, o čem se psalo v tomto článku, byla Klausova „transformace“ hospodářství hotová selanka. Nešlo tam ani tolik o to vykořisťování, dokonce ani o podnikání, jako spíše o tunelování, rozkrádání a likvidaci ekonomického bohatství země, na jehož vytváření se do té doby podílely miliony obyvatel tohoto státu.

Stejně tak je tomu s Rumlovým tvrzením o tom, že za dnešní politickou krizi může „opoziční smlouva“ dvou politiků 90. let 20. století – V. Klause a M. Zemana. Tak důležití tito dva soudruzi/pánové zase nebyli. Nepřeceňujme jejich význam. Svůj díl odpovědnosti totiž neseme my všichni, kteří jsme jim jejich politické dobrodružství a ekonomický „gangsterismus“ umožnili a nechali to bez patřičného potrestání. Dnes už je všechno promlčeno a hlavní aktéři z českého Klondiku se nám mohou smát do očí.

„Opoziční smlouva“ mezi ODS a ČSSD jen dovršila celkový rozvrat ekonomický a politický, k němuž v „divokých“ letech devadesátých došlo. A na něm má svůj díl spoluviny celá politická reprezentace, všechny „pilíře“ demokratické moci napříč parlamentními stranami – bez výjimky.

Teprve až si přiznáme svou vinu, můžeme začít s nápravou. Do té doby to bude jen prázdné tlachání, kterého jsme se naposlouchali za uplynulých 28 let víc než dost. Měli bychom co nejdříve začít. Času je málo a náš „Titanic“ se potápí…

28. 4. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. Těžní věž.
2. Horník (vyobrazení od F. Duši).
3. Jáma a koksovna Karolina v Moravské Ostravě.

─────

P. S.:

V článku se zmiňuji také o Bohumínu, který je znám svou železářskou výrobou již od počátků industrializace ostravsko-karvinského regionu ve 2. polovině 19. století. V této výhodné poloze, poblíž železniční stanice na Košicko-bohumínské dráze, založil v r. 1885 berlínský podnikatel Albert Hahn svou továrnu na výrobu trub („rourovnu“). Z ní se dalším vývojem staly železárny, k nimž přibyla v r. 1896 i drátovna v Pudlově.

Tato připomínka není z mé strany tak úplně nahodilá. Spíše naopak. Adresuji ji dlouholetému úspěšnému starostovi města Bohumína, senátoru Ing. Petru Víchovi. Tento reprezentant ČSSD patří nejen k těm politikům (dříve komunálním, dnes na vrcholné úrovni), kteří vždy poctivě hájili zájmy této strany s ohledem na její historické tradice.

Jak v Ostravě, tak i v Bohumíně (v Hahnových železárnách) patřili dělníci k těm nejaktivnějším bojovníkům za politická a sociální práva dávno před 1. světovou válkou, ale i po celé období první ČSR. Ta sice byla demokratickým a právním státem, rozhodně se však nedá říci, že by byla „rájem na zemi“, kde lidem létali pečení holubi do úst. Tak idylické to opravdu nebylo.

P. Vícha je příkladným sociálním demokratem, jakých není mnoho. Jistě nikoli náhodou se stal předsedou senátorského klubu ČSSD. Škoda jen, že tato strana nemá na vedoucích pozicích více takových politiků. Pohled na změkčilého signatáře „Prohlášení čtyř“ (týkalo se Číny), Zemanova „přitakávače“, který se chová jako Babišova „onuce“, to je z pohledu 140leté historie této strany obrázek velice smutný, ba zdrcující. Je nejvyšší čas to změnit, třebaže od posledního sjezdu uplynulo jen pár týdnů!

Publikované úryvky z dobových článků z roku 1933, kdy v českých zemích vrcholila Velká hospodářská krize (1929-33), nás přesvědčují o tom, že dnešní neodůvodněná idealizace poměrů před rokem 1989, potažmo za tzv. První republiky (1918-38), není rozhodně na místě. Historická fakta je nutno vždy vnímat kriticky a v potřebných souvislostech. Snažme se o to, abychom nemuseli žít ve lži ani opakovat ty etapy vývoje, které už máme naštěstí za sebou. Nic horšího by se nám nemohlo stát.

‒ RJ ‒