Svobodné noviny na internetu

Druhá, nebo Třetí pražská defenestrace?

Ve starších českých dějinách narazíme na několik historických mezníků, které nelze přehlédnout. Jednoduše proto, že po nich se již osudy českého národa začaly odvíjet jiným směrem než do té doby. Jeden z těchto mezníků představuje pražská defenestrace (= vyhození z okna) ze dne 23. 5. 1618.

V odborné literatuře, ale i v učebnicích dějepisu se můžeme setkat s dvojím označením této události. Podle jedněch historiků to byla Druhá pražská defenestrace, podle jiných se jí říká: Třetí pražská defenestrace. Mezi tou první z 30. 7. 1419, kterou v Čechách začala husitská revoluce (husitské války), a tou z 23. 5. 1618 byla ještě jedna. Také tato událost se týkala vyhození několika představitelů tehdejší moci z oken Novoměstské radnice v Praze.

Zatímco v roce 1419 bylo defenestrováno z oken Novoměstské radnice 13 nebo 14 konšelů (= radních), které husité následně zabili, při pražském převratu z 24. 9. 1483 bylo z oken téže radnice vyhozeno pět předtím zabitých konšelů. Defenestrace z 23. 5. 1618 skončila relativně nejlépe: z okna královského paláce na Pražském hradě byly vyhozeny pouze tři osoby, které pád přežily.

Kořeny české politické „dichotomie“

Budeme-li pátrat po příčinách konfliktu, jenž vyvrcholil touto třetí defenestrací, musíme se vrátit o několik století zpátky, do časů těsně po skončení husitských válek. Jednou z příčin této nábožensky motivované občanské války bylo hluboké rozdělení společnosti do dvou nesmiřitelných skupin: husitů (kališníků) a katolíků. Třebaže se nakonec podařilo dojednat mír, společnost zůstávala i nadále rozdělena na dva náboženské tábory.

Počátky toho, co lze označit za náboženskou (potažmo politickou) dichotomii (= dělení na dvě části), kterou prožíváme v jisté modifikované podobě i dnes, po volbách z roku 2017, lze hledat již v období po roce 1436, kdy se Zikmund Lucemburský, známý jako „liška ryšavá“, dočkal oficiálního uznání za českého krále i od bývalých husitů. Daní za tento „triumf“ byla hluboce rozdělená společnost. Proto je pohusitský král Jiří z Poděbrad (1458-1471) označován jako „král dvojího lidu“: kališníků (utrakvistů) a katolíků.

Od těch dob se stala náboženská příslušnost šlechty, měšťanstva i obyčejných poddaných zdrojem mnoha konfliktů. Zatímco po skončení husitských válek tvořili většinu společnosti nekatolíci (utrakvisté, příslušníci Jednoty bratrské, luteráni či kalvinisté), po nástupu dynastie Habsburků na český trůn (1526) docházelo k pozvolnému posilování pozic katolíků.

Obdobný problém jako Češi, totiž soužití nekatolíků (evangelíků, protestantů) a katolíků, musela řešit od prvních desetiletí 16. století celá tehdejší Evropa včetně německých zemí, kde byl v r. 1555 přijat tzv. Augšpurský mír. Pod vládou katolických (resp. ortodoxně katolických) Habsburků usilovali čeští nekatolíci o rovnoprávnost všech náboženských vyznání. Zpočátku marně, avšak po nástupu císaře Maxmiliána II. (1564-1576) jim svitla naděje v podobě tzv. České konfese (1575): jednalo se o pouhý ústní slib; závazného dokumentu se nekatolíci nedočkali.

[Vstřícný přístup k otázkám náboženským i jazykovým se u Maxmiliána II. projevil např. v tom, že on sám mluvil plynně česky, stejně jako jeho matka ‒ královna Anna Jagellonská. Císař prý nechal z lásky k českému národu pokřtít jednoho ze svých synů jménem Václav. Císař Matyáš (1612-1619), podobně jako Rudolf II. (1576-1612), česky sice moc neuměl, avšak v r. 1615 dal podnět k usnesení zemského sněmu o tom, že za obyvatele Českého království nemůže být přijat nikdo, kdo neumí česky. Ke cti císaře Matyáše budiž přičteno, že dovedl číst český text. Česky rozuměl i Ferdinand II. Habsburský (1617-1637); plynně česky hovořil jeho syn a nástupce na trůnu – Ferdinand III. (1637-1657), který byl na rozdíl od otce v Čechách oblíbený. Zdá se, že představa o Habsburcích, kteří Čechům nerozuměli, protože neznali jejich řeč, je zcela mylná.]

Navzdory tomu, že císař Rudolf II. v mládí absolvoval přísnou katolickou výchovu ve Španělsku, dosáhli čeští nekatolíci právě u něho nakonec úspěchu. Výsledkem byl v roce 1609 tzv. Majestát Rudolfa II., zaručující náboženskou svobodu. Tento dokument patřil ve své době k nejliberálnějším náboženským zákonům v tehdejší Evropě.

Přesto čeští nekatolíci vyhráno neměli. Ukázalo se to záhy po Rudolfově smrti († 1612). Když byl v roce 1617, ještě za panování císaře Matyáše, zvolen za jeho nástupce arcivévoda Ferdinand II. Štýrský (1578-1637), nikdo netušil, jaké osudové chyby se tehdy český sněm touto volbou dopustil. Již začátkem roku 1618 začali nekatoličtí předáci litovat svého neuváženého rozhodnutí. Nejenže došlo k posílení sebevědomí katolické strany v Čechách, ale objevily se i první signály toho, že katolíci nehodlají Rudolfův Majestát respektovat.

Konflikt mezi českými katolíky a evangelíky (protestanty) narůstal, až vyvrcholil defenestrací z 23. 5. 1618 a stavovským povstáním (1618-20). V jeho průběhu odmítl generální sněm Koruny české uznat Ferdinanda II. za českého panovníka. Místo něho si dne 26. 8. 1619 zvolil za krále nekatolíka (kalvinistu) – kurfiřta Fridricha V. Falckého (1596-1632), který česky neuměl ani slovo.

„Spiklenci“ z malostranského paláce Smiřických

„Spouštěčem“ dramatických událostí roku 1618 byly, zdá se, provokace, týkající se dvou nekatolických kostelů. Nejprve to bylo uzavření evangelického kostela na panství benediktinského kláštera v Broumově a pak zboření kostela na statku pražského arcibiskupa J. Lohelia v Hrobu u Teplic. Radikální protestanti se s touto provokací ze strany katolíků nehodlali smířit a brali ji jako jasné porušování Majestátu Rudolfa II. z roku 1609.

Již v březnu 1618 se v Praze konal sjezd nekatolických stavů. Z něho byl císaři Matyášovi zaslán list, v němž se požaduje dodržování zemských svobod v Čechách. Jelikož císař na toto upozornění nereagoval, svolali nekatoličtí stavové další sněm. Ten se měl konat dne 21. 5. 1618 ve staroslavném Karolinu. Císař jeho konání zakázal, avšak kvůli intrikám pražských místodržících se o tom organizátoři nedozvěděli. Navíc se po Praze rozšířily zprávy o tom, že místodržící (Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic) se chystají se zbraní v ruce potlačit akce protestantů. Konflikt spěl ke svému vyvrcholení.

Nejradikálnější představitelé protestantů se dne 22. 5. 1618 sešli v malostranském paláci rodu Smiřických, později nazývaném „U Montágů“, který patřil mladému Albrechtu Janovi Smiřickému (1594-1618). S tímto nekatolickým šlechticem se původně počítalo jako s příštím českým králem. Dříve než se tak mohlo stát, Smiřický zemřel již koncem roku 1618 na rodovou chorobu – tuberkulózu. V jeho osobě vymřel rod Smiřických po meči. Následovaly rozepře o majetek, kterých po porážce stavovského povstání využil konvertita (původně člen Jednoty bratrské, pak katolík) Albrecht z Valdštejna, jemuž obrovský majetek tohoto rodu doslova spadl do klína – jako konfiskát.

Do skupiny „spiklenců“, kteří se následujícího dne, 23. 5. 1618, chystali k radikálnímu řešení, patřili: šlechtici Václav Budovec z Budova, Jindřich Matyáš Thurn a Václav Vilém z Roupova, z měšťanů pak Martin Fruwein z Podolí. Tajné schůzky se kromě Albrechta Jana Smiřického zúčastnil také Thurnův důstojník Oldřich ze Vchynic, Linhart Colonna z Felsu a Vilém z Lobkovic. Na vyhazování místodržících z oken se prý aktivně podíleli vedle Viléma z Lobkovic rovněž Pavel Kaplíř ze Sulevic a Jan Litvín Kavka Říčanský.

Zrádci, kteří z okna „vandrovali“…

Svědectví o tom, jaký byl průběh událostí z 23. 5. 1618, jež do dějin vstoupily jako „pražská defenestrace“, je celá řada: nejen od přímých účastníků, nýbrž i od pobělohorského kronikáře – Pavla Skály ze Zhoře (1583-1640).

Nazítří po schůzce „spiklenců“ v paláci pánů ze Smiřic, 23. 5. 1618, se čelní představitelé nekatolického odboje vypravili s hojným doprovodem na Pražský hrad –do kanceláře místodržících. Když vstoupili dovnitř, zastihli tam nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka a ty představitele nenáviděné politiky císařského dvora ve Vídni, jež považovali za největší nepřátele – Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu. Spolu s nimi tam byl i písař ‒ sekretář Filip Fabricius.

Místodržící byli zpočátku obklopeni ozbrojenými protivníky, kteří jim předložili stížný list s výzvou k dodržování zemských zákonů a svobod. Když odmítli podepsat prohlášení o tom, že všichni, kdo nedodržují Majestát Rudolfa II. a další stavovské výsady, budou považováni za zemské škůdce, obestoupili povstalci místodržící i jejich písaře a zatlačili je k oknu. Následně propustili Adama ze Šternberka a Děpolda z Lobkovic. Když emoce dostoupily vrcholu, došlo k násilnému řešení – k defenestraci.

Není jasné, zda byli místodržící defenestrováni z prvního nebo z druhého patra tzv. Ludvíkova křídla starého královského paláce. Tam tehdy sídlila Česká kancelář. Jako první letěl z okna Jaroslav Bořita z Martinic, po něm Vilém Slavata z Chlumu a jako třetí jejich sekretář Filip Fabricius.

Stavovští odbojníci prý neměli se svými nepřáteli slitování. Obzvláště Martinicovi přitížilo to, že připravil J. M. Thurna o prestižní a lukrativní místo kastelána na hradě Karlštejně. Toto výnosné místo „zařídil“ tehdejší nejvyšší purkrabí Českého království, Adam ze Šternberka, pro svého zetě – J. Bořitu z Martinic.

[Příbuzenské vazby již v těch časech sahaly do nejvyšších pater politiky. Příkladem může být již zmíněný rod pánů ze Smiřic: do příbuzenstva tohoto šlechtického rodu patřili: Jáchym Ondřej Šlik, Vilém Slavata z Chlumu, Karel st. ze Žerotína, Albrecht z Valdštejna nebo Václav Vilém z Roupova. Dávným rodinným přítelem byl i Václav Budovec z Budova. Zkrátka: katolíci i protestanti – jedna rodina.]

Tři defenestrovaní muži sice spadli z oken České kanceláře do hloubky 17 metrů, ale tento pád jako zázrakem přežili. Bořita z Martinic prý vylezl po spuštěném žebříku do nedalekého Lobkovického paláce, kde se ho ujala Polyxena z Lobkovic (1566-1642), manželka nejvyššího kancléře Království českého – Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (1568-1628). Paní Polyxena se postarala i o Viléma Slavatu z Chlumu, jenž byl zraněn nejváženěji ze všech tří mužů. Třebaže někteří vzbouřenci po svých obětech ještě stříleli, zdá se, že kvůli celkovému rozčilení svůj cíl minuli.

Zatímco za běžných okolností by pád do této hloubky znamenal vážné, nejspíš smrtelné zranění, dotyčným mužům se téměř nic nestalo. Proto se okamžitě po tomto činu vynořily nejrůznější spekulace a „legendy“ o zásahu „vyšších sil“. Věc realisticky popsal kronikář Pavel Skála ze Zhoře. Podle jeho názoru byl pád defenestrovaných utlumen příkopem, do něhož spadli a ve kterém bylo „všelijaké neřádstvo“.

Podle znaleckého posudku soudního lékaře J. Tesaře tito muži spadli na prudký svah příkopu a po něm se skutáleli do příkopu. O osudu defenestrovaných nerozhodlo ani smetí v hradním příkopu, ani nadpřirozené síly, nýbrž fyzikální zákony. Kdyby spadli na vodorovnou plochu, byly by následky tragické. Takto se mohli oklepat a buď odkráčet po svých, nebo se nechat odnést svými zachránci. Pokud by je totiž rozvášnění stavovští odbojníci chtěli skutečně zabít, nic jim v tom nebránilo. Nazíráno optikou dneška: jednalo se spíš o takové „bububu“, aby si katolíci příště moc nedovolovali a přestali provokovat.

A protože oba místodržící byli věrnými a Vídni oddanými katolíky, jakož i nesmiřitelnými stoupenci rekatolizace, rozšířil se záhy i katolický „výklad“ o tom, jak se stalo, že oběti defenestrace tento vražedný útok přežily. Podle jedné verze je zachránila Panna Marie, která pod nimi prostřela plášť, na němž se pak snesli k zemi. Podle jiné verze je zachránily andělské perutě, jež utlumily jejich pád na zem. Místo dopadu dodnes označují tři pískovcové obelisky v zahradě Na valech.

„Ohavná rebelie“ v Čechách a její následky

S odstupem čtyř století se ukazuje, že čin, k němuž došlo dne 23. 5. 1618, byl výsledkem nezvládnutých emocí některých představitelů české šlechty, kteří měli o co přijít. Jak to v politice bývá: hlavně o vliv a o peníze. Vzbouřenci si dávali pozor na to, aby jejich „akce vzdoru“ nepřesáhla přijatelnou mez. Proto ji prezentovali jako „potrestání zlých úředníků“, nikoli jako vzpouru proti panovníkovi. Příliš dobře si uvědomovali, jak fatální následky by taková „revoluce“ znamenala. Ze všeho nejvíc jim záleželo na tom, aby „jiskra“ nepřeskočila na obyvatele pražských měst. Zdá se, že pověstný Rubikon byl přesto překročen a nebylo cesty zpátky.

Aby bylo každému zřejmé, že od hájení zemských práv a svobod nehodlají nekatoličtí stavové ustoupit, došlo již dva dny po defenestraci, 25. 5. 1618, k zásadní změně v mocenském uspořádání země. Namísto panovníkem stanovené zemské vlády, najmenované z řad Habsburkům oddaných katolíků, zvolili si stavové výbor třiceti direktorů, který byl tvořen rovnoměrným zastoupením pánů, rytířů a měšťanů. (Viz přílohu za tímto článkem.)

Zmíněný výbor nechal sepsat a vydat tiskem vlastní obranu (Apologii), v níž vyjadřoval náklonnost vůči císaři. Nakolik to bylo míněno upřímně, věděli nejlépe dotyční direktoři. Vídeň tomu ovšem evidentně nevěřila a vyhodnotila pražskou defenestraci a následné události jako vzpouru proti císařskému dvoru, jako „ohavnou rebelii“, kterou bude nutno potlačit a exemplárně potrestat. Jistě nikoli náhodou byla o tři roky později (21. 6. 1621) velká část těchto direktorů na Staroměstském náměstí v Praze popravena – teatrálním způsobem.

Nekatoličtí stavové hnali konflikt na ostří nože. Začali verbovat vojsko, zpočátku prý na vlastní obranu. Později se z toho vyvinula regulérní válka – „česká válka“ (1618-20), jež skončila tragicky porážkou v bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620). Do krátkého mezidobí od defenestrace až po tuto vojenskou porážku spadá volba nového českého krále. Místo sesazeného Ferdinanda II. Habsburského byl generálním sněmem zemí Koruny české (26.-27. 8. 1619) zvolen novým českým králem vůdce Protestantské unie, kurfiřt Fridrich V. Falcký, zeť anglického krále Jakuba I.

Tento reprezentant nekatolických stavů, který vstoupil do českých dějin jako „zimní král“, svou dějinnou roli nezvládl. Již nazítří po bělohorské bitvě (9. 11. 1620) uprchl z Čech a její obyvatele nechal na pospas vítězným Habsburkům. Byla to krutá daň za nenaplněné ambice některých tehdejších politiků v rozbouřené Evropě, jež se dostala do obrovského válečného konfliktu – Třicetileté války (1618-1648).

Obyvatelé Čech, Moravy a dalších územních částí Koruny české tyto události přežili – jako mnohé jiné hrůzy ve staletích předcházejících. Poroba, jež po Bílé hoře (1620) a po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627) následovala, sice český národ nezlomila ani nevedla k jeho poněmčení, avšak poznamenala duše zdejších lidí a nalomila charakter některých jedinců. Toto „dědictví“ si mnozí Češi nesou dodnes. Národ přežil, avšak jeho páteř se ohnula a hodnoty nepochopitelně (pro někoho „pragmaticky“) zpřeházely.

Staroměstská exekuce 21. 6. 1621

Tečkou za událostmi, jež „odstartovala“ defenestrace z 23. 5. 1618, bylo jednání exekuční komise (19. 6. 1621). Ta vynesla rozsudky nad účastníky stavovského povstání proti Habsburkům. Dne 21. 6. 1621 se pak na Staroměstském náměstí v Praze uskutečnila poprava hlavních aktérů vzpoury z řad šlechty (pánů i rytířů) a měšťanstva. (Seznam popravených viz v příloze za tímto článkem.) Tři týdny nato, 12. 7. 1621, měla Praha přivítat vítězného panovníka – Ferdinanda II. Habsburského. Běh válečných událostí tomu však zabránil a Pražané byli ušetření další potupy a ponížení.

Staroměstská exekuce z 21. 6. 1621 se stala od těch dob jednou z nejtragičtějších událostí starších českých dějin. Spisovatel Václav Kaplický jí věnoval svůj román „Velké theatrum“ (1977). Velmi detailně se jí věnoval i populární autor romanticky laděných historických próz – Josef Svátek, a to ve svém čtyřdílném románu „Paměti katovské rodiny Mydlářův v Praze“ (1886-1890).

Kat Jan Mydlář, pocházející z Chrudimi, prý během exekuce otupil dva meče. Měsíc od popravy předložil staroměstskému rychtáři vyúčtování za svou „práci“: požadoval vyplacení 584 kop grošů míšeňských. Pobělohorský místodržící Karel z Lichtenštejna jeho „výkon“ ocenil dokonce na 634 kop grošů – pro kata i jeho pomocníky. Tak velkou exekuci Praha od roku 1437 nezažila. Tehdy bylo po dobytí hradu Sion popraveno 53 osob v čele s Janem Roháčem z Dubé (všichni byli oběšeni).

Kdo byli defenestrovaní místodržící?

Někteří z povstalců je tenkrát označovali za „ničemná jezuitská pacholátka“ čili ortodoxní katolíky se španělskou výchovou. Tu ostatně měl i jinak přijatelný podivínský císař – Rudolf II. (1576-1612). Dnes bychom těm dobovým eufemismům nejspíš nerozuměli. Je to stejné, jako když se pád z okna pojmenuje poeticky jako „vandrování“. Inu, doba renesančních básníků, všeumělů a vzdělanců z věhlasných evropských univerzit (katolických i protestantských) byla vskutku intelektuálně inspirující a nad obyčej bohatá.

Starším z dvojice defenestrovaných místodržících, kteří v Praze hájili zájmy katolických Habsburků, byl Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572-1652). Pocházel z nepříliš bohaté rodiny příslušníků panského stavu. Byl vychován na školách Jednoty bratrské, ale již roku 1597 přestoupil ke katolictví. (Později se projevil jako věrný obhájce zájmů katolické církve. Konvertité, političtí i náboženští, s oblibou bývali papežštější než papež.) Stal se poručníkem osiřelého Albrechta z Valdštejna (1583-1634), pozdějšího slavného vojevůdce císařských vojsk a jednoho z nejúspěšnějších pobělohorských „zlatokopů“. I on konvertoval od Jednoty bratrské ke katolictví.

 V době vydání Majestátu Rudolfa II. (1609), jehož platnost odmítal uznat, patřil Slavata již mezi čelné představitele katolické strany a vůči protestantům zastával vždy nesmlouvavé stanovisko. Vykonával funkci zemského sudího, a tudíž byl členem místodržitelství. Defenestraci přežil, i když byl ze všech tří vyhozených mužů zraněn nejvážněji. Za svůj pevný postoj vůči vzbouřencům i za utrpěná příkoří byl po porážce stavovského povstání odměněn. V pozdním věku napsal Paměti z let 1608-1619 (vydal je historik J. Jireček v letech 1866-68) – jako cenné svědectví, i když subjektivně pojaté, o událostech, které sám zažil. Zemřel ve Vídni v roce 1652 ve věku 79 let.

─────

Druhý z vyhozených místodržících, Jaroslav Bořita z Martinic (1582-1649), pocházel rovněž z nepříliš významného panského rodu. Již od mládí byl katolíkem, o jehož vzdělání se postarali jezuité. Za manželku si vzal dceru nejvyššího purkrabího – Adama ze Šternberka. Byl majitelem statku Smečno na Kladensku, podle něhož se mu říkalo „Smečenský“. Na svém panství prováděl již před Bílou horou nesmlouvavou rekatolizaci.

V roce 1617 se stal na zásah svého tchána karlštejnským purkrabím s ročním výnosem 8000 tolarů. (Předtím toto výnosné místo zastával Jindřich Matyáš Thurn, jeden z hlavních představitelů stavovského povstání.) Jak se zdá, již v této době šlo v politice nejen o moc, ale i o majetek, o peníze a další „benefity“, spojené s výkonem funkcí. V roce 1621 Martinic byl povýšen do hraběcího stavu. Zemřel v roce 1649 ve věku 67 let.

11. 5. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

Příloha:

Direktoři zvolení v květnu 1618

Páni: Bohuchval Berka z Dubé, císařský rada, nejvyšší purkrabí královské rady (po Bílé hoře uprchl); Vilém st. z Lobkovic, císařský rada, nejvyšší hofmistr královské rady (omilostněn); Pavel z Říčan, císařský rada (omilostněn); Jáchym Ondřej Šlik, císařský rada, nejvyšší sudí zemský královské rady (popraven 21. 6. 1621); Václav Vilém z Roupova, císařský rada a komorník, nejvyšší kancléř královské rady (uprchl); Petr ze Švamberka, císařský rada, nejvyšší sudí dvorský královské rady (zemřel v květnu 1620); Václav Budovec z Budova, císařský rada, prezident apelačního soudu královské rady (popraven 21. 6. 1621); Jan Albin Šlik (uprchl); Vilém z Vchynic, císařský komorník a nejvyšší lovčí království českého (po zvolení žil v Sasku); Albrecht Jan Smiřický (zemřel 1618).

Rytíři: Kašpar Kaplíř ze Sulevic, císařský rada, nejvyšší písař královské rady (popraven 21. 6. 1621); Prokop Dvořecký, císařský rada, podkomoří královské rady (popraven 21. 6. 1621); Oldřich Gerstorf z Gerstorfu, císařský rada (zemřel 1620); Jindřich Otta z Losu, císařský rada, purkrabí karlštejnský královské rady (popraven 21. 6. 1621); Bedřich z Bílé, císařský rada, purkrabí kraje Hradeckého královské rady (popraven 21. 6. 1621); Kryštof Fictum z Fictum, císařský rada (zemřel 1619); Albrecht Pfefferkorn, císařský rada (zemřel 1619); Humprecht st. Černín z Chudenic, místokomorník království (omilostněn); Václav Šťastný Pětipeský z Chýš (omilostněn); Petr Milner z Milhausu, císařský rada nad apelacemi, místokancléř královské rady (uprchl).

Měšťané: Martin Fruwein z Podolí (spáchal sebevraždu); Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu (omilostněn); Daniel Škréta Šotnovský ze Závořic, sekretář české komory (uprchl); Jan Oršinovský (uprchl); M. Valentin Kochan z Prachové (popraven 21. 6. 1621); Tobiáš Štefek z Koloděj (popraven 21. 6. 1621); Václav Písecký (uprchl); Kryštof Kober (popraven 21. 6. 1621); Jan Šultys (popraven 21. 6. 1621); Maxmilián Hošťálek (popraven 21. 6. 1621).

Sekretář direktoria: Benjamin Fruwein z Podolí (uprchl).

[K nejvyšším zemským úředníkům patřili od listopadu 1619 do listopadu 1620 také zbývající členové Královské rady: Jiří st. z Talmberka, nejvyšší komorník (omilostněn); Jindřich Matyáš z Thurnu, purkrabí karlštejnský (uprchl); Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, prezident české komory (popraven 21. 6. 1621).]

(Převzato z knihy J. Petráň: Staroměstská exekuce, Praha 1971.)

●●●

Seznam popravených účastníků českého stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. 6. 1621

1. Jáchym Ondřej Šlik
2. Václav Budovec z Budova
3. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
4. Kašpar Kaplíř ze Sulevic
5. Prokop Dvorecký z Olbramovic
6. Bedřich (Fridrich) z Bílé
7. Bohuslav z Michalovic
8. Jindřich Otta z Losu
9. Vilém Konecchlumský z Konecchlumí
10. Diviš Černín z Chudenic
11. Valentin Kochan z Prachové
12. Tobiáš Štefek z Koloděj
13. Kryštof Kober z Kobersperku
14. Jan Šultys z Felsdorfu
15. Maxmilián Hošťálek z Javořice
16. Dr. Jan Jesenský-Jessenius
17. Václav Maštěřovský z Jizbice
18. Jindřich Kozel z Peclinovce
19. Ondřej Kocour z Votína
20. Jiří Řečický
21. Michal Wittmann
22. Šimon (Simeon) Vokáč z Chýš
23. Leandr (Leonard) Rüppel z Rupachu
24. Jiří Hauenschild z Fürstenfeldu
25. Jan Kutnauer ze Sonnenštejna (oběšen)
26. Šimon (Simeon) Sušický ze Sonnenštejna (oběšen)
27. Nathanael Vodňanský z Uračova (oběšen)

(Pamětní deska se seznamem popravených pánů, rytířů a měšťanů je umístěna na budově Staroměstské radnice v Praze.)

●●●

P. S.:

Dočká se Praha další defenestrace?

Sotva jsem dopsal tuto historickou stať, zaujal mne na internetu jiný článek. Informuje o tom, že jeden z představitelů Babišova hnutí/strany ANO 2011, P. Venhoda, z městské části Praha 3 je natolik nespokojený s obsazením radnice v této typicky pražské čtvrti (tam nejspíš „náplavy“ ze Slovenska a jejich přisluhovače nemají), že by chtěl z okna vyházet čili defenestrovat jak starostku V. Hujovou (TOP 09), tak i další zástupce tradičních stran, zejména TOP 09, ODS a ČSSD. A v tom „defenestračním“ zápalu by k nim ještě přidal „zeleného“ Matěje Stropnického. (Nikoli jeho otce Martina, který se beznadějně a doživotně zkompromitoval spoluprací se slovenským dobrodruhem a agentem StB A. Babišem a tím se natrvalo vyřadil ze společnosti slušných lidí.)

Kdyby k tomuto mediálnímu zviditelnění jinak nevýznamného funkcionáře ANO 2011nedošlo právě v roce 400. výročí pražské defenestrace, asi by si toho nikdo ani nevšiml. Žijeme totiž opravdu ve zvláštní době, kdy lidé zcela rezignovali na svou roli aktivních občanů, kteří jsou jedinými nositeli politické moci ve státě. Ne Babiš a jeho podivné hnutí, ale oni – občané!

Zdá se, že většině lidí je to šumafuk. Jen tu a tam se po sociálních sítích svolá pár stovek „vytrvalců“, angažovaných občanů, kteří se nechtějí smířit s tím, že v čele vlády mámě trestně stíhaného agenta StB a že na hradě českých králů sedí (spíše  leží) ostudné, mocichtivé monstrum, které již ztratilo poslední zbytky soudnosti a jež ohrožuje bezpečnost každého z nás – včetně nemluvňat. A přitom není síla, která by s tím něco udělala.

Demonstrace nezabírají, protože nejsou dost početné. Češi sice neustále reptají (to dělali vždycky), ale zvednout zadky a dojít na Václavák se jim nechce, a proto čekají, až se najde někdo, kdo to za ně „zařídí“. Blaničtí rytíři, kterých se svého času (ve volbách 1992) dovolával dnešní Zemanův velký „fanoušek“ F. R. Čech, dál spí a žádný jiný „spasitel“ kromě Babiše není na obzoru.

Přesto se nabízí paralela k roku 1618. Také my máme své „protestanty“, protestující občany, kteří jsou nespokojení s politickými poměry v zemi. Až příště zamíří demonstranti od sochy sv. Václava na Pražský hrad, jistě budou chtít dát prezidentu M. Zemanovi a jeho hradní čeládce (spolu s „fraucimorem“) na vědomí, co si o této partě „vyžírků“ (kdysi to býval oblíbený Zemanův výraz) myslí.

Ale protože je Hrad chráněný lépe než ve středověku a proniknout dovnitř je téměř nemožné (kvůli bezpečnostním opatřením), asi z těch protestů k Zemanovým uším nic nedolehne. Ostatně – ani nemůže, protože „hradní soudruh“ většinu času pobývá v Lánech, kde čeká na to, až ho navštíví ta „Paní s kosou“.

Prý ji netrpělivě vyhlíží každý den. Neznaboh Zeman se nemodlí ani nekoná pokání, i když k tomu nedávno vyzval komunisty, protože to neumí. Jeho matka, příkladná komunistická učitelka a ateistka, nic z toho malého Miloše nenaučila – kromě lásky ke KSČ a k SSSR. Bohužel, i tady platí, že na cestě do zapomnění a věčného zatracení mu to bude platné jako mrtvému zimník.

Je docela možné, že se u příležitosti 400. výročí defenestrace dočkáme opakování této události – v nových historických podmínkách. Tentokrát prý z oken Hradu poletí jak Zeman, tak i jeho „místodržící“ Mynář a Nejedlý, ale i „písař“, který rád „tweetuje“, ale jinak si nevidí do huby – J. Ovčáček.

Bude se jednat o čtvrtou pražskou defenestraci a oběti budou tentokrát čtyři. Vzhledem k tomu, že prostory u budov Pražského hradu jsou lépe uklizené než v roce 1618, lze očekávat jeden státní a další tři „obyčejné“ pohřby. Těchto lokajů Kremlu, kteří jsou ve službách úhlavního nepřítele našeho státu, žádná škoda nebude. Vlastizrádci totiž za každého režimu končili špatně – na šibenici.

A co se týká nespokojeného Babišova emisara v Praze 3, k tomu se dá říci následující: ANO 2011 během svého čtyřletého funkčního období všem Pražanům dokázalo, že jeho zástupci na magistrátu nic neumí, ničemu nerozumí a hlavně „nemakají“ a všechny neúspěchy svádějí na druhé. Vůbec nejhorší v tomto směru je slovenská primátorka A. Krnáčová.

Je především ostudou pražských zastupitelů, ale i jednotlivých městských částí, že strpěli, aby byla do čela hlavního města ČR postavena domýšlivá a neschopná imigrantka ze Slovenska (to si nedovolil ani G. Husák!), jejíž slovník nemá daleko k příslovečným dlaždičům. Být sprostá dovede, ale dláždit ulice a chodníky asi ne. 

Krnáčová je další „exemplář“ z nekonečné řady těch politických kariéristů a všelijakých „lehkoživků“, kteří by se vlastníma rukama neuživili. A takových má Babišovo hnutí/strana tolik, že by je mohlo/a exportovat jako zajímavou komoditu do celé Evropy. A možná i do Maroka, kde to Babiš dobře zná ještě z doby před rokem 1989. (Nedávná cesta jeho ministra vnitra L. Metnara do Marrákeše jistě nebyla náhodná a sotva šlo jen o podpis jakési deklarace.)

Blíží se komunální volby a s nimi přichází i naděje, že se Praha konečně dočká slušného a kompetentního primátora. Jistě jím nebude Babišova „loutka“ P. Nacher, další z řady „turistů“, jakých je v naší politice přehršel. Nového K. Baxu ani P. Zenkla čekat nemůžeme, ale určitě to bude lepší reprezentant než tato „importovaná“ slovenská ostuda. Pražští taxikáři, kteří ji nesnášejí, by ji mohli naložit a zdarma odvézt zpátky na Slovensko – do Bratislavy.

Tam by si mohla zase vyměnit své místo se slovenským kolegou s typicky českým jménem – Ivem Nesrovnalem. Tomu, kdo na tu „taškařici“ s výměnou primátorů Prahy a Bratislavy přišel, by měli dát Nobelovu cenu za originální nápad. Lépe by to nevymyslel ani J. Cimrman!

Jak je zřejmé, námětů na příští pražskou defenestraci je několik. Bude záležet na Pražanech, koho vyhodí z oken tentokrát. Obávám se, že to nebude tak „sametové“ jako v Listopadu 1989. Nedá se vyloučit, že jako první přijde na řadu „doživotní premiér“ A. Babiš. Pokud ho Putinovi „Noční vlci“ mezitím neunesou (jako v srpnu 1968 A. Dubčeka) k jeho „řídícímu důstojníkovi“ do Moskvy, stane se zřejmě první obětí defenestrace právě on. Aspoň to bude mít za sebou. Nebude muset pořád předstírat, že sestavuje vládu, ani vyhrožovat předčasnými volbami.

Jak známo, každý je „nepostradatelnou osobností“ jen do své smrti. Pak už nikoho zajímat nebude.

12. 5. 2018

‒ RJ ‒