Svobodné noviny na internetu

Jsou výročí, která se připomínají pravidelně každý rok. Jsou však i taková, na něž se neprávem zapomíná. Tím druhým případem je i jubileum, jemuž jsou věnovány následující řádky. Na rozdíl od vlajkoslávy, která teď bude doprovázet oslavy 70. výročí ukončení Druhé světové války (1939–1945). Fanfáry, slavnostní projevy i vojenské přehlídky odezní, ale historická fakta zůstanou…

Letos ticho po pěšině

Když jsme právě před rokem v našem internetovém měsíčníku kritizovali účast B. Sobotky při oslavách 69. výročí vypálení pasekářské osady Ploština na Valašskokloboucku německými okupanty (19. 4. 1945), netušil jsem, že jsou to slova skoro prorocká. (Pozn. 1) Letos si totiž pan premiér (stále ještě ve funkci) na „kulaté“ výročí čas neudělal. Měl jiné starosti, např. se schvalováním cesty prezidenta M. Zemana do Moskvy na oslavy 70. výročí konce Druhé světové války.

Čemu se vůbec divíme? Vždyť pohnutky figurek na naší vnitropolitické šachovnici jsou jedna věc (ta méně důležitá) a historická fakta záležitost druhá, nepoměrně významnější. Zkrátka: politici přicházejí a odcházejí. Je to jako s těmi apoštoly na orloji pražské Staroměstské radnice.

Sobotkova letošní nepřítomnost na Ploštině se nakonec vysvětlila – docela racionálně. Před oslavami 70. výročí vypálení této východomoravské osady dal totiž přednost prázdnému řečnění ve známém diskusním pořadu „Otázky Václava Moravce“. Před televizními kamerami se tentokrát sešli tři krasořečníci, kteří rádi mluví a ještě radši se sami poslouchají: V. Moravec, P. Fiala a B. Sobotka. Řeč se mluví a voda teče. Co na tom, že to skoro nikoho nezajímá…?

„Vyváženost“ à la ČT?

Na letošní rok připadá 70. výročí vypálení tří moravských osad nacisty v samém závěru války: Ploštiny u Val. Klobouk (19. 4. 1945) a Prlova u Vizovic (23. 4. 1945) na Zlínsku, jakož i Javoříčka u Litovle (5. 5. 1945) na Olomoucku. Všechny tři osady byly zničeny a jejich obyvatelé brutálně povražděni. Němci některé z nich nahnali do hořících stavení, která předtím zapálili za pomoci plamenometů, a zaživa je upálili; jiné oběsili nebo postříleli.

Okupanti tak chtěli pro výstrahu ostatním „potrestat“ neposlušné vesničany za jejich spolupráci s partyzány: v případě Ploštiny a Prlova s příslušníky 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, v případě Javoříčka s partyzánskou skupinou Jermak. Obec Javoříčko byla vypálena a vydrancována; 38 mužů a chlapců bylo zastřeleno.

Česká televize (ČT), jak se v poslední době stalo zvykem, se opět „vyznamenala“. Na jedné straně sice ČT24 odvysílala živý vstup z Ploštiny (19. 4. 2015), avšak v televizním zpravodajství na ČT1 se dopustila vážného přehmatu. V pořadu „Události“ dne 18. 4. 2015 spolu se zprávou o výročí zničení Ploštiny se na televizní obrazovce objevila doprovodná fotografie vypáleného domu v Prlově, nikoli na Ploštině.

I to cosi vypovídá o úrovni naší „veřejnoprávní“ televize, štědře financované z koncesionářských poplatků nás – televizních diváků. Bylo by už načase s tímto šlendriánem něco udělat. Chce to nové lidi, vzdělané a s přirozenou inteligencí! Dost bylo mladých, nezkušených a nafintěných redaktorek, které ničemu nerozumí! Volání po kompetentním vedení ČT (bez Dvořáků, Šámalů a jim podobných soudruhů) je zatím stále marné…

Nejen Ploština, ale i Prlov…          

Aby náš výčet byl úplný, dodejme, že první obětí německé krvelačnosti se stal dne 3. 4. 1945 Juříčkův mlýn v Leskovci na Vsetínsku, kde se údajně měli ukrývat partyzáni. Nacisté mlýn vypálili a zastřelili jeho majitele Jana Juříčka i s manželkou Františkou a třemi dětmi: synem Janem (19 let) a dcerami Františkou (16 let) a Marií (13 let).

Dne 19. 4. 1945 přepadli okupanti pasekářskou osadu Ploština na katastru obcí Vysoké Pole a Drnovice. Při této akci vypálili 10 stavení, v nichž uhořelo 24 osob. Kromě toho popravili ještě jiné tři lidi a jednu osobu umučili při výslechu.

Další osadou, která byla určena k likvidaci, byl Prlov, ležící na silnici z Vizovic do Valašské Polanky. Tady stejná skupina nacistických hrdlořezů ze zvláštního oddílu „Josef“ dne 23. 4. 1945 vypálila 8 usedlostí a usmrtila 23 osob.

Na prlovskou tragédii navazovala ještě jedna akce v blízkém okolí. Dne 2. 5. 1945, kdy již vojska maršála R. J. Malinovského osvobozovala Zlín, zničili Němci další pasekářskou osadu – Vařákovy Paseky u Lačnova na Valašskokloboucku: 8 domů bylo vypáleno a 4 osoby zabity.

Třebaže se od jihovýchodu i od západu blížila osvobozenecká vojska Rudé armády, doprovázená rumunskými vojáky, stačili ustupující Němci dokonat své dílo zkázy. Ještě týž den (2. 5. 1945) byl ve Vizovicích, kde bylo prozatímní sídlo protipartyzánského oddílu „Josef“, zastřelen jak „zrádce Prlova“ Alois Oškera ze Všeminy s celou rodinou, tak i uvězněný prlovský občan Jiří Turýn. Těla těchto obětí byla objevena a exhumována 7. 5. 1945, kdy Vizovice osvobodila 1. čs. partyzánská brigáda J. Žižky pod vedením mjr. RA Dajana Bajanoviče Murzina.

Partyzánská obec Prlov

K valašským obcím, jež se hlásily k tomuto partyzánskému oddílu, patřily zejména tyto tři: Prlov, Liptál a Hošťálková. Ke konci roku 1944, kdy partyzáni operovali již v blízkých Hostýnských a Vizovických vrších, se k nim hlásili tito občané Prlova: Tomáš Polčák-Šebík, Tomáš Polčák-Vizovský, Jan Turýn-Janovský, Jan Kratina-Růsek, Tomáš Tomšů, Pavel Řezníček, Jiřina Turýnová, Jan Kratina, Jan Hovořák, Tomáš Trlica, Jaroslav Tomšů, Jan Hnilica, Tomáš Tomanec, Jan Heto, Tomáš Ondrášek, Antonín Ondrášek, Antonín Juráň a Leopold Štach.

Jména některých z nich najdeme mezi těmi, kteří se 23. 4. 1945 stali obětí prlovské tragédie. Němci totiž popravili pouze ty občany Prlova, které jim označil jako spolupracovníky partyzánů Alois Oškera, 21letý udavač, jenž dočasně pobýval v Prlově a s partyzány se znal. Proč neudal všechny lidi, napojené na Murzinovu partyzánskou brigádu, není jasné a nikdy se to již nedozvíme. Němci se tohoto nepohodlného svědka jejich zločinů raději sami zbavili, ačkoliv mu původně slibovali zajištěnou existenci do budoucna.

Oběti prlovské tragédie

Dne 23. 4. 1945 vypálil Němci v Prlově tyto usedlosti:

• čp. 11, majitel Tomáš Trlica;

• čp. 23, majitel Jan Ondrášek;

• čp. 35, majitel Tomáš Juráň;

• čp. 52, majitel Jan Turýn;

• čp. 77, majitel Tomáš Ondrášek;

• čp. 98, majitel Bohuslav Žák;

• čp. 105, majitel Jan Lukša;

• čp. 111, majitel Jiří Turýn.

Pamětní deska v obci uvádí celkem 23 jmen obětí prlovské tragédie, a to v abecedním pořadí:

1. Heto Jaroslav (23 let);

2. Heto Tomáš (32 let);

3. Juráň Antonín (26 let);

4. Kovář Oldřich (31 let);

5. Ondrášek Antonín (25 let);

6. Ondrášek Jan (24 let);

7. Ondrášek Jaroslav (22 let);

8. Ondrášek Tomáš st. (56 let);

9. Ondrášek Tomáš ml. (35 let);

10. Ondrášková Anna (21 let);

11. Ondrášková Anežka (17 let);

12. Růsek Antonín (19 let);

13. Růsková Marie (22 let);

14. Štach Leopold (31 let);

15. Šopová Rozina [Růžena] (25 let);

16. Trlica Josef (21 let);

17. Turýn Jan  (54 let);

18. Turýnová Anna (55 let);

19. Turýn Jiří (50 let);

20. Vařák Josef (24 let);

21. Vařák Karel (20 let);

22. Žák Bohuslav (34 let);

23. Žáková Terezie (43 let).

Ne všichni, jejichž jména jsou uvedena na této pamětní desce, zemřeli v osudný den 23. 4. 1945. První obětí byl již 19. 4. 1945 Josef Vařák, který se stal nedobrovolným svědkem „trestní akce“ nacistů proti Ploštině. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno až po několika dnech, v neděli 22. 4. 1945, v Pozděchově pod kostelem – v lese zvaném „Klínovica“.

Dne 2. 5. 1945 byli zabiti při přepadení Vařákových Pasek u Lačnova dva prlovští občané: Karel Vařák a Růžena Šopová. Téhož dne (2. 5. 1945) Němci zastřelili ve Vizovicích Jiřího Turýna, kterého přinutili 23. 4. 1945, aby odvedl zkonfiskovaný dobytek osob, určených k popravě, do Vizovic. Turýn tento úkol splnil, avšak poté byl uvězněn, několik dní mučen a nakonec zastřelen.

Poslední obětí se stal Tomáš Ondrášek ml., kterému se 23. 4. 1945 podařilo zachránit z hořícího domu. Po odchodu Němců z obce byl místními obyvateli ošetřen a převezen do nemocnice ve Vsetíně, kde ho však zatklo Gestapo. Několik dní byl vězněn a až na konci války ho Němci zabili a pohřbili v Hošťálkové.

Celkem 15 osob bylo nahnáno do osmi hořících domů, kde byli zaživa upáleni. Výjimku představovali pouze první tři popravení: Josef Trlica, Antonín Juráň a Jan Ondrášek. Ti byli oběšeni ve stodole, jež byla součástí usedlosti čp. 11, patřící Tomáši Trlicovi.

Samostatnou, exemplární, exekuci si vyžádali dva maďarští důstojníci, kteří doprovázeli velitele prlovské akce K. W. Tuttera. Ti totiž během výslechu v místním hostinci poznali zdejší aktivní partyzány: Antonína Ondráška, Leopolda Štacha a Tomáše Heta. Tito mladí muži byli oběšeni na jabloních u obce Bratřejov, kde několik dní předtím přepadli auto s maďarskými vojáky. Zuřivost pomstychtivých Maďarů byla taková, že do zmučených těl oběšenců ještě i po smrti stříleli. V jedné lebce popraveného bylo po skončení války nalezeno až 23 projektilů.

Mezi 15 upálenými osobami byl také jeden občan sousedního Bratřejova – Oldřich Kovář. Tohoto mladého muže potkali provokatéři z oddílu „Josef“, převlečení za slovenské vojáky-dezertéry, dne 22. 4. 1945 na cestě z Vizovic do Prlova a ptali se ho na partyzány. Zneužili jeho důvěřivosti (podobně jako v případě Marie Růskové), později ho zatkli a následujícího dne (23. 4. 1945) po výslechu přivezli do Prlova, kde byl upálen ve stavení čp. 11.

Průběh prlovské tragédie je velmi podrobně popsán v Pamětní knize obce Prlova, na stránkách 103-139. (Celý text kronikářského zápisu z roku 1945 si můžete přečíst ZDE.)

Zápis provedl až v roce 1946 zdejší kronikář Jaroslav Polčák, který v té době bydlel v domě čp. 104. K nejsugestivnějším částem jeho popisu tragédie z 23. 4. 1945 patří líčení toho, jak pozůstalí nalézali ve vypálených domech ohořelé části těl členů svých rodin.

Dvě vzpomínky

K tématu, jemuž je věnován tento článek, mám tak trochu osobní vztah. Váží se totiž k němu moje dvě vzpomínky.

První z nich je z roku 1965. Tehdy jsem se jako 15letý kluk, člen historického kroužku při Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (dnešním Zlíně), zúčastnil letního prázdninového putování po stopách 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Měli jsme zajímavého průvodce (uběhlo „jen“ dvacet let od konce války), přímého účastníka partyzánských bojů z let 1944–45. Člověka, který mnoho věděl i o tragédii na Ploštině.

Jmenoval se Benjamin Kirakovjan. Byl to Armén, žijící v Československu. Dodnes si pamatuji jak jeho jméno, tak i jeho vypravování o tom, že ne všechno kolem partyzánů a jejich velitele D. B. Murzina bylo v pořádku. Už tenkrát se docela otevřeně mluvilo o zbytečně zmařených životech obyvatel pasekářských osad a dalších vesnic, jejichž občané partyzánům nezištně pomáhali a nakonec za to zaplatili svými životy. Kirakovjan o tom dokonce vydal obsáhlou knihu, kterou nám ukazoval. Od té doby jsem se s jeho jménem ani s touto knihou nesetkal.

Naše tehdejší putování v liberalizujícím se komunistickém režimu, mezi jehož ikony patřil i slavný sovětský partyzánský velitel mjr. RA Dajan Bajanovič Murzin (1921–2012), se odehrálo jaksi v poklidu. Nikdo nám nic nenařizoval a nezakazoval a bylo možno mluvit o čemkoliv. Zkrátka, relativní svoboda, která tady po roce 1968 už nebyla…

Šest let před naší cestou po stopách Murzinových partyzánů, v r. 1959, vyšla kontroverzní novela spisovatele Ladislava Mňačka (1919-1994), rodáka z Val. Klobouk, „Smrt si říká Engelchen“. Byl to nový druh literatury, žádný socialistický schematismus, a proto se kniha nejen dobře četla, ale brzy se dočkala i své filmové verze. Stejnojmenný film natočila v roce 1963 režisérská dvojice, mající blízký vztah k Baťovým filmovým ateliérům na Kudlově – J. Kadár a E. Klos. Hlavního hrdinu v něm ztvárnil tehdy ještě mladý a začínající herec a režisér – Jan Kačer.

Moje druhá vzpomínka, vztahující se k působení 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky, je z roku 1975, z období nejhorší fáze tzv. normalizace. Byla to opravdu zlá doba, kdy vrcholily kádrové čistky na všech úrovních i snahy posrpnových vládců o odstraňování všeho, co ještě mohlo připomínat někdejší Pražské jaro 1968. V prvé řadě to byly nedávno znovu instalované pomníky T. G. Masaryka: ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) byla socha TGM opětovně odstraněna v r. 1973 (došlo k tomu v noci, protože komunisté se báli obyčejných lidí, kteří by to nejspíš nepochopili), ve Vsetíně dokonce až v roce 1975.

V té době jsem po ukončení vysokoškolského studia nastoupil do svého prvního zaměstnání v oboru. Začal jsem pracovat jako historik v tehdejším Vlastivědném ústavu Vsetín (dnešním Regionálním muzeu Valašska). Současně se mnou nastupoval i nový ředitel této instituce – lesní inženýr, který společenskovědním oborům rozuměl jako „koza hvězdám“. Byl tam totiž dosazen jako stranický kádr a jeho úkolem bylo „politicky konsolidovat“ toto zařízení a připravit nedávno rekonstruovaný objekt vsetínského zámku pro instalaci stálé expozice 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky.

Ve VÚ Vsetín jsem pracoval pouze jeden rok. Po celou tuto dobu se zaměstnanci vedle svých úkolů věnovali také oné přípravě stálé expozice. Byla to tehdy politická záležitost nejvyšší priority: všechno muselo být hotovo do termínu 30. výročí osvobození, tedy k 9. 5. 1975. V souvislosti s tímto úkolem jsem se i já zabýval některými odbornými otázkami: studiem literatury k tomuto tématu i písemnými prameny. Tehdy se mi dostala do ruky i „Pamětní kniha obce Prlova“. Její text mě zaujal natolik, že jsem si pořídil přepis kronikářského zápisu o  prlovské tragédii z 23. 4. 1945. V té době to byla málo známá věc a inkriminovaný text ještě nikdy nebyl publikován.

Během příprav stálé expozice o partyzánské brigádě mjr. Murzina, který v té době ještě poměrně často navštěvoval soudruhy z okresního výboru KSČ v Gottwaldově, se objevovaly ve vsetínském muzeu nejrůznější osoby: od politických činovníků až po architekty a výtvarné umělce, ale i přímé účastníky událostí z let 1944-45. Měl jsem tak možnost na vlastní oči i uši poznat Františka Foukala (1917-1989), který ze slávy „protifašistického bojovníka“, jak se tehdy nesprávně říkalo, žil a v poklidu dožil až do konce komunistického režimu.

Foukal byl charizmatický, těžko přehlédnutelný muž. Byl vysoké postavy, energický a přesvědčený o své pravdě. (Až mnohem později jsem se dozvěděl, že v zasvěcených kruzích lidí spjatých se zlínskou úřadovnou Gestapa se mu říkalo „Dlouhý Franta“.) Foukalova verze událostí ze sklonku války a prvních dnů po osvobození zněla tak přesvědčivě, že si o tom nikdo nedovolil pochybovat.

Dobře si vzpomínám na jeho barvité líčení toho, jak v internačním táboře v Mirošově u Rokycan on a jeho společníci ponižovali a pak zabíjeli zajaté německé vojáky. Pojmy, jako „poválečné masakry Němců“ ze strany příslušníků Rudých gard či „divoký odsun“, byly tehdy zcela neznámé a nikdo těmto záležitostem nevěnoval pozornost. Foukal, který byl velitelem mirošovského tábora, se nám dokonce pochlubil sbírkou asi dvaceti fotografií, dokumentujících tuto zrůdnost.

Předpokládám, že jsme tehdy nebyli ani zdaleka jediní, kdo tyto fotografie viděl. Nikdo to pochopitelně neřešil a Foukal byl v očích komunistů „hrdina“ a příkladný „protifašistický bojovník“. Teprve po změně režimu v r. 1989, kdy byly zpřístupněny archiválie z období Druhé světové války a dokumenty o činnosti Státní bezpečnosti, vyšla najevo Foukalova „temná“ minulost – spolupráce jak s Gestapem, tak i s komunistickou tajnou policií. Za smrt více než 200 německých válečných zajatců ani za desítky českých obětí Foukalovy udavačské činnosti tohoto „protifašistického bojovníka“ už nikdo nepotrestá. Čeká ho pouze „vyšší spravedlnost“.

Podobně tomu bylo i v případě známé „partyzánky“ Olgy Františákové (1926-1986), která se rovněž pohybovala v regionu Hostýnských vrchů a v prostředí Murzinovy partyzánské brigády. Třebaže kolem její osoby existovaly pochybnosti již za minulého režimu, také ona dožila svůj život jako statečná „protifašistická bojovnice“. Mnohé nejasnosti panují i kolem osoby jiného partyzánského velitele – Josefa Vávry-Staříka (1902-1953), který se bezprostředně po osvobození stal prvním „revolučním“ předsedou Místního národního výboru ve Zlíně. (Pozn. 2)

Případ obou zmíněných agentů Gestapa nám budiž výstrahou. Jejich včasné neodhalení a nepotrestání bylo zaviněno tím, že představitelé komunistického režimu v Československu neměli ve skutečnosti zájem na upřímném potrestání lidí, kteří spolupracovali s německými okupanty. Bývalí gestapáci i jejich agenti byli často „převerbováni“ do komunistických tajných služeb – NKVD i StB.

Jak české, tak i sovětské bezpečnostní orgány měly dostatek informací od zatčených a vězněných příslušníků Gestapa a SD. Věděly dobře, kdo z vysokých činitelů KSČ byl kompromitován touto spoluprací. Přesto komunističtí vládcové v Moskvě i v Praze strpěli, aby se do nejvyššího vedení státu i vládnoucí strany, KSČ, dostali lidé s prokazatelně kolaborantskou minulostí (A. Novotný, A. Čepička, V. Široký aj.).

A nejen to. Němci až do své vojenské porážky důsledně dodržovali zásadu, že z koncentráků se vraceli domů pouze ti, kteří podepsali spolupráci s Gestapem. Není jistě náhodou, že to byli spíše funkcionáři KSČ než řadoví členové této strany. Proč to tak bylo a kdo ve skutečnosti patřil mezi agenty Gestapa, dodnes nevíme. Jejich seznam nebyl nikdy zveřejněn. Nevíme ani, zda ho měli vedoucí činitelé KSČ ve svém trezoru (podobně jako „chybějící“ stránky z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce), nebo s ním disponovala NKVD či CIA. Celou pravdu se asi už nikdy nedozvíme.

Pochybnosti a nejrůznější podezření na spolupráci s Němci provázely celou činnost Murzinovy partyzánské brigády J. Žižky. Dodnes nejsou objasněny okolnosti smrti Murzinova zástupce – kpt. RA Ivana Petroviče Stěpanova.  Nejasnosti zůstávají i kolem osoby samotného Murzina, jenž po válce žil ze své partyzánské slávy po zbytek života.

D. B. Murzin se stal nepostradatelnou rekvizitou komunistického režimu v ČSSR, postaveného na lži, přetvářce a manipulaci s historickou pravdou. Pověstné propadliště dějin pohltilo nejen tohoto partyzánského velitele, ale i komunistický režim, který ho stvořil k obrazu svému. Buďme rádi, že máme tuto trpkou, ale poučnou kapitolu dějin za sebou!

21. 4. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. SN č. 5/2014, článek „U nás v Kocourkově 3“ (19. 5. 2014).

2. O činnosti F. Foukala, O. Františákové a mjr. Murzina vypravuje kniha J. Pospíšila: Hyeny, nakl. Lípa Vizovice, 1996, str. 352-407. O širším historickém kontextu období let 1939-1948 v tomto regionu viz: R. Janošík a kol., Zlín v proměnách času, Ateliér Regulus, Zlín 2001, str. 81-97.

Seznam vyobrazení:

1. Památník na Ploštině (foto: internet).

2. Pohled na obec Prlov (foto: internet).

3. Památník prlovské tragédie z 23. 4. 1945 (foto: internet).

4. Ukázka z filmu „Smrt si říká Engelchen“ (foto: internet).

5. Zámek ve Vsetíně, sídlo Regionálního muzea Valašska (foto: internet).

6. Akademický malíř Jan Kobzáň: obraz „Schůzka partyzánů u Jurčáků v Jasenné“ (foto: archiv autora). J. Kobzáň (1901-1959), rodák z Liptálu u Vsetína, udržoval během války úzké kontakty s partyzány. Řadu z nich portrétoval a namaloval i několik obrazů. Velká část z této jeho tvorby je ve sbírkách vsetínského muzea.

7. Velitelé 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Zleva: kpt. RA I. P. Stěpanov, mjr. RA D. B. Murzin (foto: archiv autora).

(Pokračování)