Svobodné noviny na internetu

Zlín si připomněl 700 let své existence

22. 3. 2022

Jubileum si zaslouží větší publicitu!

Je pondělí 28. února 2022. Město Zlín prožívá málo obvyklou událost. Právě před 700 lety, 28. 2. 1322, bylo v písemných pramenech poprvé zaznamenáno jméno tohoto městečka na řece Dřevnici.

Za sedm století své existence zažil Zlín četná období vzestupu i úpadku. Nejznámější jsou dva „vzestupy“. Ten první se odehrál ve 2. polovině 14. století, kdy díky šlechtickému rodu Šternberků bylo městečko Zlín povýšeno na město. Druhý, daleko významnější, vzestup je spojen se jménem rodiny obuvnických podnikatelů: Antonína Bati, jeho bratra Tomáše Bati a dalšího člena této rodiny – Jana Antonína Bati.

O všech výše zmíněných událostech jsem v uplynulých měsících opakovaně psal. O rodině Baťově dokonce již před dvěma lety, a to v článku Tonoucí se J. Čunek se chytá každého stébla (SN č. 8/2020, vloženo 13. 8. 2020, ZDE). Blížícímu se 700. výročí nejstarší písemné zmínky o Zlíně byla věnována dvoudílná stať: 700 let Malenovic a Zlína, 1. část (SN č. 10/2021, vloženo 19. 10. 2021, ZDE) a 700 let Malenovic a Zlína, 2. část (SN č. 11/2021, vloženo 21. 11. 2021, ZDE).

Na již publikovaný text pak navázal můj rozhovor s redaktorkou E. Stejskalovou pro „regionalnitelevizi.cz“ (TV Praha), jemuž tato redaktorka dala výstižný titulek: 700 let Zlína: Šternberkové vykoupili Zlín z dluhů a postarali se o jeho vzestup. Ale ne nadlouho… Pořad byl natočen dne 15. 2. 2022 a odvysílán o týden později, 22. 2. 2022, tedy ještě před oním výročím. (Odkaz na video na „YouTube“ je uveden za tímto článkem.)

Protože nebylo možno věnovat se všem kapitolám z dějin Zlína podrobně, rozhodl jsem se doplnit jak zveřejněnou stať „700 let Malenovic a Zlína“, tak i onen rozhovor o další údaje, aby informace o 700leté historii tohoto regionálního centra Zlínského kraje byla co nejúplnější.

Třebaže v posledních letech vytrvale kritizuji Českou televizi (ČT) za její špatnou práci, tentokrát udělám výjimku. Dne 28. 2. 2022, přímo ve výroční den onoho 700. jubilea města Zlína, odvysílalo Regionální zpravodajství ČT Brno krátkou, několikaminutovou reportáž redaktora J. Kvasničky. Kromě povšechných informací byla divákům ukázána kopie oné listiny z 28. 2. 1322. Tímto dokumentem totiž tehdejší spolumajitel Zlína, Fricko z Egerberka, uskutečnil prodej rodových statků poblíž Brna i samotného městečka Zlína do rukou královny-vdovy Alžběty Rejčky. Starší z obou majitelů, Vilém z Egerberka, prodal tytéž statky královně Alžbětě dne 12. 12. 1322. (V Brně se pro tuto panovnici vžilo označení: Eliška Rejčka.)

Bohužel – ani v této reportáži nezaznělo to podstatné: Dotyčné vesnice spolu s městečkem Zlínem tato panovnice o rok později (1323) učinila základem majetku nově založeného kláštera cisterciaček ve Starém Brně. Zlín mezi těmito statky v Rejččině závěti z r. 1330 již uveden není. Proto se zdá, že mezitím změnil opět svého majitele. Teprve v roce 1349 se jako jeho držitel objevuje šlechtic Herbord ze Zlína.

─────

Od mladšího paleolitu až po tzv. stěhování národů

Ten, kdo ještě nezapomněl učivo dějepisu ze základní či střední školy, hlavně nejstarší období našich dějin, bude nejspíš níže uvedené pojmy znát. Těm ostatním poradím, aby si je vyhledali na internetu (= Google). Co se týká pravěkého osídlení Zlínska, také tady platí to, co je běžné v jiných regionech naší vlasti: nejhustší osídlení bývalo podél vodních toků. V době relativního „přelidnění“, k němuž došlo v mladší době bronzové a v halštatu, se tato sídla objevují v poměrně vysokých polohách (400-500 metrů nad mořem).

Ojedinělé nálezy z doby mladšího paleolitu pocházejí ze Žlutav, Otrokovic, Tlumačova, Malenovic, Tečovic a Hostišové; ve středním Podřevnicku byly zjištěny i v Loukách a ve Zlíně. Nejznámější nález byl uskutečněn v r. 1950 v Loukách, kde profesionální archeologové prozkoumali mladopaleolitickou stanici lovců mamutů. Na zmíněném nalezišti bylo odkryto ohniště, zlomky kostí mamuta, jakož i kamenné nástroje (industrie).

Stopy osídlení tohoto regionu prvními zemědělci v období neolitu se nacházejí opět hlavně poblíž vodních toků. Nálezy tzv. volutové keramiky pocházejí z Tečovic, Zlína, Březnice, Vizovic a Jasenné; zlomky tzv. moravské malované keramiky byly zjištěny v Tečovicích a v Rudimově. (Slavičínsko se vyznačuje pozoruhodnou koncentrací nálezů z období celého pravěku i z doby hradištní.) Přímo v katastru Zlína bylo sídliště nejstarších zemědělců zjištěno v těchto polohách: Nad Rybníkem, Zadní Křiby a Baba. Z území celého okresu Zlín pak pochází řada nálezů hlazených kamenných nástrojů (Vizovicko, Luhačovicko, Slavičínsko).

V době bronzové byla celá tato oblast poměrně hustě osídlena: žárové pohřebiště bylo zjištěno v poloze „Ďulův kopec“ ve Vlachovicích (407 hrobů). Největší pohřebiště bylo odborně prozkoumáno v letech 1962-1963 mezi obcemi Sehradice a Slopné (472 hrobů); menší žárové pohřebiště bylo odkryto v Prštném u Zlína (28 hrobů) V katastru města Zlína byla na tř. T. Bati (tehdy Stalinově třídě) zjištěna jáma se slezskou kulturou lidu popelnicových polí a v Hornomlýnské ulici pak jednotlivý popelnicový hrob. V Prštném i v Malenovicích byly zjištěny stopy po sídlišti z doby bronzové. V této době již vnikala také první výšinná opevněná sídliště – hradiště, např. „Gradca“ u Rudimova na Slavičínsku.

Osídlení tohoto regionu pokračovalo nepřetržitě od doby laténu až po období tzv. stěhování národů. Tehdy nabývala na významu „Jantarová cesta“, vedoucí před Vlárský průsmyk směrem na Vsetínsko a do Moravské brány (a dále na sever). Sídliště z doby laténské, patřící Keltům, bylo zjištěno v Kvítkovicích a v Malenovicích. Zásobnice této kultury byla vykopána při stavbě Baťovy elektrárny ve Zlíně; obdobná laténská nádoba byla nalezena v lokalitě „Pod Burešovem“. V r. 1973 bylo prozkoumáno laténské sídliště v Chrastěšově u Vizovic.

Přímo ve Zlíně byly nalezeny tzv. zlaté duhovky, mince našich keltských obyvatel. Ty byly zjištěny např. v poloze „Zlatné“ u Všeminy (14 mincí), dále pod zříceninou hradu Brumova; mince typu „Biatec“ byly nalezeny v Brumově-Bylnici. (Tudy vedla „Jantarová cesta“.) Početné jsou i nálezy římských mincí, a to na území celého okresu Zlín (Spytihněv, Malenovice, Jaroslavice, Březnice, Štítná nad Vláří, Smolina, Tichov).

Mince z doby laténské a římské potvrzují existenci starých cest na tehdy fungující hradiště či „oppida“: „Klášťov“ u Vysokého Pole, hradiště v Pulčínských skalách, pravděpodobné keltské „oppidum“ v poloze „Vincúch“ u Lipiny nebo „Vyšehrady“ u Bohuslavic nad Vláří. (Poblíž cesty před vstupem do posledně jmenovaného hradiště jsem v r. 1971 nalezl skleněný slitek z doby laténské či římské; datování potvrzuje existenci tohoto opevněného sídliště nedaleko Vlárského průsmyku.)

Ojedinělé nálezy dokládají pokračování osídlení v katastru Zlína i v období tzv. stěhování národů: v lokalitě „Pod Burešovem“ byl objeven sídlištní objekt s germánskou keramikou.

─────

Stopy staroslovanského osídlení ve Zlíně

Pro starší dobu hradištní, kdy byli zemřelí pohřbíváni žehem, jsou typické mohylníky. Ty byly zjištěny v celém regionu – bez ohledu na nadmořskou výšku dotyčné lokality. Patří sem např. poloha „Tresný“ ve Žlutavách, „Starý háj“ v Lipové u Slavičína nebo „Obora“ u Luhačovic. Změna pohřebního ritu v průběhu střední doby hradištní souvisí s přijetím křesťanství: začínají se pohřbívat nespálená těla na hřbitovech, občas přímo u církevních staveb (Mikulčice u Hodonína, Staré Město u Uherského Hradiště).

V povodí řeky Dřevnice takový raně středověký kostel zatím objeven nebyl, zato ojedinělý hrob z doby velkomoravské ano. K tomuto nálezu došlo v r. 1949 v Loukách u Zlína (poloha „Slatiny“). Jednalo se o hrob velkomoravského „velmože“, který byl pohřben s železným mečem, sekerou a hliněnou nádobou.

Uvedený nález byl uskutečněn v době zahájení systematického archeologického výzkumu ve Starém Městě u Uh. Hradiště. Během něho bylo v poloze „Na valách“ prozkoumáno více než 1700 hrobů s bohatou výbavou. Dalších 42 hrobů se zlatými a stříbrnými šperky bylo objeveno v poloze „Špitálky“. V obou případech se jednalo o hřbitovy z doby velkomoravské u kamenných církevních staveb z 9. století.

Ojedinělý nález hrobu „velmože“ z obce Louky u Zlína přirozeně vyvolal značnou pozornost. Objevil rytir-milos-na-kresbe-j.-kobzane.jpg y se dokonce spekulace o tom, zda se nejednalo o hrob pověstmi opředeného „rytíře“ Miloše, jehož postava figuruje v řadě vyprávění „Starozlínských pověstí“. Podle jedné z nich měl onomu „velmoži“ dát region Zlínska do správy samotný velkomoravský kníže Svatopluk I. (871-894).

Podle další z pověstí stál v téže době nedaleko Zlína cyrilometodějský klášter (v poloze Přední Křiby). S ním měl souviset i kostel v zaniklé vesnici Zbožná u Prštného, kde prý existovala církevní škola. (Něco podobného je doloženo z hradiště na hoře sv. Klimenta u Osvětiman na Uherskohradišťsku; zde měl vzniknout překlad Bible do staroslověnštiny.)

Co se týká přímo nálezů z doby hradištní v katastru města Zlína, ty pocházejí jednak přímo z náměstí Míru a z území při dolním toku potoka Januštice. Další z téže doby byly zjištěny v Malenovicích.

─────

Nejstarší dějiny Zlína

Pramenů k nejstaršímu osídlení Zlína a jeho okolí existuje hned několik: Vedle archeologických nálezů, jež jsou datovatelné pouze rámcově, představují důležitý pramen pro poznání dějin osídlení tohoto regionu názvy místních a pomístních jmen. Toponomastika tak vhodně doplňuje naše poznatky tam, kde chybí jak samotné archeologické nálezy, tak i zpočátku velmi vzácné a torzovité písemné prameny.

Zatímco u památek archeologických se jedná hlavně o intenzitu výzkumných prací (ty byly většinou buď nahodilé, nebo vyvolané stavební činností; systematické výzkumy, snad s výjimkou hradů Lukova a Brumova, nebyly na Zlínsku nikdy prováděny, což trvá dodnes), u písemných pramenů se situace zlepšuje až od poloviny 14. století – od založení zemských desek. Důležitým doplňkem uvedených druhů historických pramenů jsou místní historické pověsti.

Souhrn těchto pověstí byl publikován v době Druhé světové války K. Pekárkem (1911-1966) pod názvem „Starozlínské pověsti“ (Zlín 1942), a to s ilustracemi akademického malíře J. Kobzáně, který pocházel z obce Liptál na Vsetínsku. Právě ve zmíněné knize bylo zaznamenáno množství pověstí o rytíři Milošovi, bájné postavě, s níž souvisí nejstarší období dějin Zlína.

S touto postavou bývá nejčastěji spojováno raně středověké opevnění v poloze „Hradíšťko“ u Kudlova. Původní pomístní jméno této lokality znělo: „Šternberk“. Mohl souviset s obdobím 14. století, kdy starší opevnění v této poloze přestavěli na „hrad“ páni ze Šternberka, kteří zlínské panství koupili v r. 1358 od Herborda ze Zlína. Zatímco v r. 1360 je v blízkosti Zlína uváděn „hrad“ (castrum), v letech 1397-1437 již jen „tvrz“ (munitio). Renesanční zámek ve Zlíně nechal postavit v prostoru dnešního zámku Vilém Tetour z Tetova.

Výzkum na „Hradíšťku“ u Kudlova prováděl na počátku 40. let 20. století pražský archeolog ukrajinského původu, Dr. Ivan Borkovský (1897-1976), který se proslavil hlavně svými výzkumy na Pražském hradě a na přemyslovském hradišti Levý Hradec u Roztok. Podle zjištění tohoto archeologa měl opevněný objekt na „Hradíšťku“ tři fáze osídlení: první pocházela z 11.-12. století, druhá ze 14.-15. století a třetí z 15.-16. století. Z toho se dá usuzovat, že „tvrz“ či „hrad“ nad Zlínem byl(a) zničen(a) během výpravy husitů v r. 1427 nebo za česko-uherské války okolo r. 1470. Objekt z 1. a 3. fáze osídlení na „Hradíšťku“ pravděpodobně sloužil jako strážní srub poblíž obchodní cesty směrem na Uherské Hradiště.

Z dosud získaných nálezů z doby hradištní z katastru samotného Zlína se nedá potvrdit, zda mají nějakou souvislost s údajným velkomoravským městem „Moin“, jehož jméno se vyskytuje ve falzu listiny z roku 1030 („loco deserto Moin“). Toto „město“ mohlo ležet někde mezi Otrokovicemi a Zlínem. Spíše než prostor kolem koryta řeky Dřevnice v katastru Zlína se nabízí mikroregion mezi Loukami, Malenovicemi, Tečovicemi a Otrokovicemi, případně soutok řek Dřevnice a Moravy. S dotyčným „městem“ pravděpodobně souvisela osada „Otrokovice“, což mohlo být shromaždiště otroků, s nimiž se v té době čile obchodovalo.

[Historik K. Stloukal při vysvětlování místního jména „Otrokovice“ vycházel z výkladu jazykovědců, kteří odvozovali tento název ze staročeštiny (= poddaní nezletilého majitele). Vzhledem k tomu, že nomenklatura místních jmen vznikala již v době předvelkomoravské (týkala se širšího území, než byly jen české země, např. části území Polska i Slovenska), nelze vyloučit, že název „Otrokovice“ skutečně souvisel se shromaždištěm a tržištěm s otroky. Poloha na soutoku řek byla proto logická. Nedávno bylo v Roztokách u Prahy (poblíž hradiště Levý Hradec, původního sídla Přemyslovců) archeology objeveno podobné sídliště, kde se mělo údajně nacházet rovněž shromaždiště otroků.]

O původním místě předkolonizačního Zlína toho mnoho nevíme. Pravděpodobně leželo podél Kudlovského potoka a mělo okolo 40 usedlostí. Teprve v období vlády pánů ze Šternberka zřejmě došlo ke vzniku dnešního půdorysu zlínského městského centra v místech náměstí Míru: s touto lokalitou souvisí i stavba kostela, který je poprvé připomínán v zemských deskách k r. 1437. Toto „mladší“ město Zlín mělo celkem 200-215 usedlostí.

─────

Osídlení Zlínska v době předkolonizační a kolonizační

Vedle již zmíněných poznatků z oboru toponomastiky (= nauka o místních a pomístních jménech) a archeologie zůstává rozsah našich informací omezen na několik listin ze 12.-14. století. Souvislou řadu informací o obcích na tomto území přinášejí od poloviny 14. století teprve zemské desky (olomoucké cúdy). O existenci některých obcí se i tak dozvídáme až z pozdější doby, i když je zřejmé, že vznikly již několik století před svou „první písemnou zmínkou“. Tuto skutečnost jednoznačně potvrzují dosavadní nahodilé archeologické nálezy.

Navzdory těmto skutečnostem jsou uvedené listiny velmi důležité: soupisy majetku některých církevních institucí totiž dávají alespoň rámcový obrázek rozsahu tohoto staršího osídlení, jakož i postupu procesu kolonizace dosud neosídlených území. Hovoříme-li tedy o „starém sídelním území“, nejedná se ani zdaleka o sídla u vodních toků v nadmořské výšce mezi 100-200 metry nad mořem, nýbrž o polohy mezi 300-400 metry nad mořem.

To se týká hlavně kopcovitých částí zlínského regionu: Vizovicka, Luhačovicka a Valašskokloboucka (včetně okolí Slavičína). Tam všude je starší osídlení doloženo archeologickými nálezy. Jen pro zajímavost: Zlín – 230 metrů n. m., Luhačovice – 253 m n. m., Vizovice – 296 m n. m., Slavičín – 353 m n. m., Vlachovice – 339 m n. m., Uherské Hradiště – 179 m n. m., Uherský Brod – 238 m n. m.

Hlavním zdrojem informací o nejstarším osídlení Zlínska (včetně právě zahájené středověké kolonizace) jsou tři listiny: z r. 1141, z r. 1256 a z r. 1261. První z těchto listin vydal v r. 1141 olomoucký biskup Jindřich Zdík: obsahuje soupis majetku této diecéze – podle příslušnosti obcí k tzv. arcijáhenským kostelům. Jako součást přerovského kostela jsou ze zdejšího regionu uváděny tyto tři vesnice: Tlumačov, Otrokovice a Tečovice. Na území na jih od luhačovického hřebene Vizovické vrchoviny, který byl přirozeným geografickým rozhraním obou těchto regionů, jsou jmenovány k r. 1141 tyto vsi: Opatovice, Biskupice, Ořechov, Sobnov, Vasily a Mladotice. Tyto a mnohé další vesnice na Uherskohradišťsku patřily ke kostelu ve Spytihněvi (včetně zaniklých vesnic Zablacany a Uněradice).

[Zájemce o podrobnější informace odkazuji na 1. část článku 700 let Malenovic a Zlína; odkaz na něj je uveden již v první podkapitole této statě; v uvedeném článku je „proklik“ na text o listinách z r. 1141 a z r. 1261.]

O situaci bezprostředně po zpustošení Moravy nepřátelskými výpravami Mongolů a uherských Kumánů a o úmyslu kolonizovat toto vylidněné území se dozvídáme jednak z listiny olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu pro leníka Helemberta de Turri (2. 6. 1256), jednak z tzv. zakládací listiny kláštera Smilheimu ve Vizovicích (21. 8. 1261), kterou vydal brumovský kastelán Smil ze Střílek a v níž se hovoří i o dílčích výsledcích již uskutečněného „vysazení“ některých vesnic na území mezi Brumovem, Luhačovicemi a Vizovicemi. Tento druhý dokument mimo jiné potvrzuje, že mezi lety 1256-1261 byly nově vysazeny vesnice Haluzice a Smilonov (zanikl v katastru Sehradic) a vybudován hrad Engelsberg (u Horní Lhoty).

Listina z r. 1256 toho naopak o kolonizačních projektech olomouckého biskupství prozrazuje daleko méně: hovoří se v ní pouze o městečku Slavičín („oppidi Zlawizin“) a o darování 210 lánů za účelem znovuosídlení zpustošeného území. Jméno hradu Engelsberg i některá místní a pomístní jména na teritoriu, jež kolonizoval Smil ze Střílek, prozrazují přítomnost německých kolonistů (Engelsberg-Sehradice, Vilperk-Újezd u Vizovic).

Kolonizačním aktivitám biskupského leníka Helemberta de Turri lze přisoudit vznik (obnovení) minimálně pěti vesnic v povodí Říky, pravostranného přítoku řeky Vláry, jež odvodňuje oblast Slavičínska: Slavičín, Mladotice, Hrádek, Nevšová, Lipová aj. S touto vlnou kolonizace mohl souviset i vznik vesnic s místním jménem Lhota: Horní Lhota, Dolní Lhota a zaniklá Lhota u Luhačovic, jakož i zaniklá (Vysoká) Lhota u Pitína. Pro kolonizaci se jeví jako nejpříznivější období mezi léty 1256-1271. Po tomto datu již nikoliv, protože v r. 1271 se v okolí Brumova znovu bojovalo s uherskými vojsky a v r. 1314 na toto území vpadla vojska uherského magnáta Matúše Čáka Trenčianského (†1321), jenž dočasně obsadil Brumov a plenil území v okolí tohoto hradu.

Pro poznání skutečného stavu předkolonizačního osídlení na Zlínsku má zásadní význam právě druhá z obou zmiňovaných listin – z r. 1261. Tento dokument výslovně jmenuje následující vesnice jako majetek kláštera Smilheimu: městečko Vizovice, vesnice Chrastěšov, Lutonina, díl Zádveřic, díl Želechovic, Lípa, Drnovice, Haluzice, Smilonov (zanikl u Sehradic), Vysoké Pole, Újezd-Vilperk, Loučka, Slopné, Šanov. V listině jsou jmenovány také vesnice Slušovice a Vlachovice, i když k majetku kláštera nepatřily; poprvé je uváděn rovněž hrad Enbelsberg. Na Uherskohradišťsku a na území na jih od levého břehu řeky Olšavy na Uherskobrodsku jsou uváděny tyto vesnice: Nivnice, Březolupy, Komňa, Suchá Loz, Slavkov (u Dolního Němčí) a Topolov (zanikl u Slavkova). Na slovenské straně dnešních hranic je jmenována ves Drietoma.

Zmíněné listiny ze 13. století uvádějí také jména tří hlavních aktérů, které král Přemysl Otakar II. pověřil správou tohoto území a ochranou hranic proti Uhrám: Viléma z Hustopečí (†1271), Smila ze Střílek (†1273) a Boreše z Rýzmburka (†1277). Vilém z Hustopečí se v r. 1257 zúčastnil založení královského města Hradiště (= Uherského) a v r. 1271 byl držitelem pohraničního hradu Břeclav na moravsko-rakouské hranici. Smil ze Střílek byl v téže době správcem přerovského kraje (až do r. 1266 byl přerovským purkrabím). Současně prováděl kolonizaci na území brumovského, vizovického a patrně i světlovského panství: okolo r. 1256 nechal vybudovat hrad Brumov na hranicích s Uhrami a okolo r. 1260 založil mužský cisterciácký klášter Smilheim ve Vizovicích. (V době založení stál v katastru obce Vysoké Pole.)

Třetím účastníkem kolonizace území na jih od vizovického panství, na Uherskobrodsku, byl Boreš z Rýzmburka. Na jeho kolonizačním podniku se podílelo německé obyvatelstvo. Tento šlechtic nechal vysadit následující vesnice: Horní Němčí, Dolní Němčí, Suché Němčí (= Suchov), Slavkov a Boršice (u Blatničky). Také kolonizační aktivita tohoto šlechtice byla omezena krátkým obdobím bez vojenských akcí: od poloviny 50. let až do počátku 70. let 13. století.

Všichni tři jmenovaní feudálové byli svědky při vydání tzv. zakládací listiny kláštera Smilheimu v r. 1261. Je to vlastně jediný konkrétní doklad, z něhož se dá vyvozovat jejich přítomnost i kolonizační aktivity v tomto regionu. Jmenovaní šlechtici z okruhu krále Přemysla Otakara II. (1253-1278) se angažovali rovněž v jiných oblastech, např. Boreš z Rýzmburka, který byl nejvyšším komorníkem, zastupoval zájmy panovníka v záležitostech tzv. babenberského dědictví.

─────

Alžběta (Eliška) Rejčka a Zlín

První písemná zmínka o Zlíně se objevuje v písemných pramenech teprve půl století po smrti pravděpodobného zakladatele tohoto kolonizačního městečka, významného šlechtice krále Přemysla Otakara II. (1253-1278) – Viléma z Hustopečí. Jeho vnuci, Fricko a Vilém z Egerberka, jsou jmenováni v souvislosti s prodejem rodových statků na Moravě královně-vdově Alžbětě (Elišce) Rejčce v r. 1322. Zdá se, že oba tito synové Odolena z Hustopečí zdědili rodové statky v Čechách i na Moravě a někdy na počátku 14. století založili nad Lestkovcem u Klášterce nad Ohří hrad Egerberg.

Starší z obou bratrů, Vilém z Egerberka, se bezprostředně po korunovaci nového českého krále Jana Lucemburského (1310-1346) otevřeně přihlásil k národní skupině české a moravské šlechty, do jejíhož čela se postavil nejzámožnější šlechtic v zemi, Jindřich z Lipé (†1329), spolu s královnou-vdovou Alžbětou (Eiškou) Rejčkou (†1335). Vilém se v prosinci 1317 zúčastnil schůzky protilucemburského spolku české šlechty. Tím si lze vysvětlit, proč právě o statky tohoto šlechtice projevila zájem královna Alžběta Rejčka, která v té době žila s Jindřichem z Lipé, svým milencem, v Brně.

listina-z-r.-1322.jpg

Moravské statky bratrů z Egerberka bývalá královna koupila „na dvakrát“: nejprve dne 28. 2. 1322 od mladšího z obou bratrů, Fricka z Egerberku, a o tři čtvrtě roku později, dne 12. 12. 1322, také od staršího Viléma z Hustopečí. Obě listiny uvádějí toto pořadí koupených statků pánů z Egerberka: Hustopeče (u Brna), Starovice, Starovičky, Žarošice, Kvasov, Skorovice a městečko Zlín.

Koupené statky již následujícího roku (1323) tato bývalá královna věnovala nově založenému klášteru „Aula Sanctae Mariae“ (= Síň svaté Marie) ve Starém Brně. Příslušnost těchto vesnic k tomuto klášteru byla potvrzena v Rejččině závěti z roku 1330. Jelikož Zlín mezi těmito statky již uveden není, znamenalo to, že mezitím byl kvůli značné vzdálenosti opět prodán. Teprve k r. 1349 se uvádí jeho další majitel – Herbord ze Zlína. Co se dělo mezi léty 1322-1349, není známo.

─────

„Cisterciácká“ stopa v dějinách Zlínska

V době, kdy byla předkolonizační vesnice Zlín vysazena na poddanské městečko, proběhla na teritoriu jihovýchodní a východní Moravy masivní vlna znovuosídlování a zakládání nových vesnických sídel po opakovaném zpustošení dvěma nájezdníky: v r. 1241 Mongoly (nesprávně označovanými za Tatary) a v r. 1253 uherskými Kumány; jejich služeb využíval král Béla IV. (†1270) k vojenským výbojům vůči sousedům. Napjaté vztahy mezi Čechy a Uhry byly nakonec urovnány v r. 1261, a to symbolickým sňatkem mezi králem Přemyslem Otakarem II. a jeho druhou manželkou ‒ Kunhutou Uherskou. Předtím král Přemysl II. zvítězil nad Bélou IV. v bitvě u Kressenbrunu (1260).

Právě v tomto mezidobí, někdy v letech 1256-1261, proběhl na území dnešního Zlínského kraje pozoruhodný proces „revitalizace“ a celkové stabilizace území, jež leželo na hranici s Uherským královstvím, odkud byly dlouhou dobu podnikány na Moravu nepřátelské vpády. Zmíněné krátké období, kdy toto znovuosídlování začalo, bylo ukončeno někdy na počátku 70. let 13. století. Trvalo pouhých 15 let. Právě v první polovině 70. let 13. století hlavní aktéři této kolonizace umírají: nejprve Vilém z Hustopečí (†1271) a po něm i Smil ze Střílek (†1273).

Po tragickém skonu Přemysla Otakara II. (†1278) v bitvě na Moravském poli nastává úpadek, který je spojen s hladomorem, oslabováním panovnické moci a s působením nejrůznějších skupinek loupeživých rytířů. Celé toto období nestability bylo ukončeno až nástupem mladého a nadějného moravského markraběte Karla, pozdějšího krále a císaře Karla IV. (1346-1378).

Důležitou roli za vlády posledních Přemyslovců, ale i na počátku vlády Lucemburků sehrál cisterciácký řád. Jeho představitelé zasahovali nejen do církevních záležitostí, ale také do celostátní politiky. K tomu dovedně využívali svých zahraničních kontaktů na vlivné osobnosti tehdejší Evropy. Příznivý vztah k tomuto řádu měl jak král Václav II. (1283-1305), tak i jeho syn Václav III. (†1306). První ze jmenovaných založil v r. 1292 mužský cisterciácký klášter „Aula regia“ (= Síň královská) ve Zbraslavi. Zde byla pohřbena Václavova dcera Eliška Přemyslovna (1292-1330), manželka Jana Lucemburského a matka Karla IV. Tam, k hrobu své matky, vedly první kroky mladého kralevice Karla poté, kdy se v r. 1333 vrátil do Čech.

Zbraslavský opat Konrád se těšil velké úctě také u následníka trůnu Václava III., který ho krátce před výpravou do Polska navštívil. O pár týdnů nato (4. 8. 1306) byl v Olomouci zavražděn. Zmíněný opat spolu s dalšími významnými představiteli cisterciáckého řádu se podílel na vyjednávání o obsazení českého trůnu po smrti Václava III. Výsledkem bylo uzavření sňatku mezi mladičkým Janem Lucemburským (*1296), synem císaře Jindřicha VII., a Eliškou Přemyslovnou (*1292), dcerou Václava II., v německém Špýru (1. 9. 1310).

Rovněž na Zlínsku vyvíjel cisterciácký řád pozoruhodné aktivity: kromě působení duchovního měl i podíl na kolonizační činnosti. Nejstarší mužský cisterciácký klášter byl na Moravě založen v r. 1205 ve Velehradě. Jeho „filiálkou“ se pak v r. 1261 stal klášter Smilheim („Rosa Mariae“) ve Vizovicích. Původní sídlo z doby založení leželo pravděpodobně v katastru obce Vysoké Pole; k přenesení kláštera do Vizovic došlo až po r. 1325.

S osobou krále Václava III. (1389-1306) souviselo i plánované založení dalšího cisterciáckého kláštera, k němuž nakonec kvůli panovníkově smrti vůbec nedošlo. O svém záměru na založení nového kláštera informoval Václav III. v listině, která byla vydána v Praze dne 19. 5. 1306. Podle údajů této listiny hodlal panovník založit klášter, nazvaný „Thronus regis“ (= Královský trůn), v místě soutoku řeky Bečvy a Ratibořky nedaleko Vsetína.

K cisterciáckému řádu měli blízko i někteří představitelé místní šlechty z území dnešního Zlínského kraje. Potvrzuje to například účast Pavla ze Želechovic při založení kláštera ve Žďáru nad Sázavou (1252), stejně jako jména Mikuláše z Malenovic, Vlčka z Dobrotic a Vítka ze Slušovic mezi svědky donace šesti a půl lánu polností v Újezdě u Vizovic pro klášter Smilheim. K tomuto darování došlo v r. 1321, tedy ještě před přenesením sídla tohoto kláštera do katastru Vizovic.

Rovněž olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu (1245-1281) prováděl rozsáhlou kolonizaci území Moravy (jihovýchod a sever) – včetně Ostravy a Karvinska. Na tuto osobu upomíná jak název obce „Šumbark“, která je součástí města Havířova, tak i zřícenina hradu „Šaumburk“ u Podhradní Lhoty na Kroměřížsku.

Ve službách biskupa Bruna působil i leník Helembert de Turri. Ten po roce 1256 prováděl kolonizaci na Slavičínsku a Luhačovicku. Někdy v období let 1256-1261 byl v rámci tohoto kolonizačního projektu vybudován hrad „Engelsberg“ v katastru obce Horní Lhota u Luhačovic. Jméno tohoto hradu je poprvé uvedeno v tzv. zakládací listině kláštera Smilheimu z r. 1261.

─────

Vzestup Zlína za vlády pánů ze Šternberka

Příslušníci rodu pánů ze Šternberka vytvořili v polovině 14. století jednu z největších šlechtických držav na území jihovýchodní Moravy: vlastnili zde zlínské, lukovské a světlovské panství. Zástavními držiteli královského hradu Lukova se stali již v r. 1332. Zlínské panství koupili v r. 1358 bratři Albert a Zdeněk ze Šternberka. Matouš ze Šternberka (†1371) byl držitelem Šternberka, Oder a Količína: v letech 1368-1370 zastával úřad nejvyššího komorníka brněnské cúdy. Po Matoušově smrti (1371) drželi jeho dědicové, Jan a Zdeněk ze Šternberka, rodové statky společně, ale již v letech 1371-1373 se o tento majetek rozdělili: Jan ze Šternberka založil holešovskou a Zdeněk ze Šternberka lukovskou větev tohoto šlechtického rodu.

Díky Zdeňkovi ze Šternberka došlo v té době k největšímu rozkvětu městečka Zlína. Listinou ze dne 1. 11. 1397 totiž Zdeněk udělil Zlínu svobodu městskou všech obchodů a požitků podle vzoru města Brna a Olomouce. Na období vlády Šternberků upomíná i zlatá osmicípá hvězda v městském znaku, která je umístěna nad otevřenou bránou. Označení „město“ se pro Zlín vžilo až okolo roku 1550. V r. 1437, kdy zlínské panství jeho držitelé, Jiřík a Lacek ze Šternberka, prodali novému majiteli, Petru Romanovi z Vítovic, ve Zlíně již stál i kostel.

─────

Další události z dějin Zlína

● 1437-1472 – držitelem Zlína byl Petr Roman z Vítovic; po jeho smrti získal Zlín jako odúmrť i s celým panstvím uherský král Matyáš Korvín.

● 1478 - král Matyáš Korvín prodal Zlín Vilému Tetourovi z Tetova, jenž předtím sloužil v jeho vojsku.

● 1571 ‒ potomci Viléma Tetoura z Tetova prodali Zlín Janu Kropáčovi z Nevědomí.

● 1589 – novým majitelem Zlína se stal Jan Cedlar z Hofu.

● 1605 – Zlín byl dvakrát vypleněn oddíly uherského nájezdníka Štěpána Bočkaje.

● 1623 – Zlín byl vypleněn Tatary, kteří byli součástí vojska sedmihradského knížete Gabriela Bethlena.

● 1624 – Zlín obsadili Poláci a o tři roky později (1627) Španělé. Po skončení Třicetileté války zůstalo ve Zlíně z 200 usedlostí pouze 115 obydlených.

● 1646 – majitelem Zlína byl Karel Podstatský z Prusinovic.

● 1653 – Zlín se dostal do vlastnictví uherského šlechtice Gabriela Šerényiho.

● 1712 – novým majitelem Zlína se stal baron Jan Leopold Rottal.

● 1763 – majitelkou Zlína byla Marie Terezie Khevenhüllerová.

● 1804 – Zlín se dostal do rukou barona Klaudia Brettona.

● před 1848 – Zlín byl městem soukeníků, tkalců, ševců a hrnčířů.

● 1850 – podnikatel Robert Florimont založil ve Zlíně továrnu na výrobu bot, která měla 200 zaměstnanců.

Vývoj počtu obyvatel ve městě Zlíně: 1834 – 2630 osob; 1869 – 2823 osob; 1900 – 2975 osob; 1910 – 3557 osob; 1921 – 4678 osob.

─────

mesto-zlin-v-r.-1846.jpg

Zlín a valašské povstání (1642-1644)

O tom, že Zlín, Lukov či Vizovice patřily v době Třicetileté války (1618-1648) k teritoriu Valašska, nejlépe svědčí zapojení obyvatel všech tří panství do konfliktu mezi katolíky a nekatolíky. Tento kraj byl vždy spíše nekatolický.

Předznamenáním následujících dramatických událostí se stal případ polského jezuity Jana Sarkandera (†1620), jenž působil v Holešově. Tento katolický kněz v nábožensky smíšeném regionu, kde byli také nekatolíci a příslušníci Jednoty bratrské, byl v období tzv. české války (1618-1620) obviněn z nepřátelského působení proti zdejším nekatolíkům, uvězněn a po krutém mučení v Olomouci ponechán na pospas osudu: brzy nato na následky týrání zemřel. Ještě za svého života se stal všeobecně uznávaným mučedníkem pro náboženskou víru. Povědomí o jeho tragickém osudu se dočkalo větší publicity teprve o mnoho desetiletí později. Za svatého prohlásil Jana Sarkandera, svého krajana, teprve papež Jan Pavel II. v roce 1995.

Třicetiletá válka zasáhla velmi negativně i do života obyvatel dnešního Zlínského kraje. Zlínské i lukovské panství se staly v 16. století součástí majetku držitelů panství Vsetín. Ke spojení těchto držav došlo za vlády Nekešů z Landeka. V r. 1609 se spolumajitelem tohoto rozsáhlého území stal manžel Lukrécie Nekšovny z Landeka – pozdější slavný vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583-1634). Tento šlechtic byl typickým náboženským konvertitou své doby: původně byl příslušníkem Jednoty bratrské, později se z něho stal zanícený „katolík“ ve službách dynastie Habsburků, díky nimž se „vypracoval“ na největšího válečného zbohatlíka pobělohorských Čech. Jeho „pružná“ páteř byla potvrzením pravdivosti hesla: „Účel světí prostředky.“

Jak známo, k rozhodujícímu střetnutí mezi valašskými nekatolickými povstalci a císařskými oddíly plk. Welische došlo dne 26. 1. 1644 před Vsetínem. Vzápětí sem dorazily jednotky gen. Buchheima a císařského komisaře J. Rottala, majitele panství Napajedla. V průběhu vojenských operací na Valašsku byla vypálena řada zdejších vesnic (tak trochu to připomíná to, co zažívalo místní obyvatelstvo těsně před koncem Druhé světové války – na jaře 1945): Prlov, Pozděchov, Seninka, Ústí u Vsetína, Janová, Liptál, část Lhoty u Vsetína, Pržno a Jablůnka.

Po porážce povstalců následovalo exemplární potrestání provinilců: ze vsetínského a lukovského panství bylo popraveno celkem 50 osob. Ve Zlíně byly 3 osoby popraveny a další 2 čtvrceny. V Kudlově a Březnici měli po jednom popraveném, kdežto Mladcová a Prštné se trestu úplně vyhnuly. Na vizovickém panství došlo v důsledku válečných událostí k masivnímu úbytku 1/4 obyvatelstva; Lužkovice a Želechovice ztratily dokonce 1/3 poddaných. Zdá se, že daleko větším problémem v celém tomto regionu byly útěky poddaných z jednotlivých panství: ze zlínského panství zběhlo 21 osob, z lukovského 90 poddaných.

Specifickým problémem doby Třicetileté války na Valašsku bylo působení „loupežníků“ (= zbojníků). Jejich vůdcem byl jakýsi Ondrášek (Ondrušek), syn fojta Leskovského ze Vsetína. Ten se dal na „zbojnictví“ v roce 1632: řádění jeho skupiny trvalo šest let. Během výslechu na mučidlech dne 18. 9. 1638 vyznal, že k jeho tovaryšům patřili tito poddaní z lukovského a vsetínského panství: Navrátílek z Ratiboře, Pavel Píšťalka z Trnavy na lukovském panství, Jíra Harvanček z Hovězího, Pavel ze Zděchova, Jíra Stětínek, Mikuláš Kočišů z Vlčkové, Mikuláš Zárubník z Kašavy, Martin Pastýrek z Kunovic u Kelče, Martin Šturník ze zlínského panství, Struhařík (jinak Molata) z Jaroslavic, Harvančík, Marašta, Kozáček a Urbaníček z Jablůnky, Vacula ze Lhoty atd. V roce 1640 byl v Olomouci popraven a do kola vpleten již zmíněný Pavel Píšťalka z Trnavy na lukovském panství.

V souvislosti s působením zmíněných loupežníků, kteří využívali celkové nejistoty kvůli probíhající válce, zřídil císař Ferdinand III. Habsburský v r. 1638 stočlennou jednotku tzv. portášů. Jejich úkolem bylo strážit moravsko-uherskou hranici. Měli ji chránit před nepřátelskými vpády a rovněž potírat lupiče a pašeráky. Jen pro zajímavost: socha „Portáše“ stojí v obci Jasenná. Jejím autorem byl akademický malíř Jan Kobzáň z Liptálu u Vsetína, jenž mimo jiné ilustroval známé „Starozlínské pověsti“ od K. Pekárka.

Moravsko-uherská hranice čelila během 17. a 18. století několika nepřátelským vpádům ze sousedních Uher. Po bočkajovcích (1605) to byli zejména Tataři v r. 1663, kteří vyplenili velkou část vesnic v okolí Vlárského a Starohrozenkovského průsmyku. Např. v obci Slopné na Luhačovicku vypálili 4 domy a zabili 4 poddané; v Bratřejově na Vizovicku zabili Tataři celkem 50 vesničanů, vypálili 7 domů a odehnali 37 koní. Podobná byla situace i v jiných vesnicích. Tyto ničivé vpády vedly k dalšímu vylidňování celého pohraničního regionu. Pozemky, patřící k zaniklým vesnicím, jakož i k opuštěným usedlostem, museli napříště obdělávat ti poddaní, kteří na těchto panstvích zůstali. Čekala je neradostná budoucnost.

─────

Z historie obuvnické rodiny Baťů ve Zlíně

Jméno „Baťa“ je ve Zlíně poprvé doloženo k roku 1644. Prvním známým ševcem tohoto jména byl Lukáš Baťa (1667-1670). Ševcovské řemeslo se od těch dob dědilo z otce na syna. V otcově dílně se vyučili také bratři Antonín (1874-1908) a Tomáš (1876-1932) Baťové. Pro myšlenku založení obuvnické firmy přesvědčili i sestru Annu Baťovou. Spolu s ní vložili do podnikání 800 zlatých – jako dědictví po matce. Povolení k provozování Baťovy obuvnické živnosti vydalo dne 21. 9. 1894 Okresní hejtmanství v Uherském Hradišti, kam Zlín tehdy administrativně příslušel.

Již rok nato (1895) zaměstnávala továrna sourozenců Baťových 10 dělníků a dalších 40 osob, které pro tuto firmu vykonávaly práci doma. O pět let později, v r. 1900, měla firma T. a A. Baťové již 120 zaměstnanců. Zásadním podnětem pro další činnost se stal v r. 1904 několikaměsíční pobyt T. Bati v USA. Velkou inspiraci pro další Baťovo podnikání představoval jeho americký vzor, Henry Ford (1863-1947), průmyslník a průkopník automobilismu, jenž v r. 1903 založil v Detroitu továrnu „Ford Motor Company“. Podle Fordova vzoru byla v r. 1927 zavedena také u Baťů ve Zlíně pásová výroba.

Baťové nebyli jedinými majiteli obuvnických továren ve Zlíně. Dalšími podnikateli v tomto oboru byli: F. Štěpánek, A. Červinka, L. Zapletal, J. Prášil, M. Lehr, J. Wassermann a bratři Kuchařovi. K Baťovým „konkurentům“ ve zlínském regionu patřil rovněž obuvnický podnikatel Jan Pivečka (1919-2004) ze Slavičína.

Během První světové války (1914-1918) vzrostl počet zaměstnanců Baťova podniku na 4000 osob. V důsledku poválečné hospodářské krize se opět snížil na pouhých 3500 osob, ale po odeznění krize začal opět strmě růst, stejně jako počet vyrobených párů obuvi. V r. 1925 vyrobilo 5200 zaměstnanců celkem 6 300 000 párů bot. V r. 1930 bylo ve zdejší továrně zaměstnáno již 17 400 pracovníků, kteří vyrobili dohromady 21 800 000 párů obuvi. (Spolu se sítí prodejen po celé republice zaměstnávala tehdy firma Baťa celkem 21 259 osob.) O rok později, v „krizovém“ roce 1931, kdy byly všude propouštěni zaměstnanci a snižovány jejich mzdy, bylo ve firmě Baťa zaměstnáno 29 500 osob, které vyrobily celkem 35 124 000 párů obuvi. V posledním předválečném roce (1938) měla tato firma v ČSR 41 814 zaměstnanců a v zahraničních pobočkách dalších 23 250 osob.

Díky prosperující firmě Baťa vzrůstal i počet obyvatel města Zlína: v r. 1921 zde žilo 4678 obyvatel; na konci prvorepublikového období, v r. 1938, čítal Velký Zlín dohromady 43 420 obyvatel. Kromě firmy Baťa zde působilo dalších 185 firem s nejméně 5 zaměstnanci. V důsledku tohoto příznivého vývoje se v r. 1935 stal Zlín sídlem nově vytvořeného politického okresu.

K tomu všemu se sluší doplnit ještě jednu důležitou informaci. Jména T. Bati, jakož i J. A. Bati jsou dostatečně známá. Tak trochu ve „stínu“ těchto velikánů dodnes zůstávají Baťovi „ředitelé“, kteří se starali o chod podniku i zahraničních poboček v době, kdy J. A. Baťa pobýval v USA a následně v Brazílii. K nim patřili: Dominik Čipera, Hugo Vavrečka, Josef Hlavnička, František Malota, Marie Baťová a Hynek Baťa. Němečtí okupanti si po obsazení zbytku území Čech a Moravy v r. 1939 dosadili do funkce ředitele firmy a člena správní rady Dr. A. Miesbacha.

─────

Co v rozhovoru o dějinách Zlína nezaznělo…?

Zatímco historie obuvnické firmy Baťa je všeobecně známa, o dějinách Zlína (Gottwaldova), zejména po roce 1945, se příliš nemluví ani nepíše. Soustavně na to zapomínají i pracovníci regionální redakce České televize (ČT). Ostatně – zapomněl to připomenout i ve své nedávné reportáži o 700. výročí města Zlína redaktor J. Kvasnička.

Těm televizním divákům, kteří již nezažili období před rokem 1989, by bylo vhodné připomenout, že s Baťovou firmou byla spjata kariéra někdejších komunistických funkcionářů (M. Jakeš, J. Lenárt) a s komunistickým Gottwaldovem zase osoba krajského tajemníka KSČ A. Indry, kterého sovětští okupanti v srpnu 1968 hodlali postavit do čela tzv. dělnicko-rolnické vlády. K odkazu T. Bati se až do své smrti hlásil i známý předseda JZD Slušovice – F. Čuba (1936-2019).

O tom, jak složitá a rozporuplná byla poválečná etapa vývoje Zlína a Zlínského (Gottwaldovského) kraje, nejlépe svědčí příslušné kapitoly knihy „Zlín v proměnách času“ (Zlín 2001), kde je popsána historie let 1945-1990 (viz odkaz za tímto článkem). Bohužel – s tímto úsekem našich novodobých dějin jsme se ani 32 let po zatím posledním politickém převratu z konce roku 1989 nevyrovnali. Naše neochota či neschopnost něco s tím udělat bude zřejmě důvodem toho, proč o tom raději mlčíme, místo toho, abychom si přiznali celou pravdu, jak na tom jsme.

Je nejvyšší čas se nad sebou zamyslet a důkladně analyzovat chyby, jichž jsme se na cestě za svobodou a demokracií po r. 1989 dopustili. Kdybychom si počínali lépe, nevězeli bychom v tom postkomunistickém marasmu až po krk – 32 let po údajné „protikomunistické“ revoluci, kterou „uctívači“ V. Havla označují za „sametovou revoluci“. Dobře nám tak! Jsme břídilové a političtí komedianti, kteří nemají odvahu podívat se pravdě do očí. Dokud tak neučiníme, dobře u nás nebude!

28. 2. ‒ 20. 3. 2022

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Dovětek k rozhovoru natočenému dne 15. 2. 2022

„Baťa obouvá svět“

Kdo by neznal toto heslo? Jeho propagátory byli oba slavní Baťové: Tomáš Baťa st. (1876-1932) i jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa (1898-1965). Díky nim se v celém světě proslavilo i sídlo jejich „obuvnického impéria“ – město Zlín. Komunisté před Druhou světovou válkou, ale i po ní nenašli pro T. Baťu nikdy vlídného slova: vždycky pro ně byl symbolem nelítostného kapitalistického vykořisťování, „vydřidušství“, pro které jejich ideologové a pseudohistorici vymysleli zvláštní pojem: batismus.

Ještě hůř než spoluzakladatel zlínské obuvnické firmy dopadl J. A. Baťa. Jemu pováleční „demokraté“ v čele s prezidentem E. Benešem nejprve upřeli zásluhu na pokračování v díle T. Bati a dokonce ho obvinili ze spolupráce s nacistickými okupanty. Přitom svévolně a zlomyslně zamlčeli to, že J. A. Baťa pomáhal Židům ze své firmy, aby mohli včas emigrovat na Západ a tím uniknout hrůzám holocaustu. Bohužel – na poplivání práce a odkazu svého příbuzného se aktivně (ve spolupráci s československými orgány) podílel i syn T. Bati st. – kanadský podnikatel T. J. Baťa (1914-2008). V důsledku toho byl J. A. Baťa v r. 1947 odsouzen v nepřítomnosti k 15 letům vězení a ke konfiskaci majetku.

Je smutnou skutečností dneška, že na pokračující nespravedlnosti vůči potomkům J. A. Bati se podílejí i představitelé našeho polistopadového, postkomunistického režimu, který se hlásí k odkazu TGM. Třebaže je pravda o rodině Baťově dostatečně známa, stále se k ní nedokážeme postavit čelem. Po změně režimu (1989) si obyvatelé Zlína nejen nechali „rozkrást“ to, co zbylo po Baťovi i jeho komunistických pokračovatelích (n. p. Svit Gottwaldov), ale nedokázali obhájit ani rodinu T. Bati. Je to smutný obrázek naší přítomnosti, za kterou se jednou budou naši potomci stydět.

Neprávem se dnes nemluví ani o tzv. Baťových ředitelích, kteří zajišťovali provoz této světové firmy v době Druhé světové války, kdy J. A. Baťa pobýval v Brazílii. K nim patřili zejména dva významní muži: Dominik Čipera (1893-1963) a Hugo Vavrečka (1880-1952), dědeček pozdějšího prezidenta republiky V. Havla (1936-2011). Oba byli po skončení války vystaveni nespravedlivé perzekuci; jejich památka byla očištěna až posmrtně. Právě jejich osud je potvrzením toho, že dějiny a spravedlnost se často míjejí.

16. 2. 2022

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. Slavíme 700 let Zlína (logo).

2. Rytíř Miloš (kresba J. Kobzáně ze Starozlínských pověstí).

3. Kopie listiny z roku 1322, v níž je poprvé jmenováno městečko Zlín.

4. Město Zlín na obraze v roce 1846.

5. Sourozenci Baťovi; zleva: Anna, Tomáš a Antonín.

6. Baťovi „ředitelé“: Dominik Čipera a Hugo Vavrečka.

─────

Odkaz na rozhovor o Zlíně a články o dějinách tohoto města:

https://www.youtube.com/watch?v=c05J1_pe9QU