Svatý Jan Sarkander
Zatím posledním českým světcem, kterého během své třetí návštěvy našeho státu v r. 1995 kanonizoval papež Jan Pavel II., je sv. Jan SARKANDER (1576-1620). Příběh, na jehož konci byla mučednická smrt tohoto faráře z Holešova na Moravě, se odehrál v době končící náboženské tolerance a rozhořívajícího se zápasu mezi českými katolíky a evangelíky na prahu Třicetileté války (1618-1648).
Jan Sarkander se narodil dne 20. 12. 1576 ve slezském městečku Skočově (Skoczów), v národnostně smíšeném území. Sarkanderova rodina byla přitom česká. Otec se jmenoval Řehoř Matěj a matka Helena, rozená Gurecká, byla jeho druhou ženou. Z prvního manželství měla syna, z druhého se narodili tři synové a jedna dcera.
Když bylo Janovi 12 let, jeho otec zemřel a matka se s celou rodinou v r. 1589 přestěhovala do Příbora k synovi z prvního manželství – Matouši Vlčovskému. V Příboře Jan navštěvoval českou farní školu. Na vyšší latinská studia se vydal v r. 1593 do Olomouce k jezuitům – za svým starším bratrem Mikulášem. Poté, kdy byly v r. 1599 v Olomouci uzavřeny školy kvůli moru, J. Sarkander studium dokončil v r. 1603 u jezuitů v Praze. Získal titul magistra filozofie. V září 1604 se zapsal na teologii ve Štýrském Hradci, ale po dvou letech studia přerušil, protože se rozhodl pro rodinný život.
V r. 1606 J. Sarkander zakoupil v Brně na Zelném trhu dům se šenkovním právem, k němuž náležely též tři vinohrady a vinný lis v Kloboukách u Brna. Tento krok byl patrně přípravou na založení rodiny. Dne 3. 9. 1606 si totiž katolík J. Sarkander vzal na manželku Annu, dceru Jana Plachetky, luterána a učitele na evangelické škole ve Velkém Meziříčí. Protože jeho žena do roka zemřela, Sarkander v listopadu 1607 skončil se šenkováním, prodal dům v Brně a vrátil se ke studiu teologie.
Ještě v r. 1607 přijal nižší svěcení. Na jaře 1609 ho pak vysvětil na kněze samotný olomoucký biskup František z Dietrichštejna. U svého bratra Mikuláše, který byl tehdy farářem v Opavě, působil zprvu jako kaplan. Od r. 1609 byl farářem v šesti moravských obcích: v Jaktaři, v Uničově, v Charvátech, ve Zdounkách, v Boskovicích a v Holešově.
Do politiky se J. Sarkander poprvé „zapletl“ ještě v Opavě v r. 1609, kdy se jeho bratr Mikuláš postavil na stranu opozice vůči Rudolfu II. Sarkanderovi se podařilo bratra osvobodit z vězení a umožnit mu útěk do Německa. Trest za účast na prozrazeném spiknutí neminul ani jeho: téměř rok strávil v církevním vězení. Kvůli přílišnému zájmu o světské záležitosti si vysloužil důrazné pokárání od olomouckého biskupa.
Sarkander byl Horlivým katolíkem. Již z Boskovic a Zdounek ho provázela pověst zarytého rekatolizátora: prý dokonce zakazoval český zpěv v kostele. Když v r. 1616 přišel do Holešova, kde se po desetiletích stal prvním katolickým farářem, našel zde důležitou oporu v nové vrchnosti – moravské, zemském hejtmanovi a majiteli holešovského panství Ladislavu Popelovi z Lobkovic.
Náboženská horlivost záhy dostala holešovského faráře do sporů s okolní nekatolickou šlechtou, zejména s Václavem Bítovským z Bítova a na Bystřici pod Hostýnem, o desátky a kostelní platy. Později byly statky pana Bítovského vypleněny polskými kozáky a on sám byl po krutém mučení popraven.
Holešov se stal Sarkanderovi osudným. Poté, kdy se Morava v květnu 1619 přidala k českému stavovskému povstání, byl Ladislav Popel z Lobkovic sesazen z úřadu zemského hejtmana a internován v Holešově; jezuité byli vypovězeni ze země. Sarkander zprvu zůstal s hrstkou farníků v Holešově sám. Teprve v červnu 1619 se rozhodl odejít do Polska, na pouť do Čenstochové. Tam pobyl měsíc a pak odešel do Rybníka u Ratiboře, kde měl Lobkovic své statky. Tady ho také zastihl dopis od Ladislava z Lobkovic, v němž ho žádal, aby se vrátil do Holešova. Protože mezitím holešovští nekatolíci obsadili místní faru, musel se Sarkander od listopadu 1619 spokojit s místem zámeckého kaplana.
Rok 1619 dostal někdejšího holešovského faráře znovu do víru politických intrik. Sarkander se dvakrát tajně sešel s uprchlým bratrem Mikulášem a byl patrně informován o úmyslu arcivévody Leopolda Pasovského vpadnout na povstalecká území, Někdy v létě 1619, když pobýval v Polsku, zřejmě se zúčastnil v zastoupení Ladislava z Lobkovic jednání o vojenském vpádu Poláků na Moravu – na pomoc císaři Ferdinandu II.
K němu došlo v únoru 1620, kdy na Moravu vtrhlo asi 4000 polských kozáků, zvaných po polském veliteli Alexandru Lisowském ‒ „lisovčíci“. Útočníci dobývali hrady i města a vyplenili velkou část Moravy, zejména ta panství, která patřila nekatolickým vrchnostem. Jako zázrakem zůstala ušetřena dvě města – Holešov a Bzenec. Prý proto, že vstříc nájezdníkům vyšla početná procesí, vedená duchovními s kříži a monstrancemi. Třebaže včele holešovského procesí šel dne 6. 2. 1620 zámecký kaplan S. Tuček, spojila pozdější tradice tuto událost mylně právě s osobou J. Sarkandera.
Ušetření Holešova před zkázou bylo natolik nápadné, že se Sarkander ocitl mezi prvními obviněnými z vpádu „lisovčíků“. Byl předvolán k soudu do Brna, avšak podařilo se mu uprchnout do Tovačova. Nakonec byl chycen u Troubek, zatčen a odvezen k výslechu do Olomouce. Tady byl ve dnech 13.-18. 2. 1620 vyslýchán celkem čtyřikrát. Při druhém až čtvrtém výslechu bylo použito útrpného práva. Podrobný zápis z průběhu vyšetřování pořídil olomoucký rychtář Jan Scintilla, katolík, který byl výslechům přítomen a jenž celý proces vedl.
K počátečním podezřením z politických a vojenských úkladů vůči bezpečnosti země se postupně přidávala nenávist náboženská ze strany nekatolíků. Sarkanderovi bylo kladeno za vinu, že vedl desátkové spory proti nekatolickému obyvatelstvu, že své farníky z evangelických vesnic nutil přijímat pod jednou, že odňal příslušníkům Jednoty bratrské kostel sv. Anny a usadil tam jezuity.
Při posledním, čtvrtém, výslechu dne 18. 2. 1620 kati napnuli Sarkandera na žebřík a přikládali mu na prsa a boky hořící peří namočené do oleje a síry. Farář se přesto k ničemu nepřiznal, což vyšetřovatelé přičítali jeho kouzlům. Proto musel kat Sarkanderovo tělo oholit, ustřihnout něco z vlasů a vousů, ostříhat nehty na rukou a nohou, spálit vše na prášek a dát Sarkanderovi pít s vodou, aby kouzla pominula.
Bestiální mučení trvalo tři hodiny, ale nepřineslo očekávaný výsledek. Když pak na smrt zmučeného faráře sundali ze žebříku, měl prý tak spálenou kůži, že bylo obnaženými žebry vidět pulzující vnitřnosti. Protože se Sarkander ani při třetím mučení nepřiznal, neměl nad ním zákon nadále moci. Rozsudek nad ním proto nikdy nebyl vynesen. S vymknutými údy byl kněz ponechán osudu v domnění, že brzy zemře. Sarkanderovo tělo bylo odneseno do vězení, kde se ho ujali olomoučtí katolíci.
Poslední měsíc života holešovského faráře byl vyplněn už jen dlouhým a bolestným umíráním. Během této doby se začala pozvolna rodit katolická mučednická legenda o J. Sarkanderovi. Návštěvníci si odnášeli z vězení na památku „relikvie“ v podobě obvazů nasáklých krví a hnisem příštího světce. Podnikavý žalářník prý dokonce od přítomných vybíral vstupné.
Těžce zraněnému Sarkanderovi už nebylo pomoci. Jeho pozemská pouť skončila v úterý 17. 3. 1620 před půlnocí. Do poslední chvíle se prý modlil breviář, který mu obraceli buď návštěvníci, nebo on sám svým jazykem. Tělo nebožtíka bylo pohřbeno dne 24. 3. 1620 v olomouckém chrámu Panny Marie, odkud bylo v r. 1785 převezeno do kostela sv. Michala.
Jan Sarkander, označený životopiscem J. J. Středovským jako „rubín Moravy“, se stal mučedníkem zpovědního tajemství. Vyšetřovatelé z něho chtěli mimo jiné dostat informace o jeho pánovi, Ladislavu z Lobkovic, aby rovněž jeho mohli usvědčit z vlastizrady. Sarkander neudal ani svého pána, ani se sám nepřiznal k tomu, co mu bylo kladeno za vinu. Smrt, způsobená nelidským mučením muže, který mohl být a pravděpodobně i byl zapleten do vlastizrádných intrik, nakonec dala vznik jeho náboženskému kultu.
Uctívání J. Sarkandera začalo bezprostředně po 17. 3. 1620. Oficiální instituce římskokatolické církve přesto dlouho odmítaly uznat Sarkanderovo utrpení za mučednictví v teologickém smyslu a poukazovaly na nenáboženský charakter farářovy kauzy. První pokus o Sarkanderovu kanonizaci byl proveden v r. 1715. Tehdy se věřilo v jeho úspěch natolik, že sochař F. M. Brokof zhotovil sochu J. Sarkandera a nechal ji vztyčit na Hradčanech. (Po neúspěchu kanonizačního pokusu byla prohlášena za sochu sv. Filipa Neriho.) Další neúspěšné pokusy následovaly v letech 1722, 1737 a 1751. V r. 1753 označil papež Benedikt XIV. mučednictví J. Sarkandera za neprokázané.
Trvalo dalších sto let, než byl zahájen proces Sarkanderovy beatifikace. Ten odstartoval v r. 1859 papež Pius IX., který vyslovil přesvědčení o Sarkanderově mučednictví a dne 6. 5. 1860 vyhlásil J. Sarkandera blahoslaveným. Jako podklad pro beatifikaci byly uznány tři zázraky, jež byly doloženy, a svědectví olomouckého rychtáře J. Scintilly o Sarkanderově procesu. Pokladem pro kanonizaci se pak stalo vyléčení polského faráře K. Pichy ze Skočova, Sarkanderova rodiště, ze zánětu slinivky břišní a pobřišnice, k němuž došlo v r. 1979. Na základě této události papež Jan Pavel II. v r. 1995 J. Sarkandera svatořečil.
Kanonizace tohoto světce nebyla v minulosti a není ani dnes přijímána zcela jednoznačně. Někteří historikové spatřují v Sarkanderovi spíše než světce mučedníka či velkou postavu moravských dějin, neústupného člena katolické církve, který se dostal v době stavovského povstání (1618-20) do soukolí dějin a doplatil na to svým životem.
S odmítavým stanoviskem proti Sarkanderovu svatořečení vystoupili v r. 1995 představitelé tzv. Husovy ligy a historik J. Haubelt. Ti tehdy spustili mediální pokřik o tom, že Sarkander nebyl žádný světec, ale obyčejný darebák. A aby celý kanonizační proces znevěrohodnili ještě více, přispěchali s informací o tom, že nový světec má „protekci“, poněvadž je s ním papež Jan Pavel II. z matčiny strany spojen příbuzenskými vazbami.
Ať tak či onak, pravda o J. Sarkanderovi je pro mnoho lidí, zvláště odchovanců ateistické komunistické výchovy, nepříjemná. Spíše než římskokatolické světce by raději uctívali své „svaté“ – s rukama od krve obětí jimi rozpoutaného třídního boje, který vnutili naší společnosti po únoru 1948.
7. 12. 2006
PhDr. Rostislav Janošík
(Převzato z tištěných SN č. 4/2006, str. 7-8.)
