Svobodné noviny na internetu

Motto: „Komunisti navrhli zákon proti prznění češtiny. Tak vidíte, a to jsme si mysleli, že Andreje zavřou za Čapák nebo za dluhopisy.“ (Názor čtenáře z internetu)

Fašizace ČR úspěšně pokračuje…

Pokud si někdo myslí, že přeháním, musím se ohradit: ani náhodou. Je to mnohem horší, než to na první pohled vypadá. Slovní přestřelka, která se odehrála dne 1. 2. 2019 v Poslanecké sněmovně mezi poslanci SPD a ČSSD (J. Birke ‒ L. Volný), jasně ukázala, jak špatně na tom jsme. Pouze si nechceme tento kritický stav společnosti přiznat. Půjde-li to takhle dál, budeme zde mít brzy nikoli parlamentní republiku, ale fašistickou diktaturu. Lidem by se už konečně měly otevřít oči a měli by začít jednat: v zájmu svobody, demokracie a zachování právního státu. A jaké řešení se nabízí?

Předně: Hnědá a rudá „prasata“ je nutno jednou provždy a razantně zastavit. Jak? Vyvoláním předčasných parlamentních voleb. Situace beztak k tomuto kroku již dávno nazrála, ba i přezrála. Tyto volby si lze vynutit tím, že budou občané tak dlouho demonstrovat na zaplněném Václaváku, až to ti dnešní političtí „handlíři“ sami zabalí a odhlasují si rozpuštění Poslanecké sněmovny. Prezident pak bude muset konat – podle ústavy.

Ještě předtím však bude třeba uskutečnit „preventivní“ kroky: „vyexpedovat“ některé politiky, kteří by tady rádi nastolili novou totalitu, pryč z této země: Babiše na Slovensko, Okamuru do Japonska a Zemana s Filipem do Ruska, Číny nebo KLDR. Nově zvolený parlament by se pak měl postarat o to, aby byly nedemokratické strany a politická hnutí (KSČM, SPD, ANO 2011) zakázány a rozpuštěny. Až se tak stane, bude nám všem konečně líp. I bez „spasitele“ A. Babiše.

●●●

Zase jeden „trouba“, který naletěl Zemanovi…

Byl jednou jeden historik a ten měl sen: napsat veledílo o soudruhu G. Husákovi. Dlouho a usilovně bádal v sovětských archivech, až sepsal knihu, prý úctyhodnou monografii, o tomto slovenském vlastizrádci a kolaborantovi s okupační mocností ‒  SSSR. A byla by to velká náhoda, kdyby se tato kniha nedostala do rukou velkého přítele soudruha rozvědčíka Putina ‒ prezidenta České republiky M. Zemana.

Dotyčný historik, jakýsi Michal Macháček, byl nejen poctěn tím, že soudruh Zeman jeho veledílo přečetl takřka jedním dechem, ale krátce nato ho ocenil rovněž vysokým státním vyznamenáním. Prý jako protiváhu k tomu „historikovi“, který proti Zemanovi protestoval, když se zúčastnil otevření Národního muzea po rekonstrukci – v předvečer 100. výročí vzniku ČSR.

Dnes je historik M. Macháček údajně „odstaven“ na vedlejší kolej, ač teprve dvaatřicetiletý. To je toho! Znal jsem mnoho takových, kteří byli po srpnu 1968 odstaveni na dlouhých dvacet let ‒ ve věku daleko mladším. Mezitím zestárli a zbělely jim vlasy.

Za tento „pád“ oblíbence M. Zemana prý může J. Drahoš, který údajně dál tahá za nitky. On prý způsobil, že M. Macháček nedostal od Akademie věd, které dříve Drahoš šéfoval, podporu na svůj vědecký výzkum. Chtěl se zabývat obdobím 70. a 80. let 20. století, kdy byl M. Zeman údajně politicky pronásledován, ale bez peněz to nejde.

Namísto toho je teď onen historik (nebo spíše hysterik?) nucen bádat na téma dějin ZOO. No co! Taky užitečná práce. Někdo to zpracovat musí. Ať se hoch předvede, když je to takový „výkvět“ naší historické vědy! Nebo že by to byla spíše jen další nafouknutá bublina, která mezitím splaskla – bez zájmu televizních kamer a reflektorů? Tak to nejspíš bude.

Nač kolem toho dělat zbytečný rozruch? Vždyť na světě se děje spousta zajímavějších věcí, než je to, že nějakému protekčnímu chlapečkovi někdo na pískovišti rozšlapal jeho bábovičku. Děti, nebuďte zlé na svého kamaráda a příště to už nedělejte! On pak sedí v koutě a usedavě pláče. Chudáček jeden ublížený!

Skoro jako Babiš! Tomu prý taky všichni jenom ubližují a nepřejí mu tu jeho politickou „slávu“. K tomu jen poznamenám: světská sláva, polní tráva…

●●●

Jana Volfová: „Já jsem ta buchta, co peče buchty!“

Tak zní prohlášení bývalé členky Zemanovy ČSSD z doby, než byla z této strany vypuzena kvůli údajné trestné činnosti. Ta jí nakonec nebyla prokázána. Její dnešní vyjádření je vtipné a nemá chybu. Na tiskové konferenci představila J. Volfová dva nové členy své strany: D. Ratha a S. Humla. S nimi a s dalšími spolupracovníky chce uspět v blížících se volbách do Evropského parlamentu.

J. Volfová, původní profesí učitelka, bývala členkou a funkcionářkou ČSSD v době prvopočátků této obnovené strany krátce po roce 1989, pak nekritickou obdivovatelkou M. Zemana (coby předsedkyně Sociálně demokratických žen) a dnes předsedkyní strany Česká suverenita. V politice to stále ještě nevzdala a věří, že jednou uspět musí.

V posledních letech se svezla na protiimigrační vlně, ale teď, zdá se, si našla něco, co jejímu naturelu bude bližší, protože to souvisí se sociální demokracií. Možná jí to tentokrát doopravdy vyjde, což bych jí upřímně přál, protože je to v jádru hodná ženská. Pochopila totiž, že ČSSD umírá a že její členové se dříve či později začnou poohlížet po nějaké jiné, přijatelnější straně, kde by se mohli realizovat.

Na velkou politickou kariéru to zatím nevypadá, ale pro ty občany, kteří žijí politikou, je to šance. To, že se dali dohromady J. Volfová a D. Rath, není náhoda. Oba jsou svým veřejným působením spojeni s touto stranou: J. Volfová s érou M. Zemana a D. Rath s érou J. Paroubka. Díky tomu mohou úspěšně oslovit nespokojené členy dnešní ČSSD, kterým politika současného vedení této strany nevyhovuje.

Největší problém ČSSD spočívá v tom, že Hamáčkovo vedení strany vysílá do světa signály o tom, že ČSSD čeká jakési „obrození“ a nová cesta na politické výsluní. Je to velká lež. Nejvyšší stranické vedení neříká pravdu ani svým členům, ani voličům, ale ani sobě. ČSSD již žádnou budoucnost nemá a mít nebude, protože je od vstupu do Babišovy vlády „mrtvou“ stranou. Čeká ji leda tak funus.

Je krajně nezodpovědné od J. Hamáčka a dalších lidí z vedení ČSSD, že takto vodí za nos ty členy své strany, kteří si uvědomují, že strana sociálně-demokratického typu bude v naší politice příštích několik let chybět. Dočasně se bez ní budeme muset obejít, protože ČSSD se beznadějně zkompromitovala a ztratila své voliče. Ti jí mezitím „utekli“ k politicky pohotovějšímu A. Babišovi.

Na tomto tristním stavu nemá vinu Babiš, ale špatní vůdcové ČSSD. Ti by měli zpytovat svědomí a poučit se z vlastních chyb. Nic z toho po opakovaných prohrách ve volbách z října 2017 ani o rok později neudělali. Tam, kde chybí sebereflexe, neexistuje šance na nápravu. ČSSD se proto ocitla na konci své politické cesty, byť jen pár měsíců po slavných oslavách 140. výročí svého založení.

Vážnost situace pochopila J. Volfová a spolu s ní i D. Rath, který již mnoho let od svého teatrálního zatčení v r. 2012 a dosud nepravomocného odsouzení za korupci-nekorupci poukazuje na nefunkčnost justice v této zemi a na nemožnost domoci se spravedlnosti. Žijeme totiž v zemi, která se navenek tváří jako právní stát, avšak není jím a nedělá nic pro to, aby se jím už konečně, 29 let po změně režimu, stala.

Zda se J. Volfové a D. Rathovi podaří uspět v dalších volbách, tentokrát „evropských“, ukáží nejbližší měsíce. Ani jeden z nich není bez šance. I kdyby se jim nepodařilo probojovat se do Evropského parlamentu, mají velkou příležitost získat na svou stranu rozumně uvažující členy dnešní ČSSD, kterou její vedení (B. Sobotka, M. Chovanec, L. Zaorálek, J. Zimola, J. Hamáček) hanebně podvedlo, svedlo na scestí a přivedlo k zániku.

●●●

Po letech „tučných“ přicházejí ta „hubená“…

Žijeme v době, kdy se nám sice mimořádně daří ekonomicky, avšak nikoli v oblasti, která souvisí s morálkou. V politice máme „nadúrodu“ lidí zbabělých, nestatečných, leč přesvědčených o své výjimečnosti, ba genialitě. Nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na Hrad, kde se to „lepšolidmi“ jen hemží jako v mraveništi, ale i do Strakovy akademie, kterou vede muž, jehož nejčastěji vyslovovaným slovem je: „Já, já, já…“

Že by nás právě tito lidé mohli přivést k lepší budoucnosti, to je velká iluze, fata morgana, jíž mnozí naivkové, konzumenti „koblih“, uvěřili. Dějiny totiž nejsou nějaký automaticky probíhající proces, v němž to všechno zařídí naprogramovaní roboti. Zatím to stále ještě bez lidí nejde. A „lidi“ doopravdy nejsou, protože ty vhodné, které bychom teď potřebovali, jednoduše nemáme. Nevychovali jsme si je a „dovézt“ je nemáme odkud. (Něco jiného je levná pracovní síla pro Babišovy drůbežárny.)

Kdo sledoval vánoční a novoroční projevy našich vysoce postavených politiků, musel nabýt dojmu, že prožíváme přímo idylické doby, kdy se nám všechno daří a kdy žádné problémy nemusíme řešit. Politici nám neříkají celou pravdu a reálné hrozby ekonomické, politické i bezpečnostní bagatelizují, nebo o nich raději cudně mlčí. Možná i proto, že jim sami moc dobře nerozumí či si je nepřipouštějí. Tak trochu to připomíná „demokratické“ politiky Západu ve 30. letech 20. století, kteří tak dlouho bagatelizovali nebezpečí ze strany A. Hitlera, až se stali obětí jeho agrese.

Dobrý a prozíravý politik nikdy před problémy neutíká ani před nimi nezavírá oči. Je-li dostatečně zkušený, uvědomuje si, že by to bylo neprozíravé a mohlo by to ohrozit jeho budoucí kariéru. A je-li to zodpovědný otec rodiny či hodný dědeček, jenž přeje pouze to nejlepším svým vnoučatům, tuší, že by mu dělalo velké problémy podívat se svým blízkým, ale i občanům-voličům, kteří ho do nejvyšších pater politiky poslali, do očí. Pak by své zraky musel klopit až do konce života, což se nikomu nechce. Také proto, že je to krajně nepraktické. Odtud pak vede cesta rovnou k tomu, co předvedl A. Babiš při loňských oslavách 17. 11., kdy se musel plížit k pomníku na Národní třídě v Praze krátce po půlnoci – jako zloděj (či potkan).

Namítnete-li, že tak zlé to s námi ještě není, musím oponovat. Je to mnohem horší, než se většině našich občanů, kteří sledují politiku jen povrchně, protože na to nemají čas, může zdát. K zodpovědnému posouzení stavu naší politiky nestačí pár telegrafických zpráv ze sdělovacích prostředků. Chce to také informace z oboru politologie, sociologie, ale i přírodních věd či historie.

„Poučením z dějin“ je totiž to, co jsme v „osmičkovém“ roce 2018 poněkud zanedbali. Naše dějiny podávají bezpočet příkladů o tragických okamžicích. To, co prožíváme v posledních dvou letech, po vítězství A. Babiše a jeho hnutí/strany ANO 2011 (= Svědkové Babišovi) ve volbách z října 2017, je spíše tragikomické. Člověk neví, zda se tomu má smát, nebo spíš plakat.

Babiš není „hrdina“ našich nejnovějších dějin, i když si to možná někdo myslí. Není jediný, kdo touží zapsat se do historie alespoň nějakým hmatatelným činem – úspěchem. Také Alexander Veliký, Napoleon či Hitler se kdysi chtěli stát „pány světa“. A jistě i ruský prezident Putin nebo čínský „strýček“ Si by rádi zanechali nějakou stopu v dějinách lidstva.

Ve skutečnosti se Babiš stal produktem naší hluboké politické a morální krize, do níž jsme se dostali po dvacetiletí „transformačního“ vývoje od Listopadu 1989. Vývoje nezvládnutého, jehož hlavní aktéři nemysleli na budoucnost příštích pokolení. Dějiny je za to dozajista odsoudí, avšak my v tom marasmu budeme muset žít. My teď a naši potomci zítra.

Nechci malovat čerta na zeď. Žijeme v mírové době, kdy nám – kromě naší vlastní hlouposti – nic zásadního nehrozí. Reálné hrozby nemají podobu vojenské agrese ani spontánního přílivu migrantů, kterým nás ještě před několika lety strašili někteří populisté. Hrozby sice existují, avšak v úplně jiné oblasti. Té politické mají nejblíž kybernetické útoky na demokratické státy Západu (včetně toho našeho).

Hlavně to však jsou „hrozby“ v oblasti surovinových zdrojů. Kdy budou fosilní paliva vyčerpána? A jak to bude s pitnou vodou pro sedm (s více) miliard obyvatel Země? Vždyť i my musíme již dnes řešit problémy s vysychající krajinou. Vláhový deficit posledních několika let nás přinutí, abychom intenzivně hledali řešení. To by měl být prvořadý úkol našich politiků. Nikoli politikaření a rozdělování „trafik“ pro kamarády a známé.

A pak jsou tu hrozby „skryté“, ale neméně důležité: vylidňování venkova, nedostatečná péče o obdělávané zemědělské plochy a o krajinu vůbec. A ještě něco, o čem málo přemýšlí naše nejmladší generace. Čím se budou živit její příslušníci v příštích desetiletích, až k nám „vtrhne“ automatizace a robotizace, jež promění od základu trh s pracovními silami? Musíme o tom nejen přemýšlet, ale zároveň se tím vážně zabývat a připravit se na to.

A ještě něco, co se může stát tikající „bombou“ pro náš další vývoj: 863 000 občanů v exekuci a další milion lidí, kteří živoří na hranici bídy. Jak se to srovnává s tím tolik oslavovaným ekonomickým úspěchem „Babišovy éry“? Dost těžko. Úspěch a blahobyt totiž vypadají trochu jinak, než jak nám to líčí propaganda babišovských médií…

Naše společnost v posledních desetiletích zpohodlněla a zlenivěla. Lidé přestali přemýšlet a nechali se uchlácholit tím, že všechny problémy někdo vyřeší za ně. A někteří intelektuálně nevyspělí spoluobčané dokonce – po permanentní mediální masáži ‒ uvěřili tomu, že to bude „spasitel“ ze Slovenska A. Babiš, kdo to „zařídí“.

Tito pomýlení jedinci již nepřemýšlejí o tom, že člověk s tak obřím střetem zájmů, jemuž hrozí za podvody kriminál, navíc spjatý s předlistopadovou KSČ a StB, to může být jen stěží. Je to nad jejich chápání, protože dávno přestali přemýšlet a jen „věří“. Nikoli v Boha, což by bylo pochopitelné a chvályhodné, ale v „boha“ Babiše, který to všechno zvládne „levou zadní“, protože už postavil nejednu „boudu pro psa“, jak se tím často chlubí. Tito lidé si nepřipouštějí, že pravda bývá mnohem prostší: Ano, Babiš to nevyřeší. Zůstane to pouze na nich, na těch nešťastnících, kteří mu uvěřili.

P. S.: Jak se dozvídám nejnověji z internetu, s mými závěry víceméně souzní i stanovisko známého youtubera K. Kováře alias Kovyho, který tvrdí, že na novou dobu nejsme připraveni. Půjdu ještě dál: Na „výzvy“ (to je dnes takové módní slovo) dneška nejenže nejsme připraveni, ale mnohdy ani netušíme, co znamenají. O dalších „výzvách“, jež přijdou vzápětí, už vůbec ne. Příští generace budou muset řešit celý komplex problémů, které si dnes ani neumíme představit. Budou to vůbec umět? Pokud to lidstvo nezvládne, jako živočišný druh skončí.

Zdá se, že můj optimismus ve vztahu k mladé generaci je asi hodně veliký. Poněkud se jej pokusil zmírnit autor příspěvku v diskusi pod článkem o tomto mladém a úspěšném člověku. Píše: „Na Kovyho koukají stejně jen -náctiletí nebo čtyřprocentní.“ Tak nevím, jestli jsem náhodou neuvěřil nějakým bludům, které šíří mainstreamová média.

●●●

Sociopati v naší vrcholné politice

Neprozradím žádné tajemství, když budu konstatovat, že právě naše současnost, plná absurdit, je jasným potvrzením toho, že naši politiku doslova tragicky ovlivnili a ještě stále ovlivňují sociopati. Jejich hlavními představiteli jsou: A. Babiš a M. Zeman.

Je zbytečné kroutit hlavou nad podivnými a nelogickými kroky, jež doprovázejí celé působení těchto osob ve vrcholné politice. Sociopaty je potřeba z politiky vypudit a místo nich si zvolit psychicky normální osoby.

Neměl by to být velký ani neřešitelný problém. Vždyť v desetimilionovém národě je dost slušných, poctivých, svědomitých, pracovitých a morálně pevných jedinců, kteří by se mohli stát ozdobou naší politiky. Chce to jediné: dát jim příležitost.

A jaké že jsou spolehlivé znaky, podle nichž poznáme, že se jedná o sociopata? O jejich soupis se v těchto dnech pokusil web „pravyprostor.cz“. Zde je výčet hlavních znaků, podle nichž sociopata poznáme:

● Sociopati úplně postrádají svědomí nebo jakoukoli schopnost lítosti, když ubližují lidem. Předstírají ale opak.

● Sociopati neustále lžou. Lež je součástí jejich životního stylu. A vzhledem k tomu, že nemají žádné svědomí, jejich lži zní pravdivě a důvěryhodně.

● Pro sociopaty jsou jejich vlastní touhy a přání na úplně jiné úrovni než přání a touhy ostatních. Jejich požadavky jsou nepřiměřené. Opravdu věří, že jejich cíle ospravedlňují prostředky, jakými je dosahují. Předstírají ale opak.

● Sociopati se považují za nadřazené vůči všem ostatním, protože nejsou zatíženi emocemi a etikou, kterou mají jiní – stojí nad nimi. Jsou arogantní. Předstírají ale opak.

● Sociopati nikdy nepřijmou sebemenší odpovědnost za všechno, co udělali špatně. Nikdy od nich neslyšíte upřímnou omluvu.

● Sociopati mají podivnou představu o vlastnických právech. Co je jejich, je jejich, a co vaše, je také jejich. Chovají se stylem: „zákon jsem já“.

● Sociopati podle sebe soudí ostatní: žádná špatnost jim není cizí. Tudíž i k ostatním lidem přistupují s předpokladem viny.

● Sociopaté ať už hlásají jakoukoliv hloupost, či dokonce zvrácenost, prezentují se jako mluvčí „normálních“ lidí. Ale ve skutečnosti jimi pohrdají. (pravyprostor, 21. 1. 2019)

Pokud se vám zdá, že výše popsané chování přesně odpovídá tomu, co provádějí dva političtí „predátoři“, premiér A. Babiš a prezident M. Zeman, na naší vnitropolitické scéně, pak se nemýlíte. Sedí to úplně přesně: „jako p*del na hrnec“.

Teď jde však o to, co s tím my, občané a voliči, uděláme. Tyto jedince v politice dále trpět nemůžeme, protože představují onu pověstnou „žábu na prameni“, jež dusí všechno prospěšné, pozitivní a užitečné a naopak způsobují postupné a neustále se prohlubující problémy. Dokud v politice zůstanou, dobře u nás nebude. Musíme tyto jedince z politiky vyhnat a poslat je tam, kam patří: nejlépe do vězení, aby přestali škodit.

●●●

Naši neostalinisté z KSČM navrhují zákon proti „prznění“ češtiny!

To je zatím nejlepší vtip letošního roku. Na co si to tito političtí „exoti“ hrají? Zdá se, že komunisté už ztratili i poslední zbytky soudnosti. Nejen jejich estébácký práskač Falmer, ale všichni komunističtí poslanci. Už aby byly volby! To je jediná šance, jak tyto dinosaury konečně vypudit z politiky.

Sotva tato novinka obletěla naše zpravodajské weby, stali se komunisté předmětem poměrně ostré kritiky. Mladí lidé u nás by jako úřední jazyk přivítali angličtinu, protože je to prý „jazyk budoucnosti“. (Kdysi dávno, před desítkami let, se velmi propagovalo esperanto – také jako jazyk budoucnosti. Kdo si na dnes vzpomene?) Zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo navrhoval ruštinu, ale i to může v další fázi bojů o „čistotu jazyka“ přijít.

Důvod je prostý: komunisté se budou snažit po úspěchu se zdaněním církevních restitucí „zobchodovat“ všechny své hloupé nápady. Časem to jistě od soudruha Putina dostanou za „domácí úkol“. A když ne oni, tak dozajista náš osvícený „monarcha“, Jeho Vysokoblahorodí M. Zeman z tvrze na Vysočině.

Nesmíme opomenout ještě jednu „perličku“. Ono to zase taková „perla“ není, protože Vojta Falmer dělá ve svých textech, jež se objevují porůznu v tisku, všelijaké pravopisné chyby. Nějaká chybička ve tvaru přechodníku je v porovnání s tím úplná prkotina. Musím se komunistů zastat – jako češtinář: přechodníky se dnes s výjimkou jazyka mezinárodních smluv a jiných právnických textů téměř nepoužívají. Proč to tentokrát použili právě oni, když ty přechodníky prokazatelně ani nedovedou vytvořit, to je pro mne velká záhada. Skoro jako „Záhada hlavolamu“ od J. Foglara. Měli se na to zeptat soudružky M. Semelové. Ta by jim určitě poradila, jak to má být správně.

Tak to dopadá, když se dnešní politická „věrchuška“ bývalé státostrany, různí Filipové, Grospičové či Kováčikové (Slováci z druhé či třetí generace, kteří se česky nikdy pořádně nenaučili) „montují“ do češtiny, naší mateřštiny. Ještě že něco takového nenapadlo Babiše. Ten už si totiž není jistý ani tím, co je česky a co slovensky. Má v tom větší „hokej“, než v dobách tzv. normalizace míval soudruh G. Husák. To byl jiný kabrňák. Ten se prý česky naučil na Ruzyni: nikoli na Letišti V. Havla, ale ve vězení, kde ho jeho soukmenovci drželi ve vazbě, když se rozhodovali o tom, jestli dostane „provaz“, nebo jenom doživotí.

To, s čím přišli komunisté, je doopravdy legrace k popukání. Za víc to nestojí. Jak by všelijací Kováčikové a jim podobní „odborníci na filologii“ chtěli poučovat rodilé Čechy o jejich mateřštině? Za tu troufalost bych je postavil na pranýř na Malostranské náměstí a nechal je tam vystavené aspoň jeden den, aby si tyto „ochránce češtiny“ mohl každý dobře prohlédnout. Když je někdo hloupý, neměl by ze sebe dělat génia. Ten byl u komunistů pouze jediný: soudruh V. I. Lenin. Navrhovatelé zmíněného zákona „proti prznění češtiny“ to zřejmě stále odmítají pochopit. Když budou zlobit i nadále, soudruh Putin si je pozve na kobereček. A když ani pak svou chybu neuznají a neomluví se za ni, pošle je za trest na Sibiř. Tam už je ty roupy přejdou…

Ještě jednu „pamětnickou“ poznámku: Ačkoli považuji komunistickou ideologii za historicky překonanou a KSČ za stranu zločinnou a zavrženíhodnou, musím objektivně uznat, že před r. 1989 sloužil komunistický deník „Rudé právo“ jako vzor správné, spisovné češtiny. Komunisté si velice pečlivě hlídali, aby ve svých textech neměli žádné chyby.

Dnes žijeme ve zcela opačných poměrech: nikdo nehlídá nic, a to nejen v tištěných, ale ani v internetových médiích. Jazykoví korektoři se stali natolik úzkoprofilovým „zbožím“, že je ve většině redakcí nemají. Všichni se spoléhají na to, že autoři článků zvládají pravopis. Jak osudově se mýlí! Nejlepším důkazem toho je, nahlédneme-li do kteréhokoli periodika. K velkému úpadku došlo všude, včetně Babišových médií. Nejhorší je situace na internetu. Řada těchto periodik zaměstnává pologramoty, kteří jsou na tom s češtinou podobně jako A. Babiš.

Protože také já patřím spíše k pamětníkům těch lepších časů češtiny, dám zaznít ještě jednomu názoru příslušníka mladé generace, který se vyjádřil k nejnovější iniciativě soudruhů z ulice Politických vězňů: „Komouši, zklidněte hormon! Za 20 let se bude všude mluvit anglicky a českou hatmatilkou se domluvíte tak v putyce IV. cenové [skupiny] a v domovech důchodců…“ 

Obávám se, že autor má pravdu. Pokud to tak doopravdy dopadne, čeká nás smutná budoucnost. Kdyby vstal z mrtvých některý z představitelů našeho národního obrození, jistě by hořce zaplakal, kam to ti Češi dovedli.

 ●●●

„Socani“ řeší, kdo půjde v čele jejich pohřebního průvodu

Delegáti krajských konferencí ČSSD v těchto dnech rozhodují o nominacích na funkci předsedy této strany. Jako by to nebylo jedno. Zatím nejúspěšnějším nominantem je stávající předseda strany J. Hamáček. Co si od toho jeho spolustraníci slibují, je ve hvězdách. Žádný efekt to mít nebude: pouze si na dalším sjezdu poklábosí o počasí a politický život v této zemi půjde dál – bez nich. To je ve stručnosti příští osud naší nejstarší politické strany.

Zkrátka: je to vskutku komické a „socani“ si to divadýlko mohli odpustit. Copak ti „panáci“ okolo J. Hamáčka vůbec nechápou, že ta jejich těžkopádná, špatně fungující strana, kde všechno trvá nekonečně dlouho, je již dávno mrtvá? Akorát ti „přemnožení“ funkcionáři a různí „trafikanti“, napojení na stranickou pokladnu v Lidovém domě, tomu nechtějí rozumět (nebo se tak tváří) a rádi by ještě „utrhli“ nějaké to koryto, než tento politický cirkus skončí.

Upřímně: Není to moc dobrá bilance pro stranu, která nedávno oslavila 140. výročí od svého vzniku. Buďme přesní: Od vzniku strany, na kterou dnešní „socani“ tak trochu podvodně navazují, protože původní soc. dem. strana dávno zanikla a kontinuita s tím, co tady kdysi bylo, byla přerušena.

Dnešní ČSSD je stranou „virtuální“, nehistorickou, jen jakousi obdobou „sněhové koule“ s názvem ODS. Hamáčkovci by měli přestat předstírat, že jsou „historickou“ sociální demokracií. Tou se pokus o obnovu někdejší, předúnorové Čs. soc. demokracie po r. 1989 nikdy nestal. Nejblíže k historické sociální demokracii měla strana R. Battěka, ale tu se podařilo polistopadovým „elitám“ (či jelitům?) úspěšně zašlapat do země.

Zemanova ČSSD byla a zůstala pouhým účelovým „výtahem k moci“, stranou, která si ústy populisty M. Zemana hrála na politickou levici, jíž ve skutečnosti nikdy nebyla. Levicová rétorika měla výhradně tento cíl: zastřít skutečný stav věcí a vyvolat ve veřejnosti mylný dojem, že se u nás jedná o „klasický“ boj mezi politickou levicí a pravicí.

Nic nebylo vzdálenější pravdě než právě toto. Dva agenti Moskvy, V. Klaus a M. Zeman, tady s naivním voličstvem více než dvacet let hráli politickou hru, která se po roce 2010 začala zadrhávat, až se po pokusu o policejně-prokurátorský puč v roce 2013 zadrhla úplně. Pak přišel na scénu politický „kejklíř“ A. Babiš, který tady začal rozehrávat hru docela jinou: na spravedlivý boj proti korupci ve stylu zloděje, který volá: „Chyťte zloděje!“

Ale i Babišem už jsou občané po pěti letech jeho „bačování“ v politice unaveni. Začal je nudit, protože nic nového nepřinesl a všechno to byla jen vylhaná pohádka o „lepší budoucnosti“, která se stále nechce dostavit. Něco podobného nám již před mnoha desítkami let slibovali i komunisté. Bohužel ‒ ani jejich vize o spravedlivé budoucnosti pro všechny se nedočkala svého naplnění. Lidi nelze do nekonečna vodit za nos. Časem pravda vyplave na povrch ‒ jako olej.

Nyní se nacházíme v jakési „přechodové“ fázi: Čeká se na to, kdy Babiš padne, ale neví se, kdo přijde po něm. Jisté je, že někdo přijít musí, protože v historii platí, že politické vakuum musí být někým nebo něčím vyplněno: jinak hrozí „vláda ulice“. Máme před sebou neradostnou perspektivu. Pouze naši politici si tuto vážnost doby nepřipouštějí, protože se stále naivně spoléhají na to, že to nějak „uhrajou“. Netuší, že opak je pravdou: „neuhrajou“ a půjdou od „válu“.

Ale abych se vrátil k našim „socanům“. Ti se teď přetahují o to, kdo bude stát v jejich čele. Jako by nebylo jedno, který panák se tam dostane. I kdyby se Hamáčkovi podařilo stát se znovu předsedou, stranu to nezachrání. Nejenže přijde o Lidový dům, k němuž se ČSSD dostala v rámci údajné „restituce“ bůhvíjak (ti, kteří to vědí, jsou již nepochybně po smrti a zbytek si už nic nepamatuje), ale žádnou politickou budoucnost nemají. Nikdo je totiž nebude volit.

To je „konečná“ pro každou stranu, byť by měla delší historii než ČSSD. Jakou? Pouhých třicet let, což zase tak dlouhá doba není. Pouze lidovci ji mají delší, ale i tato strana prý bude brzy končit. Opravdu neradostná perspektiva pro český politický život.

●●●

Komunisté prý chtějí od Německa válečné reparace

Popravdě řečeno: komunisté nepřicházejí s ničím novým. Všechno tady už v nějaké podobě bylo. Čas od času se tento požadavek objevoval již v minulosti, ale pokaždé z toho jaksi nebylo nic. Nehodilo se to buď politicky, nebo ideologicky. Například „první dělnický prezident“ K. Gottwald, který byl dobrým přítelem východoněmeckého W. Piecka, s nímž hovoříval německy, kdysi tvrdil, že přece nemůžeme od německých soudruhů chtít nějaké reparace, když se z nich teď, po Únoru 1948, stali „naši přátelé“.

Pamětníci si jistě vzpomenou na jiný případ komunistické slovní „ekvilibristiky“, když byl v roce 1939 známý pakt Ribbentrop-Molotov účelově zdůvodňován tím, že Hitler ani Stalin nechtějí, aby proti sobě bojovali ve válce příslušníci německého a sovětského „proletariátu“. Dnes se těmto ideologickým blábolům smějeme.

Ze stejného „soudku“ je i nejnovější návrh poslance J. Valenty (KSČM), který zazněl během poslaneckých interpelací na premiéra A. Babiše dne 31. 1. 2019. Uvedený poslanec pouze připomněl něco, na co historici i politici v minulosti nejednou sami upozorňovali. Když se totiž v r. 1945 začalo s vyčíslováním škod, které nacistické Německo způsobilo okupovaným zemím, byl objem válečných reparací, které mělo Německo vyplatit obnovenému Československu, vyčíslen na částku 306 miliard Kčs v tehdejší měně. Německo z toho nakonec zaplatilo pouhý zlomek – 230 milionů Kčs. Zbytek této částky nikdy uhrazen nebyl. Dnes by tato nevyplacená část německých reparací činila v přepočtu na dnešní měnu zhruba 3,5 bilionu Kč.

To je docela slušný balík peněz. Co říkáte? Ten by naší ekonomice dozajista pomohl. A co „projektů“ by se za to dalo realizovat! Kdyby se to dnešní politické reprezentaci podařilo prosadit, o čemž upřímně pochybuji, voliči by tyto politiky jistě ocenili tím, že by je ještě aspoň jedno volební období nechali vegetovat v tom našem zahnívajícím politickém rybníku. A jistě by bylo dost peněz nejen na „vládní čtvrť“ v Letňanech, či na pražský městský okruh, ale i na vysněný Zemanův kanál Labe-Odra-Dunaj. A samozřejmě: něco by zbylo i na dotace pro Agrofert, aby si také Babiš přišel na své.

Ale teď vážně! Komunistický návrh je sice lákavý, ale má jeden háček: od uzavření nové smlouvy mezi ČSFR a SRN v r. 1992 a zejména od podpisu Česko-německé deklarace (1997) by se totiž požadavek na reparace rovnal „atentátu“ na česko-německé vztahy. A to v situaci, kdy je naše ekonomika s tou německou spojena doslova „pupeční šňůrou“.

Neznamená to však, že by požadavek na úhradu dosud nevyplacených reparací nebyl správný. A problém jistě není ani v tom, že by na to Německo nemělo dostatek peněz. Němci by to nakonec zaplatili, ale vrátilo by se nám to jako bumerang v ekonomické oblasti a později, až se v čele Německa objeví méně vstřícní politici, jako je dnes A. Merkelová, která má k Čechům specifický vztah, i politicky. Potenciálních Hitlerů dřímá v tomto 80milionovém státě jistě dost a dost. Stačí připomenout někdejšího vůdce německé sociální demokracie ‒ M. Schulze, vyučeného knihkupce bez maturity. Toto riziko bychom neměli podceňovat a „nedráždit kobru nohou“.

A ještě jedna „kousavá“ poznámka: Proč se komunisté nezasazovali o vyplacení válečných náhrad z Německa dříve? Vždyť jejich „partaj“ tady neomezeně vládla téměř 42 let! Neobstojí námitka, že Kléma byl „kámoš“ s Vilíkem (= Pieckem). Komunisté přece mohli žádat reparace po Západním Německu (SRN). Nikdy to neudělali.

Nebylo to náhodou kvůli tomu, že mnoho za války vězněných funkcionářů KSČ patřilo k agentům Gestapa? Nejen A. Zápotocký, A. Novotný či V. Široký, ale i J. Fučík a další údajní protinacističtí „odbojáři“ by mohli vyprávět, kdyby ještě žili, o svých podivných stycích s nacisty. Taková je nejspíš celá „pravda“ o nevyplacených německých reparacích. Komunisté zase balamutí lidi – jako po celou dobu existence své strany.

Dnešní komunisté, pohrobci zločinné KSČ, by měli raději mlčet a „šoupat nožičkama“. Jejich strana měla být již dávno zakázána a hlavní viníci nezákonností z let 1948-1989 měli trávit zbytek svého života ve vězení. Ještě to můžeme napravit. Na spravedlnost není nikdy pozdě…

●●●

Vládní čtvrť „Burešov“? Ne! „Babišov“, protože to zní líp

Jak známo, v letech největší slávy obuvnického impéria rodiny Baťů ve Zlíně bylo předměstí tohoto průmyslového centra, Otrokovice, přejmenováno na „Baťov“. Po Baťovi byla pojmenována i další města v ČSR, ale i v zahraničí, kde měla tato obuvnická firma své pobočky. Dodnes zůstává dominantou Zlína „corbusierovský“ projekt tzv. Mrakodrapu (21. budova), dnešního sídla Zlínského kraje. Všechny podobné budovy, postavené z cihel a vyznačující se železobetonovým skeletem, zůstávají němým svědectvím o jedné úspěšné éře v dějinách tohoto města i našeho státu.

Proč to připomínám? Proto, že premiér A. Babiš se rád inspiruje rodinou Tomáše a Jana Antonína Baťových. (Často o nich hovoří i prezident M. Zeman.) Také Babišova kniha „O čem sním, když náhodou spím“, kterou napsalo 200 autorů, nikoli Babiš, se inspirovala obdobným „vizionářským“ dílem J. A. Bati: „Budujme stát pro 40.000.000 lidí“. Babišova kniha se stala součástí jeho předvolební kampaně před parlamentními volbami z října 2017 a jistě měla na jejich výsledek vliv.

Hlavně u starých babiček ze zapadlých vísek v pohraničí, které s úctou a obdivem na Baťu vzpomínají, protože to pro ně byl symbol prvorepublikové demokracie, ekonomické prosperity a řemeslné poctivosti. Na všechno to si „novodobý Baťa“ jménem A. Babiš pouze pokrytecky hraje. Až to ty babičky po nějaké době pochopí, budou se do konce života trápit tím, že daly ve volbách svůj hlas takovému lháři a podvodníkovi.

Rok od parlamentních voleb 2017 a v předstihu před těmi dalšími, předčasnými, které visí nad našimi politiky jako Damoklův meč, „protlačuje“ Babiš vládou i médii téma nové, ryze pražské, protože v Praze jeho strana drtivě neuspěla v komunálních volbách na podzim 2018. Stěžejním „pražským“ tématem by se měla podle Babiše stát „vládní čtvrť v Letňanech“.

Ta původní vládní čtvrť měla již v minulosti stát v různých částech Prahy: v Holešovicích, později v Bubnech a bůhvíkde ještě. Například v Bubnech mělo dojít k asanaci staré, již nevyhovující zástavby, a na uvolněném místě měly vzniknout moderní komplexy bytových domů i multifunkčních budov – nejen k administrativním účelům. Tyto návrhy byly mnohem rozumnější než Babišem navrhovaná „administrativní“ čtvrť (ve stylu panelákového sídliště) pro státní úředníky.

Přestavba historického centra, v němž v průběhu industriálního rozvoje Prahy vyrůstaly výrobní provozy bez jakéhokoli plánu a bez přihlédnutí k okolostojícím budovám, je nutné. Neudělá-li to současná Babišova vláda, bude se toho muset ujmout politická reprezentace, která přijde po Babišovi. Aby Praha zůstala i nadále atraktivním lákadlem pro turisty, musí se modernizovat, ale zároveň se musí stát velkoměstem 21. století, nikoli skanzenem 19. a 20. věku (ovšem při zachování památkové ochrany pro nejvýznamnější historické budovy).

Kritici Babišova projektu „vládní čtvrti“ v Letňanech namítají ledacos, avšak tu hlavní výhradu nelze přeslechnout: vybudování takové čtvrti v okrajové části Prahy bude natolik velkým zásahem do organismu hlavního města, že si to vyžádá zásadní změny v systému dopravy. Půjde nejen o dobudování vnějšího a vnitřního městského okruhu, ale i dalších, návazných dopravních staveb, jež zajistí odpovídající dopravní obslužnost této lokality.

V případě, že budou úředníci do Letňan i nadále dojíždět z jiných částí Prahy a jejího okolí a za nimi budou přijíždět zase politici, ale i podnikatelé z různých částí republiky, ba i z ciziny, bude to znamenat jak obrovský nárůst dopravy, tak i neúměrnou zátěž pro obyvatele nově postavených bytů. Že by všichni jezdili metrem, a to jenom proto, že tady má konečnou stanici, je naprosto iluzorní. Nenechte se vysmát! Ani náhodou! Proč by jezdili „sockou“, když si mohou vozit zadek v autě? V tom případě se nabízí otázka: bude v této čtvrti pro všechny dost parkovacích míst? Pochybuji o tom.

Kritici Babišova nápadu s vládní čtvrtí v Letňanech argumentují rovněž tím, že její výstavba, spojená s přestěhováním úředníků z nejrůznějších končin Prahy do jednoho místa, v podstatě nic neřeší. I kdyby byl projekt nakonec schválen a uskutečněn, jeho realizace zabere nejméně jedno desetiletí. Kde v té době bude Babišovi konec: ve vězení nebo někde jinde? Výstavba celého komplexu, který by měl zahrnovat nemocnici (místo nevyhovující Bulovky), vládní budovy i nové byty, poslouží výhradně jako „Babišův pomník“, aby se na něho nezapomnělo. Dejme tomu, že ano. Kdoví, zda se toho Babiš vůbec dožije, protože při jeho hektickém stylu života je to málo pravděpodobné.

V této souvislosti stojí za zmínku, že také G. Husák se v 70. a 80. letech 20. století přičiňoval o to, aby i po něm v Praze zůstala nějaká památka. Těch Husákových „pomníků“, z nichž se vydařilo pouze něco, bylo ve skutečnosti mnoho. O některé „zakopáváme“ dodnes. Bylo to jak budování metra, tak i výstavba velkého množství panelákových bytů na sídlištích (Jižní Město, Jihozápadní Město), ale i necitlivě vybudovaná Severojižní magistrála, vedoucí okolo Národního muzea a Hlavního nádraží, s níž si dnes neví nikdo rady.

Některé z těchto „pomníků“ husákovské éry zůstanou trvalou připomínkou toho, jak se to dělat nemá. Naštěstí se něco z těchto hrůz ještě dá napravit. Jde například o dobudování neexistující infrastruktury na sídlištích, jež byla budována nikoli jako klasická města s centrálním náměstím, nýbrž jako velké ubytovny. Ani případné „zahuštění“ z těchto panelákových sídlišť skutečný městský „organismus“ neudělá. Stále to budou „králíkárny“, i když s relativně nízkými náklady na bydlení, s ústředním vytápěním a teplou vodou.

Co se týká Babišova „pomníku“ v Letňanech, je třeba konstatovat, že ještě není „ruka v rukávu“. Starostové Letňan a Kbel, ale i Čakovic a dalších obcí v okolí mají k tomuto projektu výhrady a vadí jim zejména to, že o území jejich obcí rozhoduje Magistrát hlavního města Prahy bez jejich vědomí – jako středověká vrchnost. To je vskutku vážná věc, na níž by Babišův „sen“ mohl ztroskotat.

Babiš to jistě tuší, protože v Praze nejde snadno a samo od sebe nic. Nikdy v minulosti to nešlo a ani dnes to nebude jiné. Vždyť i ta jeho „pohádka o vládní čtvrti“, kterou pořád všude do omrzení vypravuje, je pouze dalším „šidítkem“ pro naivní voliče. Měl by vědět, že Pražáci nejsou žádní hlupáci. Nikdy nebyli a nebudou ani tentokrát.

Proto navrhuji, aby Babišovi věrní „kobliháři“ uspořádali sbírku a z jejího výnosu nechali zhotovit svému šéfovi sochu v nadživotní velikosti, aby bylo jeho hypertrofované ego uspokojeno. Mohla by se postavit na místo bývalého Stalinova pomníku na Letné. A kdyby tento návrh neprošel, pak by se tato socha mohla instalovat v oné „vládní čtvrti“ v Letňanech. Ale i to by mohlo narazit na odpor místních občanů.

Nejlepším řešením by bylo postavit kromě této Babišovy sochy ve starých Letňanech také sochu zdejšího rodáka – bývalého prezidenta A. Novotného. Nějakou připomínku by si zasloužil, protože nemalou měrou přispěl k tomu, že v 60. letech 20. století došlo k politickému uvolnění, jež vyvrcholilo „Pražským jarem“ 1968. Buďme historicky spravedliví: ne všechno dělal úplně špatně, i když ho Slováci rádi neměli. Havla taky nějak zvlášť nemilovali.

Pokud se všechno podaří realizovat, nová vládní čtvrť by mohla nést jméno dnešního premiéra Babiše – „Babišov“. A kdyby to nevyšlo, bylo by ještě jedno řešení: Což takhle postavit tuto čtvrť přímo v Průhonicích – poblíž vily našeho osvíceného premiéra. Tady by měl ještě lepší podmínky pro to, aby nám všem ukázal, jak se dá stát řídit jako firma – přímo z domova. Když by si tam nastěhoval všechny své ministry a další „podržtašky“, mohlo by zasedání vlády začínat jako za časů císaře Františka Josefa I: ráno v šest (a ani o minutu později).

Z dobře informovaných kruhů se dozvídáme, že původně se tato čtvrť měla jmenovat „Burešov“. Prý to vymysleli nějací vtipálkové, kteří tím chtěli pana premiéra naštvat. Určitě za tím byla „pražská kavárna“. Kdo jiný, že ano? Když se o tom dozvěděl největší Babišův politický objev tohoto desetiletí, P. Stuchlík ze Zlína, který se měl stát pražským primátorem, byl prý proti tomu. Tak se totiž nazývá známý domov pro seniory ve Zlíně. Bylo by to prý zneužití tohoto jména.

A protože Babiš zastává názor (podobně jako kdysi L. Štrougal s horníky): „hlavně nena*rat důchodce“, bylo nakonec pro vládní čtvrť zvoleno jméno „Babišov“. Tak se zatím žádný domov pro seniory nenazývá. Bez nich (= důchodců) by si Babiš už v žádných dalších volbách ani neškrtnul…

O jménu čtvrti je již rozhodnuto a na Babišovu sochu dobrovolníci začali vybírat peníze taky. Teď už zbývá jenom tu čtvrť postavit. Co když se ale žádná z firem do tohoto projektu nepřihlásí? V tom případě by museli členové ANO 2011 stavět v rámci „Akce Z“. Za dvacet let by mohlo být hotovo. A za dalších deset zkolaudováno.

●●●

Přední čeští politici „zazdili“ výročí Jana Palacha

Takovou ostudu naše polistopadové dějiny neznají. Dosáhli jsme dalšího politického dna. Stále je kam padat, protože do řádného konce volebního období je ještě daleko – dva roky, v případě prezidenta M. Zemana čtyři.

To, co bylo ještě před deseti lety nepřestavitelné, stává se každodenní realitou. Náš strmý politický pád až na dno je nepochopitelný. I on je však součástí hybridní války, kterou u nás, jako na vyzkoušeném zájmovém teritoriu, provádí někdejší okupační velmoc. Tou je postsovětské, rychle se fašizující Rusko pod vedením autoritářského vládce – rozvědčíka KGB V. V. Putina.

Kdo to nechápe, je naivní jako malé dítě a nemá šanci se v nastávajícím politickém chaosu, který brzy ovládne Evropu, zorientovat. V historických zkouškách obstojí jen ti, kteří se ničím nenechají překvapit ani zmást a jsou na jakoukoli změnu připraveni. Máme jednu velkou nevýhodu – na rozdíl od obyvatel Venezuely, kterým se již oči otevřely. U nás stále ještě mnozí sní o své exotické dovolené či „světlých zítřcích“, zatímco nám všem ujíždí půda pod nohama.

Všechny Zemanovy řeči o tom, že se nebude účastnit vzpomínky na 21. srpen 1968 u budovy Českého rozhlasu, protože „už všechno řekl“, mají své logické pokračování v událostech letošního ledna. Přirozeným pokračováním „osmičkového“ roku byla letos v lednu řada akcí, v nichž si občané, ale i instituce stále ještě demokratického státu, připomněli památku studenta J. Palacha, který obětoval svůj život, aby vyburcoval usínající českou (tehdy československou) společnost.

Ta dnešní usíná taky – s plným žaludkem, v dobře vytopených domech. Žijeme si nadobyčej dobře a ztratili jsme pud politické sebezáchovy. Ten býval vždy v minulosti tím nejspolehlivějším korektivem lidského konání. Dnes přestal být. O to víc jsme zranitelní a kdykoli se můžeme stát obětí dobře připraveného agresora.

Nalháváme si, že nám nic nehrozí, i když dobře víme, že tomu tak není. Nepřítel číhá a skrytě i prostřednictvím svých lidí u nás („spících“ agentů i obyčejných trollů) si připravuje půdu pro budoucí útok. Potřebuje k tomu jediné: abychom přestali být ostražití a začali kašlat na červené „kontrolky“, které nám potenciální nebezpečí ohlašují.

Když skončily vzpomínkové akce na smrt J. Palacha, pročetl jsem si pečlivě zpravodajské servery, abych byl „v obraze“. Co mě zarazilo na první pohled, byl prostý fakt, že žádné z oficiálních akcí dne 16. 1. 2019 se nezúčastnil nikdo ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů tohoto státu. Předseda vlády si v dostatečném časovém předstihu, poučen z nepovedené piety u Českého rozhlasu z 21. 8. 2018 i z nočního pokládání kytice k památníku masakru na Národní třídě ze 17. 11. 1989, raději „zařídil“ týdenní zahraniční návštěvu do zemí jižní Asie: Singapuru, Thajska a Indie.

Ostatní tři činitelé, prezident M. Zeman, předseda Senátu PČR J. Kubera a předseda PS PČR R. Vondráček, si namísto připomenutí památky J. Palacha pochutnávali na opožděném novoročním obědě (14 dní po Novém roce). I tak se lze postavit k nedávným českým dějinám. Hanebně a cynicky.

A tak víceméně z nouze zůstala připomínka 50. výročí Palachova sebeupálení v rukou těch, kteří jsou nejkompetentnější ‒ akademických funkcionářů, studentů a zástupců našich církví. Vše mělo také jednu kladnou stránku: aspoň nikdo z politiků nemohl pronést něco nevhodného. Přes osobní neúčast na kladení kytic a věnců k Palachově posmrtné masce na budově pražské filozofické fakulty či na jeho hrob na Olšanských hřbitovech si Zeman neodpustil svých několik jedovatých slov: nechtěl se prý potkat „s blbci a šašky“.

Tato urážlivá slova nemá smysl komentovat. Jsou především výpovědí o autorovi tohoto sdělení. O duševním stavu tohoto zbloudilého a nedoceněného pseudointelektuála, který by se rád stal českým géniem. Bylo by to nicméně marnění času, který bychom měli věnovat důležitějším věcem, než je žvanění jednoho hodně popleteného starce z Hradu.

Pro Zemana je jistě důležitější aféra okolo čínské firmy Huawei, než nějaké výročí studenta, jenž se upálil na protest proti sovětské okupaci. Proto je jeho reakce vlastně logická: milované Rusy a soudruha Putina je třeba „chránit“ před pravdou a nežádoucí kritikou. Z toho důvodu se také nezúčastnil akcí k 50. výročí 21. 8. 1968. Nemohl tím dát lépe na vědomí všem občanům, za koho „kope“. ČR to určitě není.

Od časů E. Moravce jsme v této zemi neměli většího kolaboranta. Biľakové, Husákové a Indrové byli obyčejní břídilové a zbabělci, kteří si museli pozvat sovětské tanky, aby se udrželi u moci. To Zeman se u ní drží díky nepochopitelné pasivitě občanů a zbabělosti politiků, kteří pro obhajobu demokracie nedělají nic a jen čekají, jak to dopadne. Historie jim to jednou spočítá.

●●●

Lidovci skončili ve „slepé uličce“

Nejrůznější veletoče politiků naší druhé nejstarší strany, KDU-ČSL (dříve ČSL), z poslední doby již začaly přinášet své dlouho očekávané ovoce – shnilá jablka a hrušky. Nejen v Poslanecké sněmovně (PS), ale i v celostátní politice se lidovci ocitli v politické izolaci. Nikdo s nimi nechce nic mít. Alespoň politici těch stran a hnutí, kteří ještě netratili pud sebezáchovy. Poté, kdy sešlo ze spolupráce s TOP 09 a STAN, rozhodlo se Bělobrádkovo vedení KDU-ČSL jít do „evropských“ voleb samostatně.

Ačkoliv tato strana disponuje (podobně jako KSČM) ještě z doby před rokem 1989 celostátní sítí okresních sekretariátů s placenými zaměstnanci, nemá dost lidí, aby mohla nabídnout zajímavé, neokoukané kandidáty pro blížící se volby do Evropského parlamentu (EP). A tak této straně nakonec nezbylo nic jiného, než aby vedle beznadějně profláknutých postaviček přizvala na kandidátku zástupce z několika marginálních, údajně pravicových, ministraniček, jimž se ani za třicet let nepodařilo v politice viditelně uspět.

Za všechny uvedu alespoň polozapomenutou někdejší stranu J. Kasla, SNK-ED, která pravidelně kandiduje kamkoliv, a to nejen v Praze. Pokaždé je to marné. Ostatně – jméno J. Witzanyho spolehlivě odradí každého, kdo se někdy s tímto politikem setkal, nebo ho viděl v televizi. Že by tato „spolupráce“ nepotřebných mimoparlamentních stran mohla někoho oslovit a přimět k tomu, aby k volbám šel, o tom si dovolím pochybovat. Ani náhodou.

Zkrátka: lidovci nemají pro evropské volby koho nabídnout. Proto se na kandidátku dostali opět „recyklovaní“ europoslanci: domýšlivý žvanil P. Svoboda, sběratel bezcenných titulů (a podle Babiše „bruselský udavač“) T. Zdechovský, či „zachránkyně“ syrských sirotků M. Šojdrová. Vidina „balíku peněz za nicnedělání“ přilákala na kandidátku tohoto spolku „eurozoufalců“ také dosavadního poslance O. Benešíka.

(O něm jsme psali v SN již mnohokrát, a to v souvislosti s jeho podílem na zorganizování podvodných oslav 700. výročí obce Strání. Proto nelze vyloučit, že se případným získáním poslanecké imunity v EP tento lidovecký politik pokusí vyhnout trestnímu stíhání, které mu reálně hrozí. Voliči by o tom měli vědět, aby nekupovali „zajíce v pytli“. K tomu jen malý dovětek: Když někdo ztratí soudnost, není mu pomoci.)

Lidovci se pod vedením P. Bělobrádka stali stranou politických sebevrahů, které už nikdo nikam volit nebude. Každý slušný člověk musí jejich kandidátku hodit nikoli do urny, ale rovnou do koše na odpadky. Nikam jinam totiž nepatří. Zdá se, že po KSČM a ČSSD bude KDU-ČSL dalším politickým subjektem, který ještě letos posílí klub mimoparlamentních stran. Nebude to ostatně poprvé. Již jednou tam byli – díky C. Svobodovi. Na tuto cestu jim popřejme hodně zdaru.

Vážení lidovci, pohrobci „hada na tři“, příště už raději jen na krajské a komunální úrovni! Časem se i to stane nedosažitelnou metou.

5. 2. 2019

‒ RJ ‒