Svobodné noviny na internetu

(Dokončení)

Počátky malenovického panství

V době uskutečnění donace Jaroslava z Částkova klášteru Smilheimu ve vesnici Újezd u Vizovic existovalo v tomto regionu víc podobných představitelů drobné šlechty, a to jak v Tečovicích, tak i v Loukách. Dokládají to pozůstatky tvrze na návrší „Hradisko“ v Tečovicích (poblíž zdejšího gotického kostela), stejně jako stopy základů tvrze v poloze „Na lúckých zahradách“ v Loukách. Vesnice Louky s tvrzí se v průběhu 1. poloviny 14. století stala součástí statku Buně (Buněje) z Tečovic. Jeho synové Milič (kněz, pravděpodobně totožný se známým Janem Milíčem z Kroměříže), Racek a Buněj z Tečovic prodali celý tento statek v roce 1350, a to včetně vesnice Louky („Luky“), Čeňkovi z Bechyně, který se stal faktickým zakladatelem malenovického panství.

Čeňkův syn, Janáč z Bechyně, pak v r. 1356 prodal toto panství moravskému markraběti Janu Jindřichovi (†1375), a to v tomto rozsahu: tvrz a ves Malenovice, Kvítkovice, Kračenovice (zanikla), Kozinec (zanikl), Tečovice, Otrokovice, Buňov (zanikl), Lhota [u Tečovic], Louky a Březová (zanikla). Vesnice Buňov (Bunějov), Lhota u Tečovic a Březová byly zřejmě výsledkem kolonizační aktivity Buně z Tečovic v průběhu 1. poloviny 14. století. Ze zápisu zemských desek (olomouckých), v němž se uvádí formulace „se všemi vesnicemi osazenými i neosazenými“, lze usuzovat, že již někdy v letech 1350-1356 byly založeny na tomto panství další vesnice, např. Kozinec.

Během vlády markraběte Jana Jindřicha (1356-1375) se z Malenovic stalo poddanské městečko, nad nímž byl postaven i hrad. (Původní tvrz, na které seděli rytíři z Malenovic, stála v místech kostela sv. Mikuláše.) Malenovice tehdy obdržely hradišťské městské právo. Příslušný dokument se sice nedochoval, avšak byl zřejmě podobný tomu, na základě něhož bylo toto městské právo uděleno jinému městečku v tomto regionu – Kloboukám (= Valašským) nedaleko královského hradu Brumova. V průběhu 19leté vlády Jana Jindřicha nad Malenovicemi došlo k dalšímu rozšíření tohoto panství o tyto vesnice: Bohuslavice a Doubravy (Veledoubravy). Zároveň byly vysazeny nové kolonizační vsi: Doubravičky (Dolní), Vyšší (Horní) Doubravičky a Březůvka (Březůvky).

V souvislosti s povýšením Malenovic na městečko došlo ke stavbě kostela sv. Mikuláše a někdy po r. 1360 i gotického hradu v poloze „Skalka“. V době vlády markraběte Jošta Lucemburského (1375-1411) byl purkrabím na tomto hradě Janek z Malenovic, odjinud z Petrovic, který je naposledy v pramenech připomínán k r. 1406. V témže roce postoupil markrabě Jošt panství a hrad Malenovice moravskému zemskému hejtmanovi Heraltu st. z Kunštátu; patronátní právo je v té době doloženo jak v Malenovicích, tak i v Tečovicích. O dva roky později, v r. 1408, synové Heralta st. z Kunštátu prodali toto panství šesti potomkům Bohuše ze Šonvaldu. Jeden z těchto synů, katolík Hynek ze Šonvaldu, zahynul dne 1. 11. 1420 v bitvě pod Vyšehradem, ve které bojoval proti husitům. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč husité (sirotci) v r. 1427 dobyli hrad a městečko Malenovice. Později (1431) se držitelem Malenovic stal husitský šlechtic Smil z Moravan (podle jiných pramenů: Smil z Lichtenburka).

Pro dokreslení celkové situace, náboženské i politické, dodejme, že právě v tomto regionu bylo na počátku 15. století množství stoupenců učení M. J. Husa. Pod známý stížný list proti Husovu upálení ze dne 2. 9. 1415 přivěsili své pečeti také někteří zástupci z řad šlechty, zejména nižší, z dnešního Zlínského kraje: Mikšík z Malenovic a z Podhradí, Čeněk ze Šarova, Heralt z Kunštátu (= držitel Napajedel), Jindřich a Jan Pardus ze Žeranovic, Markvart z Jíkve na Spytihněvi, Jaroslav ze Šternberka na Veselí, Buzek z Vlachovic, Zich z Nedachlebic, Mikuláš z Přečkovic, Oneš z Lipiny, Petr Hecht z Kunovic, Beneš z Opatovic, Petr z Příkaz, Petr řečený Němček ze Záhorovic, Dražek z Hrádku aj.

─────

Osudy zeměpanského majetku na Zlínsku v 1. polovině 14. století

Nejstarší zmínka o Malenovicích na Zlínsku se objevuje v písemných pramenech ve složitém období konce vlády Přemyslovců (po zavraždění Václava III.) a vlády „krále-cizince“ – Jana Lucemburského (1310-1346). Jak uvádějí kronikáři té doby, např. Zbraslavská kronika, byl stav Českého království víc než neutěšený.

Kronikář Petr Žitavský (†1339) k tomu v zápisu o událostech roku 1333 poznamenává: „A tak když se tento slavný mladík (= moravský markrabě Karel) vrátil do svého dědičného království, které je jeho vlastní podle následnictví rodu matčina (= královny Elišky Přemyslovny), našel to království příliš v nepořádku a rozděleno a od povinné správy opuštěno. A nebylo žádného hradu královského, který by nebyl od jeho otce, krále Jana, některému šlechtici zastaven; ale i města, vesnice a dvorce a skoro všechny lesy byly tehdy zastaveny jako zástava nebo svěření.“

Ke stavu království se pozdější český král Karel IV. vyjádřil ve svém vlastním životopise (= Vita Caroli) těmito slovy: „… Království pak našel jsem tak zašlé, že nebylo v něm ani hradu, ani statku královského nezastaveného. Páni čeští z většího dílu oddávali se na všeliká násilí z hrabivosti a pychu, neznajíce kázně ani bázně před králem, jehož statky rozdělili mezi sebou. Slavný někdy Otakarův hrad v Praze (= Pražský hrad) se octl v rozvalinách a já musel přebývati v městě jako jiný měšťan.“

V následujících dvou letech (1334-35) se markraběti podařilo navrátit královské komoře původně královské hrady a města. Na Moravě se jednalo např. o Lukov, Telč, Veveří, Olomouc, Brno a Znojmo.

Královský hrad Brumov dal vybudovat král Přemysl Otakar II. někdy okolo roku 1255 jako součást obranného systému na hranicích s Uhrami. Následně se jeho purkrabím stal Smil ze Střílek a z Brumova (1256-1273) a po něm Oldřich z Hradce (†1303), správce tzv. Lucké provincie (= území na jih od luhačovického hřebene Vizovické vrchoviny). Po smrti tohoto příslušníka rodu Vítkovců se hrad Brumov vrátil do rukou českého krále, který jej dal kdysi do zástavy. Z ní byl vyplacen markrabětem Karlem v roce 1334.

Zájem o pohraniční teritorium dnešního Valašskokloboucka trval u panovníků z rodu Lucemburků i v následujících letech. V r. 1341 došlo z rozhodnutí markraběte Karla k vysazení vsí Klobouky (= Valašské) a Poteč. Zásluhu na tom měl Ješek z Klobouk, který se posléze stal rychtářem tohoto poddanského městečka. V roce 1356 pak „Nové Klobouky“ obdržely od markraběte Jana Jindřicha hradišťské městské právo. Na počátku 15. století se královský hrad Brumov i s celým panstvím dostal do zástavy, a to Bočkovi ml. z Kunštátu, jenž byl stoupencem husitů. V roce 1422 tento hrad marně obléhala vojska císaře Zikmunda Lucemburského (†1437) i tehdejšího olomouckého biskupa Jana Železného (†1430). V době pohusitské se hrad dostal do zástavy Miroslava z Cimburka (1463-66) a Jana z Cimburka (1467) Za česko-uherské války (1468) se hradu Brumova zmocnil uherský král Matyáš Korvín (†1490).

O neklidných časech v době husitských válek, ale i v období po jejich skončení svědčí např. i to, že vzdálenějších vesnic (na jih od Vizovic), které po r. 1261 patřily k majetku kláštera Smilheimu, se dočasně zmocnili představitelé drobné šlechty. „Husitský“ zeman Buzek z Vlachovic byl již v r. 1413 pohnán k soudu opatem tohoto kláštera za to, že se neoprávněně zmocnil klášterních vesnic Smilonov (zanikl u Sehradic) a Rybník (zanikl u Vlachovic). Spor o tyto vesnice pokračoval i ve 2. polovině 15. století, kdy v důsledku vojenských akcí v tomto regionu zpustly a nebyly již obnoveny. Rybník je uváděn jako pustý k r. 1463, Smilonov o rok později. Obě vsi zanikly za husitských válek, kdy na Brumovsku a Vizovicku probíhaly boje mezi stoupenci a odpůrci husitů.

Rovněž další královský hrad na Zlínsku, Lukov, se za vlády krále Jana Lucemburského dostal do zástavy pánů ze Šternberka. Tento šlechtický rod vytvořil v průběhu 14. století na území dnešního Zlínského kraje jednu z největších šlechtických držav, která zahrnovala zlínské, lukovské a světlovské panství.

Hrad Lukov byl ze zástavy vyplacen v r. 1334 moravským markrabětem Karlem. Přesto až téměř do konce 14. století Šternberkové suverénně ovládali původně zeměpanský majetek na tomto území. Teprve po smrti Viléma ze Šternberka (†1392) došlo ke sporu s markrabětem Joštem Lucemburským (†1411). Ten odmítl uznat dědické nároky pánů ze Šternberka z jejich lukovské větve a připojil Zlín jako odúmrť ke svému majetku. Již v r. 1397 však toto poddanské město i s celým panstvím vložil do zemských desek Zdeňkovi Lukovskému ze Šternberka. V majetku tohoto rodu zůstal Zlín až do r. 1437, kdy zlínské panství koupil Petr Roman z Vítovic.

─────

Moravský markrabě Karel a Malenovice

Záhy poté, kdy se v písemných pramenech objevuje první zmínka o Malenovicích (1321), došlo v souvislosti s nápravou „starých nepořádků“ i k zásahu markraběte Karla do záležitostí této vesnice. O tom, jak neklidné časy tehdy na Moravě panovaly, svědčí listina markraběte Karla z 3. 4. 1337. Z ní se dozvídáme o tom, že daroval statky dvou nejmenovaných bratří Onše z Malenovic svému služebníku Kolínovi. Oba bratří se dopustili jakéhosi zločinu (= zlosynství), za který byli popraveni a jejich majetek připadl zeměpánovi – markraběti Karlovi (CDM VII, 107).

O dalších osudech Onše z Malenovic ani královského služebníka Kolína se z pramenů nic nedozvídáme. O deset let později se objevuje v Malenovicích nový majitel – Viknan z Malenovic (1348-50). Od něho a od jeho dvou bratrů stejného jména, Mikulášů, koupil v r. 1350 statky v Malenovicích, Kvítkovicích a Kračenovicích šlechtic Čeněk z Bechyně – pro své syny Štěpána a Petra (ZDO I. 160). V témže roce (1350) prodali synové Buně z Tečovic (Milíč, Racek a Buněk) statek Tečovice témuž šlechtici, a to v tomto rozsahu: Tečovice, Otrokovice, Buňov, Lhota (u Tečovic), Louky a Březová (ZDO I. 159). Nový majitel Malenovic spojil všechny získané vesnice v jeden celek: tak vznikl zárodek malenovického panství.

─────

Počátky dějin Zlína

Zlín jako centrum regionu jihovýchodní a východní Moravy, Slovácka a Valašska, to je záležitost až posledního století. Středisko Baťovy obuvnické výroby a s ní spojeného obchodu postupně přijalo i funkci střediska administrativního – paradoxně teprve v „pobaťovské“ éře (= Gottwaldovský kraj). Zlín tak zastínil jiná, dřívější regionální centra: Uherské Hradiště (sídlo historického Hradišťského kraje) a Kroměříže (sídlo olomouckého arcibiskupa).

V období vrcholného středověku, ve 13. a 14. století, kdy došlo k postupnému zformování šlechtických dominií, byl Zlín jen jedním z mnoha středisek zdejších feudálů, a to na území mezi panstvím Malenovice a Vizovice. Významového vzestupu pak toto poddanské městečko dosáhlo až na konci 14. století, kdy Zdeněk Lukovský ze Šternberka udělil Zlínu městská práva podle vzoru Brna a Olomouce.

Jak již bylo uvedeno v 1. části této statě, „povýšení“ předkolonizační vesnice Zlín na centrum zdejšího panství se odehrálo někdy po polovině 13. století, kdy byla celá oblast od levého břehu řeky Moravy až po zalesněné území na hranicích s Uhrami opakovaně vypleněna vpádem Mongolů (1241) a uherských Kumánů (1253). Teprve v polovině 13. století začalo krátké období obnovy původního osídlení z doby předkolonizační: vysazování nových vesnic tak šlo ruku v ruce se znovuobnovováním původních, předkolonizačních vesnických sídel. Jak tomu bylo se Zlínem v tomto období, to se z písemných pramenů nedozvídáme. Dá se proto soudit, že i tato část starého sídelního území podél řeky Dřevnice byla těmito vojenskými vpády zasažena. Potvrzovaly by to některé příběhy „Starozlínských pověstí“.

Na rozdíl od již zmíněných Malenovic, u nichž známe pouze rok vydání listiny, ve které je toto jméno uvedeno, v případě Zlína to víme naprosto přesně. K prodeji městečka Zlína došlo dokonce dvakrát: Královna-vdova Alžběta (Eliška) Rejčka, která v té době žila v Brně se svým milencem Jindřichem z Lipé, koupila Zlín s celým panstvím a dalšími statky na Brněnsku nejprve dne 28. 2. 1322 od Fricka z Egerberka (CDM VI, str. 152, č. 202) a dne 12. 12. 1322 také od jeho bratra Viléma z Egerberka (CDM VI, str. 162, č. 220). Koupený majetek zahrnoval tyto statky: Hustopeče (u Brna), Starovice, Starovičky, Žarošice, Kvasov, Skoronice a městečko Zlín („in Slyn opido“).

Třebaže Alžběta Rejčka (1286-1335) koupila výše uvedené statky od pánů z Egerberka pro nově založený ženský cisterciácký klášter „Aula sanctae Mariae“ ve Starém Brně, není o rok později (1323) Zlín mezi pozemkovým vlastnictvím tohoto kláštera jmenován. Z toho se dá usuzovat, že velká vzdálenost Zlína od Brna se stala důvodem, proč si královna statky v povodí řeky Dřevnice dlouho neponechala. Co se dělo mezi rokem 1322 a dalším datem, kdy je Zlín opět v pramenech uváděn (1349), nevíme. Jisté je pouze to, že v r. 1349 je jako držitel Zlína doložen jistý Herbord ze Zlína, který se o rok později uvádí v pramenech jako Herbord z Bílovic. Dědicové tohoto šlechtice prodali v r. 1358 zlínské panství za výplatu dluhů v částce 850 kop grošů bratřím Albertovi a Zdeňkovi ze Šternberka (ZDO I. 531). O dva roky později, v r. 1360, drželi hrad a městečko Zlín sirotci po Zdeňkovi ze Šternberka – Alšík a Vilém ze Šternberka (ZDO I. 715).

─────

Vilém z Hustopečí – zakladatel zlínského panství

Poměry ve Zlíně a okolí před r. 1322 jsou zcela nejasné, i když je pravděpodobně, že okolo r. 1261 došlo na tomto území ke kolonizačnímu vysazení Zlína na poddanské městečko. Zdá se, že význam Zlína před tím, než se jeho jméno objevilo poprvé v písemných pramenech, je poněkud přeceňován. Údaje těchto pramenů pro nějaké výjimečné postavení Zlína na starém sídelním území při dolním a středním toku řeky Dřevnice nesvědčí.

Podle starších představ regionálního historického bádání byli až do r. 1322 držiteli zlínského panství potomci již zmiňovaného Viléma z Hustopečí a Chýš (†1271). V letech 1271-1292 přešel Zlín do rukou Vilémova syna Odolena z Hustopečí. Tento šlechtic držel kromě moravských statků rovněž rodový majetek v severozápadních Čechách, kde patrně vystavěl hrad Egerberk u Kadaně. Odolenovi synové Fricko a Vilém pak v r. 1322 prodali své moravské statky královně Alžbětě Rejčce.

Co se týká zakladatele zlínského panství, Viléma z Hustopečí, ten pocházel z rodu vladyků z Chýš, který držel své statky v západních Čechách. Na Moravu tento šlechtic přišel zřejmě jako člen družiny markraběte Přemysla II., pozdějšího krále Přemysla Otakara II. (1253-1278), někdy kolem roku 1249. V té době odňal panovník Vilému a Odolenovi z Chýš hrad Kadaň. Snad náhradou za něj dostal Vilém z Hustopečí vesnici Hustopeče (u Brna), po níž se již od r. 1249 psal (CDB IV-1, str. 258, č. 157; CDB IV-1, str. 259, č. 158).

Spolu s Vilémem z Hustopečí a Chýš přišli tehdy na Moravu rovněž páni z Oseka a páni z Hradce. S jejich přítomností se setkáváme na jihovýchodní Moravě v 2. polovině 13. století v souvislosti s kolonizací tohoto území po kumánském zpustošení z r. 1253 a s vojenským zabezpečováním moravsko-uherské hranice. Organizací obrany pohraničních oblastí byl pověřen Smil z Obřan, který měl pečovat o obranu území při Vlárském a Starohrozenkovském průsmyku, jakož i Vilém z Hustopečí, jenž se stal správcem jižní moravské hranice v okolí Břeclavi. Jako držitel hradu Břeclav je Vilém z Hustopečí v pramenech uváděn k r. 1271 (CDM VI, str. 66, č. 50).

Roku 1257 se tento šlechtic z okruhu přátel krále Přemysla Otakara II. zúčastnil založení královského města Hradiště (CDB V, str. 218, č. 136). Pravděpodobně v tomtéž období se stal i vlastníkem některých statků v povodí řeky Dřevnice. Kromě toho obdržel také statky na pomezí Moravy a Dolních Rakous. Podobně jako jeho východomoravský současník, Smil ze Střílek, kastelán na královském hradě Brumově, daroval v letech 1262 a 1271 část svých statků na moravsko-rakouském pomezí johanitům z dolnorakouského Hohenau (CDB V, str. 488, č. 329; CDM IV, str. 66, č. 50). Spolu s Petrem ze Slopného postoupil Vilém z Hustopečí některé vesnice v povodí řeky Dřevnice cisterciákům z kláštera Smilheimu ve Vizovicích (CDB V, str. 431, č. 290).

Přítomnost Viléma z Hustopečí v Podřevnicku a držba zlínského panství v r. 1322 jeho vnuky Frickem a Vilémem z Egerberka se staly základem kolonizační hypotézy zlínského rodáka – historika prof. Dr. K. Stloukala (1887-1957). Tento badatel kombinací uvedených historických údajů dospěl k přesvědčení o tom, že Vilém z Hustopečí založil v letech 1257-1261 Zlín a že toto poddanské městečko učinil centrem svého panství při středním toku řeky Dřevnice.

Podnětem k této Stloukalově úvaze byly rovněž místopisné údaje tzv. zakládací listiny kláštera Smiheimu z r. 1261, v níž je jako západní hranice vizovického panství stanoven potok „Oselná“, protékající vesnicí Želechovice. Přitom západní polovina Želechovic, která ležela na levém břehu tohoto potoka, zůstala i nadále v rukou Viléma z Hustopečí i po r. 1261, kdy odkázal klášteru Smilheimu část Zádveřic, celou vesnici Lípu a (východní) polovinu Želechovic.

Profesor všeobecných dějin na UK v Praze K. Stloukal se již od mládí zabýval dějinami rodného Zlína. V době po uzavření vysokých škol (1939) pobýval ve Zlíně a připravoval zde monografii dějin tohoto města. Z ní ještě za války stačil časopisecky zveřejnit část pod názvem „Svědectví zlínské minulosti“ (1941-43). Z monografie nakonec sešlo a nikdy dokončena a vydána nebyla. V r. 1947 z ní autor publikoval pouze torzo pod názvem „550 let města Zlína“. Již za války K. Stloukal vyslovil hypotézu o tom, že Vilém z Hustopečí si po r. 1261 neponechal jen polovinu Želechovic, ale že v té době existovaly při středním toku řeky Dřevnice další vesnice. Proto považoval Zlín za jedno z východisek velké středověké kolonizace v 2. polovině 13. století.

Na základě již zmiňované tzv. zakládací listiny kláštera Smilheimu, která se hlásí k r. 1261, a podle rozsahu zlínského panství ze zápisu v zemských deskách z r. 1397 se K. Stloukal pokusil stanovit rozsah původního obvodu, který Vilém z Hustopečí dostal od českého krále v povodí řeky Dřevnice. Kromě vysazení Zlína na městskou obec na tomto území měly údajně vzniknout tyto kolonizační vesnice: Čepkov, Prštné, Mladcová a Zbožná.

Součástí zlínského panství měly být již za Viléma z Hustopečí předkolonizační vesnice (podle poznatků toponomastiky): Bonětín (-ina), Březnice, polovina Želechovic a městečko Zlín. Zdá se, že tento šlechtic jmenované čtyři vesnice nezaložil, nýbrž je jen obnovil po jejich předchozím zpustošení, a k tomu vysadil Zlín na městečko. Založení typicky kolonizačních vsí (Čepková, Prštná, Mladcová a Zbožná) bylo spíše až záležitostí pánů ze Šternberka někdy v letech 1358-1397. Do téže doby patří i stavba zlínské tvrze (hradu) v lokalitě „Hradišťko“ u Kudlova.

Obdobný kolonizační „boom“ se ve stejné době odehrával jak na panství Malenovice (za vlády markrabat Jana Jindřicha a Jošta Lucemburského), tak i na sousedním statku Podhradí u Malenovic.

─────

Zlín za vlády pánů ze Šternberka

Po královně Alžbětě Rejčce a Herbordovi ze Zlína se městečko Zlín dostalo na dobu osmi desetiletí do rukou mocného šlechtického rodu – pánů ze Šternberka: Alberta (†1380) a jeho bratra Zdeňka (†asi 1359). Ti koupili zlínské panství od dědiců po Herbordovi ze Zlína v r. 1358 za výplatu dluhů v částce 850 kop grošů.

Po smrti Zdeňka ze Šternberka získal správu nad rozsáhlými rodovými statky (Moravský Šternberk, Odry, Količín, Veselí nad Moravou, Bechyně, Zlín) – samotný Albert ze Šternberka. O něm je známo, že patřil k předním osobnostem doby Karla IV. a že byl významným církevním hodnostářem: biskupem ve Zvěříně (= Schwerin) a v Litomyšli, jakož i arcibiskupem v Magdeburku. Albert ze Šternberka se již v r. 1360 zřekl držení zlínského panství: novými držiteli městečka („opidum“) a hradu („castrum“) ve Zlíně („in Slina“) se stali Albertovi bratranci ze světlovské větve tohoto rodu – sirotci Alšík a Vilém ze Šternberka. [Albert ze Šternberka je spolu s Janem ze Středy považován za jednoho z prvních českých humanistů.]

Postoupení Zlína představitelům světlovské větve rodu Šternberků zřejmě souviselo s majetkovými spory, jež tehdy vedl cisterciácký klášter Smilheim ve Vizovicích s některým i sousedními šlechtici. Tím, že Alšík a Vilém ze Šternberka spojili zlínské a světlovské panství v jeden celek, vytvořili državu, která vážně „konkurovala“ panství vizovických cisterciáků.

Spor mezi klášterem Smilheimem a pány ze Šternberka vznikl pravděpodobně ještě před rokem 1360 a trval téměř deset let. Do jeho řešení se zapojila dokonce papežská kurie v Avignonu, což vrhalo špatné světlo i na jednoho z jeho aktérů – biskupa Alberta ze Šternberka. (Dnes by se kvůli tomu tento církevní hodnostář stal vděčným objektem bulvárního tisku.) Z listiny, datované v Avignonu dne 16. 3. 1361, vyplývá, že Albert a Alšík ze Šternberka brání klášteru Smilheimu v pokojném užívání osmi a půl vesnic: Vysokého Pole, Hrozenkova, Šanova, Lípy, Leskovce, Polanky, Prlova, Pozděchova a poloviny Želechovic. Spor byl v r. 1367 urovnán v tom smyslu, že jmenované vsi zůstávají v doživotním držení Šternberků.

Spojení zlínského a světlovského panství trvalo jen do r. 1370, kdy došlo k rozdělení majetku mezi Aleše a Viléma ze Šternberka: starší ze sourozenců Aleš (Alšík) si podržel Světlov a vesnice u Veselí nad Moravou, kdežto Vilém vládl samostatně ve Zlíně, po kterém se i psal, a dále v Čejkovicích. V r. 1385 se Vilém zúčastnil vojenské výpravy do Uher; zemřel začátkem roku 1389. Jeho majetek po něm zdědil syn Albert ze Šternberka, který rovněž odešel válčit do Uher, kde pravděpodobně v r. 1392 zahynul. Jelikož byl bezdětný, přešel Zlín i s Čejkovicemi jako odúmrť do rukou moravského markraběte Jošta Lucemburského.

Tento nový majitel již v červenci 1397 zápisem v zemských deskách postoupil tyto statky Zdeňkovi ze Šternberka a z Lukova. Tehdy poprvé je v pramenech výslovně uveden celý rozsah zlínského panství: tvrz a městečko Zlín („municionem Zlyn cum opido“) a vsi Březnice, polovina Želechovic, Trnava, Klečůvka, Čepkov, Mladcová, Zbožná, Prštné a Bonětín (Bonětina). Další osudy Zlína byly pak na dobu tří generací spojeny s lukovskou větví Šternberků. Kromě Zlína patřila Zdeňkovi z Lukova a ze Šternberka další rozsáhlá území: Količín, západní polovina lukovského panství s polovinou hradu Lukova, polovina Holešova spolu s polovinou holešovského a količínského panství, jakož i vesnice Kaňovice a díl Březolup.

Na rozsáhlém teritoriu, které zahrnovalo více než 30 vesnic a městečka Zlín, Fryšták, Lukov a Holešov, zaujímal právě Zlín důležité místo perspektivního hospodářského střediska této oblasti. A byl to právě Zdeněk ze Šternberka, díky němuž se dostalo Zlínu významného rozšíření městských práv. Listinou, jež byla vydána dne 1. 11. 1397 ve Zlíně, tento šlechtic udělil městečku Zlín „svobodu městskou všech obchodů a požitků tak tím vším způsobem a právem jako město Brno a město Olomouc k věčnému užívání“. Zlín zároveň získal i právo „na odúmrť statků obyvatelů zlínských, jestliže by který z nich bez poručení umřel, že ten statek všelijaký na přátely jejich nejbližší má připadnout“.

Privilegia, udělená Zlínu Zdeňkem ze Šternberka, podpořila zejména městské živnosti, což se příznivě projevilo v rozvoji tohoto města v následujícím období. A tak již od 2. poloviny 15. století je Zlín nazýván městem, třebaže v úředních dokumentech se toto označení objevuje až v 1. polovině 16. století. Dobu vlády pánů ze Šternberka připomíná i šternberská erbovní zlatá osmicípá hvězda, která je umístěna nad otevřenou bránou, ve znaku města Zlína.

Na lukovském a holešovsko-količínském panství vládl Zdeněk ze Šternberka spolu s bratrem Ješkem z Lukova. Když v r. 1405 Zdeněk zemřel, zdědil všechny jeho majetky syn Albrecht ze Šternberka. Problematické soužití s lukovským strýcem propuklo nakonec v otevřený konflikt v r. 1407. Tehdy Ješek z Lukova podal na Albrechta ze Zlína žalobu kvůli neoprávněné držbě Zlína a k němu náležejících vesnic. Albrecht sice spor vyhrál a k tomu ještě převzal statky na Holešovsku jako náhradu za Ješkovy dluhy, avšak v r. 1412 musel dokonce dobývat hrad Lukov, který byl jeho spoluvlastnictvím. V době této „rodové války“ sídlil Albrecht ze Šternberka ve Zlíně a užíval přídomek „ze Zlína“. Zemřel krátce po vyvrcholení tohoto rodového sporu – někdy v průběhu roku 1413.

Číst dobové zápisy v Knihách půhonných a nálezových olomoucké cúdy, které se v letech 1405-1415 týkaly majetkových sporů mezi příslušníky rodu Šternberků na jihovýchodní Moravě, to je doopravdy zajímavý zážitek. Je to skoro jako středověká „kriminálka“: každý se soudil s každým a přitom všichni měli nějaké to „máslo na hlavě“. Proto bylo vcelku zákonité, že tyto dramatické události časem dospěly až k husitským válkám.

Až do r. 1419, kdy v českých zemích začala „husitská revoluce“, spravoval zděděné statky za nezletilé syny Albrechta ze Šternberka, Jiříka a Lacka, jejich poručník – moravský zemský hejtman Lacek z Kravař, dědeček obou těchto sirotků a jeden v prvních moravských stoupenců reformního učení M. J. Husa (†1415).

Co se týká života obyvatel městečka Zlína, povýšeného krátce předtím na město, o něm se z dobových pramenů nedozvídáme téměř nic. Proto je poněkud překvapivé zjištění K. Stloukala o jednom z prvních vysokoškolských studentů, kteří na počátku 15. století působili na tehdejší pražské univerzitě. Dotyčný student se jmenoval Matěj ze Zlína a v r. 1416 pořídil opis tří učených pojednání: výkladu o Šalomounově Písni písní, dále lékařského herbáře M. Křišťana z Prachatic a traktátu o vlastnostech vína.

─────

Zlín v době husitských válek

Nadvláda pánů ze Šternberka nad zlínským panstvím symbolicky končí s husitskými válkami – v roce 1437. Náboženské „rozdělení“ (pro tento jev existuje jedno málo používané pojmenování: dichotomie) tohoto rodu, ale i dalších místních šlechticů, provázelo vývoj zdejšího regionu po celou 1. polovinu 15. století. Týkalo se to např. rozdělení šlechty na stoupence učení M. J. Husa (vesměs se jednalo o nižší šlechtu) a katolicismu (byl podporován vyšší šlechtou – včetně Šternberků). V době těsně před husitskými válkami působilo na Zlínsku i několik „lapků“: patřil k nim např. Ondrášek ze Zlína, Beneš z Březnice nebo Bušek z Fryštáku.

V celém regionu dnešního Zlínského kraje bylo společenské napětí již mnoho let před Husovým upálením tak velké, že stačilo málo, aby došlo ke spontánnímu výbuchu. Ten se odehrál již v r. 1418, kdy zradikalizovaná venkovská chudina pod vedením kněží Tomáše z Vizovic a Bedřicha ze Strážnice zaútočila proti klášteru ve Vizovicích. Objekt kláštera byl vypleněn: při tom byl zničen kostel, všechna bohoslužebná roucha, liturgické knihy i klášterní poklady.

Útoky proti církevnímu majetku ze strany místní šlechty pokračovaly v tomto regionu i po celé období husitských válek. Dokonce i po jejich skončení. Např. v r. 1437 pohnal zlínský farář Lacka ze Šternberka a z Lukova z 30 hřiven grošů za to, že mu drží zástavní dvůr v Ostratě a „jeho požívá“. Ještě o deset let později, v r. 1447, došlo k další politováníhodné události: poddaní nového majitele Zlína, Petra Romana z Vítovic, se v noci dopustili násilí na faráři a na kostele ve Slušovicích. Kvůli tomu pohnal Lacek z Lukova tohoto zlínského majitele ze 100 hřiven grošů proto, že lidé ze Slušovic poznali u zlínského faráře věci, které byly ukradeny ve Slušovicích: oltářík, ornáty, kalichy a jiné kostelní předměty. Petr Roman prý tyto odcizené předměty odmítá vrátit. (To se stalo deset let po skončení husitských válek. Zdá se tedy, že se husitské „obrazoborectví“ postupně „transformovalo“ v obyčejné loupežení.)

Výše zmíněný katolický šlechtic, Petr Roman z Vítovic, koupil v r. 1437 zlínské panství od bratří Jiřího a Lacka ze Šternberka. K panství tehdy patřila tvrz a městečko Zlín s patronátním právem, dále vesnice Příluky, Březnice, Mladcová, Čepkov (Čepková), Prštné, Zbožná a pusté Boněcko (Bonětina).

V důsledku vojenských akcí v době husitských válek zanikla nejen vesnice Bonětina, ale i mnoho dalších vesnic na Zlínsku: Svojšice na statku Podhradí u Malenovic, dále Březová, Kozinec a Kračenovice na panství Malenovice, stejně jako Chrastěšov (byl později obnoven), Rybník a Smilonov na panství kláštera Smilheimu ve Vizovicích. Obou posledně jmenovaných vesnic se v r. 1413 zmocnil husitský vladyka Buzek z Vlachovic. Další vesnice na Zlínsku zanikly a nebyly obnoveny v důsledku vyplenění za česko-uherské války z let 1468-1470: Marková, Ježov, Sirotčí, Bunějov (Buňov), Horní a Dolní Doubravičky, Olšovec, Hoštínek, Pěnkov, Dalenovice, Sedlíšťky a Podhradí u Malenovic.

15. 11. 2021

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Seznam vyobrazení:

1. Hrad Malenovice.
2. Stížný list proti Husovu upálení z 2. 9. 1415.
3. Znak města Zlína.