Konec roku ‒ František Růžička
Aby nedošlo k následné mýlce, dodejme – roku 2020. Roku naprosto mimořádného, což nejspíše potvrdí každý, kdo jej prožil. Ať již ve zdraví, nebo se všemi možnými životními trápeními. Je obvyklé, že představitelé státu, kulturně, sportovně či jinak veřejně angažovaní lidé budou veřejnosti předkládat své vlastní (nebo partajní) hodnocení. Co se splnilo, co se nesplnilo. Jistěže proběhlo mnoho nového, překvapivého až úděsného, co nikdo z nás nečekal. Stejně tak se ne každému z nás podařilo splnit vše, co by si přál. Důvody netřeba rozebírat. Každý je má zaryté ve své vlastní kůži. Konec konců: možná by se to i dalo dokázat, kdyby se o tom vedla příslušná statistika. Že ne všechno, co se v naší hlavě zrodí, lze také vůbec uskutečnit.
Dovolím si proto na počátku nového roku postupně uvést několik článků, na které se v tom minulém roce nedostalo. Nemyslím si, že by jejich obsah měl jen tak volně zapadnout v neúprosném toku času. Tradiční jihočeský festival výtvarného umění ve veřejném prostoru se dostal k řešení nové otázky, aby otevřel nová zajímavá témata. Tím se v uplynulém, třináctém ročníku projektu Umění ve městě stala AQUA – VODA.
Voda a její vzrůstající nedostatek je v současnosti jedním z hlavních společenských témat vůbec a lze se s ním setkat doslova každý den. Záměrem proto bylo ukázat, jak ho české umění reflektuje. Každý z nás, kdo prošel kolem některého z instalovaných exponátů, měl jistě svůj vlastní názor. Třeba i nechápající. Například klást si otázku, zda vůbec daný umělecký výtvor městský prostor kultivuje, nebo jaká je jeho nosná myšlenka. Nutno přiznat, že za uplynulé roky se v jihočeské metropoli představila nejen téměř kompletní česká sochařská špička, ale i talentovaní absolventi uměleckých škol. Díla byla také vystavována na dalších místech: Hluboká nad Vltavou, Veselí nad Lužnicí, Bechyně, Černá v Pošumaví, Týn nad Vltavou, Lipno…
V návaznosti na danou tématiku se proto výtvory tentokráte objevily především v okolí vodních ploch, na březích řek, ale i přímo na vodní hladině. V rámci festivalu svou činnost zahájila nová galerie R 2020 výstavou rozpíjených tušových obrazů od Petra Nikla s názvem „Z jedné vody načisto“ v nových kulturních prostorách Rabštejnská. Jedno z použitých vyjádření uvádělo, že stejně jako bez vody vzniká poušť, bez umění a kreativity vysychají naše duše a životy… Iniciátorem a kurátorem výstavy byl sochař Michal Trpák. V celé festivalové akci se představilo 22 vystavujících umělců.
Zcela na závěr a na rozdíl od běžné praxe připojuji několik slov k doloženým fotografiím. Na náměstí Přemysla Otakara II. jsme se zastavili u díla, nad kterým jsme uvažovali, zda je to komár, moucha, nebo onen nevyzpytatelný Covid-19. Ejhle poznání – dílo z kovu Jana Dostála s názvem „Vlákna“… Na Lannově třídě zase zastavení s úvahou, zda někde v okolí nespadl panelový dům a odvezli z něj vybourané vany. Chodili jsme kolem a počítali, kolik že jich je. Hodně. Autor Benedikt Tolar, přidal název: „AJ VANA BÍ“ (ocel, smalt, guma, plast, email)… Do hlav tvůrců těžko viděti.
František Růžička, České Budějovice
