Svobodné noviny na internetu

Motto: „Komunismus je jako zápach, zažere se i do záclon, proto je třeba pravidelně větrat.“ (Vladimír Mertlík)

KDU-ČSL – strana věčných „kolaborantů“?

Dva dny před letošním Štědrým dnem (22. 12. 2020) se sešli naši poslanci, aby projednali dva důležité body: tzv. daňový balíček a prodloužení nouzového stavu o další měsíc. V rámci rozpravy k projednávaným bodům tohoto programu došlo i k vystoupení prvního místopředsedy PS a předsedy KSČM V. Filipa. Ten se pustil do politiků KDU-ČSL a připomněl jim mimo jiné i účast jejich strany na protilidových krocích „pravicových“ vlád, jež v 90. letech 20. století vedl tehdejší předseda ODS V. Klaus.

Připomínat dnes komukoli jeho minulost (z doby před 20 nebo dokonce 70 lety) je velice riskantní počínání. Každý z českých politiků uplynulých 30 let od Listopadu 1989 má totiž tolik másla na hlavě, že mu už stéká po celém těle – až na podlahu. Šikovný cukrář by z toho tuku dokázal upéci tolik vánočního cukroví, že by tím nasytil desítky rodin.

Bohužel – ani u nás se do politiky nehrnou čestní a obětaví občané s čistým štítem, ale naopak nejrůznější lehkoživkové a kariéristé, kteří podlehli vidině pohodlného života z peněz daňových poplatníků. Politika je především výnosný „byznys“ lidí, kteří by se jinak poctivou prací neuživili.

V čase předvánočního rozjímání, jež kdysi bývalo příležitostí k zamyšlení se (= usebrání) i pro členy KDU-ČSL (ty, kteří skutečně věří v Boha, nikoli v kult „zlatého telete“), připomněl šéf strany, jež po roce 1948 nemilosrdně pronásledovala příslušníky našich církví i obyčejné věřící, prostou pravdu: lidovci byli v letech 1948-1989 součástí komunisty vedené „Národní fronty“.

Znamená to tedy, že členové, ale zejména funkcionáři této „kolaborující“ strany (ČSL), nesou spoluzodpovědnost za všechno, co se v té době odehrávalo – včetně politických soudních procesů s odpůrci komunistického režimu. Stali se spoluviníky za popravu bezmála 250 osob z politických důvodů (včetně gen. H. Píky či M. Horákové), ale i za životy tisíců protikomunistických odbojářů, kteří byli zabiti během nelidských výslechů příslušníky StB, či za nelehký osud těch spoluobčanů, kteří se rozhodli s rizikem ztráty života utéci přes „zadrátovanou“ státní hranici na Západ.

Pikantní na celé této parlamentní „taškařici“ byl fakt, že dnešní představitelé KDU-ČSL se tváří, jako by s tím neměli nic společného, jako by přiletěli z Marsu až v roce 1990 – po pádu komunistického režimu. (Je to podobná situace jako s tzv. osmašedesátníky, pro něž začaly „dějiny“ nikoli v roce 1948, ale až v roce 1968, kdy je sovětské tanky probudily z jejich ideologického poblouznění.) Je proto paradoxní, že Česká televize (ČT) na jedné straně vysílá od rána do večera neúplné a zkreslené informace o justiční vraždě M. Horákové, kdežto na straně druhé zve do svých pořadů „kolaboranty“ z KDU-ČSL.

Je dobře, že lidovcům tuto „temnou“ minulost připomněl předseda KSČM. Strany, která je historickou nástupkyní zločinné KSČ. Těchto nezákonností se tato strana dopouštěla v letech 1948-89 nejen kvůli tomu, že měla absolutní, nekontrolovatelnou moc, ale rovněž proto, že čerpala svou sílu z prostého faktu: mohla se kdykoliv opřít o mocného souseda – totalitní Sovětský svaz (SSSR).

Také dnešní KDU-ČSL, strana ideově a personálně „vyprázdněná“, se za třicet let od Listopadu 1989 stala jen „výtahem k moci“ ‒ pro několik nesoudných, mocichtivých jedinců. Těch, kteří se rozhodli živit politikou a kteří uvěřili tomu, že by jim to mohlo vystačit až do konce jejich života. Zapomněli pouze na to, že politické strany se chovají podobně jako lidé: rodí se, žijí a umírají. Právě díky kariéristům a politickým „vyžírkám“ se i strana lidovců ocitla ve stádiu těsně před politickou „smrtí“: nikdo ji nevolí, protože přestala být autentická. Lidovcům se přihodilo totéž, co postihlo ČSSD: zradili své původní voliče, jejich politici propadli pozlátku moci a ztratili kontakt s členskou základnou i samotnými voliči.

Někdejší „katolické“ lidovce postihlo ještě něco daleko horšího: politická schizofrenie. Tou dnes trpí kdekdo: prezidentem M. Zemanem počínaje a premiérem a některými předsedy politických stran konče. Svědky této „schizofrenie“ jsme v posledních letech rovněž u lidoveckých politiků: poslanců, senátorů i dalších volených funkcionářů strany. Někteří z nich například jezdí na sudeťácké sjezdy do Bavorska a bratříčkují se s pohrobkem německých „nácků“ B. Posseltem (Herman, Bělobrádek), zatímco jiní politici blábolí cosi o přísném trestání propagace (symbolů) nacismu a komunismu (Bartošek). [„Revanšista“ B. Posselt před několika dny obvinil Čechy z „etnické čistky“ v době po skončení Druhé světové války.]

Tato politická schizofrenie se nejnověji projevuje např. v kategorickém odmítání účasti Ruska a Číny při dostavbě jaderné elektrárny Dukovany, či v nepochopitelném obhajování neschopného ředitele BIS M. Koudelky, jehož zaměstnanci se nechali napálit od agentů ruských tajných služeb v kauze „agenta s ricinem“, který měl údajně zavraždit tři pražské komunální politiky. Tanečky okolo „hybridní války“, kterou proti nám vedou Rusko a Čína, již zasáhly všechny strany – napříč politickým spektrem.

Zcela zmatené postoje zastávají už i mladí politici Pirátů, kteří se až dosud těchto politických hrátek neúčastnili. Tak kupříkladu europoslanec M. Peksa patří k vytrvalým kritikům („udavačům“) A. Babiše (a jeho kauzy zneužívání evropských dotací), současně mu však nevadí navštěvovat recepce na ruském velvyslanectví v Praze. Podobně politicky „popletený“ byl i nedávno zesnulý předseda Senátu PČR, exkomunista J. Kubera (ODS). On i jeho nástupce M. Vystrčil se nechali vmanévrovat do problematické „truc“ návštěvy na Tchaj-wanu.

U mnou často kritizovaných politiků KDU-ČSL lze přesto v poslední době zaznamenat jistý „posun“. Jestliže se ještě před několika lety tehdejší místopředsedkyně Senátu PČR M. Horská pravidelně zúčastňovala kladení věnců k pamětní desce na počest gen. H. Píky u budovy Generálního štábu Armády ČR v Praze-Dejvicích, dnes se politici lidovců chovají již zdrženlivěji. Zřejmě pochopili, že KDU-ČSL nese spoluzodpovědnost za popravu jak gen. H. Píky, tak i M. Horákové, jakož i tří římskokatolických kněží z „Případu Babice“ (V. Drbola, F. Pařil, J. Bula) a desítek dalších protikomunistických odbojářů.

Po mé kritice na adresu dotyčné místopředsedkyně Senátu PČR sáhli lidovci k „sebeočistnému“ kroku: zbavili se jak M. Horské (nahradila ji J. Seitlová), tak i dosavadního předsedy senátorského klubu KDU-ČSL P. Šilara, jenž se nedávno nechal M. Vystrčilem zlákat k jeho dobrodružné cestě na Tchaj-wan. Šilara po podzimních volbách v tichosti nahradila ve funkci dosud málo známá a celkově nevýrazná senátorka Š. Jelínková.

Za uvedené personální změny si současné vedení této strany zaslouží pochvalu. Neznamená to však, že se tím KDU-ČSL zachrání. Lidovci totiž nechali dojít rozvrat ve své straně tak daleko, že to již sotva co změní na neradostném konci, který tuto partaj v příštím roce čeká. Do dnešního, předsmrtného, stavu přivedla KDU-ČSL „partička“ bezskrupulózních kariéristů, které si tam pasivní členská základna nechala navolit delegáty několika posledních stranických sjezdů. Nedostatek sebereflexe vede vždy k tragickým koncům. Nejinak tomu bude i v případě lidovců.

─────

Odložení sjezdu stranu nezachrání. Jen prodlouží její agonii…

Připomínáme-li si „národně-frontovní“ minulost dnešní strany lidovců (tehdejší ČSL), nemůžeme se nezmínit o jménech některých „kolaborantů“, kteří dlouhých 40 let táhli „společnou káru“ s komunisty. V letech 1948-1989 se totiž také ČSL podílela na všech „svinstvech“, k nimž v uvedené dějinné etapě v Československu docházelo. Proto by jména stranických předsedů a dalších vrcholných politiků ČSL (A. Petr, A. Neuman, J. Plojhar), stejně jako spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB) J. Bartončíka či R. Sachera, měla zůstat trvalým mementem. Toho, jak se demokratický politik chovat nemá a nesmí.

Třebaže dnešní politici KDU-ČSL o této „temné“ minulosti své strany nic „nevědí“, nebo se tváří, jako by nikdy neexistovala, na faktickém stavu věcí to nic nemění. Zkrátka: lidovci jsou a navždy zůstanou spoluviníky komunistických zločinů. Stejně jako poúnoroví pokračovatelé strany „národních socialistů“ (ČSS). Ani je nikdo nenutil, aby s komunisty kolaborovali: dělali to dobrovolně a někteří z nich dokonce ochotně a rádi. Je proto dobře, že jim to V. Filip (agent StB „Falmer“) připomněl přímo na půdě Poslanecké sněmovny. Snad je to přiměje alespoň k zamyšlení nad tím, proč je jejich strana na tom tak bídně.

V zájmu oživení paměti a pro poučení o této kontroverzní minulosti dnešních „demokratů“ z tzv. opozice doporučuji M. Jurečkovi a jeho „melody boys“ (+ Š. Jelínkové), aby si přečetli článek Kterak lidovci a socialisté kolaborovali s KSČ, 1. část (SN č. 5/2019, vloženo 16. 5. 2019, ZDE). Tam se mohou o své straně dozvědět i to, co zatím možná ani netušili.

Opět se potvrdilo, že politici z generace „Husákových dětí“, kteří táhnou KDU-ČSL vytrvale ke dnu, představují ve skutečnosti politický a lidský odpad, jehož se měla členská základna této strany již dávno zbavit. Jedině tak se KDU-ČSL ještě může „obrodit“ a zachránit pro své další působení na naší politické scéně, byť již jen na úrovni regionální a komunální.

Bohužel – zdá se, že současné vedení KDU-ČSL zvolilo jinou „strategii“. Rozhodlo se jít podobnou cestou jako KSČM a ČSSD: odložit stranický sjezd na dobu co nejpozdější, a to v naději, že si ještě o pár měsíců prodlouží pobyt v nejvyšších patrech politiky. Proto nemastná a neslaná politika lidovců pokračuje i po podzimních volbách 2020, v nichž tato strana utrpěla od svých politických soupeřů viditelné šrámy.

Kromě toho lidovci vsadili ještě na jeden politický trik: chtějí se nechat „vynést“ do PS na zádech silnější ODS – jako čtyřprocentní „přívěsek (spolu s TOP 09). Ještě nestačil oschnout inkoust na nedávno podepsaném memorandu o spolupráci zamýšlené „trojkoalice“, a již nedočkaví a netrpěliví politici těchto „pidistran“ stačili vytroubit do světa, že se po volbách aktéři této účelové „koalice“ rozejdou. Čili: volební koalice jen „na oko“, aby se pár kariéristů dostalo znovu do Sněmovny. Je to jasný případ podvodu na voličích.

Kritizuji-li toto nemorální počínání politiků KDU-ČSL, nemá to nic společného s mým vztahem k řadovým členům této strany ani k úspěšným, obětavým a pracovitým funkcionářům někdejší strany pro nábožensky založené voliče. Tak jako přes noc nezmizí potřeba sociálně-demokratické orientace v naší politice, své trvalé místo v ní budou mít také upřímní obhájci zájmů katolických voličů. Jediný rozdíl mezi oběma stranami (= ČSSD, KDU-ČSL) spočívá v tom, že KDU-ČSL se mezitím proměnila ve stranu „regionální“ (nejsilnější voličskou základnu má na Moravě), kdežto ČSSD (i s minimem voličů) zůstává navzdory tomu stranou celostátní.

KDU-ČSL stojí dnes na historické křižovatce. Vedení této strany nemá odvahu přepřáhnout pověstný „žebřiňák“ ještě před podzimními volbami 2021. Kdyby tuto odvahu našlo, možná by se stranu ještě podařilo zachránit. Nestačí totiž jen „zachraňovat“ výnosná koryta pro několik kariéristů, kteří si zvykli na pohodlný život z peněz daňových poplatníků. Po parlamentních volbách tato strana již nebude nikoho zajímat. Skončí ve stejném propadlišti dějin jako ČSSD, KSČM a TOP 09.

31. 12. 2020

‒ RJ ‒