Svobodné noviny na internetu

Motto: "Povaha nadutých a špatných lidí je taková, že v dobách dobrých jsou zpupní, ve zlých pak ponížení a pokorní." (N. Machiavelli)

●●●

Piráti konečně složili „politickou“ maturitu?

Nikoli poprvé chválím mladé politiky „České pirátské strany“ (Piráti). Ano, více než rok od parlamentních voleb z října 2017 to již konečně všichni víme. Také já jsem měl dlouhou dobu problém s tím, kam mám Piráty zařadit. Zpočátku jsem je podezíral z toho, že jsou pouhou „mládežnickou divizí“ Agrofertu, mladými, nezkušenými, leč nedočkavými snaživci, kteří čekají na svou příležitost, aby mohli „zazářit“. A Piráti mému podezření zdánlivě nahrávali tím, že byli až neúměrně dlouhou dobu pasivní a nerozhodní. Po mnoha měsících zbytečného otálení se konečně probudili a začali konat.

Možná v tom jejich „procitnutí“ sehrála svou roli prudká výměna názorů mezi J. Faltýnkem (ANO 2011) a místopředsedou Pirátů J. Michálkem, možná úspěch v letošních komunálních volbách, kde překvapivě uspěli v Praze, což čekal málokdo. Lidi to spíš považovali za předčasné naparování se a přeceňování sil ze strany těchto mladých politiků. Přiznám se, že toto zdrženlivé stanovisko jsem zastával i já. Stále si totiž myslím, že Piráti, vzdor svému mládí a nadbytku energie, toho dosud předvedli málo. A to nejen v Praze.

Po řadě měsíců potýkání se s Babišovou vládou i s poslanci ze spolku „Svědků Babišových“ (= ANO 2011), který nelze považovat za normálně fungující politický subjekt, nýbrž za snadno manipulovatelný shluk jedinců s podivnou morálkou (lépe by bylo použít výraz „političtí prostituti“), se zdá, že se Piráti už konečně „našli“. Že pochopili svou kontrolní úlohu v Poslanecké sněmovně (PS) – jako nástroje budoucí politické změny.

Je přece jasné, že takto to dál v naší politice jít nemůže. Nekráčeli bychom vpřed, ale vzad – do časů tzv. normalizace, po níž se některých politikům z generace „Husákových dětí“ tak stýská. Nejen po soudruhu Husákovi, ale i po „Majoru Zemanovi“, „Ženě za pultem“ či soudruhu Pláteníkovi ze seriálu „Okres na severu“. Aby jim nebylo tak smutno, snaží se to naše televize vždy o Vánocích zpestřit alespoň komunistickými filmy „Dovolená s Andělem“ či pohádkou „Mrazík“.

Za ten rok od voleb se v řadách poslanců „České pirátské strany“ vyprofilovalo několik výrazných politických talentů. Někdo by řekl: politických samouků. Upřímně: těmi jsou všichni naši politici, protože žádnou „vysokou školu politickou“ (neplést s Vokovickou Sorbonnou našich předlistopadových komunistů!) v pravém slova smyslu nemáme. Politikem se člověk nerodí, nýbrž se jím stává svou schopností naučit se vše potřebné a pochopit historicko-politický kontext, v němž se bude pohybovat.

Je to podobné jako s novináři. Většina dnešních lidí, kteří se „novinařinou“ živí, hlavně těch mladých, nic neumí a dává svou nevzdělanost a nevědomost až příliš okatě najevo. (Aktuálně jsem si to uvědomil během posledních tiskových konferencí, např. po neštěstí na Dole ČSM ve Stonavě na Karvinsku ze dne 20. 12. 2018. Naivita, ba hloupost, jež vyzařuje z některých dotazů, je až odzbrojující. Dnešní mladí novináři nevědí o reálném životě zhola nic. Když budou celé hodiny „čučet“ do monitoru svých počítačů, nemají šanci se to dozvědět. Musí totiž zvednout zadek a vyjít na ulici mezi lidi. Je to prosté: „Vo tom to je.“)

Piráti již teď mají své nadějné politiky, kteří by v blízké době mohli převzít otěže vlády v této zemi. Vůbec bych se toho nebál, protože každý někdy začít musí. Kromě předsedy strany i. Bartoše a předsedy poslaneckého klubu J. Michálka jsou to zejména M. Ferjenčík, M. Peksa, ale i J. Lipavský, L. Černohorský nebo O. Richterová. Už to nejsou ti nesmělí a málo zkušení diskutéři z různých televizních besed, ale stávají se z nich zástupci politické levice, jaké tato země potřebuje. (ČSSD ani KSČM dnes již levici nepředstavují. Jsou to zoufalé zbytky bývalých „papalášských“ stran, které patřily dlouhou dobu k vládnoucímu establishmentu.)

Někoho sice může odrazovat ta úporná snaha Pirátů o prosazení legalizace marihuany, ale ani tady „pokrok“ zastavit nelze. Vždyť ještě před několika stoletími byli kuřáci tabáku považováni div ne za čaroděje. Kuřáckou či jinou neřest (kdo z nás tak trochu nehřeší, že ano?) není přece možno natrvalo považovat za důvod diskvalifikace jistého člověka pro výkon jakékoli profese, tedy i profese politika. Více než to diskvalifikuje osobu, pohybující se v politice, její nečestný život, trestná činnost, již vydává za ctnost, jakož i neochota pracovat ve prospěch dané země a jejího lidu. Má to obecnou platnost.

Vytrvale, krok za krokem, schůzi za schůzí, usvědčují poslanci Pirátů své kolegy z KSČM a ČSSD z toho, že tito představitelé „tradiční levice“ již dávno neprivilegované vrstvy našeho obyvatelstva nereprezentují, nýbrž jen účelově parazitují na dlouho neřešených problémech (exekuce, vylidňování venkova, nedostatečná bytová výstavba, potřeba pozvednout chudé, pohraniční regiony atd.). KSČM i ČSSD již před mnoha lety přestaly být levicovými stranami, protože hájí zájmy výhradně svých vlastních funkcionářů a jde jim pouze o přežití do dalších voleb. Tak prosté to je.

Navíc: komunisté dnes již ani nepředstírají, že hájí zájmy těch nejchudších a nejpotřebnějších občanů. Je jim to šumafuk. Dali se totiž do „holportu“ s největším „komunistickým kapitalistou“ – A. Babišem.  Jejich praktická politika je tímto jejich konáním determinována. Tím, že ANO 2011 začalo plnit program KSČM (v menší míře rovněž ČSSD), přestaly tyto dvě strany fakticky existovat. Staly se pouhými frakcemi politické divize holdingu Agrofert. V příštích volbách již kandidovat nebudou, protože jim mezitím všichni voliči utečou k Babišovi.

O to důležitější v této situaci je a bude úloha Pirátů. Jejich strana se stane základem příští, nové a právě se rodící moderní levice u nás. Nikoli té podivné levice sobotkovsko-dienstbierovské, nýbrž té skutečné, autentické ‒ západoevropské. (Tak trochu to připomíná letité soupeření mezi „neostalinisty“ Brežněvovy éry a „eurokomunisty“ ze západoevropských stran po sovětské okupaci ČSSR z r. 1968. Podobný ideový střet teď máme před sebou.) Čas Pirátů teprve přijde. Zvládnou-li svou roli při formování nové levicové strany, bude jim patřit budoucnost příštích několika desetiletí (nejméně dvou dekád).

Až přivedou Babiš a jeho politické „loutky“ ze strany/hnutí ANO 2011 tuto zemi do hospodářské recese (ne-li krize), žádná „sranda“ (= recese) to nebude. Východiskem z příštích ekonomických těžkostí, jež se nám nevyhnou, se musí stát aktivní levicová politika v čele s dobře fungující levicovou stranou. (Není důležité, jak se tento politický subjekt bude nazývat.)  Tou by se mohli (a měli) stát Piráti. Mají pro to všechny předpoklady: morální, personální i odborné.

Čas pro „novou levici“ již dozrál. Zítra zaklepe na naše dveře. Nenechte ji dlouho čekat a běžte ty dveře otevřít!

P. S.: Pirátské rokování o třetím lednovém víkendu 2019 potvrdilo, že tato strana je v dobré kondici a může se skutečně stát protiváhou „nehybné“ strany/hnutí ANO 2011. Jak známo, nehybnost je vždy počátkem konce. ANO 2011 dosáhlo vrcholu a pozvolna upadá. Nebylo schopno se „demokratizovat“ a navzdory tomu, že se chystá na svůj další sněm, aby potvrdilo samovládu A. Babiše, jako politický subjekt už nemá co říci. Pouze okupuje místa ve vládě, v parlamentu a ve vysokých úřadech státu. Brzy bude vystřídáno jinou, dravější politickou silou. To jsou zákony přírody, které platí i v politice. A Piráti jsou tím hlavním kandidátem, který může zahnívající vody české politiky znovu rozhýbat. Většina českých politických stran jsou jen leklé ryby. Náš politický rybník potřebuje štiku, jakou by se mohla stát Česká pirátská strana. Má pro to všechny předpoklady.

●●●

„Vepřová hlava“ z Lidového domu v roli chytré horákyně?

V „banánové“ České republice je možné cokoliv. Například i to, že místopředsedou vlády a ministrem vnitra se stane politický „trafikant“, jenž není schopen ani vystudovat vysokou školu. Jak známo, tu má u nás už kdekdo. Je to „světová“ rarita. Ještě větší než ukňouraný slovenský přivandrovalec v čele české vlády.

Že se tím dostáváme až na samý okraj civilizovaného světa, za rozvojové státy Asie a Afriky, to snad ani nemusím připomínat. Hamáček představuje největší ostudu ČR i naší nejstarší politické strany. Být na jeho místě, zastřelil bych se nebo bych skočil z „Nuseláku“. Až to udělá, všichni si oddechnou.

Nikoho nejspíš nepřekvapí, že tento nýmand nemůže zodpovědně o ničem rozhodovat. Když jsem si přečetl rozhodnutí Ministerstva vnitra (pod vedením J. Hamáčka) ohledně hodnocení Okamurovy SPD, musel jsem se smát, až jsem se za břicho popadal. SPD podle tvrzení tohoto ministerstva prý není extremistická strana, i když zaujala místo po slábnoucích extremistech. Ať žije logika!

Rád bych osobně poznal toho „odborníka“, který k tomuto závěru dospěl. SPD samozřejmě extremistickou stranou je, a ten, kdo tvrdí opak, je extremista taky, protože evidentní fakta ignoruje a snaží se je překroutit tak, aby se zavděčil M. Zemanovi. O nic jiného v tomto případě nejde.

Chápu, že výrok o „neextremismu“ SPD je pro Okamuru životně důležitý. V opačném případě by totiž musely příslušné úřady konat a tuto stranu zakázat a rozpustit. Kdo by pak spolu s Babišem a Filipem hlasoval o zákonech, které škodí naší svobodě a demokracii? Nebylo by dost hlasů na jejich „protlačení“ parlamentem.

Dobře vykrmený „vepř z Liďáku“ opět nezklamal. Je to ještě větší Sralbotka, než byl svého času B. Sobotka. Proto je na čase, aby se ČSSD začala připravovat na funus. Nemá smysl čekat až do jara, kdy má proběhnout stranický sjezd. Mrtvola této strany již pořádně zavání a ani lednice to nezachrání. Již teď je ten smrad tak velký, že zamořil jak Lidový dům, tak i celou Hybernskou ulici. Odtud se šíří do historického centra Prahy. Mohlo by to ohrozit turistický ruch, na němž je Praha závislá.

Předseda ČSSD J. Hamáček prý bude brzy upálen před vchodem do bývalého Muzea V. I. Lenina. Pražané se už nemohou dočkat, až se na tuto exekuci budou moci podívat. Vstupenky jsou vyprodané a další se tisknou.

●●●

Čunku, seď v koutě a mlč!

Nejznámější český politický solitér, který z nepochopitelných důvodů uspěl opakovaně v senátních volbách a dál dřepí v křesle hejtmana Zlínského kraje, v němž kvůli špatné pověsti nemá co pohledávat, si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se znovu a znovu politicky „zviditelňoval“. Tak to dělají všechny politické „nuly“ a morálně problematičtí jedinci.

Za poslední měsíce jsme zažili okolo Čunka nejeden rozruch, např. jeho angažmá coby „právního poradce“ v kauze „H-systém“ či toulajícího se medvěda na východní Moravě. Zlínský hejtman, pocházející ze Vsetína, ačkoliv Zlín má dost svých osobností, aby tento kraj mohly lépe reprezentovat než „toxický“ Čunek, si rovněž nenechává ujít žádnou příležitost k „podkuřování“ Babišovi. (To je zase český premiér ze Slovenska. Podobně jako zlínský hejtman ze Vsetína. Oba přivandrovali odjinud a nikdo o ně nestojí.)

Kdo si neuvědomuje tuto absurditu, měl by navštívit psychiatra a nechat se pořádně vyšetřit. V případě Čunka doporučuji léčebný pobyt v Kroměříži, kde mají k tomuto účelu specializované zařízení, kam za minulého režimu komunisté zavírali politicky nepohodlné občany, např. katolického aktivistu A. Navrátila z Lutopecen. To byl autentický křesťan – na rozdíl od politického „komedianta“ Čunka, který si na věřícího pouze pokrytecky hraje.

Stranou nechávám Čunkovu podezřelou účast na loňských slavnostech na Velehradě (4.-5. 7. 2018), kde se (jakoby náhodou) rozdávala propagační brožurka s „príhovorem“ samotného velkého „ateisty“, estébáckého práskače a nomenklaturního předlistopadového komunisty – A. Babiše. Ostuda non plus ultra, kterou musel někdo politicky zaštítit. Kdo to asi byl? Můžete hádat třikrát.

Čunek je jedním z mála politiků, na které jsem doslova alergický. Pokaždé, když tohoto lidoveckého žvanila slyším, vzpomenu si na krátkou epizodu ze svého profesního života, kdy jsem pracoval v tehdejším Vlastivědném ústavu Vsetín (= Muzeum regionu Valašsko) – s nálepkou „nepřítele socialismu“. Bylo to v časech té nejtužší normalizace, pět let po sebeupálení bývalého ředitele vsetínského muzea – RNDr. B. Peroutky († 30. 10. 1969), kterému všichni, kdo ho znali, říkali: Bohoušek. Jeho oblibu by mu někdejší vsetínský starosta J. Čunek mohl jen tiše závidět.

A třebaže je Čunek jen o pár let mladší než já, o žádných jeho „protikomunistických“ aktivitách nebylo tehdy ani vidu, ani slechu. Jeho „antikomunismus“ se účelově zrodil až po Listopadu 1989, kdy už žádné nebezpečí nehrozilo. Dnes svými výkřiky o tom, že V. Havel měl v r. 1990 KSČ zakázat, ve mně vyvolává záchvaty smíchu. Hrdina! Těch statečných, kteří (podobně jako já) šli s kůží na trh, bylo v těch dobách tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. A Čunek? Ten k nim nepatřil: ani tehdy, ani dnes. Jenom hloupě žvaní, aby byl zajímavý.

Proto mu vzkazuji: Čunku, seď v koutě a raději mlč! Zbabělci a tlučhubové do politiky nepatří!

●●●

Slováci, nedejte se!

Brzy tomu bude rok, kdy došlo k vraždě slovenského novináře J. Kuciaka a jeho snoubenky. Od té doby je Slovensko na nohou. „Na Tatrou sa blýska, hromy divo bijú.“ To se zpívá ve slovenské národní hymně. Slováci se probudili a jen tak hned se k zimnímu spánku neuloží. Připomeňme, že bývalý premiér R. Fico označoval ještě před touto vraždou novináře za „protislovenské prostitutky“.

Uplynulý rok 2018 byl pro Slováky dramatický. Také oni opakovaně zažívali to, co jsme museli prožít rovněž my – v západní části bývalého Československa. Dnešní Slovenská republika opakovaně řeší problém dominance hlavní politické strany, která se tváří jako „sociální demokracie“, je však ve skutečnosti jen politickým projektem (podobně jako „ANO 2011“ nebo předtím „Věci veřejné“) bývalého komunisty R. Fica a party jeho mafiánským „kámošů“, kteří ho léta obklopují (Kaliňák, Bašternák aj.).

Fico po masových demonstracích padl a nyní dokonce ohlásil odchod z čela strany „Směr-SD“. Prý by se rád stal ústavním soudcem, ale současný prezident A. Kiska je proti jeho nominaci. Rovněž Ficova strana v boji proti Kiskovi „zabodovala“. Kiska již podruhé nebude kandidovat na funkci prezidenta SR. Tím se obnažil problém, o němž se moc nemluví. Jaký?

Slováci totiž nemají relevantní osobnost, jež by tento úřad mohla zodpovědně zastávat. Pětimilionové Slovensko nemá nikoho, kdo by tuto zemi dokázal důstojně reprezentovat. Proto se také objevil jeden zoufalý návrh: postavit do čela Bélu Bugára, Maďara, který se drží ve vrcholné politice od r. 1989 – ještě z dob společného státu (ČSFR). Byl by to stejný nesmysl jako u nás, kde stojí v čele české vlády Slovák – jako za časů husákovské normalizace. Maďar v čele Slovenska – to je zlý sen všech „roduverných“ Slováků a samozřejmě také nesmysl non plus ultra.

Slovensko řeší i jiné problémy, které postupně vybublávají na povrch. Nejnověji se k nim zařadila „plagiátorská“ aféra předsedy slovenského parlamentu – A. Danka (SNS). K tomu jen jednu větu: Danko patří k nejhloupějším slovenským politikům. Doktorát práv, který obdržel díky opsané rigorózní práci, na tom nic nemění. Ještě komičtější je jiná aféra z uplynulého období: Fico i Danko byli před několika měsíci „povýšeni“ do vojenských hodností Dankovým stranickým kolegou z bývalé Ficovy vlády – ministrem obrany P. Gajdošem.

Náš východní soused řeší aktuálně ještě jeden problém: Kdo se stane „Největším Slovákem“? Do první desítky byla nominována směsice postav (jen některé lze označit za osobnosti), a to historických postav, politiků, ale i kumštýřů (celebrit). Výsledná tabulka (top ten) je následující: Marika Gombitová (zpěvačka); Gustáv Husák (normalizační politik a člen KSČ); Milan Rastislav Štefánik (zakladatel československého státu); Andrej Hlinka (kněz a zakladatel Hlinkovy ľudové strany); Ľudovít Štúr (umělec a politik); Alexander Dubček (politik); Juraj Jánošík (zbojník); Peter Sagan (cyklista); Anton Srholec (kněz a ředitel resocializačního centra Resoty); Cyril a Metoděj (věrozvěsti).

Co k této „hitparádě“ nejlepších Slováků dodat? Samozřejmě především to, že tu někdo smíchal jablka, hrušky a další ovoce dohromady. Jakkoli jsou zpěvačka M. Gombitová či vítěz mezinárodních cyklistických soutěží P. Sagan známými „celebritami“, do přehledu nejvýznamnějších postav Slovenska nepatří. A samozřejmě tam nemá co dělat ani kolaborant a vlastizrádce G. Husák, byť se po svém nástupu do čela KSČ i do funkce prezidenta ČSSR zasloužil o nebývalý rozvoj Slovenska.

Přesnější by bylo napsat: postaral se o přednostní rozvoj Slovenska na úkor českých zemí. Proto je období tzv. normalizace vnímáno mezi Slováky tak smířlivě. Zatímco Čechy normalizace doslova drtila, měla zde daleko tvrdší průběh a znamenala stagnaci, Slováci se měli dobře. Lépe než Češi. Proto také na Slovensku bylo jen pár signatářů Charty 77. Proč by revoltovali proti režimu, který jim šel fakticky „na ruku“?

Soutěž o „Největšího Slováka“ se neobešla ani bez kritických výhrad. Nejvíce jich zaznívalo z lůna koaliční Slovenské národní strany (SNS), k níž patří i A. Danko. Podle jednoho z největších stranických „myslitelů“, A. Hrnka, by v seznamu prý neměl figurovat zbojník J. Jánošík; naopak tam chybí J. M. Hurban. K tomu doplním: nejen Hurban, ale také další štúrovci, kteří ve skutečnosti „stvořili“ slovenský politický národ. A samozřejmě mnozí další…

A co se týká politiků, kromě M. R. Štefánika by tam neměl být nikdo další, protože všichni ostatní jsou svým způsobem kontroverzní. Když A. Hlinka, proč ne J. Tiso? A když A. Dubček, proč ne V. Biľak či V. Široký, kteří rovněž reprezentovali Slovensko na celostátní, československé úrovni? A když G. Husák, potom také L. Novomeský, V. Clementis či J. Lettrich! A co P. Dobšinský či K. Plicka?

Organizuje-li se nějaká soutěž, měli by se na to její tvůrci dobře připravit. Tak „odfláknutou“ práci jsem už dlouho neviděl. Věřme, že příště to snad bude lepší! Bude-li ovšem ještě nějaké příště…

●●●

Foldynovo členství v ČSSD je velký omyl!

Přítel „nočních vlků“ J. Foldyna byl, je a nadále zůstává fanouškem prezidenta M. Zemana. Fanouškem nepoučitelným a zřejmě málo chápavým. Jak jinak si vysvětlit, že mu stále fandí, a to navzdory tomu, že je již spolehlivě prokázáno, že to byla právě Zemanova vláda, kdo v r. 1999, krátce po přijetí ČR do NATO, souhlasila s přeletem nad územím našeho státu (nikoli nad kukaččím hnízdem) během vojenské akce NATO, při níž byla bombardována bývalá Jugoslávie.

Byla to tehdy bezprecedentní „partyzánská“ akce Zemanovy vlády, která s klidným svědomím pošlapala tradiční spojenecké svazky mezi Čechy (Čechoslováky) a národy jižních Slovanů. V této souvislosti pouze připomenu, že již v době rusko-tureckých válek na Balkáně v 19. století stáli Češi na straně Turky ujařmených Slovanů – Srbů, ale i Černohorců a dalších slovanských národů. Po vzniku ČSR patřilo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců k našim spojencům v rámci „Malé dohody“. Také později, již za komunistického režimu, zůstaly vztahy mezi ČSR a Jugoslávii velmi dobré. V r. 1968 tehdejší jugoslávský prezident J. Broz-Tito podpořil reformní proces v Československu a odsoudil sovětskou vojenskou okupaci. A ještě něco: přes Jugoslávii utíkali v době nesvobody naši občané na Západ.

Proto pokaždé, když slyším v televizi, nebo čtu někde na zpravodajském serveru nějaké nové „názory“ poslance J. Foldyny, přemýšlím o tom, jak vysoké IQ tento politik asi má. Nebudu uvádět číslo, ale jistě nebude vysoké. Odpovídá to totiž nízkému intelektu všech Zemanových „fanoušků“ a jeho voličů napříč republikou. O tom, že jsem se nemýlil, svědčí i nejnovější názory tohoto poslance. Odpověděl totiž na anketu „Parlamentní listů“, která se týká Zemanova pojmu „lepšolidé“. Z Foldynova obsáhlého výkladu je zřejmé, že on k těm „lepším lidem“ ani náhodou nepatří: výší svého IQ určitě ne. Foldyna ve svém vyjádření uvádí:

„Příkladem ‚lepšolidí‘ jsou různí genderoví pomatenci (a abych byl genderově korektní, tak také genderové pomatenkyně), multikulturní aktivisté (a aktivistky), feminističtí pošahanci (a pošahankyně), homosexualisté (a homosexualistky), absolventi (a absolventky) oborů jako ‚charitativní a sociální práce‘, nebo umělci (a umělkyně), jejichž honoráře z velké části tvoří veřejné prostředky a mnoho dalších zbytečných lidí (a člověkyň). ‚Lepšolidé‘ (dříve se podobným individuím říkalo ‚nevděční parchanti‘) jsou zkrátka všichni, kteří pod záminkou budování ‚nových a radostných zítřků‘, usilují o to, aby lidem udělali ze života peklo, a to navíc za jejich vlastní peníze. Ti všichni se cítí nadřazeni ostatním a vzájemně se dojatě povzbuzují při konzumaci vlastní domnělé oduševnělosti a ušlechtilosti (opravdu nikdy nic nedávají), která však není ničím jiným než sprostým žraním na cizí účet a proti vůli platícího.“

Ve svém „sociologickém“ a „politologickém“ výkladu Foldyna pokračuje: „A kdo je ten, kým pohrdají natolik, že tvrdí, že jediným jeho právem je pracovat a platit ‚lepšolidem‘ jejich koníčky? O kom nadutě tvrdí, že by neměl mít volební právo? Jde o člověka, který každé ráno vstává do práce, z veřejných peněz nikdy neviděl ani korunu a který se snaží vychovávat své děti tak, jak byl vychován sám svými rodiči – k lásce k rodině, vlasti a našemu způsobu života. Za to je ‚lepšolidmi‘ označován za xenofoba, nácka, nebo alespoň za hloupého a chudého burana. Zatím sice mají ‚lepšolidé‘ ve svých útocích pořád ještě navrch; patří jim státní instituce, školy, média (zejména ta veřejnoprávní), či parazitují na práci lidí v různých politických ‚neziskovkách‘. To vše již ale brzy skončí. Ti ‚hloupí a chudí burani‘ si totiž stále jasněji uvědomují, nejen že žádné ‚lepšolidi‘ k ničemu nepotřebují, ale že se jim bez nich naopak bude žít mnohem lépe. A ‚lepšolidé‘? Ti bez ‚hloupých a chudých buranů‘ pojdou hlady, přesně tak, jak si všichni nevděční parchanti zaslouží.“ (Parlamentní listy, 4. 1. 2019, 10:00)

Myslí-li to pan poslanec Foldyna tak, jak to napsal, pak se velká část slušných občanů musí obávat o svou budoucnost. A co teprve jejich děti? Budou mít vůbec nějakou budoucnost poté, až to Foldynové a lidé jeho „krevní skupiny“ vezmou pořádně do ruky? Inu, vyhlídky českého národa, za jehož zájmy se Foldyna údajně bije jako lev, jsou věru neradostné. Naštěstí však není a nebude až tak zle. Budou to právě Foldynové a jemu podobní političtí „pomatenci“, kteří brzy skončí v propadlišti dějin. Ta chvíle se nezadržitelně blíží.

A s těmi „lepšolidmi“ to bude nejspíš podobné jako se vším, co pochází ze Zemanovy „dílny“. Prvotřídní elitář Zeman, kterého kdysi „Pražská kavárna“ odmítla vzít mezi sebe (a on to dodnes nemůže vydýchat), rád rozdává rady o tom, jak lidé mají žít a co si mají myslet. A „troubové“ typu Foldyny to tak dělají, aby měl jeho guru radost. Skromnost a pokora opravdu nejsou to, co by nám Zeman mohl v politice předvést. Nanejvýš tak sprostotu, neurvalost, buranství a pohrdání slušnými a poctivými občany této země, za něž tak rád pokrytecky hovoří, aniž by se jich zeptal, zda o to vůbec stojí.

Jediné, co je pravda a co musím Foldynovi připsat k dobru – kromě jeho naivní víry v Zemanova „génia“ – je to, že on mezi Zemanovy „lepšolidi“ z Pražského hradu, kteří si hrají na „elitu“ národa, doopravdy nepatří. Dělá prezidentovi pouze „křoví“ které má zastřít skutečný stav věcí. A souznění Zemana s Babišem? To je přímo ukázkový příklad života „lepšolidí“. Těch, kteří si uměli zařídit z peněz daňových poplatníků lepší život, než jaký má většina ostatních občanů. To je celé tajemství mediální „bouře ve sklenici vody“ okolo tzv. lepšolidí. Kdyby byl Zeman skutečně chytrý, nikoli jen domýšlivý snob, raději by mlčel a čekal v koutě, až si ta „zubatá“ pro něho přijde. Podle mimořádné koncentrace Zemanových „úletů“ v posledním půlroce se dá soudit, že to již dlouho trvat nebude.

●●●

„Trafikant“ J. Hamáček ve šlépějích slovenského populisty R. Fica?

Ano, přesně tak to je. Nemusíme o tom ani moc přemýšlet. Stačí mít oči a uši otevřené. V době, kdy vládní ČSSD osciluje okolo pětiprocentní hranice, potřebné pro vstup do Sněmovny, předvádí její předseda všelijaké politické veletoče a populistické triky, jak upoutat pozornost voličů. Vždyť každému, kdo používá mozek k přemýšlení, musí být dávno jasné, že ČSSD končí a žádné mediální tanečky na tom nic nezmění. Proto ta zoufalá snaha upoutat pozornost, aby občané (a voliči) nezapomněli, že tato strana ještě existuje. Dlouho už nebude a Hamáček to dobře ví. Proto zkouší, jaké to bude, až se začne živit vlastníma rukama.

Tento přeborník v nicnedělání, který se živí politikou celý život a žádným normálním zaměstnáním nikdy neprošel, se odhodlal (coby marketingový trik) využít šestihodinové pracovní směny v třídírně České pošty v Praze-Malešicích k politické sebepropagaci. Škoda, že ho nenapadlo sfárat na Dole ČSM ve Stonavě. Už bychom měli od tohoto „hrdiny socialistické práce“ pokoj.

A samozřejmě, jak bývá u populistů zvykem, nechal se u toho vyfotografovat a pochlubil se tím rovněž na sociálních sítích. Těch fotek jsem na internetu viděl několik. Na jedné z nich se přihlouple usmívá. Asi proto, aby nám ukázal, jak ho práce po dvaceti letech „nicnedělání“ v politice baví. Kdyby za tuto práci dostával tak mizerný plat, jako řádní zaměstnanci pošt, asi by se neusmíval a nevypadal by jako dobře vykrmený vepř.

Není obtížné uhodnout, kde se J. Hamáček inspiroval ke svému populistickému výkonu. Před řadou měsíců, ještě než začala narůstat nespokojenost s R. Ficem na Slovensku, odhodlal se tento populista a „polomafián“, že se veřejnosti představí jako „lidový politik“ – na způsob V. Mečiara. Vždyť i on býval před r. 1989 členem KSČ. A tak se také on nechal zaměstnat asi na jeden týden v jisté továrně u výrobní linky. Samozřejmě – za přítomnosti fotografů a televizních kamer.

Tak to totiž dělají všichni populisté na celém světě. Nejen „vepřová hlava“ z Liďáku, ale i jeho předchůdce, „Ozubená pleš“, se inspirovali velice často právě na Slovensku. „Socani“ měli dokonce před volbami 2017 volebního manažera ze Slovenska – s maďarským jménem. (Také Babiš má něco podobného: šéfredaktorem Lidových novin je Slovák s maďarským jménem ‒ Ištvan Léko.) To je teď taková móda. Onen manažer „socanům“ volby v říjnu 2017 totálně prohrál – a potichu se z Babišova Česka vytratil. Rovněž Babišův muž v čele LN prý neuspěl a bude končit. Taková nespravedlnost!

Je dobře, soudruhu Hamáčku, že ses rozhodl konečně začít pracovat. Už u toho zůstaň! Až předáš „Liďák“ Altnerovým dědicům, zůstaneš na dlažbě. Kdo by o líného „trafikanta“ stál?

●●●

„Namlouvání“ mezi komunisty a lidovci?

Tomu, kdo sleduje „cvrkot“ na naší vnitropolitické scéně, nemohla tato věc uniknout. V týdnu od 10. 12. 2018 do 16. 12. 2018 se začaly v Poslanecké sněmovně (PS) odehrávat podivné, nezvyklé „námluvy“ mezi dvěma politickými stranami, které již v letech 1948-1989 úspěšně spolupracovaly v rámci komunistické Národní fronty. Těmito stranami jsou KSČM (pokračovatelka KSČ) a KDU-ČSL (nástupkyně ČSL). Nenechme si namluvit od dnešních žvanilů z KDU-ČSL, pohrobků J. Šrámka a J. Luxe, že tehdy o žádnou spolupráci nešlo a že tehdejší lidovci byli vlastně „disidenti“. Kdepak disidenti! Pouze obyčejní prokomunističtí kolaboranti! Byli a zůstali farizeji a pokrytci: tehdy i dnes.

Kdybych to chtěl „odlehčit“ a použít pro toto právě vznikající politické „bratrství“ nějakou metaforu, byl by to výraz: „spřízněni osudem“. Skoro jako manželství těch, „kteří si zbyli“. Z pohledu tradičních voličů KDU-ČSL je toto spojení z principu nepřijatelné. Z pohledu současných břídilů z vedení této strany je to naopak jediná možná cesta vpřed: ze srabu, do něhož tuto tradiční politickou stranu přivedl tandem Bělobrádek-Jurečka (v zádech s přítelem sudeťáků D. Hermanem).

V PS sice proběhla mimořádná schůze o tzv. církevních restitucích, na níž se lidovci „na oko“ bili za restituce jako lvi, avšak ve skutečnosti se začalo odehrávat cosi docela jiného. Začalo totiž politicky zcela podivné, zato však naprosto logické „namlouvání“ mezi dvěma názorově nesmiřitelnými stranami. Nelogické je to pouze zdánlivě. Ve skutečnosti to logiku má.

Kdo pozorně sledoval průběh jednání ohledně církevních restitucí, nemohl nezaregistrovat, že si vzácně porozuměli poslanci O. Benešík (KDU-ČSL) a P. Kováčik (KSČM) ohledně sněhové kalamity na dálnici D1. Bylo to však jen pokračování jiného „souznění“ názorově do té doby protikladných stran, jak je dávali najevo P. Bělobrádek (KDU-ČSL) a P. Kováčik (KSČM) v pořadu „Otázky VM“ v neděli 16. 12. 2018.

Že by se opravdu začala rodit budoucí vládní koalice poté, kdy skončí A. Babiš? Jak známo, Babišův pád je očekávatelný, nevyhnutelný a dojít k němu dříve nebo později musí. Komunisté a lidovci mají podobný cíl: Hrozí jim zánik, který způsobil právě Babiš tím, že „luxuje“ jejich voliče. Pokud budou obě strany chtít přežít, musí hledat cestu, jak se dostat z této šlamastyky ven.

Sbližování obou stran, KDU-ČSL a KSČM, má jednu nepříliš viditelnou příčinu. Tou je nebezpečí trestního stíhání O. Benešíka, který „lítá ve velkém maléru“ kvůli podílu na zorganizování podvodných oslav 700. výročí obce Strání, odkud tento poslanec pochází. Benešík totiž potřebuje, aby ho Mandátový a imunitní výbor PS ke stíhání nevydal. Podobně jako nevydal nedávno komunistického poslance Z. Ondráčka. A komunisté, jak jinak, by to mohli zařídit, protože v čele tohoto výboru stojí jejich člověk – S. Grospič.

Jak již bylo popsáno v článku o vydávání Z. Ondráčka k trestnímu stíhání (SN č. 11/2018, vloženo 13. 11. 2018), již během hlasování o této kauze někteří lidovečtí poslanci pro jeho vydání nehlasovali. Byli mezi nimi jak O. Benešík, tak i P. Bělobrádek. (Že by se také on něčeho obával?) Je to jen další důkaz o tradičním pokrytectví politiků KDU-ČSL (předtím ČSL).

Lidovci budou jistě dělat všechno pro to, aby využili Babišova politického pádu k záchraně své strany. Také komunisté se budou chovat obdobně, protože i tato strana brzy skončí v propadlišti dějin. Je proto otázkou, zda se jim podaří přežít vlastní „smrt“. Osobně tomu nevěřím. Se současným „kašpárkovským“ vedením se jim to podařit nemůže ani náhodou.

Bohužel ani příští vedení, které vzejde ze stranického sjezdu v letošním roce, na tom nebude líp. Tam už půjde jen o to, kdo bude šéfovat této mimoparlamentní straně. Upřímně: bude to jedno. Zvládl by to jak kocour Mikeš, tak i náš redakční kamarád klokan Vendelín.

Co k tomu dodat? Lidovci byli vždycky „křiváci“. A současné vedení této strany patří ke „křivákům“ největším. Někteří z lidoveckých poslanců totiž představují ten nejhorší odpad, jaký se v naší politice objevil. Ostatně: co čekat od partaje, v jejímž čele jsou takoví „exoti“, jako je všehoschopný kariérista O. Benešík, „přítel“ sudetských Němců P. Bělobrádek, „medvědář“ nedávno zesnulého strýčka z Kanady D. Herman či „nepřítel medvědů ze Slovenska“ – zlínský hejtman J. Čunek?

Je to spolek k popukání. Pokud se strana těchto trapných politických figurek nezbaví, bude trvale nevolitelná. Již teď se její preference (podle „cinknutých“ průzkumů spřátelených agentur) pohybují hluboko pod pěti procenty, spíše však někde mezi 2-3 procenty.  Proto je KDU-ČSL další ze stran, jež jsou „na odpis“. Hlavní problém, který dnes musí její funkcionáři řešit, je to, co se stane s desítkami „trafikantů“, placených ze stranické pokladny, poté, kdy se tato strana nedostane do parlamentu: ani evropského, ani našeho. Zdroje financování vyschnou a strana zůstane „na suchu“.

Budoucnost celkem šesti z devíti současných parlamentních politických uskupení (SDP, ČSSD, KSČM, TOP 09, KDU-ČSL,STAN) je nejistá. Příští měsíce ukáží, která z těchto stran bude vymazána z politické mapy. Obávám se, že se to bude týkat všech šesti – bez výjimky. Rýsuje se jedna velká výhoda: příští Poslanecká sněmovna nebude tak fragmentovaná jako nyní a parlamentní i vládní koalice se tak budou sestavovat snadněji. Ve dvou nebo ve třech se vládne pohodlněji. Babiš a jeho lidé nejspíš zůstanou trvale „mimo hru“.

─────

Měsíc po druhém čtení zákona o zdanění tzv. církevních restitucí je u lidovců všechno jinak. Co platilo včera, to již neplatí. V poklidné atmosféře Vánoc a následujícího parlamentního volna se to některým poslancům rozleželo v hlavě, nebo si v ní udělali „inventuru“.

Nejlepším dokladem toho je naprosto nelogické a zmatené chování poslance O. Benešíka, jenž se ještě před pár týdny snažil vlichotit pro přízně KSČM. Zřejmě pochopil, že komunisté jeho „vstřícnost“ dostatečně neocení, a proto zaútočil na sociální síti (Twitter) jak na premiéra A. Babiše, tak i na komunistického poslance M. Grebeníčka. Tomu prvnímu vyčetl, že se příliš podřizuje čínskému velvyslanci v otázce firmy Huawei. M. Grebeníčkovi – v reakci na jeho knihu „Ve znamení kříže“, kterou tento poslanec vydal těsně před Vánocemi a představil ji společně s ministrem kultury A. Staňkem – zase vyčinil kvůli jeho výrokům o papeži Františkovi.

A aby toho nebylo málo, O. Benešík ve své domýšlivosti „vyslepičil“ před televizními kamerami (v pořadu „Interview ČT“), že KDU-ČSL není „katolická“ strana. Jen zapomněl na jednu maličkost. Totiž na to, že to byli právě římskokatoličtí spolufarníci ze Strání i z dalších obcí s hluboce věřícím obyvatelstvem, kteří mu „zařídili“ jeho pohodlný život z peněz daňových poplatníků.

Když to tito lidé slyšeli (nebo se to dozvěděli od svých známých), jistě byli překvapeni. Neumím si totiž představit, že by někdo z těchto osob Benešíka a další lidovecké „pánbíčkáře“, kteří se vydávají za velké křesťany, ještě po těchto slovech někdy v budoucnosti volil. Proč by to dělal a proč by se vůbec obtěžoval k volbám chodit?

A tak se před poslanci a dalšími „trafikanty“ z KDU-ČSL rýsuje neradostná perspektiva. Až tato strana skončí a nedostane se ani do evropského, ani do našeho parlamentu, co budou tito lidé dělat? Někteří z těchto jedinců na skutečnou práci za celý svůj život ani nesáhli. Jak by se mohli uživit poctivou prací, když to nebudou umět? Zbude jim pouze podpora v nezaměstnanosti. Jalovým žvaněním, na které byli celý život zvyklí, se totiž neuživí: ani v Praze, ani na Moravě.

Zkrátka: zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Lidovci nám to v posledních měsících předvádějí dnes a denně.

23. 1. 2019

‒ RJ ‒