Svobodné noviny na internetu

Motto: „Prezident dealer. Takový jelito na Hradě ještě nesedělo.“ (P. Kosatík)

Bude rok 2019 lepší než ten „osmičkový“?

Letošní Nový rok (2019) podal další přesvědčivý důkaz o pravdivosti slov novináře a politika Karla Havlíčka Borovského (1821-1856), který často kritizoval české „vlastenectví“ a vyzýval své současníky k tomu, aby své „vlastenčení“ raději proměnili v činy. Žvanění šlo Čechům vždycky lépe než práce rukama či hlavou. Vlast bývala pro tento druh lidí, tehdy i dnes, až na posledním místě. Tady možná leží příčina toho, proč i třicet let po Listopadu 1989 stále zaostáváme za svými západními sousedy – Německem a Rakouskem.

Vždyť Rakousko mělo ještě v r. 1968 nižší životní úroveň, než byla u nás. A Německo, to bylo přece na konci války rozbombardováno spojenci tak, že se nacházelo v troskách. Kde je Německo dnes, vidí každý, kdo to chce vidět. A kde jsme my, to vidíme taky: dnes a denně. Navzdory nečekaným problémům s přílivem půldruhého milionu migrantů mají Němci již pět roků po sobě přebytkový rozpočet. Naproti tomu Češi (bez migrantů) stále schvalují v dobách ekonomického růstu rozpočty deficitní – v řádu desítek miliard Kč.

Máme za sebou politicky turbulentní, „osmičkový“ rok 2018 a vstoupili jsme do jeho pokračování – „devítkového“ roku 2019. To, co oba roky spojuje, je okupace dvou nejvyšších postů v hierarchii politické moci osobami, které tam nemají co dělat: českým premiérem, jenž k nám zabloudil ze sousedního Slovenska (asi mu nikdo neřekl, že ČSFR zanikla a od r. 1993 existují dva samostatné státy – ČR a SR), a proruským a pročínským kolaborantem, který již šestým rokem znesvěcuje nejvyšší úřad v zemi, dělá ostudu před celým světem a nemá ani kousek soudnosti, aby si sbalil svých pět švestek a zbytek života strávil v LDN, kam už dávno patří.

Uplynulý rok vystavil české společnosti nelichotivé vysvědčení. (Raději nepoužívám označení „národ“, protože Češi se jako národ nechovají; je to pouhý lid, bezprizorní stádo, které poslouchá svého „pastýře“.) Politici svou roli „hlídače demokracie“ nezvládli a selhaly zejména sdělovací prostředky – coby „hlídací pes demokracie“.

Slabí a zbabělí politici nejsou schopni uhájit demokracii.  Podobně jako ji neuhájili slabí a rozbředlí evropští politici vůči A. Hitlerovi a slabý, nerozhodný a nemocný E. Beneš vůči československým komunistům v Únoru 1948. To je základní poučení z dějin 20. století.

Nicméně ani naši současní politici, které „stvořil“ Listopad 1989, svou roli nezvládli. Dovolili, aby se do vrcholné politiky dostaly antidemokratické elementy a lidé napojení na organizovaný zločin. Výsledkem je „demokratický deficit“, s nímž si nikdo neví rady.

Babišem účelově vytvořené „protestní“ hnutí ANO 2011, které vzniklo pouze proto, aby ho „katapultovalo“ do nejvyšších pater politiky, již sedmým rokem předstírá, že je demokratickým politickým subjektem (ani strana, ani hnutí). Navzdory tomu, že jím není a nikdy nebylo. Všechny nesmělé pokusy o „demokratizaci“ tohoto subjektu zatím vždy spolehlivě skončily nezdarem. Posledním „výkřikem“ tohoto druhu je ohlášená kandidatura ostravského primátora T. Macury na funkci místopředsedy ANO 2011.

(Spolek „Svědků Babišových“ se stále chová jako politický monolit. Důvod je jasný a pochopitelný: Skončí-li Babiš, budou ho následovat všechny jeho „loutky“.  Bude to největší hromadná sebevražda členů náboženské sekty v našich dějinách.)

Napsal jsem to již před časem, ale platí to stále. Chce-li se ANO 2011 „transformovat“ ve skutečně demokratickou stranu, bude se muset především zbavit A. Babiše (zcela se od něho „odstřihnout“) a zároveň se otevřít novým členům bez jakýchkoliv předběžných podmínek pro přijetí. Bez těchto změn zůstane ANO 2011 i nadále pouhou „firemní“ stranou jednoho majitele, který rozhoduje o všem. To znamená: krystalický fašismus.

Jestliže rok 2018 byl rokem nenaplněných nadějí, je letošní rok (2019) obdobím velkých očekávání. Změny přijít musí. Cítí to každý, kdo má smysl pro realitu. Nehybný stav nemůže trvat navěky. Proto zatím není dobojováno. Babiš a jeho fanklub, „Svědkové Babišovi“, politicky vytrvale ztrácí a nadále ztrácet bude.

Problém spočívá v celkové zatvrzelosti voličů ANO 2011, v jejich nesmyslné „zabejčilosti“, která k ničemu nevede. Pouze nás všechny brzdí. Stále se totiž čeká na to, kdy se „zabedněným“ Babišovým voličům konečně otevřou oči, aby pochopili, že jejich „blaho“ zajišťuje největší lhář a podvodník, jakého naše dějiny poznaly.

I Babiš už tuší, že je zle a že jeho politická hvězda nezadržitelně padá k zemi. Proto si „pojišťuje“ svou voličskou základnu, která je dnes jiná, než v dobách, kdy do politiky vstupoval. Největší podnikatel v zemi coby hlasatel a prosazovatel levicového programu – to je takový politologický nesmysl, že bychom jej nenašli nikde na světě.

A tak Babiš přišel s novým „trumfem“: slíbil seniorům, že i příští rok dostanou přidáno dalších 900 Kč, takže v r. 2021má být průměrný důchod 15 000 Kč. Samozřejmě že už neříká, že se nebude zboží zlevňovat, ani to, o kolik půjdou nahoru ceny potravin a náklady na bydlení. I těm dnes nadšeným důchodcům musí být jasné, že ceny půjdou opět nahoru.

Všechny Babišovy sociální „experimenty“ zaplatí dnešní mladá generace: dětmi školou povinnými počínaje a jejich rodiči konče. Ty už čeká buď budoucnost bez důchodů, nebo jim stát bude po dovršení 75 let věku (budoucí hranice odchodu do důchodu) vyplácet symbolickou „žebračenku“.

To je celá pravda o „lidumilovi“ jménem A. Babiš. A proč to všechno dělá? Přece proto, aby se ještě nějaký čas udržel v politice a „ochránil“ svou tlupu kariéristů, jimž nasliboval „modré z nebe“, když vymýšlel svou politickou vizi „protestního“ hnutí ANO 2011.

Všechno to se děje díky pomoci zjevně nesvéprávné alkoholické trosky z Hradu a oblbnutých seniorů, kteří uvěřili tomu, že Babiš je jejich „spasitelem“. Bohužel není. Časem se o tom přesvědčí i tato nejsilnější voličská skupina ANO 2011.

Svou negativní roli však v této „partii“ sehráli i naši politici. Včetně těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou „demokratičtí“. Nedokázali Babiše zastavit a poslat ho tam, kam patří: do vězení.

●●●

Dva řečníci: jeden horší než druhý…

Vstup do výše popsané neradostné politické reality nám letos zprostředkovali dva dobrovolní řečníci, kteří si dali socialistický závazek, že se vyrovnají věhlasu našeho nejchytřejšího a nejmoudřejšího pana prezidenta a pokusí se překonat jeho světoznámé bonmoty.

A když už se M. Zeman rozhodl „transformovat“ novoroční projev na vánoční poselství, napadlo naše nejvyšší zákonodárce, že představí prostému lidu výsledky svého politického úsilí ‒ obdobu Babišovy/Zemanovy „Potěmkinovy vesnice“, která se nazývá „Lepší Česko“.

Stranou teď ponechávám fakt, že Zemanovo sebestředné „plkání“ o Vánocích nelze považovat ani za „poselství“, ani za plnohodnotný „bilanční“ projev. Nanejvýš tak za zmarněný čas a zbytečné narušování atmosféry vánočních svátků našich občanů. Ostatně – jaképak Vánoce s „neznabohem“ Zemanem, že ano?

Letos se odhodlali přednést svůj novoroční projev předsedové horní i dolní komory Parlamentu ČR – Jaroslav Kubera a Radek Vondráček. Příští rok to bude jistě zase nějaký odvážlivec odjinud. Ono je to vlastně jedno, kdo v té televizi kecá. Lidi to stejně neposlouchají, a když ano, tak pouze na „český“ způsob: jedním uchem tam a druhým ven.

Sluší se uvést, že oba projevy nebyly vysílány v přímém přenosu („live“), nýbrž byly předtočeny ještě před vánočními svátky. To i ty známé Husákovy projevy s obligátními stolními hodinami, které byly nařízeny na 13.00 hodinu, vypadaly autentičtěji než to, co oba řečníci předvedli. Bylo to velmi, velmi slabé…

První reakce na tyto projevy našich čelných politiků se objevily na internetu bezprostředně po odvysílání. Byly, jak jinak, vesměs negativní, protože ani jednoho z řečníků nebylo za co pochválit. Mohli jsme si všichni ušetřit čas a ČT zbytečně vyhozené peníze za pořizování záznamu těchto projevů. Samozřejmě – ani já nebudu řečníky chválit. Není k tomu pražádný důvod.

Stali jsme se totiž svědky dvou naprosto zbytečných vystoupení, která navíc nesplňovala ani ta nejzákladnější kritéria pro veřejný politický projev. Jednalo se výhradně o jakési „povinné“ řečnické vystoupení dvou vysoce postavených představitelů státní moci. Hlavní problém, proč to dopadlo špatně, je nutno spatřovat v tom, že ani jeden z těchto řečníků není autentickou osobností.

Ty, jak známo, v naší politice dlouhodobě chybí. Osobností kdysi býval M. Zeman, ale to už je hodně dávno a pamatují to jen ti dříve narození. Babiš je na rozdíl od Zemana jen pouhým politickým „komediantem“ a „kejklířem“, jenž se nedopatřením dostal do nejvyšších pater politiky. On i Zeman dnes představují největší „zemské škůdce“ od dob středověku. Takové osoby vždy končívaly na šibenici.

Ale vraťme se k oběma novoročním projevům! Zatímco J. Kubera ten svůj předčítal z úhledně zhotovených kartiček, R. Vondráček svou řeč pronášel „jakoby spatra“. Ve skutečnosti ji také předčítal, jenže ze čtecího zařízení vedle televizní kamery. Tímto trikem mohl oklamat nanejvýš pár konzumentů Babišových koblih. A možná ani ty ne, protože se zdráhám uvěřit tomu, že by byli tak hloupí, aby to nepoznali.

Zkrátka: autentický projev, přednášený „spatra“, vypadá úplně jinak. Nesmí v něm chybět potřebná dávka emocí. (S tím kupodivu dobře pracuje A. Babiš, ačkoliv jeho improvizované projevy jsou ve skutečnosti „slovní průjmy“.) Ve Vondráčkově „príhovoru“ (která přítelkyně ze Slovenska mu to psala?) jsem něco takového naprosto postrádal.

Apelování na „slušnost“ či „zahrnování vykopaných příkopů“ (Kdopak je vykopal? Nebyli to náhodou Babiš se Zemanem?), pronášená navíc monotónně, asi málokoho přesvědčí o upřímnosti tohoto sdělení. Jedná se totiž výhradně o prohlášení z „úřední povinnosti“ ve stylu: „Nechte nás makat! Potřebujeme klid na práci!“ (Rozuměj: čas na zametení kauz našeho premiéra pod koberec.)

Kdybych měl oba dva projevy hodnotit jako češtinář, dal bych Kuberovi „dvojku“, kdežto Vondráčkovi „čtyřku“. Rozdíl mezi oběma projevy těchto politiků byl jak po stránce formální, tak i obsahové. Kubera aspoň nepředstíral, že to říká „spatra“. Napsal to zřejmě sám, protože to odpovídalo stylu jeho běžného vyjadřování. (To pouze Zeman se mylně domnívá, že v projevech politiků mají být „šrapnely“.)

Naproti tomu Vondráčkův projev byl jen obyčejná slátanina, v níž se objevilo několik nepřesných citací autorů, např. od A. Lincolna. (Tento americký prezident z 19. století nepoužíval ve svém citátu výraz „lidé“, nýbrž „lid“. Ovlivnění Babišem je i tady zřejmé. Všichni dobře známe jeho slavné oslovení ze sociálních sítí: „Čau lidi!“)

Kubera se snažil mluvit rozvážně a srozumitelně. Na nic si nehrál a vycházel z vlastních životních zkušeností. Zejména starší posluchači to ocenili. Vondráčkův projev dopadl mnohem hůř – včetně té „didaktické“ části, v níž se pokoušel o „politologické a sociologické“ školení obyvatelstva. Asi si neuvědomil, že ne všichni posluchači mají mozek tak zakrnělý jako „kobliháři“.

Jednu chvíli mi to připomnělo vystoupení M. Jakeše na Červeném Hrádku v r. 1989, pár týdnů před „sametovou revolucí“. Rozdíl byl pouze v tom, že tentokrát se tam nehovořilo o „bojlerech“, ale skloňovala se úplně jiná slůvka, např. „demokracie“ či „svoboda slova“.

Přítel putinovského Ruska, R. Vondráček, který se dobrovolně setkává v zemi, jejíž vojáci okupovali naši vlast, s osobami ze sankčního seznamu EU, se dokonce nestyděl do svého projevu „propašovat“ zmínku o „sametové revoluci“ 1989. To už je „chucpe“! Nic jiného! Pokud to uniklo jeho pozornosti, byly to právě události z konce roku 1989, které „zařídily“ odchod sovětských vojsk z našeho území po více než dvaceti letech nucené okupace.

●●●

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž…

Oba zmíněné projevy nám, rozhlasovým posluchačům a televizním divákům, umožnily hlouběji se „ponořit“ do duší jejich autorů. Bývalý teplický primátor J. Kubera je na rozdíl od „neslaného, nemastného“ R. Vondráčka (podobně je na tom J. Kněžínek, další Babišův „podržtaška“) aspoň zábavný dědeček, se kterým se dá posedět v hospodě a poklábosit o čemkoliv – včetně jeho oblíbeného zákazu kouření v restauracích.

I to je totiž určitá hodnota v tom našem zmateném světě, v němž vládnou takové figurky, jako jsou Babiš se Zemanem. Z lidského hlediska je mi Kubera sympatičtější: nedělá ze sebe „génia“ ani „vládce světa“, ale stojí pevně nohama na zemi. A to na rozdíl od Babiše, který blouzní a staví vzdušné zámky, jež silnější vítr vzápětí rozfouká.

Rozdíl mezi Kuberou a Vondráčkem je patrný také v jejich schopnosti jazykového vyjadřování. Kubera je přirozený, používá slovník, jemuž všichni dobře rozumí, je nenucený a „lidový“ v tom dobrém slova smyslu. Naproti tomu se Vondráček může postavit na hlavu, ale jeho strojenost a nepřirozenost, pozérství, z něho jen čiší. Navíc má viditelné mezery ve vzdělání, což se projevuje i ve stylu vyjadřování.

Platí totiž zásada: Politik musí být především uvěřitelný a předvídatelný, nikoliv korouhvička, která se točí podle momentálně foukajícího větru. Být korouhvičkou se naučili členové ANO 2011 od Babiše. Ten totiž každý den říká něco jiného, občas změní názor i několikrát za den. Babiš je notorický lhář, který si už nepamatuje, o čem lhal včera a předevčírem.

Kubera je názorově konzistentní a zastává spíše konzervativní postoje. Také díky tomu vydržel v politice tak dlouho. V opačném případě by ho voliči znovu nevolili. Kdo bude volit Babišovy poslušné „ovce“ příště? Nikdo!

Odlišností mezi oběma řečníky je však mnohem více. Přesto: Kubera je politik okresní úrovně, který se postupně „propracoval“ až do Senátu. I to je úctyhodný výkon. Vondráček byl naproti tomu „katapultován“ (bez předchozích zkušeností) do vrcholné politiky Babišem a jeho lidmi z regionů, aby hájil zájmy svého „šéfa“. O nic jiného nikdy ani nešlo.

„Mladý Masaryk“, jak někteří podlézaví novináři z Babišovy mediální divize Agrofertu Vondráčka pojmenovali, se učil práci předsedy Poslanecké sněmovny (PS) od svého „kámoše“ – J. Hamáčka. To je zkušený politický rutinér, odchovanec stranických sekretariátů a celoživotní „politická vyžírka“ (slovy M. Zemana).

Hamáčka i Kuberu spojuje navíc ještě jedna drobnost: ani jeden z nich nedokončil vysokou školu. Námitku, že také novinář a spisovatel J. Neruda (1834-1891) nedokončil vysokou školu (studoval dokonce dvě: filozofii a práva), nelze brát jako srovnatelné kritérium. Neruda totiž oba tyto politiky (a rovněž Vondráčka) převyšoval o dvě hlavy – i bez vysokoškolského diplomu. Přesto se celý život trápil tím, že zklamal svého otce. (Podobně na tom byl J. Masaryk, který teprve pár dní před tragickou smrtí obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně. „Tatíček TGM“ by měl jistě radost, ale už se toho nedožil.)

Předseda PS R. Vondráček není ani dobrým politikem, ba ani pracovitým úředníkem. A navíc: je to „právník na baterky“. Je s podivem, že někdo jako on může provozovat advokátní kancelář. (Nejnověji se dozvídáme, že tato kancelář zastupuje nemocnici v Kroměříži, odkud Vondráček pochází, ve sporu se státem. Je to nejen ukázkový „střet zájmů“, ale i prvotřídní politický skandál. Když máme trestně stíhaného premiéra, nemůže nás už nic překvapit. ČR se stává zemí neomezených možností. Kam se na nás hrabou Američané?)

A aby toho nebylo málo, projevuje R. Vondráček neodbytnou potřebu dělat Babišovi „advokáta“ a zároveň i „překladatele“ z agrofertštiny do češtiny a naopak. Vondráček se tak stal dobrovolným poskokem („podržtaškou“) jak Babiše, tak i Zemana. Když je potřeba, zaskočí ochotně za prezidenta republiky, kdykoli se hradnímu pánovi nehodí někam jet nebo se s někým setkat. (Nebojí se pouze lidí z Ruska a Číny; z ostatních dostává „kopřivku“.)

A ještě něco, co dokresluje obrázek tohoto „nadějného“ politika „Svědků Babišových“. Mluví-li o „sametové revoluci“ 1989 obhájce bývalého agenta StB a nomenklaturního komunisty A. Babiše, který před 30 lety stál na opačné straně pomyslné „barikády“, než se nacházely tisíce účastníků masových lidových shromáždění z listopadu a prosince 1989, je to výsměch všem slušným občanům tohoto státu.

R. Vondráček se sice rád prezentuje jako „slušný“ člověk, avšak jeho vlastní skutky a obhajoba neobhajitelné minulosti jeho „šéfa“ ho usvědčuje ze lži a přetvářky. Slušný člověk totiž neobhajuje „toxického“ Babiše. Až Babiš v politice skončí, což je pouze otázka času, stane se Vondráček jednou z prvních obětí veřejného lynče. Měl by s tím počítat a zařídit se podle toho. Zavinil si to totiž sám.

________

Nedalo mi to, abych si nepročetl také reakce čtenářů na internetu pod informacemi zpravodajských serverů o novoročních projevech Kubery a Vondráčka. Zatímco vůči J. Kuberovi byli čtenáři vcelku shovívaví, R. Vondráček to „schytal“ s veškerou parádou.

Nabídnu pár ohlasů z internetu: „Poskok Vondráček opět nezklamal ve lžích, které provází jejich sektu (= ANO 2011) od začátku vládnutí.“ – „Burešův čapí řiťolízal Vondráček je vskutku unikátní trouba.“ – „Vondráček je jeden z nejlepších rektálních Burešalpinistů.“ – „Vondráček je takový řízek. Kam ho posadíš, tam sedí a mele hlouposti.“ – „Nechutná agitka za Babiše. Kam až jeho poskoci klesnou?“ – „Žel, jen prázdná, navoněná sláma!“

Po přečtení těchto „peprných“ názorů našich spoluobčanů docela chápu Vondráčkovy obavy ze „svobody slova“, o nichž ve svém projevu hovořil. Je to totiž svoboda, která umožňuje stále ještě říkat o těch druhých lidech, jimž zachutnala moc, pravdu bez cenzury. A to se Burešům a Vondráčkům, potažmo všem „koblihářům“ a dalším nedemokratům, nelíbí. Nedivím se jim.

Velice výstižně to zaznamenal ve své knize slovanských přísloví F. L. Čelakovský: „Kdo včera lhal, tomu i zítra se nevěří.“ A také: „Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou.“ R. Vondráček by se měl zamyslet nad tím, co z těch dvou přísloví se týká jeho osoby a co jeho „šéfa“ A. Babiše, jemuž tak dlouho a věrně slouží ‒ až do roztrhání těla.

12. 1. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

P. S.:

Nejen J. Kubera, ale i R. Vondráček zapomněli ve svých novoročních projevech na prostou skutečnost, že totiž 1. leden je státním svátkem České republiky. Nějak to zaniklo v těch halasných oslavách 100. výročí již neexistující Československé republiky. Jsou fakta, která je nutno neustále připomínat: 28. 10. oslavujeme neexistující stát, ale zapomínáme na to, že „křestní list“ toho našeho, současného (ČR), byl vydán dne 1. 1. 1993. Zapamatujme si to! Po 25 letech už bychom to mohli vzít na vědomí. Co myslíte?

‒ RJ ‒