Svobodné noviny na internetu

Letošní „osmičkový“ rok byl mimořádně bohatý na nejrůznější výročí. Ačkoliv se veřejnoprávní média, a to na rozdíl od posledních let, snažila ta nejznámější jubilea připomenout a dokonce jim věnovat i obsáhlejší pozornost, přesto se na některá z nich nedostalo. Nezbyl na ně čas, protože jich bylo až přespříliš. I to se někdy stává – na rozdíl od let „hubených“. Proto je na místě, abychom si alespoň některá z těchto „zapomenutých“ výročí připomněli. Jsou jim věnovány následující řádky.

●●●

Byl „král“ Sámo totožný s bájným Přemyslem Oráčem?

658 – Úmrtí „krále“ (či kmenového náčelníka) Sáma.

Sámo (Samuel?) přišel do střední Evropy jako vůdce či velitel kupecké karavany a jejího doprovodného oddílu okolo roku 623. Postavil se do čela Slovanů, žijících na území Čech, Moravy a přilehlé části Slovenska. V bojích s Avary (623-624) prokázal takovou statečnost a velitelské schopnosti, že si ho Slované zvolili za svého vladaře, snad „krále“. Následně zvítězil v r. 631 i nad vojsky franckého krále Dagoberta I. (608-638), kterého porazil u pevnosti zvané Wogastisburg.

Tento „král“ byl ve skutečnosti nadkmenovým náčelníkem slovanského svazu. Centrum jím vytvořeného celku leželo patrně někde na jižní Moravě (Brno-Líšeň, Mikulčice, Znojmo), v místech, kde později vznikla Velké Morava. Co se týká Wogastisburgu, existuje okolo 20 míst, kam archeologové a historici toto opevnění umísťují.

Události 7. století na našem území zaznamenali nikoli čeští lepopisci, nýbrž francký kronikář Fredegar („Chronicarum quae dicuntur Fredegari Scholastici libri IV.“). Jeho dílo popisuje jak boje Sáma s Avary či Franky, tak i další události. Podle tvrzení Fredegara kupec Sámo vládl středoevropským Slovanům (jsou označováni výrazem „Vinidé“) celkem 35 let, tedy do r. 658. (Podle jiného výpočtu až do r. 661.) Se svými 12 ženami měl dohromady 22 synů a 15 dcer. Fredegar zaznamenal také to, že se „Vinidé“ zúčastnili v r. 626 tažení Avarů proti Konstantinopoli a v letech 632-633 pustošili rovněž území Durynska.

Původně nepřátelský vztah mezi Slovany a Avary se postupem času změnil ve vzájemné soužití obou etnik, jakousi symbiózu, jejímž potvrzením jsou četné archeologické nálezy ze slovansko-avarských pohřebišť z území jihozápadního Slovenska (např. Devínská Nová Ves). Avarský kaganát byl dobyt v r. 796 franckým králem Karlem Velikým: toto území se stalo součástí jeho říše pod názvem „Avaria“.

Po Sámově smrti mizí na dobu 129 let zprávy o našem území, třebaže archeologické nálezy dosvědčují, že osídlení plynule pokračovalo dál. Důvody tohoto „hiátu“ nejsou známy. Dá se proto předpokládat, že původní území Sámovy říše bylo i nadále osídleno a pravděpodobně spravováno některými z potomků zemřelého „krále“ Sáma. Zprávy o nich ze 7. a 8. století opět chybějí. Objevují se až v době pobělohorské, v dílech církevních autorů období baroka a počátku národního obrození (T. Pešina z Čechorodu, J. J. Středovský, G. Dobner).

Podle této pozdní tradice vládl na Moravě v letech 680-700 Sámův syn Moravod (po něm byla prý tato země pojmenována). V letech 700-720 prý následoval Vladuc z Karantánie (= Korutansko) a král Suanthos, syn Moravodův. Ten údajně po porážce v boji s Avary překročil Dunaj a založil nové centrum svého království ve Velehradě. V letech 760-796 vládl pak na Moravě Samoslav a po něm Hormidor (796-811), jenž válčil s Avary, Čechy (= kmeny na území Čech) i Karlem Velikým.

Jedna z hypotéz tvrdí, že centrem Sámovy říše mohlo být město Znojmo. Historik J. Zástěra ztotožnil na základě objevů v rotundě sv. Kateřiny bájného knížete Přemysla Oráče, který je zde vyobrazen v cyklu nástěnných maleb přemyslovských knížat z 1. pol. 12. století, s „králem“ Sámem. Zástěra opírá toto své tvrzení o nápis „ZAMO“ pod vyobrazením Přemysla Oráče. A nejen to: část „starých pověstí českých“ lokalizuje přímo do Znojma a jeho okolí (Pavlovské vrchy).

●●●

Milénium připojení Moravy k českému státu

1018/1019 – Připojení Moravy k českému státu Přemyslovci.

Právě toto výročí bylo naprostou většinou popularizátorů letošních „osmičkových“ jubileí ostentativně ignorováno, třebaže k tomu není žádný důvod. Připojení Moravy je totiž nutno považovat za jeden z nejvýznamnějších státoprávních aktů v celých tisíciletých dějinách českého státu. A navíc: Morava byla a zůstává jeho součástí dodnes – navzdory všem historickým křižovatkám, jimiž prošel.

Budeme-li listovat v odborné literatuře a v písemných pramenech, zjistíme, že v letech 999-1003 držel Moravu (sto let po zániku Velkomoravské říše) polský kníže Boleslav Chrabrý. Morava se pak znovu stala součástí českého státu někdy v letech 1017-1029. Spolehlivě k němu patřila počínaje rokem 1030, kdy se moravským údělným knížetem stal Břetislav I. Zpětné dobytí Moravy není v pramenech blíže popsáno ani přesněji datováno, avšak pravděpodobné je, že k tomu došlo v prvních letech vlády knížete Oldřicha (1012-1034). Podle historika J. Žemličky to mělo být roku 1019 nebo 1020, podle R. Dvořáka až v r. 1029.

Náš nejstarší kronikář Kosmas (1045-1125) neuvádí ve své „Kronice české“ k letům 1019-1020 žádnou událost. Teprve k roku 1021 vypravuje příběh o tom, jak mladý Břetislav unesl z kláštera ve Schweinfurtu (= Svinibrod) na Moravu jako svou milenku a pozdější manželku Jitku (Juditu). Kosmas píše: „Neboť celou tuto zemi (= Moravu) dal mu (= Břetislavovi) již předtím (= před rokem 1021) jeho otec (= Oldřich) do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati (= jako otroky) do Uher a ještě dále. Po smrti Boleslava II. († 7. 2. 999) totiž Poláci opanovali jak hrad Prahu (= Pražský hrad), tak i celou Moravu.“ (Kosmova kronika, Praha 1972, str. 70)

Za nejpravděpodobnější dobu, kdy byla Morava připojena k českému státu, je nutno považovat období let 1018-1019. Za základ těchto změn hranic nově vznikajících států ve střední Evropě – českého, polského a uherského – lze považovat mír, který byl uzavřen okolo r. 1018 mezi polským knížetem Boleslavem Chrabrým († 1025) a uherským králem Štěpánem I. Svatým († 1038). Od té doby byla Morava součástí českého státu a Slovensko patřilo k Uherskému království (do r. 1918).

─────

1048 – Český kníže Břetislav I. založil mužský benediktinský klášter v Rajhradu.

1068 – Nejstarší písemná zmínka o Hostivaři (u Prahy).

1078 – Založen mužský benediktinský klášter v Hradišti u Olomouce.

1088 – Vydána zakládací listina Vyšehradské kapituly. V tomto dokumentu jsou poprvé zaznamenána jména těchto vesnic na území dnešní Prahy: Braník, Bubny, Butovice, Dejvice, Dubeč, Holyně, Chvaly, Jinonice, Komořany, Nusle, Vinoř, Vršovice a Záběhlice.

●●●

Třetí vyvraždění rodu Vršovců

27. 10. 1108 – Vyvraždění Vršovců na příkaz českého knížete Svatopluka.

Na konci 11. století existovalo v českých zemích pět knížecích a šlechtických rodů: Přemyslovci, Slavníkovci (vyvražděni r. 995 na Libici nad Cidlinou), Vršovci, Munici a Těptici. Rod Vršovců odvozoval své jméno od „vrše“, který býval v předkřesťanských dobách veleknězem se sídlem na Vyšehradě. Vršovci měli již od počátku formování českého státu velmi špatnou pověst. Kronikáři o nich psali jako o „ničemech“ a „zrádcích“, kteří se chtěli zmocnit vlády v Čechách na úkor Přemyslovců. Mezi oběma rody, Přemyslovci a Vršovci, proto vládlo nepřátelství na život a na smrt, které třikrát vyvrcholilo vyvražděním Vršovců. (Nikdy se nepodařilo zavraždit všechny příslušníky tohoto rodu, protože někteří z nich utekli do ciziny.)

K prvnímu vyvraždění Vršovců došlo krátce po nástupu nového českého knížete Boleslava III. Ryšavého na český trůn (999). Vršovci tehdy namluvili českému knížeti, že jeho bratři Jaromír a Oldřich ho chtějí zavraždit. Boleslav tehdy Vršovcům uvěřil a staršího bratra Jaromíra dal vykleštit; mladšímu Oldřichovi se podařilo uprchnout. V důsledku těchto dramatických událostí, rozkolu uvnitř panovnického rodu, vpadl do Čech sousední panovník – polský kníže Boleslav Chrabrý. Ten dosadil na trůn namísto Boleslava III. svého kandidáta – knížete Vladivoje (1002).

Svržený kníže Boleslav III. byl nucen uprchnout ze země, ale po brzké smrti knížete Vladivoje (začátkem r. 1003) se vrátil zpátky do Čech, aby se Vršovcům pomstil za jejich zradu. Kníže Boleslav III. Ryšavý († 1037) proto na den 9. 2. 1003 pozval Vršovce na masopustní hostinu, jež se konala na Vyšehradě. Na ní byli všichni přítomní zástupci tohoto rodu povražděni – poprvé.

Během tohoto masakru však nezemřeli všichni Vršovci: jejich hlavní postava, „šedá eminence“ Kochan Vršovec, se hostiny nezúčastnila, a proto mohla dál intrikovat proti Přemyslovcům. Plán Vršovců na získání vlády nad Čechami prozatím nevyšel. Bylo nutno čekat na další příležitost. Mezitím se s pomocí německého císaře Jindřicha II. (1002-1024) v r. 1004 ujal vlády v Čechách kníže Jaromír (1004-1012). Když byl následně svržen mladším bratrem Oldřichem (1012), nechal nový panovník z rodu Přemyslovců v r. 1014 Vršovce již podruhé vyvraždit.

Na nějakou dobu opět zavládl klid, nicméně intriky ze strany Vršovců neustaly ani potom. Kníže Oldřich se nechal od Vršovců oklamat a na jejich radu dal oslepit svrženého bratra Jaromíra. Důvod byl prostý: chtěl tím zajistit nástupnictví pro svého nemanželského syna Břetislava I. (1035-1055). Jeho matkou byla žena „z lidu“, pradlena Božena, s níž se Oldřich, správce žateckého kraje, setkal poprvé v Peruci na Lounsku; později si svou milenku vzal za manželku.

Avšak ani samotný kníže Oldřich neunikl pomstě Vršovců. Náhle totiž zemřel během hostiny dne 9. 11. 1034. Málokdo tehdy pochyboval o tom, že za tím mohli být Vršovci. Když se o této události dozvěděl oslepený bratr Jaromír, žijící ve vesnici Lysá, nechal se dovézt do Prahy, aby se zúčastnil bratrova pohřbu. Po skončení smutečního obřadu pak uvedl na knížecí stolec Oldřichova syna – Břetislava. Pomsty Vršovců nezůstal ušetřen ani Jaromír. Vršovec Kochan jej nechal zavraždit obzvláště potupným způsobem: když prý seděl na záchodě, byl najatým vrahem zezadu (a zespodu) proklán ostrým oštěpem (4. 11. 1035).

Nepřátelství mezi dvěma nejmocnějšími knížecími rody, Přemyslovci a Vršovci, neskončilo ani po těchto tragických událostech. Vršovci opět čekali na svou „hvězdnou hodinu“, aby protipřemyslovský plán mohli dovést do konce. Dne 20. 12. 1100 byl smrtelně zraněn kníže Břetislav II. (1092-1100). Podezření z tohoto činu opět ukazovalo na Vršovce. Přesto se jejich dvěma předákům, Mutinovi a Vackovi, podařilo získat si přízeň dalšího přemyslovského panovníka – knížete Svatopluka (1107-1109).

Svatoplukova důvěra vůči nepřátelským Vršovcům, kterým se věřit nedalo, hraničila až s nepochopitelnou naivitou a lehkověrností. Svatopluk totiž po dobu své výpravy do Uher svěřil správu země zmíněným dvěma Vršovcům ‒ Mutinovi a Vackovi. Nepřítomnosti panovníka, jak už to tak bývá, opět využili Poláci, vpadli do země a na trůn dosadili předtím svrženého Bořivoje II. (1101-1107). Vršovci byli proto právem podezíráni z toho, že Poláky do země pozvali oni, aby se jim podařilo se zahraniční pomocí svrhnout legitimního panovníka – Svatopluka.

Ten se zprvu tvářil mírumilovně, avšak jeho odplata se nezadržitelně blížila. Při svém návratu z uherské výpravy se tento kníže zastavil na hradě Vraslav (u Vysokého Mýta). Sem pozval zástupce Vršovců: během něho byli Mutina, jeho synové a další příbuzní povražděni. Obětí tohoto třetího vyvraždění rodu Vršovců se stalo na tři tisíce osob v Praze i v tehdejším sídle tohoto rodu – na hradišti Libici nad Cidlinou. Toto hradiště, které dříve patřilo Slavníkovcům, se tak stalo dějištěm masakru podruhé: nejprve Slavníkovců (995) a posléze Vršovců (1108). Zbytek Vršovců uprchl do Polska a Uher.

Ani tímto posledním velkým masakrem nepřátelství obou rodů neskončilo. Rok po třetím vyvraždění Vršovců skončil násilnou smrtí také iniciátor jejich posledního vyvraždění – kníže Svatopluk. Během výpravy do Polska se dne 21. 9. 1109 do Svatoplukovy družiny vmísil neznámý muž, který knížete zavraždil. Vrahovi se podařilo uniknout. Podezření padlo i tentokrát na zbývající členy rodu Vršovců, kteří unikli vyvraždění v roce 1108. Po zmasakrování Slavníkovců a Vršovců zůstali Přemyslovci jedinými vládci nad českými zeměmi. Toto jejich prvenství bylo vykoupeno hromadami mrtvol jejich nepřátel.

●●●

Prahu zaplavila „tisíciletá“ voda

1118 – Praha zažila jednu z prvních povodní, o níž informují kroniky.

Kosmova kronika tuto událost, starou 900 let, popisuje takto: „Roku od narození Páně 1118. V měsíci září byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť naše řeka Vltava, náhle vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik vsí, kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala. Neboť kdežto jindy, ač se to málokdy stává, povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupila voda přes deset loket (= 0,5914 m) nad most.“ (Kosmova kronika, Praha 1975, str. 190)

Ze slov kroniky vyplývá, že území Prahy bylo zaplaveno až do výšky 6 metrů. Zdá se, že povodeň z r. 2002 byla s touto „historickou“ povodní z r. 1118 plně srovnatelná. Most, o němž se kronikář Kosmas zmiňuje, byl pravděpodobně dřevěný a stál v místech pozdějšího kamenného Juditina mostu. Ten dala vybudovat v r. 1158 manželka českého krále Vladislava II. – Judita Durynská († 1174).

●●●

Hrdina z bojů o Milán druhým českým králem

11. 1. 1158 – Vladislav II. obdržel dědičný titul královský. Stalo se tak na sjezdu v Řezně z rukou císaře Fridricha Barbarossy. Zároveň s tím mu byl vrácen i nárok na roční poplatek za navrácení Slezska Polákům. Dne 18. 1. 1158 ve zvláštní listině císař Fridrich stanovil, že královské pocty se dostává nejen Vladislavovi, nýbrž i všem jeho budoucím nástupcům, a to za věrné a důležité služby, jež Vladislav a jeho lid činili ve prospěch říše.

Nový český král Vladislav II. pak v následujících měsících podpořil císaře Fridricha během jeho tažení proti Milánu (květen-říjen 1158). Na vlastní náklady shromáždil na 10 000 bojovníků a s nimi vytáhl na pomoc německému císaři. Češi se tehdy vyznamenali zvláště v bojích u Brescie a posléze před hradbami Milána. Samotný král Vladislav prý probodl milánského vůdce Dacia. Když bylo město dobyto, zprostředkoval český král Miláňanům uzavření míru s císařem Fridrichem Barbarossou. A císař zase na oplátku sám vložil na Vladislavovu hlavu královskou korunu.

Popisované události jsou příkladem bezvadně fungující česko-německé spolupráce na nejvyšší úrovni, jakou bychom v pozdějších dobách marně hledali. Vztahy Čechů a Němců bývaly většinou špatné a okamžiků vzájemného porozumění a oboustranného respektu bylo v minulosti jako šafránu.

─────

1158 – Začalo budování kamenného Juditina mostu v Praze. Pojmenování pochází od manželky krále Vladislava II. – Judity. Byl postaven z červeného pískovce: stál na 20 pilířích a 21 nestejných obloucích. Délka mostu činila 514 m a šířka 6,80 m. Stavba byla dokončena v r. 1172.

1228 – Na území dnešní Prahy se v písemných pramenech připomínají vesnice Ovenec (= Bubeneč) a Holešovice.

31. 7. 1248 – Část šlechty zvolila českým králem Přemysla, syna krále Václava I. (1230-1253). Následovalo povstání, které skončilo obsazením Vyšehradu (13. 2. 1249) a dobytím Pražského hradu (16. 8. 1249) vojskem Václava I.

1268 – Pravděpodobné datum založení Královské obory (Stromovky) v Praze.

●●●

Smrt krále Přemysla II. Otakara na Moravském poli

26. 8. 1278 – Bitva na Moravském poli, v níž zahynul král Přemysl II. Otakar.

Je vskutku málo letopočtů z českých dějin, které patří k těm nejtragičtějším. Bezesporu k nim řadíme tuto bitvu, v níž vyhasl život „železného a zlatého krále“ – Přemysla II. Otakara (1253-1278). Jeho tragickému konci předcházely dramatické události okolo volby římského krále v r. 1273. (O tuto funkci měl zájem i tento český král.)

Když se jím stal do té doby neznámý švábský hrabě Rudolf I. Habsburský (1273-1291), český král Přemysl II. jeho volbu neuznal. V důsledku toho se od té doby začal dostávat do izolace – doma i v zahraničí. V r. 1275 byla nad Přemyslem II. vyhlášena říšská klatba. Následovala vzpoura jak šlechty v alpských zemích, tak i v Čechách pod vedením Boreše z Rýzmburka a rodu Vítkovců. Král Přemysl byl nakonec donucen přijmout císařovy podmínky bez boje.

Tzv. Vídeňským mírem z 26. 11. 1276 se Přemysl II. vzdal vlády v alpských zemích a v Chebsku a přijal od císaře v léno pouze Čechy a Moravu. [Alpské země, tj. babenberské dědictví, si Přemysl ponechal i po rozvodu (1261) s první manželkou, Markétou Babenberskou († 1267), s níž se oženil v r. 1252.] Součástí této dohody bylo ujednání o sňatku mezi Rudolfovými a Přemyslovými potomky: Přemyslova dcera Anežka († 1296) se provdala za Rudolfa II. Habsburského (1270-1290), kdežto Přemyslův syn Václav II. (1271-1305) si vzal za manželku Gutu Habsburskou (1271-1297).

Nepřátelství mezi oběma panovníky tím nebylo ukončeno, nýbrž pokračovalo a nabývalo na síle. Rudolf I. Habsburský totiž získal v r. 1277 proti Přemyslu II. nového spojence – uherského krále Ladislava IV. Kumána (1262-1290). Po jeho boku se do bojů proti Přemyslovi II. zapojil i uherský palatin M. Csák Trenčianský († 1321). K rozhodujícímu střetnutí mezi vojenskými oddíly císaře Rudolfa Habsburského a českého krále Přemysla II. došlo v pátek (na den sv. Rufa) dne 26. 8. 1278 u dolnorakouské vesnice Dürnkrut (= Suché Kruty).

V této osudové bitvě na Moravském poli disponoval český král vojskem o síle 25 000 mužů (z toho tisícovku tvořili těžkooděnci). Po dvouhodinovém boji zavládl na bojišti v řadách Přemyslových bojovníků zmatek. Po něm následoval útěk části českých oddílů. Přemysl II. nakonec zůstal sám s hrstkou věrných spolubojovníků. Navzdory tomu se udatně bránil, dokud nebyl nepřátelskou přesilou udolán a smrtelně zraněn. Na české straně podle dobových svědectví zahynulo v boji nebo se utopilo v řece Moravě na 12 000 mužů.

V soudobých kronikách se dochovalo několik verzí o smrti Přemysla II. Otakara v bitvě na Moravském poli. Podle jedné z nich byl těžce zraněný Přemysl II. ubit 17 ranami vojáků císaře Rudolfa I. Habsburského. Samotný císař prý žádal, aby byl českému králi zachován život, leč nestalo se tak. Když pak císař Rudolf dorazil na místo, kde leželo Přemyslovo tělo, bylo již pozdě: český král byl mrtev.

Podle zjištění antropologů zemřel Přemysl II. Otakar na těžkou sečnou ránu, jež byla vedena na střed jeho hlavy, pravděpodobně mečem. Zdá se, že v tom okamžiku seděl buď na koni, nebo stál na zemi. Jako nejpravděpodobnější se jeví verze o zabití již odzbrojeného a opěšalého Přemysla II. ‒ bez helmy, která chránila jeho hlavu.

Vítěz z bitvy na Moravském poli, císař Rudolf I. Habsburský, se podle svědectví současníků ke svému protivníkovi zachoval jako křesťan: nechal tělo českého krále naložit na vůz a dopravit do Vídně. Jelikož v té době stále ještě trvala klatba nad Přemyslem, nesměl být pohřben. Proto řeholníci jeho tělo nabalzamovali a zabalené do rudého pláště vystavili na dobu 30 dní. Poté bylo na jaře 1279, a to po zrušení klatby a na základě naléhání královny-vdovy Kunhuty i Přemyslovy tety Anežky Přemyslovny (= sv. Anežka Česká), převezeno do Znojma.

Teprve v r. 1297 dal Přemyslův syn Václav II. převézt otcovy ostatky do Prahy a uložit je v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Stalo se tak u příležitosti Václavovy korunovace na českého krále. Speciálně k této události dal Václav II. zhotovit pohřební korunovační klenoty, s nimiž byl jeho otec uložen do hrobky českých králů.

─────

1318 – Nejstarší písemná zmínka o vesnici Liboc u Prahy.

18. 2. 1318 – Městská rada Starého Města pražského schválila statuta krejčovského cechu.

18. 9. 1338 – Český král Jan Lucemburský (1310-1346) vydal pro Staré Město pražské privilegium, v němž schválil zakoupení domu Volflina od Kamene a jeho přestavbu na radnici (= Staroměstská radnice v Praze).

●●●

Velký „zakladatelský“ rok Otce vlasti – Karla IV.

Na počátku úsilí českého krále a římského císaře Karla IV. z rodu Lucemburků bylo založení kláštera Na Slovanech (Emauzy) dne 21. 11. 1347 v místech dnešního Nového Města pražského. V něm se měla jako liturgický jazyk používat staroslověnština. [Tento benediktinský klášter byl poškozen spojeneckým bombardováním v únoru 1945. V letech 1966-68 byly vybombardované části rekonstruovány architektem M. Černým.]

8. 3. 1348 – Karel IV. podepsal zakládací privilegium Nového Města pražského. Slavnost položení základního kamene se konala dne 26. 3. 1348. Na projektu se patrně podílel i francouzský stavitel Matyáš z Arrasu († 1352). Karel IV. hodlal učinit z Prahy dokonalou rezidenci římského a českého krále, budoucí centrum mezinárodního obchodu a metropoli kypící cizineckým ruchem. – Nové Město pražské zaujímalo plochu třikrát větší než Staré Město – asi 360 hektarů. (Jednalo se vesměs o nezastavěnou půdu.) Při jeho budování bylo „pohlceno“ několik drobných, již existujících osad (Opatovice, Rybníček, Psáře, Zderaz, Poříčí). Na území Nového Města bylo postaveno okolo 1500 domů; 40 procent, tj. 150 hektarů, tvořily volné, nezastavěné plochy. Městská aglomerace zahrnovala rozlohu 7,5 km² (= 750 ha). V Praze tehdy žilo asi 40 000 obyvatel. Na konci Karlovy vlády (1346-1378) čítaly Staré Město, Nové Město, Menší Město (= Malá Strana) a Hradčany dohromady 60-65 000 obyvatel.

7. 4. 1348 – Karel IV. z moci českého krále založil pražskou univerzitu (studium generale), první vysokou školu ve střední Evropě. Vysoké učení Karlovo mělo od počátku čtyři fakulty, a to po vzoru pařížské Sorbonny: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou (= filozofickou). V r. 1372 se od ostatních fakult oddělila právnická; s univerzitou ji spojovala osoba kancléře, jímž byl pražský arcibiskup. Podle pražského vzoru byly ve střední Evropě založeny další univerzity: v Krakově (1365), v Heidelbergu (1386), v Kolíně nad Rýnem (1388) a v Erfurtu (1392). Pražská univerzita byla zprvu určena pro čtyři národy: český (včetně Slováků), polský, saský a bavorský (každý měl jeden hlas). Po vydání Dekretu kutnohorského (1409), který přisoudil českému národu tři hlasy, opustili pražskou univerzitu němečtí mistři i studenti a založili si „konkurenční“ vysoké učení v Lipsku.

10. 6. 1348 – Stavitel Matyáš z Arrasu začal na příkaz Karla IV. budovat hrad Karlštejn, na němž měly být uschovány nejvzácnější poklady říše: korunovační klenoty říšské i české, jakož i sbírka ostatků svatých aj. Hrad byl slavnostně dokončen dne 27. 3. 1357. Uměleckou výzdobu v kapli sv. Kříže provedl M. Thedorik a kostela P. Marie M. Wurmser.

1. 8. 1348 – Zemřela první manželka Karla IV. – francouzská princezna Blanka z Valois.

Podzim 1348 – Čechy a Moravu zasáhla velká morová epidemie. V tehdejší Evropě si vyžádala 20-25 milionů lidských životů, tj. třetinu celé populace.

1348 – Z popudu Karla IV. byly na Moravě (Olomouc, Brno) založeny podle českého vzoru desky zemské, do nichž se zapisovala právní pořízení, týkající se svobodných Moravanů.

─────

16. 2. 1358 – Karel IV. vydal nařízení o zřizování vinic v okolí Prahy do vzdálenosti tří kilometrů.

1358 - Do Prahy se přistěhoval augustinián Konrád Waldhauser († 1369). Tento náboženský reformátor od r. 1362 kázal v kostele P. Marie před Týnem (= Týnský chrám).

15. 2. 1368 – V Praze se narodil Zikmund Lucemburský, syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky – Alžběty Pomořanské.

29. 11. 1378 – Zemřel římský císař a český král Karel IV. Zádušní mše za zemřelého se konala 15. 12. 1378 v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Rakev byla uložena do hrobky českých králů dne 16. 12. 1378.

30. 11. 1378 – Již následujícího dne po Karlově úmrtí se jeho prvorozený syn Václav IV. ujal samostatné vlády v Čechách i v říši.

●●●

Další „osmičková“ jubilea

1428 – Husitská vojska podnikla spanilé jízdy do Uher, Slezska a Bavorska.

24. 6. 1448 – Strana Jiřího z Poděbrad se ustavila na sjezdu východočeských landfrídů v Kutné Hoře v jednotu. Za jejího správce byl zvolen Jiří z Poděbrad.

3. 9. 1448 – Vůdce východočeského kališnického svazu Jiří z Poděbrad (1420-1471) dobyl Prahu. (Od té doby užíval titul „správce Království českého“.) Spolu s ním se do Prahy vrátil „kališnický“ arcibiskup Jan Rokycana (1397-1471); sídlem konzistoře kališnické církve se stal Týnský chrám na Staroměstském náměstí.

2. 3. 1458 – Volba Jiřího z Poděbrad za českého krále na Staroměstské radnici v Praze. Volební sněm kališnických a katolických stavů jednal tehdy bez účasti zástupců tzv. vedlejších zemí. Volbu později uznala i moravská šlechta (a také „německé“ město Jihlava). Ve Slezsku byl Jiří uznán až v r. 1460.

7. 5. 1458 – Korunovace Jiřího z Poděbrad za českého krále. Uskutečnila se v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Během přísahy následujícího dne (8. 5. 1458) se král Jiří zavázal, že bude zachovávat zemské svobody včetně kompaktát. (Král Jiří z Poděbrad bývá označován jako „král obojího lidu“: kališníků i katolíků.)

1518 – Mladoboleslavský lékař Mikuláš Klaudián (Klaudyán) vydal první samostatnou mapu Čech. Oproti dnešnímu úzu je na ní nutno hledat sever v dolní části a jih naopak nahoře.

Duben 1538 – Stavitel G. Spazio zahájil stavbu Královského letohrádku na Pražském hradě. V letech 1556-1563 stavbu dokončil B. Wohlmuth.

1558 ‒ V Praze pobýval italský filozof G. Bruno (1548-1600).

1. 9. 1598 – Císař Rudolf II. povýšil Hradčany na královské město.

25. 6. 1608 – Mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem arciknížetem Matyášem Habsburským byl uzavřen tzv. libeňský mír. Na jeho základě Rudolf II. postoupil vládu nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi Matyášovi, jenž byl zároveň ustanoven příštím českým králem.

23. 5. 1618 – Defenestrace císařských místodržících Viléma Slavaty z Chlumu s Jaroslava Bořity z Martinic spolu se sekretářem Filipem Fabriciem z oken České kanceláře v Ludvíkově křídle Pražského hradu. Tato událost se stala počátkem stavovského povstání (1618-20) a Třicetileté války. (O tomto tématu viz článek „Když začala ‚ohavná rebelie‘ v Čechách“, SN č. 5/2018, vloženo 16. 5. 2018, ZDE.)

25. 7. 1648 – Švédská vojska obsadila za pomoci zrady Menší Město pražské (= Malá Strana) a Hradčany a zároveň obě města vydrancovala. Pokusy o dobytí Starého i Nového Města pražského pokračovaly i po uzavření Vestfálského míru (24. 10. 1648) a skončily dne 1. 11. 1648.

Říjen 1668 – V Praze se narodil český malíř Petr Brandl (zemřel 24. 9. 1735).

16. 11. 1678 – Novoměstský magistrát objednal u sochaře J. J. Bendla (autor Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí) jezdeckou sochu sv. Václava. Tato skulptura původně stála na Koňském trhu (= Václavské náměstí), a to téměř dvě století (1680-1879); později byla přemístěna na Vyšehrad – do Štulcových sadů.

3. 5. 1708 – Položen základní kámen ke stavbě barokního benediktinského kláštera s kostelem sv. Markéty v Břevnově u Prahy. Autorem projektu byl K. I. Dienzenhofer. Objekt kláštera byl vysvěcen dne 14. 12. 1721.

1738 – Bylo otevřeno divadlo „V Kotcích“, zřízené staroměstským magistrátem. Jednalo se o první pražskou veřejnou scénu. Stálo v místech dnešní České spořitelny (původně Městské spořitelny, později Muzea K. Gottwalda). Toto divadlo zaniklo v r. 1783, a to v souvislosti s otevřením „konkurenčního“ Nostitzova divadla (= Stavovské divadlo).

5. 8. 1748 – Císařovna Marie Terezie povolila Židům návrat do Prahy.

1. 10. 1788 – V Praze byla ustavena „Vlastensko-hospodářská společnost v Království českém“. Měla za úkol pečovat o odborný a technický pokrok v zemědělství.

15. 4. 1818 – Skupina šlechtických patriotů vydala v Praze provolání k založení Vlastenského musea v Čechách. Císař František II. povolil jeho zřízení dne 11. 6. 1820.

1. 10. 1828 – V Praze začala působit „Česká vzájemná pojišťovna“, první novodobý pojišťovací ústav.

15. 1. 1838 – Smíchov byl povýšen na pražské předměstí.

●●●

První česká „revoluce“?

Používání slova „revoluce“ je v českých dějinách docela problém. Za revoluci je totiž označováno kdeco, jakákoliv změna: různé převraty, výměny vládnoucích garnitur i krátkodobá povstání, která jsou vzápětí poražena. To je i případ „revoluce“ z roku 1848.

5. 3. 1848 – V Praze se objevily první výzvy k revoluci – k boji za konstituci.

11. 3. 1848 – Ve Svatováclavských lázních poblíž Karlova náměstí v Praze se konalo z iniciativy tajného politického spolku „Repeal“ shromáždění lidu. Schůzi řídil A. P. Trojan. Byl na ní schválen návrh petice císaři do Vídně s těmito požadavky: vytvoření státoprávního celku ze zemí Koruny české; zrovnoprávnění češtiny a němčiny; rovnoprávnost Čechů a Němců ve veřejném životě; všeobecný výkup z roboty a zrušení poddanství; zavedení obecní samosprávy. Text rezoluce zpracoval F. A. Brauner. K představitelům radikálů patřili: J. V. Frič, K. Sabina a K. Sladkovský. Historik F. Palacký navrhoval program austroslavismu. (Podpořil jej i K. Havlíček Borovský, pozdější poslanec Kroměřížského sněmu.)

14. 3. 1848 – Konečným zněním petice císaři byl pověřen Svatováclavský výbor.

15. 3. 1848 – Odstoupení kancléře K. Metternicha, vyhlášení ústavnosti (svoboda tisku, zrušení cenzury, zřízení národních gard, příslib zavedení ústavy).

31. 3. 1848 – Nejvyšší purkrabí Království českého hrabě R. Stadion podepsal petici císaři, s níž odjela deputace do Vídně.

8. 4. 1848 – Vídeňská vláda vydala tzv. kabinetní list jako odpověď na druhou petici císaři (přijata zásada jazykové rovnoprávnosti, rozšíření zemského sněmu).

10. 4. 1848 – Vznik Národního výboru, orgánu bojujícího za prosazení konstituce.

11. 4. 1848 – F. Palacký odmítl v Psaní do Frankfurtu začlenění českých zemí do budoucího sjednoceného Německa.

25. 4. 1848 – Vláda F. Pillersdorfa vydala tzv. oktrojovanou ústavu.

30. 4. 1848 – Založen první český politický spolek Lípa slovanská; předsedou byl P. J. Šafařík.

2.-12. 6. 1848 – V Praze zasedal Slovanský sjezd.

11. 6. 1848 – Shromáždění studentů v Karolinu. Bylo namířeno proti velícímu generálovi v Čechách – A. Windischgrätzovi.

12. 6. 1848 – Svatodušní mše u sochy sv. Václava na Koňském trhu v Praze. Po ní následovala v Celetné ulici srážka s Windischgrätzovými vojáky. Formální začátek červnového povstání.

12.-17. 6. 1848 – Povstání obyvatel Prahy (43 osob zabito, 60 zraněno v bojích na barikádách).

17. 6. 1848 ‒ Kapitulace povstalců před vojsky A. Windischgrätze.

26. 6. 1848 – Rozpuštění Národního výboru.

7. 9. 1848 – Zrušení roboty a poddanství v Rakousku.

2. 12. 1848 – Nastoupení císaře Františka Josefa I. na rakouský trůn.

─────

1858 – Vydání almanachu „Máj“. Přispěli do něj tito autoři: J. V. Frič, V. Hálek, J. Neruda, A. Heyduk, K. Světlá, K. Sabina, R. Mayer aj.

1858 – Na pražském Malostranském náměstí byl postaven pomník maršálovi V. J. Radeckému (odhalen 13. 11. 1859, odstraněn v květnu 1919).

1858 – V místech dnešní „Státní opery“ (= bývalé Smetanovo divadlo) postavil architekt J. Niklas Novoměstské divadlo. Provoz zahájilo dne 25. 4. 1859; zbouráno bylo v r. 1886.

1. 3. 1868 – Na valné hromadě na Žofíně v Praze byl založen svépomocný spolek „Oul“. Vznikl z podnětu F. L. Chleboráda.

16. 5. 1868 – Slavnostní položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze. (O této problematice viz článek „Slavnost všech Slovanů“, SN č. 4/2018, vloženo 22. 4. 2018, ZDE.)

7. 4. 1878 – V hostinci „U Kaštanu“ v Břevnově u Prahy byla na tajném sjezdu ustavena Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, předchůdkyně dnešní ČSSD.

11. 6. 1888 – V Praze byl založen „Klub českých turistů“; jeho předsedou se stal V. Náprstek.

25. 11. 1888 – Na Královských Vinohradech byla podle projektu J. Mockera zahájena stavba novogotického (cihlového) kostela sv. Ludmily; stavba byla dokončena v r. 1893.

1888 – Pražský nakladatel J. Otto vydal první svazek velké, moderní české encyklopedie – „Ottova slovníku naučného“. Do r. 1908 vyšlo celkem 27 svazků.

1898 – Na město byly povýšeny obce Libeň (29. 9.) a Nusle (31. 12.).

 9.-11. 4. 1898 – Na sjezdu v Praze byla ustavena Národně sociální strana, vedená V. J. Klofáčem.

8. 11. 1908 – V Praze byl založen „Český svaz hokejový“. Sdružoval 12 klubů, z toho 10 pražských.

3. 11. 1918 – Na Staroměstské náměstí v Praze byl během demonstrace lidu (akci vedl anarchista F. Sauer) stržen Mariánský sloup – jako symbol pobělohorského útlaku. Tuto památku zde postavili obyvatelé Starého Města pražského jako upomínku na to, že se jim podařilo s pomocí P. Marie uhájit město před švédskými dobyvateli v r. 1648. Autorem plastiky byl mladý sochař německého původu J. J. Bendl.

29. 11. 2018

PhDr. Rostislav Janošík