Svobodné noviny na internetu

Kdybychom chtěli najít vhodný námět pro historickou tragédii z českých dějin, v níž by byla hlavní hrdinkou žena, příslušnice panovnického rodu, stala by se jí nepochybně královna Eliška, poslední představitelka nejstarší vládnoucí dynastie u nás – Přemyslovců.

Dlužno dodat, že jako látku pro svá historická dramata si pohnutý osud poslední Přemyslovny Elišky vybrali dva autoři historických próz a dramatu 19. století – Václav Kliment Klicpera (1792-1859) a Václav Vlček (1839-1908). Klicperovo pětiaktové drama Eliška, poslední Přemyslovna se poprvé hrálo dne 9. 11. 1856 ve Stavovském divadle v Praze. Přesně o deset později, 18. 12. 1866, měla v Prozatímním divadle premiéru pětiaktová tragédie V. Vlčka Eliška Přemyslovna. Premiéry obou historických dramat byly diváky i soudobou kritikou přijaty příznivě.

Strážkyně přemyslovského dědictví

Eliška Přemyslovna, manželka krále Jana Lucemburského a matka Otce vlasti Karla IV., se narodila dne 20. 1. 1292 jako páté dítě českého krále Václava II. (1271-1305) a jeho první manželky Guty Habsburské (1271-1297). Ta přivedla na svět během svého krátkého, 26letého života celkem devět dětí, z nichž čtyři zemřely brzy po narození.

Eliška byla jednou ze tří dcer Václava II., jež se dožily dospělosti a které se mohly spolu se starším bratrem Václavem III. ucházet o nástupnictví na českém trůnu: nejstarší byla Anna (*1290), prostřední Eliška (*1292) a nejmladší Markéta (*1296). Nikoli náhodou se nám vybaví podobnost se třemi Krokovými dcerami (Kazi, Teta, Libuše) ze starých pověstí českých. Po smrti Václava II. (21. 6. 1305) nastoupil na trůn teprve šestnáctiletý Václav III. (1289-1306), který byl již následujícího roku (4. 8. 1306) zavražděn v Olomouci. Tímto panovníkem vymřel po meči rod Přemyslovců.

Třebaže děti Václava II. a Guty Habsburské (Václav, Anna, Eliška a Markéta) žily v přepychu královského dvora na Pražském hradě a o jejich výchovu se staraly chůvy a vychovatelé, vše se změnilo v r. 1303, kdy si Václav II. přivedl svou druhou manželku – polskou princeznu Alžbětu (Elišku) Rejčku (1286-1335). Když pak lehl Pražský hrad popelem, musela se početná královská rodina přestěhovat do „obyčejného“ měšťanského domu u Juditina mostu na Starém Městě pražském. Ve stísněných prostorech přirozeně rostlo napětí, zvláště mezi Eliškou a její o pár let starší macechou – Rejčkou (Richenza). Obě ženy se od té doby neměly rády a tato averze je provázela až do konce života.

Dvě sokyně z královského rodu

Obě královské dcery, Eliška Přemyslovna i Alžběta Rejčka, kterou někteří kronikáři a historikové označují rovněž za Elišku, si byly povahově dost podobné. Snad i z toho plynulo neustálé potýkání, soupeření a snaha porazit tu druhou, citelně ji zasáhnout nebo jí ublížit.

Podle toho, co zaznamenali soudobí kronikáři, zvláště Petr Žitavský (1260/1270-1339/1340), autor známé „Zbraslavské kroniky“ z let 1305-1338, který byl celoživotním obdivovatelem poslední Přemyslovny, byla prý Eliška ve svých 17 letech dívka urostlá, ztepilá a tmavé pleti (tu nejspíš zdědila po své babičce – Kunhutě Uherské). Od svého otce Václava II. zřejmě získala přemyslovské sebevědomí a ctižádostivou panovačnost a vychytralost, ale také nervozitu a sklon ke vznětlivosti. To se prý projevovalo již od dětství, a to hysterickými záchvaty, jež končívaly pláčem a často i mdlobami. Na druhé straně byla Eliška vášnivá jak v lásce, tak i v nenávisti, o čemž nejlépe svědčí její chování v průběhu „domácí války“ s Alžbětou Rejčkou.

Také její sokyně Alžběta (Eliška) Rejčka, dcera polského krále Přemysla Velkopolského, byla sebevědomá a cílevědomá mladá žena, kterých bylo ve středověku jako šafránu. Dnes bychom pro tento typ zvolili bulvární označení „zlatokopka“. V její době, zdá se, to tak nejspíš vnímáno nebylo. Ač cizinka, dokázala se Rejčka dobře provdat, zajistit si svou existenci (na svou dobu přímo „luxusní“) a najít si i vlivného milence z řad domácí šlechty. Své „osudové“ muže, krále Václava II. (†1305), Rudolfa Habsburského (†1307), jakož i milence Jindřicha z Lipé (†1329), přežila a dočkala se rovněž předčasné smrti své nenáviděné nevlastní dcery – Elišky Přemyslovny (†1330). Osud k ní byl milosrdnější než k poslední Přemyslovně.

„Válka dvou královen“ se promítala i do vztahu královských manželů – Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Alžběta Rejčka to, zdá se, s muži „uměla“ a dokázala si je získat na svou stranu. Svědčí o tom jak její vztah s Jindřichem z Lipé, nejmocnějším šlechticem v zemi, tak i sympatie, které k ní choval král Jan Lucemburský. Co z toho bylo upřímné a co jen koketerie a póza, to se už dnes asi nedozvíme. V době, kdy své manželce nedovoloval užívat důchodů, na něž měla nárok, projevoval král Jan mimořádnou štědrost a přízeň vůči Rejčce. Daroval jí dokonce královský dům v Brně, v němž dříve spolu se svou manželkou bydleli, když pobývali na Moravě.

Rejčka nejenže vedla nákladný život, ale v roce 1323 založila ve Starém Brně ženský cisterciácký klášter „Aula Sanctae Mariae“, který se měl stát jakousi protiváhou mužského kláštera ve Zbraslavi („Aula regia“). Význam kláštera ve Zbraslavi mimo jiné spočíval v tom, že v něm byli pohřbeni někteří z posledních Přemyslovců: Václav II., Václav III. a rovněž Eliška Přemyslovna a její předčasně zemřelé děti ‒ Přemysl Otakar a Eliška.

Ačkoli se Eliška Přemyslovna pokoušela „hradecké královně“ vyrovnat, její pokus o založení vlastního kláštera dopadl neslavně. Jen pár měsíců před smrtí, v červnu 1310, uvedla totiž královna šest jeptišek dominikánského řádu do domu vyšehradského probošta Jana Volka; dům stál v místech dnešního Tyršova domu v Praze na Újezdě. Eliščin pokus se nezdařil také proto, že na tuto fundaci nebylo dost peněz. O nápravu nedobrého stavu žádala královna ještě dne 11. 9. 1330 na smrtelném loži Zbraslavský klášter.

Doba posledních Přemyslovců v naší beletrii

Aby byl náš exkurs do dávné minulosti úplný, doplňme ho o konstatování, že období vlády posledních Přemyslovců a prvního panovníka z rodu Lucemburků patří k vděčným námětům literárního zpracování.

Tuto mimořádně dramatickou dobu střídání vládnoucích dynastií na českém trůnu zachycují romány spisovatele Františka Neužila: Královna Eliška Rejčka (1968), Ohnivá jeseň (1973) či Zlomená pečeť (1976), jakož i románová tetralogie Lev a růže (1977-1987) od Ludmily Vaňkové. Tato spisovatelka napsala rovněž román První muž království (1983), v němž vypravuje o životních osudech Jindřicha z Lipé a jeho královské milenky – Alžběty Rejčky.

Z autorů světové literatury připomeňme posmrtně vydaný román L. Feuchtwangera Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá (německy: Maultasch). Dílo vyšlo poprvé roku 1959 v Berlíně a od té doby několikrát v českém překladu. Příběh o skandálním obvinění a následném vyhnání druhorozeného syna Jana Lucemburského, Jana Jindřicha (1322-1375), ode dvora vévody Jindřicha Korutanského, je velmi výmluvným svědectvím o tom, jak dramatický býval život příslušníků tehdejších panovnických rodů v Evropě.

Zápas o českou korunu

Jak již bylo uvedeno, Eliška Přemyslovna ztratila v krátké době po sobě oba rodiče, matku Gutu Habsburskou (†1297) i otce Václava II., který zemřel dne 21. 6. 1305 v pouhých 34 letech na tuberkulózu. To, co po jeho smrti následovalo, vnímala Eliška jako chaos a zmatek. Ten vystřídal vládu tvrdé ruky jejího otce, jenž se snažil držet moc šlechty na uzdě. Vše skončilo vraždou Václava III. (4. 8. 1306), nezralého a slabého vladaře, po němž přišly časy ještě horší.

Krátkého bezvládí okamžitě využili někteří šlechtici k loupení, zejména na církevních statcích, jež byly nejvíce zranitelné. Odtud plynula nespokojenost představených významných českých klášterů (Zbraslav, Sedlec u Kutné Hory, Plasy), kteří se v následujících letech začali angažovat v „hledání“ nového českého panovníka.

Ještě v srpnu 1306, jen pár týdnů po smrti Václava III., se do věci nástupnictví na českém trůnu vložil římský král Albrecht I. Habsburský (1255-1308), který prohlásil české země za odumřelé léno, jež „spadlo“ na říši. Uvolněnou českou korunu požadoval pro svého syna – rakouského vévodu Rudolfa III. Habsburského (1281-1307). Aby svému „návrhu“ dodal na vážnosti, vpadl král Albrecht i se svým synem Rudolfem vojensky do Čech.

Třebaže dočasný vládce země, Jindřich Korutanský, manžel nejstarší z přemyslovských dědiček, Anny Přemyslovny, byl vládou pověřen od samotného Václava III., nakonec Jindřich i s manželkou raději utekli ze země. O svém zbabělém činu neinformovali ani Elišku Přemyslovnu, která zprvu kandidaturu Jindřicha Korutanského vítala. Až později se jí otevřely oči…

V říjnu 1306 zvolil zemský sněm Rudolfa Habsburského za českého krále. K podepření „legitimity“ svého nároku na trůn se Rudolf rozhodl oženit s vdovou po Václavu II. – Alžbětou Rejčkou. Zpočátku se prý uvažovalo i o princezně Elišce, avšak průbojnější Rejčka nakonec toto soupeření vyhrála. Zlí jazykové tehdy tvrdili, že na brzkém skonu nového panovníka měly podíl sexuální nároky jeho polské manželky. Zda na tomto „šprochu“ bylo něco pravdy, to se asi už nikdy nedozvíme.

Faktem nicméně zůstává, že podle tvrzení Dalimilovy kroniky král Rudolf vyhostil Elišku Přemyslovnu z Pražského hradu a usadil ji v podhradí – na Starém Městě pražském. Eliška se i s tříčlenným „dvorem“ nakonec uchýlila ke své tetě Kunhutě (1265-1321), která se v roce 1302, kdy bylo rozvedeno její manželství s mazovsko-plockým knížetem Boleslavem II., stala abatyší ženského benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Již Eliščin otec zřejmě počítal s tím, že se jeho dcera stane jeptiškou, a proto ji, na rozdíl od obou sester, nezasnoubil. Eliška se během pobytu v klášteře téměř smířila s tímto údělem. Protože však považovala české země také za své dědictví po předcích a chtěla upadající království zachránit, rozhodla se vzepřít osudu a začít jednat.

Když pak 26letý Rudolf Habsburský za nepříliš jasných okolností v noci z 3. na 4. 7. 1307 zemřel při obléhání Horažďovic (podle jedněch na úplavici, podle druhých byl otráven), na trůn se dne 15. 8. 1307 znovu vrátil Jindřich Korutanský (1307-1310). Pro Čechy to nebyla dobrá volba. Výsledkem vlády neschopného panovníka byla anarchie a vzestup moci české i moravské šlechty.

Cisterciácký „plán“ s Eliškou Přemyslovnou

Plán na sesazení Jindřicha Korutanského a jeho nahrazení jiným panovníkem se zrodil za zdmi cisterciáckých klášterů (Zbraslav, Sedlec, Plasy). Ústřední postavou tohoto plánu měla být dosud neprovdaná Eliška Přemyslovna. Během roku 1309 vytvořili opati zmíněných klášterů koalici a začali pro princeznu Elišku tajně domlouvat sňatek. Jako nastávajícího ženicha jí vybrali syna římského krále Jindřicha VII. (1308-1313), mladičkého prince Jana Lucemburského (1296-1346).

Zajímavé svědectví o počátku tohoto „plánu“ zaznamenal kronikář Petr Žitavský. Podle něho došlo k prvnímu setkání zbraslavského opata Konráda z Erfurtu (1247-1329) s princeznou Eliškou v červenci 1309 v bazilice sv. Víta na Pražském hradě.

Měsíc po tomto setkání (13. – 15. 8. 1309) jednal již Konrád Zbraslavský poprvé s králem Jindřichem VII. v Heilbronu o situaci v Čechách. S pomocí mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu (1250-1320), který poměry v Čechách znal z doby svého působení na dvoře krále Václava II., se podařilo římského krále přesvědčit o tom, že jedině Eliška Přemyslovna se může stát legitimní českou královnou, a to ve spojení s mužem, kterého jí Jindřich VII. určí. Jeho jméno král Jindřich zatím odmítal sdělit.

Odvážný plán cisterciáků, který měl odstavit od moci neoblíbeného a neschopného Jindřicha Korutanského a zároveň ukončit vzrostlou moc a svévoli domácí šlechty, narážel na překážky doma i v cizině. Rozhodujícím momentem se stal fakt, že se na podzim 1309 přidaly na Eliščinu stranu, představovanou do té doby především Vilémem Zajícem z Valdeka (†1319), také další významní představitelé české a moravské šlechty: Jindřich z Lipé (†1329) a Jan (Ješek) z Vartemberka (†1316).

A protože v Čechách se nikdy nic neutají, dozvěděl se o zákulisních jednáních i samotný Jindřich Korutanský. Podnikl patřičné kroky ke své ochraně a povolal do země vojenské posily z Korutan a Míšně. Šel ještě dál: pokusil se zmařit připravovaný sňatek Elišky s Janem Lucemburským tím způsobem, že chtěl Elišce vnutit jiného ženicha – míšeňského šlechtice Otu z Burgau-Lobdaburgu. Když to odmítla, pokusil se prý Korutanec princeznu otrávit. V této vypjaté atmosféře se Eliška rozhodla zachránit si život útěkem: v převlečení za chudou ženu se dostala do Nymburka.

K dovršení všeho protikorutanská strana v červnu 1310 zaútočila na Pražský hrad a obsadila ho. Jindřichu Korutanskému s manželkou nezbylo nic jiného než znovu uprchnout. Plán na svržení neoblíbeného krále spěl ke svému cíli. Eliška byla nakonec dne 29. 6. 1310 opět přivedena z Nymburka do Prahy. Tady se mezitím sešel zemský sněm, z jehož rozhodnutí bylo jménem celého českého království vypraveno oficiální poselstvo k římskému králi Jindřichu VII. Jeho úkolem bylo požádat krále, aby za manžela Elišky Přemyslovny určil svého prvorozeného syna Jana.

Touto žádostí chtěli čeští páni předejít původnímu, zpočátku nekompromisně prosazovanému záměru, nabídnout jako budoucího manžela a příštího českého krále Jindřichova mladšího bratra, tehdy 30letého Walrama Lucemburského (1280-1311). Čeští vyjednavači nakonec krále Jindřicha VII. přesvědčili o tom, že nejvhodnější osobou je právě mladičký králův syn Jan. V neprospěch Walrama svědčila mimo jiné jeho pověst milovníka a prostopášníka.

Jednání s králem Jindřichem VII. probíhala v červenci 1310 ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam se tehdy konal říšský generální sněm. Teprve po rozhovoru se zbraslavským opatem Konrádem král Jindřich vyjádřil souhlas s tím, aby si Eliška vzala za manžela Jana Lucemburského. Nezanedbatelný podíl na tomto výsledku měl mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu.

Důvody, proč se král Jindřich tak dlouho zdráhal přistoupit na návrh českého poselstva, byly vcelku pochopitelné: pověst Čechů, zejména zdejší šlechty, nebyla nejlepší. Navíc se k Jindřichovi donesly pomluvy o tom, že Eliška již není panna. Proto římský král trval na tom, že se chce s Eliškou ještě před sňatkem osobně setkat. Později bylo dokonce provedeno i „ověření“ jejího panenství: bylo shledáno, že je vše v pořádku.

Královská svatba

Výsledkem jednání ve Frankfurtu n. M. byl požadavek Jindřicha VII., aby se princezna Eliška Přemyslovna dostavila ke dvoru římského krále, kde by měl být uzavřen sňatek. A tak dne 14. 8. 1310 vyjel z Prahy slavný svatební průvod. Eliška seděla (jako bájná kněžna Libuše) na běloušovi, kterého jí daroval pražský biskup Jan IV. z Dražic (1301-1343). Podle soudobých svědectví si prý Eliška, trpící za vlády Jindřicha Korutanského nouzí, musela od svých příznivců půjčit peníze, za něž by si mohla pořídit výbavu na svatbu. Při obřadu měla na sobě nádherné šaty, zdobené zlatem a drahokamy, jež údajně sama šila i vyšívala. Na královskou dceru to byl věru výkon obdivuhodný.

Ještě jednou, bezprostředně před sňatkem, se král Jindřich VII. pokusil, jen tak mimochodem, „přihrát“ Elišce do cesty svého bratra Walrama, který byl poslán v ústrety svatebnímu průvodu z Čech. Jindřich stále ještě doufal, že by se jeho bratr mohl české princezně zalíbit a že upustí od úmyslu vzít si za manžela 14letého prince Jana Lucemburského. Zkušený a galantní dobyvatel žen Walram Lucemburský nicméně Elišku neokouzlil, a proto zůstalo vše tak, jak bylo původně dohodnuto.

Po čtrnáctidenní cestě se Eliška se svým budoucím tchánem setkala v johanitském klášteře v Heimbachu u Špýru (Speier). Vysoká a krásná dívka se Jindřichovi i jeho manželce zalíbila. Dne 31. 8. 1310 udělil ve Špýru král Jindřich VII. svému synovi české země v léno. Navečer téhož dne kolínský arcibiskup Jindřich oba královské manžele, Jana Lucemburského i Elišku Přemyslovnu, oddal. Následujícího dne, 1. 9. 1310, jim udělil požehnání také mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Tajný cisterciácký „plán“ stoprocentně vyšel. A tak se ve Špýru mohly konat nejen svatební obřady, ale i s nimi spojené veselí a hodování, které současní kronikáři označili za nevídané.

Již během jednání českého poselstva s římským králem Jindřichem VII. se poukazovalo na velký věkový rozdíl budoucích manželů. To se při osobním setkání obou královských potomků také potvrdilo. Princ Jan byl o čtyři roky mladší než jeho nastávající manželka. Jan byl plavovlasý, hubený mladíček, navíc o hlavu menší než Eliška, která naopak vypadala starší než na svých 18 let.

Není proto divu, že se tyto rozdíly od samého začátku jejich manželství promítly do vzájemných vztahů. Eliščina převaha fyzická i psychická byla pochopitelná. Alespoň zpočátku se jednalo spíše o vztah ochranitelský ‒ jako u matky a nedospělého syna. I když Jan vedle starší Elišky postupně vyspěl a zmužněl, čímž byl věkový rozdíl „smazán“, zdá se, že ani pak se jako plnohodnotný muž na Pražském hradě necítil. O to víc se snažil tento handicap „řešit“ svým neklidným, dobrodružným způsobem života.

Také z Jana Lucemburského se postupem času stal rytíř a v Evropě známý a uznávaný válečník. Podobně jako byl vychován svým otcem, který válčil až do konce nepříliš dlouhého života, snažil se i on vést svého prvorozeného syna Václava (pozdějšího Karla IV.). Kosterní ostatky Otce vlasti ostatně velmi výmluvně vypovídají o Karlových zkušenostech z rytířských utkání i z válečných výprav.

A nejen to. Rovněž král Jan Lucemburský si v cizině, kde v letech 1310-1331 strávil dohromady 142 měsíců (tj. 12 let), pořídil i milenku (jistě nikoli jednu, jak bývalo u panovníků obvyklé), s níž měl syna Mikuláše (*1322). Bylo to v době, kdy už bylo manželství prvního Lucemburka před rozpadem.

Dobytí Prahy a útěk Jindřicha Korutanského z Čech

Po osmidenních líbánkách v Kolmaru se mladí královští manželé vydali do Čech, které král Jan v čele vojska musel dobýt na dosavadním vládci – Jindřichu Korutanském. Jan dostal do začátku vlády jako své rádce dva velmi zkušené muže a zdatné diplomaty: v Čechách dobře známého mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a hraběte Bertholda z Hennebergu. Aby bylo všem, zejména neposlušné šlechtě, jasné, že Jan Lucemburský přichází do Čech především jako syn římského krále, udělil mu Jindřich VII. titul generálního vikáře Svaté říše římské za Alpami, tedy zástupce římského krále s výjimkou území dnešní Itálie.

V době, kdy se v Čechách ujímal jeho syn vlády, byl Jindřich VII. plně zaujat svou misí na Apeninském poloostrově: v Miláně se nechal korunovat lombardským králem. Během tohoto tažení zahynul v r. 1311 i nám dobře známý „náhradní ženich“ Walram Lucemburský a v závěru téhož roku zemřela i Jindřichova manželka – Markéta Brabantská. Jindřich sice dosáhl svého a byl korunován za císaře (1312), avšak již v srpnu následujícího roku (1313) zemřel poblíž Sieny na zimnici. Když se tedy Jan Lucemburský v září 1310 loučil před cestou do Čech se svými rodiči, bylo to naposledy. Osud tomu chtěl, že je již nikdy více nespatřil.

Vojsko v počtu 3000 mužů, v jehož čele stál Jan Lucemburský, překročilo dne 1. 11. 1310 německo-české hranice. Nezamířilo však přímo ku Praze, která byla tehdy v rukou Jindřicha Korutanského, nýbrž do jejího okolí. Nejprve byla neúspěšně obležena Kutná Hora (19. 11. 1310), po ní Kolín (22. 11. 1310) a teprve pak samotná Praha (28. 11. 1310). Ani tady se na první pokus nepodařilo hradby zdolat.

Zásluhou Eliščina osobního zpovědníka Berengara bylo zprostředkováno jednání se zástupci Starého Města pražského. Po prosbě královny Anny Přemyslovny u Petra z Aspeltu bylo o půlnoci 9. 12. 1310 umožněno, aby Jindřich Korutanský uprchl ze země do Tyrolska. Až potom byla otevřena městská brána (10. 12. 1310) a král Jan mohl slavnostně vjet do Prahy. Protože Pražský hrad byl v té době značně poničen požárem, zvolili si královští manželé jako své dočasné sídlo dům U Kamenného zvonu na dnešním Staroměstském náměstí.

Korunovace v bazilice sv. Víta

Již za dva měsíce po ovládnutí Prahy se uskutečnila královská korunovace. Došlo k ní dne 11. 2. 1311. Na hlavu Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny vložil korunu českých králů mohučský arcibiskup Petr s Aspeltu. Byl to právě tento bývalý rádce Václava II., kdo fakticky vládl za mladého a nezkušeného krále Jana. Díky němu se české ani moravské šlechtě nezdařil její záměr nového panovníka plně ovládat. Jan sice potvrdil šlechtě její starší privilegia, avšak nová jí neudělil.

Ještě na jaře 1311 podniklo královské vojsko výpravu na Moravu. Jan Lucemburský se tu ujal moci v Markrabství moravském, které dočasně spravovali Habsburkové. Stejně tak polský král Boleslav III. vrátil Janovi opavské knížetství, v němž od r. 1269 vládl nemanželský syn Přemysla Otakara II. – vévoda Mikuláš Opavský (†1318). Do nejvyšších úřadů v zemi postavil panovník přední české a moravské šlechtice, k čemuž se zavázal v „Inauguračním diplomu“ z června 1311. Nejvyšším komořím a maršálkem v Čechách se stal Jindřich z Lipé (†1329) a zemským hejtmanem na Moravě Jan (Ješek) z Vartemberka (†1316).

Do Brna zavítali poprvé královští manželé v květnu 1311, během vojenského tažení na Moravu. Při něm prý Jan Lucemburský nechal dobýt hrady, obsazené loupeživými rytíři, které pak dal pro výstrahu oběsit. Manželé zpočátku do Brna jezdili společně a bydleli zde v královském domě na Rybném trhu. Později sem zajížděl král Jan již sám, a to za královnou-vdovou, Alžbětou Rejčkou, která se v Brně usadila se svým milencem  ‒ Jindřichem z Lipé.

Na přání své manželky Elišky založil Jan Lucemburský v r. 1312 na Starém Brně klášter dominikánských jeptišek, který byl dostavěn v r. 1317. Jednalo se o původní projekt krále Václava III., jenž nebyl kvůli jeho předčasné smrti realizován. Kromě Brna si Eliška Přemyslovna oblíbila také severočeský hrad Loket (u Sokolova) a věnné město Mělník, v němž založila jeden z našich prvních špitálů pro chudé.

18. 1. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

Seznam vyobrazení:

1. Busta Elišky Přemyslovny od Petra Parléře z triforia Svatovítské katedrály na Pražském hradě.
2. Setkání zbraslavského opata Konráda s mladým králem Václavem III. u hrobu jeho otce Václava II. (Obraz J. Mathausera).
3. Mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu oddává dne 1. 9. 1310 ve Špýru Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu. (Vyobrazení z kroniky Balduina Lucemburského).
4. Dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze.
5. Král Jan Lucemburský jako rytíř. (Vyobrazení z Jihlavské právní knihy Jana z Gelnhausenu).

(Dokončení)