Vstalť jest – František Růžička
Jen velice krátce bych připomněl liturgii Popeleční středy v českobudějovické katedrále a slova otce Jiřího Paďoura, kterými připomněl, že nejsme jen popel, ale děti Boží a skrze postní dobu se máme připravovat na oslavu vzkříšení ukřižovaného Krista. Možná, že jsme ani nestačili naplnit to, co postní doba od věřícího žádá a již jsme na jejím konci. Po Květné neděli přichází velikonoční třídení (Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota), zakončené slavnostní Velikonoční vigilií. Celá církev pak prožívá velikonoční radost po celých následujících padesát dní.
Každý z evangelistů popisuje onu událost „rána po sobotě“ svým vlastním způsobem. Je tomu již hodně dávno, kdy jsem tyto okamžiky s ranním, poledním a večerním rachtáním, celodenním klečením u Božího hrobu a slavnostními okamžiky při průvodu, který s hudbou, korouhvičkami a naleštěnými kadidelnicemi obcházel celé náměstí našeho městečka (Mirovice), jako ministrant prožíval. Dávno tomu, dávno. Nicméně, dosud mi pevně v mysli utkvěla slova tehdy používané liturgie: „Vstalť jest, neníť ho tuto; aj, místo, kdež jej byli položili.“ (Mk 16,6 podle textu kralického z roku 1613).
Také každý z nás si tuto dobu prožívá svým vlastním způsobem. Já bych si ji dovolil připomenout z míst, o kterých se dlouhou dobu zatím stále vede velká polemika v nejvyšších církevních kruzích. Ten, kdo tato místa navštívil, však nemůže být na pochybách, že se zde nachází přímo v náručí Matky Boží. A cítí to tak i ti, kteří zde našli své útočiště, když ve svém předchozím životě byli narkomany, zloději, zločinci a kriminálníky. Žili život opravdu zoufalý, dost zlý. Téměř jim nebylo pomoci. Tedy v normálním „civilním“ životě.
Každý z nich se do Komunity Cenacolo v Medžugorje dostal přibližně stejným způsobem. Na konci své cesty, když již neznal pokračování, nepomohla nemocnice ani odborní psychiatři a psychologové, neboť každému z nich dokázal něco nalhat, našel svého životního rádce, který mu poskytl informace o tomto „zázračném“ zařízení sestry Elvíry. Ona byla první, kdo s postiženými začal pracovat, kdo je učil žít jiným způsobem a hledat cestu k vlastní nápravě. Opakovaně jsem měl možnost toto zařízení navštívit a několik příběhů vyslechnout. Osudy všech byly velmi podobné. Drogy, krádeže, špína, stoka. Každý nově příchozí našel jiné chlapce s podobným osudem, kteří na tom byli stejně špatně. A v tomto společenství, pod nekompromisním dohledem sestry Elvíry, se časem dokázali smát, dokázali zpívat, dokázali pracovat, bavit se jeden s druhým, měli zvláštní světlo v očích. Právě to se jim díky pobytu v komunitě podařilo. Dokonce bez toho, aby se dívali každý den na televizi, kouřili, pili alkohol, holdovali nezřízeným radovánkám, jsou zde šťastní. Zpočátku to bylo k nepochopení. Ale čas zde strávený uzdravoval. Bylo by to dlouhé psaní, vystihnout kterýkoliv z osudů zde žijících chlapců.
Odjížděl jsem z tohoto místa s fotografií, již jsem pořídil v kapli, kterou sami, vlastníma rukama, bez finančních prostředků, zpočátku i bez stavebních mechanismů, dokázali vybudovat, vyzdobit a zde se pak zúčastňovat bohoslužeb a radovat se z návratu do jiné dimenze života. Každý, kdo do komunity přišel, dostal svého skutečného „anděla strážného“, který již měl určité zkušenosti z pobytu. Ten s ním byl po celých dvacet čtyři hodin denně, se vším mu pomáhal, i v překonávání abstinenčních příznaků, celou dobu mu otevřeně říkal pravdu. Pravdu takovou, jaká je… „Nejprve jsem ho nesnášel, nenáviděl. Přesto jsem mu záviděl, že je svobodný, dokáže se dávat druhým, což jsem sám neuměl. Díky jemu jsem ale dokázal překonat závist, nenávist, nemalé psychické i zdravotní obtíže. Nakonec se stal mým přítelem na život a na smrt. Tím jsem se znovu dostal na cestu zdravého života. Vše, o čem mluvím, by bylo absolutně nemožné bez modlitby. Protože já sám svými vlastními silami jsem byl schopný tak akorát si vzít stříkačku do ruky, brát drogy, dál ubližovat. Skrze modlitbu nás nakonec dokáže uzdravit jedině Bůh. On jediný dokáže vstoupit do srdce každého narkomana a proměnit ho… Můžeme být šťastní a můžeme znovu žít.“
Nacházejme i my skrze oslavu Velikonoc své vlastní vzkříšení, které celá naše společnost tolik potřebuje!
František Růžička, České Budějovice
Byl ukřižován (Křížová cesta na Križevac)
Vstal z mrtvých (Dosud nikdo nedokázal vysvětlit ronění slz v dolní části nohou)
Síla do dalšího života (Z kaple v Komunitě Cenacolo)
