Svobodné noviny na internetu

Před 130 lety, 12. srpna 1881, došlo k jedné z nejtragičtějších událostí, která postihla českou kulturu: nedávno otevřené, avšak ještě ne zcela dokončené Národní divadlo v Praze vyhořelo. V kontextu obdobných neštěstí, jež tehdy postihovala také jiná divadla v Evropě i mimo ni, to nebylo nic mimořádného. Vždyť k požárům docházelo po celá staletí a ochrana před ohněm stála v popředí pozornosti obyvatel jak ve městech, tak i na vesnicích. A jistě nikoli náhodou patřily právě hasičské spolky k těm vůbec nejstarším.

Nazíráme-li požár Národního divadla v Praze z čistě nacionálního hlediska, byla to bezesporu tragédie, pro niž najdeme jen stěží nějaké srovnání. Navíc od samého začátku bylo zřejmé, že pražští Němci žárlivě sledovali úsilí o vybudování stálé české divadelní scény, a když došlo k požáru, zcela logicky se objevilo podezření, že za tímto neštěstím byla nikoli jen jakási neopatrnost německých řemeslníků, pracujících na střeše divadla, nýbrž zlý úmysl: zmařit dílo českých vlastenců.

Již krátce po požáru označil F. A. Šubert, pozdější dlouholetý ředitel Národního divadla, který vystřídal r. 1882 ve funkci konzervativního J. N. Maýra, zničení divadla požárem za největší neštěstí, jež stihlo český národ – hned po popravě účastníků stavovského povstání z 21. 6. 1621. Vždyť výsledek práce mnoha desetiletí byl zničen během několika hodin!

Myšlenka stálého českého divadla v Praze se zrodila již v době národního obrození. Jejím hlavním propagátorem byl J. K. Tyl, který měl do r. 1851, kdy musel odejít z Prahy na venkov, na starosti česká divadelní představení v německém Stavovském divadle. Pozemek pro stavbu divadla byl zakoupen krátce po porážce revoluce 1848/49, a to v roce 1850, ale trvalo celých osmnáct let, než byl položen základní kámen ke stavbě nové divadelní budovy a dalších třináct let, než se stavbu podařilo dokončit. Úlohu české divadelní scény do té doby (v letech 1862–1881) plnilo tzv. Prozatímní divadlo, které stálo hned v sousedství pozemku, na němž výstavba Národního divadla probíhala.

Češi byli v 19. století mimořádně citliví na to, jak se vládnoucí dynastie Habsburků stavěla k jejich úsilí o vybudování českého divadla: nikoli divadla „státního“, jak to bylo v jiných evropských zemích, nýbrž divadla vskutku „národního“ – jako ztělesnění touhy po vrcholném stánku české kultury. Bylo to tedy divadlo „národní“ i pro ty obyvatele ze vzdálených koutů českých zemí, kteří se sice po krejcarech a zlatkách skládali na jeho stavbu, ale dobře věděli, že se do Prahy nikdy nedostanou a divadlo nebudou moci spatřit na vlastní oči. I tehdy platilo, že spíše dají chudí ze svého mála než ti bohatí, kteří patřili k poněmčelé „smetánce“.

Když byla dne 16. 5. 1868 uspořádána slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu, rakouský císař František Josef I. se jí nezúčastnil. Prahu navštívil teprve o několik týdnů později, 21. 6. 1868, v den výročí exekuce na Staroměstském náměstí z r. 1621. Podobně nečistou politickou hru sehrála Vídeň i později v souvislosti s připravovaným otevřením ještě ne zcela dokončeného Národního divadla. Příležitostí se tentokrát měla stát návštěva korunního prince Rudolfa a jeho nastávající manželky – belgické princezny Stefanie. Sňatek královského páru se měl uskutečnit 3. 3. 1881, pak byl odložen na 1. 5. 1881, avšak nakonec k němu došlo 10. 5. 1881 ve Vídni. Rudolf s chotí přijeli do Prahy po několika odkladech ve vší tajnosti 9. 6. 1881. Snaha spojit otevření Národního divadla se sňatkem habsburského následníka trůnu tak nakonec vyzněla naprázdno.

Sbor pro vybudování Národního divadla se proto usnesl, že slavnostní otevření bude pouze symbolické: po otevření mělo být odehráno 12 operních a činoherních představení, po nichž mělo být divadlo znovu uzavřeno, aby do podzimu 1881 mohly být dokončeny zbývající práce. A tak bylo dne 11. 6. 1881 Národní divadlo skutečně otevřeno – operou B. Smetany „Libuše“, kterou skladatel zkomponoval již před deseti lety právě k tomuto slavnostnímu účelu. Prvním činoherním představením byla vítězná hra z Fingerhutova konkurzu pro historická dramata – tragédie V. Vlčka „Lipany“, jejíž premiéra se konala dne 12. 6. 1881. Posledním představením v provizorně otevřeném Národním divadle byla dne 23. 6. 1881 opět Smetanova „Libuše“. Po uzavření mělo být divadlo znovu otevřeno, tentokrát slavnostně a pro širokou veřejnost, dne 11. 9. 1881 – po dokončení zbývajících prací. Dříve, než se tak mohlo stát, divadlo dne 12. 8. 1881 vyhořelo.

Proč k tomu došlo, není dodnes jasné. Byla to náhoda, nebo zlý úmysl, který lidé přičítali Němcům? V každém případě se jednalo o příliš mnoho náhod, než aby to náhody mohly být… Z požárně bezpečnostního hlediska bylo v budově Národního divadla všechno víceméně v pořádku: Hlediště od jeviště oddělovala železná opona. V prostoru pod střechou byl umístěn velký vodní rezervoár, doplňovaný z obecního vodovodu. V budově byly rozmístěny četné hydranty, rovněž napojené na vodovod. A navíc: nad jevištěm byl instalován sprchový systém, schopný produkovat hustý déšť. Po celou dobu měla v divadle službu protipožární hlídka. Zdá se však, že nic z toho nestačilo…

Požár vypukl ve večerních hodinách dne 12. 8. 1881 krátce poté, kdy svou práci na střeše divadla ukončili dva klempíři, kteří měli za úkol nainstalovat čtyři hromosvody. Když svou práci skončili, nalili do přenosných kamínek na dřevěné uhlí vodu, vysypali uhašené uhlí do měděného žlabu, ještě jednou jej přelili vodou – a odešli. Jak později potvrdilo vyšetřování příčin požáru, voda vylitá do kamínek nestačila a několik ne zcela prohořelých kousků dřevěného uhlí dokázalo zahřát měděný okap natolik, že od něj došlo k zapálení dřevěných prken pod ním. To byl počátek požáru, který se během dalších minut proměnil v neuhasitelný živel.

V době požáru bylo v divadle přítomno několik lidí: vrátný, protipožární hlídka, divadelní stráže a kominík. Ti všichni se dali do hašení požáru. Po několika minutách začalo být zřejmé, že divadlo je bez dostatečných zásob vody. Jeho osud tím byl zpečetěn: bylo odsouzeno k tomu, aby shořelo – bez možnosti účinného hašení. Hydranty fungovaly jen několik minut, protože vodárenský rezervoár na Karlově náměstí, z něhož byla přiváděna voda do divadla, byl naplněn jen do poloviny; pokles tlaku vody způsobil, že se voda nedostala až ke střešním prostorám. Nebylo tedy čím hasit. Kvůli lešení pro dokončení umělecké výzdoby se nedala spustit želená opona. A k dovršení všeho – obecní hasičský sbor přijel na místo požáru pozdě, protože většina jeho členů se účastnila pohřbu kolegy-hasiče.

Příliš mnoho náhod, kvůli nimž nebylo dost vody k uhašení požáru, způsobilo, že se železná střecha propadla a zřítila se do hlediště; podobně i železná kostra nad jevištěm. Přesto zevní stavba přečkala téměř bez úhony, stejně jako vestibul, foyer, královské místnosti a další vedlejší prostory, oddělené a chráněné okružní chodbou. Jen nepatrně bylo ohněm ošlehnuto Prozatímní divadlo, v němž bylo možno hrát dál – až do roku 1883.

Bezprostředně po požáru se ukázalo, že divadlo musí být obnoveno. Bylo sice zčásti zničeno, ale vnější stavba zůstala nepoškozená a bylo možno ji rekonstruovat. A tak začala nová sbírka na „národní kapličku“: již koncem září 1881 byl shromážděn obnos jednoho milionu zlatých. Rekonstrukce se ujal architekt původního projektu – prof. Josef Zítek, který se však na jaře 1882 další spolupráce vzdal. Jeho nástupcem se stal Zítkův kolega z pražské polytechniky – Josef Schulz, s nímž Zítek spolupracoval na projektu pražského Rudolfina. Schulz přislíbil, že rekonstrukci provede do dvou let.

Jeho zásahy do původní koncepce J. Zítka byly šetrné a přinesly dílčí zlepšení: hlediště bylo poněkud prodlouženo a byl rozšířen počet sedadel. Schulz navíc spojil Prozatímní divadlo, stojící v sousedství, s budovou Národního divadla: v Prozatímním tak vznikly pomocné prostory a zkušebny. V rámci rekonstrukce byla provedena modernizace osvětlení (podílel se na ní F. Křižík), vytápění i ventilace. Schulz svůj slib beze zbytku splnil: Národní divadlo mohlo být znovu slavnostně otevřeno dne 18. 11. 1883.

Po celou dobu rekonstrukce (1881-1883) se hrálo bez přerušení v Prozatímním divadle. Poslední představení se tu konalo dne 14. 4. 1883: byla uvedena Smetanova opera „Prodaná nevěsta“. Herci se rozloučili s obecenstvem epilogem, který napsala E. Krásnohorská a recitovala O. Sklenářová-Malá. Zahajovací den 18. 11. 1883 v Národním divadle vyvrcholil uvedením Smetanovy opery „Libuše“ v titulní roli s M. Sittovou.

Národní divadlo v Praze otevřelo své brány pro širokou veřejnost po 33 letech od ustavení Sboru pro vybudování ND, po 21 letech od otevření Prozatímního divadla a dva roky po požáru. Dávný sen našich obrozenců, zejména J. K. Tyla, se podařilo splnit. Avšak ani pražští Němci nezaháleli a v místech někdejšího dřevěného Novoměstského divadla si v letech 1886-1887 vybudovali „Nové německé divadlo“ (dnešní Státní operu) – rovněž v novorenesančním slohu. Že tím nevyvrátili spekulace o německém podílu na požáru Národního divadla, ale spíše naopak, je nasnadě.

29. 8. 2011

PhDr. Rostislav Janošík

Popisky:

1. Historická budova Národního divadla v Praze.

2. Architektonický návrh Národního divadla od J. Zítka, zveřejněný v r. 1868 v časopise Světozor.

3. Položení základního kamene k ND dne 16. 5. 1868 (fotografie).

4. - 5. Dobové vyobrazení požáru Národního divadla dne 12. 8. 1881.