Svobodné noviny na internetu

Motto: „Víra je nejvyšší objektivism každému normálnímu člověku nezbytný a eo ipso sociální, Marx si svůj objektivism příliš zachovává žlučí.“

(T. G. Masaryk: Otázka sociální, II. díl, str. 214)

„Karel Marx určitě nebyl obyčejný člověk a určitě měl velkou ideu. On to byl takový židovský vizionář. Ale to by člověk nevěřil, jak jeho vlastní život dokazoval den po dni, jak neměl pravdu. Tak on říkal, že život není nic jiného než zápas o žvanec. Říkal si materialista. Ale sám se o ten svůj kus chleba moc nestaral. Měl dluhů až po uši a jeho paní, chudinka, trpěla jako svatá, děcka měla hlad a často neměli ani střechu nad hlavou. Marx se moc nestaral o blaho své famílie. Ve skutečnosti tenhle materialista žil jen pro ideu. Tak co je to za materialistu? A co je to za národohospodáře, když se nedovede postarat o vlastní hospodářství?“

Tento výrok Jana Masaryka byl a zůstává svědectvím toho, že se Marx uchýlil do světa iluze, aniž bral v úvahu, co to udělá s jeho nejbližšími. Zodpovědnost k druhým lidem, která je atributem humanismu, je vždy vázána na cit k nejbližším. Není divu, že otec Jana Masaryka, T. G. Masaryk, mluví o Marxovi jako o komunistovi bez citu. Člověk bez citu, ať vyznává cokoliv, nemůže druhým přinést nic dobrého. Dobro je vázáno především na vhled do druhého člověka, na schopnost mu porozumět a pomoci tak, abychom ho nezbavili toho nejcennějšího – života.

„Marx má z gruntu nesprávný názor o smyslu života a historie,“ říká v Otázce sociální Masaryk. „Tato chyba tkví v materialismu, v hodnocení života jen po stránce hospodářské a v nedokonalé, primitivní psychologii, založené na pudech.“ Volá: Zaveďme nové rozdělení statků a země bude rájem! Dá se říci, že tak, jako Freuda pronásleduje předpojatá pohlavní myšlenka, Marxe pronásleduje předpojatá myšlenka třídního boje. „Dvou nepřátelských tříd není a není toho boje, který Marx vyžaduje,“ oponuje Masaryk. I velmi opatrný kritik Marxe, Raymond Aron, doznává, že „pokud občané nevěří v existenci tříd, třídy neexistují, neboť jsou určovány uvědoměním si protikladného postavení skupin ve společnosti“. Aron ostatně pochybuje o víře Karla Marxe v beztřídní společnost. To by ovšem znamenalo vědomé klamání lidí ve jménu humanity.

Marx viděl základ vykořisťování člověka člověkem v dělbě práce. Proto chce dělbu práce odstranit a uschopnit člověka pro veškerou činnost. V budoucí společnosti, kterou nazývá komunistickou, předpokládá absolutní disponibilitu člověka. Tento jeho názor prýští z dobové tendence k diletantismu. „19. století přijalo od 18. století skepsi, kritiku, negaci a revoluci a pokračuje v nich. Jen nálada se stává stále melancholičtější a podrážděnější. Voltaire byl ještě smíšek, ale Musset se už nesmál. Schopenhauer se zlobí. Obecné anarchii duchové a mravně náboženské se snaží uniknout všichni, kdo ji poznávají. Jedni se vracejí k autoritám, k teologii a církvi, ke starému státu. Druzí hledají spásu v diletantismu. Duchovní prázdnota se má vyplnit shledáváním kdejaké myšlenky, pestrou mnohostí.“ (Masaryk, tamtéž)

Marx zdaleka není původní: ani v názorech na disponibilitu člověka, ani v tendenci odstranit stát. K této druhé tendenci byl patrně přiveden pruským expanzivním militarismem, jenž se stal v 19. století základem sjednocovacího procesu Německa. Richard Wagner si napsal do svého zápisníku: „Zmocní-li se pruský duch Německa, mé Německo bude navždy zničeno.“ Marxova vize spočívá v tom, že místo jednotlivých států vidí stát světový, založený na rovnosti lidí. Předobraz této své budoucí společnosti má v pradávné minulosti. Marx nebyl historicky vzdělán. Jeho pohled do minulosti lidského rodu byl jeho vlastní vizí, která s historickou vědou neměla nic společného. A právě tento, dle vlastních představ utvořený obraz o dávné minulosti, se mu stává modelem pro budoucnost. Podřízenost budoucnosti se mu stává modelem pro budoucnost. Podřízenost budoucnosti dávné, nezřetelné minulosti je vskutku děsivá. Plyne z ní i nezřetelnost Marxova výkladu, vřele oceňovaná stratégy psychologické války. Marxismus se stává drogou, kterou mohou balit do nejrozmanitějších obalů. Komunismus je pouze jedním z nich.

Marx mluvil a psal německy. To znamená, že i německy myslel. Co to znamená: německy myslet? Angličan H. G. Wells to vystihl takto: „Němec, když nemyslí, udělá něco hloupého a násilného. A když myslí, neudělá vůbec nic!“ Wells ve své výroku naráží na disharmonii mezi rozumem, citem a vůlí, která se zřetelně projevila v předmarxovské německé filozofii, zvláště u Fichteho a Schopenhauera. Marx je eklektik. Není v myšlení původní. Spojuje především Humovu skepsi s Feuerbachovým ateismem a Schopenhauerovou zlobnou vůlí k činu. Z Hegela mnoho nepřejímá. Brání mu v tom přízemní materialismus. Hegelovo myšlení, které se křídly absolutní ideje vzneslo nad vše živé i neživé, bylo pro cvičeného ducha (říká Masaryk) nikoli pro toho, kdo duchovními otázkami pohrdal. Hegelova filozofie zněla zvony středověkých katedrál a křížové výpravy chápala jako tok času, nikoliv jako projev lidské hlouposti či dokonce podraz na člověka (názor Engelsův). Jednoduše: nelze se hlásit k Hegelovi a propagovat vulgární materialismus, jak to dělal Marx.

Marx podceňuje člověka. Vidí v něm jen hrabivost a touhu po zisku, nazývá ho „jednotlivým mizerným individuem“. To je zřetelná dehumanizace člověka, založená na nesprávné podstatě lidství. Už Komenský v 17. věku věděl, že podstatu lidství tvoří harmonie mezi rozumem, citem a vůlí k činu. Marx vidí podstatu lidství (podobně jako Freud) v pudech. Ty máme společné s tvory nižšími: i oni mají pud sebezáchovy a pohlavní pud. U člověka jde o kultivaci této pudové základny, a to je možné jen prostřednictvím rozumu, citu a vůle. Není-li zkultivován pohlavní pud, nedospěje člověk k jedinečnosti lásky, je promiskuitní.

Marx staví svou iluzi o beztřídní společnosti na rovnosti lidí. Rovnost odvozuje od rovnosti v instinktech a pudech. Víme však, že i v nich se od sebe lišíme, nejen v kvalitách rozumu, citu a vůle. U Marxe jde tedy nejen o mylné pojetí společenské podstaty člověka, ale i o mylné pojetí biologické podstaty člověka. Člověk jako biologický druh je jednotný v úžasné variabilitě. Ani dva jedinci nebyli, nejsou a nebudou nikdy zcela totožní. Marx je tedy vizionářem i na této úrovni. Marxovo učení, samo duchovně chudé, je neobyčejně kritické k duchovnímu životu své doby. Prohlubuje Humovu skepsi a Feuerbachův ateismus. Říká-li Feuerbach, že „Člověk je to, co jí“, Marx přitvrzuje: „Člověk jí, a proto je.“ Samozřejmě, že člověk musí jíst, aby žil, ale nežije proto, aby jedl!

Pro Marxe má člověk cenu jen v množství, v mase. Masu povýšil na božstvo. Ono zbožnění masy, ať se objeví kdekoliv a v jakékoliv podobě, je čistý květ marxismu. A je s podivem, že tak vyhraněný individualista, jako byl J. P. Sartre, toho nepostihl. Asi je nutná přímá zkušenost. Škoda, že se Sartre nenarodil v Rusku a na vlastní kůži (jako Solženicyn) neprožil cestu k Marxem vysněné budoucnosti. Marx říká, že „člověk je síla pracovní a jako taková je především přírodní látkou, přeměněnou v lidský organismus“. To zní hodně materialisticky, ale pravda to není, říká Masaryk. Marxův komunismus je založen na vulgárním materialismu, který popírá duchovní rozměr člověka. Ve společenské praxi to vede k ignoraci svobodného projevu myšlenkového, slovního, činnostního i pohybového. V totalitních státech člověk dostal najíst, měl práci, ale pohybovat se mohl tělesně i duševně jen ve vymezeném prostoru.

Marx znehodnotil člověka všestranně, dalo by se říci metodou přesolené polévky. Zajisté, práce je nezastupitelná při tvorbě osobnosti. To věděl již v 16. století Giordano Bruno. Bez práce, ať tělesné či duševní, nejsme plnohodnotnými lidmi. Převést však veškerou práci na práci svalovou je přinejmenším primitivismus. Tak alespoň toto počínání Marxovo hodnotí Masaryk. O Kapitálu, základním díle Marxe, Masaryk říká, že v něm vzbuzuje představu světa jako jediné velké fabriky. Na tuto (anglickou) fabriku reagovala uprostřed 19. století E. B. Browningová slavnou básní Pláč dětí (v ní pracujících) a praktický Robert Owen už před narozením Karla Marxe opatřeními, která jiní nazvali socialismem. Proto Marx již svou vizi socialismem nazvat nemohl. Nazval ji obecným pojmem, označujícím společenskost člověka – komunismem. Feuerbach mluví běžně o člověkovi jako o tvoru společenském, komunistickém. Proto také Masaryk říká, že Marx komunismu velice ublížil.

Marx postrádal cit anglické básnířky, která svou básní přispěla k zákazu dětské práce v anglických továrnách. Postrádal i praktický talent anglického podnikatele a reformátora – Roberta Owena. Byl člověkem v životní praxi bezmocným, proto i zuřivě oddaným iluzi o násilné přestavbě světa a člověka v něm. Svou bídu a bezmocnost si uvědomoval, psal, že je „pauper“, tj. chudý. Mluví-li Aron v 50. letech našeho století [20. – pozn. red.] o Marxovi jako buržoovi, pak je s tím možno souhlasit jen ve smyslu tom, že žil ve velkoměstech, nikoli v tom smyslu, že byl bohatý, což se zpravidla buržoovi připisuje.

„Kardinálním omylem Marxovým bylo, že věřil nebo psal, jako by věřil, že jedině radikální revoluce umožní osvobodit pracující, umožní zlepšit jejich životní úroveň a zvýšit jejich účast na kolektivním životě,“ přiznává Aron. Marxismus dal, bohužel, v plné míře za pravdu Maurici Barrésovi, který řekl, že „společenský řád je založen na tom, že lid si uvědomuje svoji bezmocnost“. Pokud měl zemědělec své políčko, švec své kopýtko a krejčí svou jehlu, nebyli bezmocní. Až toto ztratili, stali se skutečně Marxovým „jednotlivým mizerným individuem“.

Komunismus měl podle Marxe přijít zákonitě, není vázán na vůli lidí, je přírodním zákonem. Této iluzi věnoval Marx celý svůj život. Pevně se držel média, tisku. Proto také ti, kteří využívají Marxovy iluze ve svůj prospěch, dbají o udržení všech iluzionistických prostředků. S rozvojem techniky se zdokonalily, zdokonalil se i jejich vliv na člověka. Nejfrekventovanějšími pojmy jsou pravda a svoboda, plně přizpůsobené mocenským zájmům.

Marxův iluzionismus za 150 let nerozbil jen starou kulturu slovanských národů, ale i kulturu národů románských a germánských. Zasadil smrtelnou ránu evropskému duchovnímu univerzu. Poněvadž ze zla se dobro zrodit nemůže, trpí Rusko následky bolševismu, tohoto čistého květu marxismu, stále. Stejně jako Francie trpí dodnes následky své „velké“ revoluce, Anglie, azylová země Marxe a dnes Rushdieho, zabila svého krále jako první. Ortega y Gasset, španělský filozof, ji činí zodpovědnou za obě světové války. Nacismus a sionismus jsou dalšími květy zla 20. století, spjatými s hlubokou krizí kultury.

Zlý čin je vázán na slabost lidské povahy, nikoli na rasu či národ. Středověký člověk si toho byl vědom, a proto přemáhal „tělo, svět a ďábla“. Moderní člověk je sám přemožen – materialismem, liberalismem a duchovní prázdnotou. V revolucích a válkách likviduje sebe i přírodu. Ztrácí povědomí Boha a vesmírného řádu, je vystaven chaosu uvnitř sebe sama a rozsévá ho vně sebe. Najít cestu z tohoto chaosu lze jen prostřednictvím oběti. Solženicyn to říká jasně: Svět může být zachráněn jen tehdy, najdou-li se lidé, odhodlaní k oběti. Tuto oběť lze podstoupit jen z lásky.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 19. 3. 1995, str. 10-11)