Kudy, kudy cestička… – Ing. Vladimír Veselý
To bych i já rád věděl. Zatím jen hledám, tápu v seriálu, který se začíná podobat nekonečnému „Dallasu“, protože v poslední době je stále co kritizovat a o čem psát. A to díky naší současné vládě a politikům, z nichž je sestavena. Málokdo má totiž jméno tak vystihující jeho působení na své okolí, jako náš premiér. A málokterá vláda by předčila tu současnou ve škodách, které svou činností občanům způsobila. Náprava je však v nedohlednu. Už poněkud netradiční výběr osoby i strany, pověřené prezidentem k sestavení vlády působilo dojmem, že jde o jakousi záležitost, řízenou odkudsi odjinud a kýmsi jiným. Jiným než těmi, kdo mají za první cíl prospěch a prosperitu naší země.
Pokračující vlivy pravdoláskové politiky a poněkud přehnaná „vděčnost“ za pomoc při ukončování druhé světové války, byť nesobecká (oproti třeba poněkud kurióznímu poválečnému vyúčtování nákladů na působení našich letců, kteří pomáhali bránit Anglii) pomoc Americe, nás zavedla prakticky do spoluúčasti na válce proti terorismu. Ovšem za naše peníze i se životy vojáků. A to není jisté, zda jsme vlastně nespolupracovali na okupaci tamního obyvatelstva se skrytým účelem využití jejich přírodních zdrojů způsobem ne nepodobným působení SSSR u nás. Vedle pochybnosti, zda to je etické, je třeba uvážit, že náklady na tuto vděčnost jsou zhruba stejně veliké jako náš státní dluh. Dostaneme-li se do nezáviděníhodné situace Řecka, nebude to asi proto, že se po Praze prohání víc luxusních sporťáků Ferrari, než je lidí, kteří si to mohou dovolit, jako je to vzhledem ke snadným půjčkám v Athénách. Ale proto, že „když si politici a spekulanti porcovali republiku, tak ti, co jim bylo bráno, co jejich jest, mlčeli“. K tomu, že „sporťáky“ Pandury jezdí za naše peníze na amerických „bojištích proti terorismu“ a ještě je tam musíme dovážet předraženými a poruchovými obřími letadly…
To vše, spolu s diletantstvím nebo cílenou devastací v naší ekonomice, vytváří dojem, že je nastolován režim „čím hůře, tím lépe“, aby si občané zvykali na to, že bude příští rok ještě dráž, jak varují Petr Nečas i Miroslav Kalousek. Snad proto, že naši politici a konšelé se řídí obvyklým pracovním řádem pro tyto funkce:
1. chceš-li býti politikem, budeš sloužit. Jiným než těm, kteří tě volili;
2. proboxuj se ke korytu a tam drž basu s ostatními, napříč stranickou příslušností;
3. udrž se u koryta, pokud možno na nejvyšším stupni a za každého režimu;
4. zabezpeč si neodvolatelnost od koryta a imunitu, včetně zametání afér pod koberec;
5. starej se o to, aby občané koryto řádně a včas plnili a nereptali;
6. nažer se u koryta do sytosti a odlož si i na horší časy.
Nemálo aspektů potvrzuje, že toto je dodržovaný soupis pravidel nedemokratického chování „demokratické“ vlády. V demokracii má vládnout lid, a nikoli od něj politicky oddělená kasta, která vládne ve svůj prospěch. Dokonce tak, že už i v kapitalismu vyrostlý magnát Andrej Babiš je znepokojen. Nechci mu dělat reklamu, vědom si přísloví, že „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“, ale v některých věcech musím s jeho návrhy souhlasit. Nabídli jsme proto Hnutí ANO 2011 možnost přetisknout jejich výzvu na našich stránkách s poukazem na shodnost jejich i našich cílů. Bez bezvýhradné podpory, neboť kromě zpráv v tisku nemáme jiné informace. Dodnes však to zůstalo bez odezvy. Je tedy otázka, jak je ta výzva myšlena doopravdy, zda poněkud nekopíruje Věci veřejné. Je to trochu škoda, podpora propagovaných snah tak silnou institucí by skýtala trochu větší možnosti, než je volání z řad prostého lidu. Ovšem platí ještě také, že „dřív, než změní člověk funkci, změní funkce člověka“ a že „moc kazí moc a absolutní moc kazí absolutně“. Takže je otázka, kam by to nakonec došlo.
Neberou to ovšem v úvahu dnešní politici, kteří se stali státem placenými zaměstnanci a dodržují pravidlo, že „koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“. A tak hlásají „pravdu a lásku“ a mastí si při tom vlastní kapsy. Nikdy snad nedocházelo v takové míře ke zneužívání úředních pravomocí a funkcí. Téměř týden co týden se provalí taková činnost soudců, policistů, ministrů a jiných funkcionářů, aniž by nenásledovalo zametení jejich hříchů pod koberec. A to není dobré. Naštvanost pracujících lidí stoupá a již propukají nepokoje. Zatím na těch nejpalčivějších záležitostech a problémech s nepřizpůsobivými, ale mohou přejít v závažné nepokoje. Lidé už nechtějí živit ani je, ani vandráky, ale ani vondráky.
Je ode mne poněkud domýšlivé, že si troufám posuzovat a srovnávat společenská dění, ale zažil jsem první republiku, byť v dětských letech druhou světovou válku, i onu úspěšnou obnovu hospodářství po ní. Únor 1948 i nástup socialismu v jeho prvotní kladné fázi, kterou je nutné striktně odlišovat od pozdějšího totalitního socialismu, včetně Února. Pak Pražské jaro s následujícím srpnem 1968 a po dlouhé normalizaci euforii listopadu 1989 s obnovou kapitalismu – až do jeho globální formy našich dnů. Nebyl jsem nikdy v žádné politické straně, ač jsem se i v tomto prostředí pohyboval a zúčastnil se i různých akcí, zejména v posrpnové době. Mohu tedy snad srovnávat. Skalním antikomunistům nebude asi po chuti můj mírný náklon doleva, ale po zkušenostech s globálním kapitalismem je to snad pochopitelné. Ten příklon má na svědomí euforie z toho téměř utopického počátku socialismu s masovou a upřímnou podporou lidu. Ono werichovské „ten udělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc“ bychom i dnes hodně potřebovali. Teď je to spíše: „Ten ukradne to a ten zas tohle a na ty, co to vyrobili, nezbude už nic.“ Bohužel, ale je to tak.
Všichni bojují proti úplatkářství a korupci, ale u jiných. Tu svoji si vždy nějak sami sobě zdůvodní. Když chudák ukradne pár tisíc, jde do basy. Když po(d)mazaný politik ukradne pár miliard, rozchodí to v pantoflích a funguje dál. Když Václav Havel podle zlých jazyků přijal po zvolení prezidentem pozvání soukromé osoby na Bahamy (nebo Bermudy, již se nepamatuji), musela mu prý podle nich koupit slušivý tmavomodrý oblek pro třicátý stupeň jisté organizace. Brzy po návratu, nemýlím-li se, koupil si a přestavěl vilu na Ořechovce za 45 miliónů a nikdo se neptal, kde je vzal. Stejně se přešlo mlčením zhanobení českého obelisku zednářskou pyramidou na vrcholu. Jeho rozverné ježdění na koloběžce po Hradu i bujaré pitky na symbolickém Hrádečku bral národ jako rozvernost. Vazalství vůči Americe, které z nás udělalo válčící stranu, a vzájemné vyznamenávání s Madeleine Albrightovou nejvyššími státními vyznamenáními (s příslušnou nemalou finanční částkou) už tak nevinné nebylo.
Takových historek je tolik, že by vydaly na nepříliš tenkou knihu. Byla by to škoda papíru, protože Češi jsou opravdu jako cyklisté: dolů šlapou a nahoru ohýbají hřbet (jak řekl snad Reinhard Heydrich). Začnou-li jim ale frčet kulky kolem uší a nemají-li co do talíře, jsou z nich udatní defenestrátoři. Poslední nepokoje, vyvolané neschopností vlády, naznačují, že k něčemu takovému může dojít. Neustálé nářky nepřizpůsobivých, že nemají práci, jsou jen zástěrkou. Oni ji nechtějí, a zaměstná-li je někdo, druhý den mu do práce nepřijdou. O takové pracovníky nikdo nestojí. I když znám i výjimečné rómské party, které pracují velice dobře. Mám ale chalupu na vsi, kam byli Rómové vystěhováni z města do dvou bytů na opačných koncích vsi. Celý den se promenují po ulicích za křiku a zpěvu, nebo popíjejí v houfu pivo. Ve dne, v noci je to jiné. O práci nestojí. Mentalitu některých z nich může dokreslit případ z bytovek, kde když se naplnil septik, na jehož vyprázdnění neměli, probourali odpad z WC do sklepů pod byty a žili dál. Proč by se starali, když jim vláda dá dobrovolně raději to, co by jinak ukradli. Ve formě dávek, pro které si mnozí jezdí i autem, do nichž se pro obezitu málem nevejdou. Při nepokojích na severu Čech je policejní těžkooděnci chrání před pracujícími občany. Kolik zadrželi Rómů? Přitom význam slova róm je „člověk“ (z úsloví „já jsem róm = já jsem člověk). Oni jsou „lidé“, co jsme tedy my? Kdo je tedy rasista? Fobie proti cikánům není založena na jejich etnicitě (viz „cikánko, ty krásná“ – „rómko, ty krásná“ by tak neznělo), ale na jejich chování. Ona se však tato politika vládě hodí pro masírování občanů a krácení jejich práv i k nucené poslušnosti.
Spolu s uklidňováním občanů pomocí chemtrails s občasným přimícháním některé z chřipek, které se pak svede na španělské okurky, nebo radioaktivního jódu, aby se nám hůře dýchalo a nemohli jsme vykřikovat protivládní hesla, se stále ještě daří zabraňovat masivní občanské nespokojenosti, jako 17. listopadu. Sociální demokraté, kteří se při jejich přeskočení v pověření k sestavení vlády po volbách nezmohli na protest, teď jen pofňukávají a kritizují. Nemají však osobnosti, které by dovedly vést stát lépe. Tak jen symbolicky pohřbívají demokracii. Václav Klaus už nehlásá, že „socialismus je natolik konzistentní, že nepotřebuje změny“, ale nyní (17. 11. 2011 na Národní třídě) říká: „Náš úkol nebyl zajistit každému štěstí a bohatství, ale změnit politický, ekonomický a sociální systém z komunismu v něco úplně jiného. A to se stoprocentně podařilo.“ K horšímu ovšem.
V takovýchto podmínkách se cestička k lepšímu hledá poněkud obtížně, nehledě k tomu, že nastoupené cesty končí nikoli v Římě (i když možná dnes i tam), ale v totalitě. Není už velký rozdíl, zda v socialistické, nebo kapitalistické. Neradostný je ten lavinovitý nárůst ústrků pro občany a pasivita vůči tomu. Propadáme se do společenského bahna a jen brbláme, že s tím nikdo nic nedělá. Až nám to dojde po krk, budeme si stoupat na špičky a na ty, kteří by se snažili proti tomu něco udělat, budeme křičet: „Nedělejte vlny!“
20. 11. 2011
Ing. Vladimír Veselý
