Cesta k dnešku a jak dále…? – Doc. PhDr. Marie Řehořková
Náš pluralitní politický systém vyplýval do roku 1948 do značné míry z majetkově diferencované společnosti. Staré pořádky mezi lidmi zakrývá clona času, může nám ji však poodhrnout citlivé srdce umělce; nejen pro současníky, ale i pro nás napsal v roce 1921 Karel Čapek Trapné povídky.
Kdybychom pečlivě zkoumali příčiny vstupu tvůrčí inteligence do KSČ po roce 1921, dospěli bychom k závěru, že ji tam dovedl především soucit s nemajetnými, chudými lidmi z měst i venkova. Vzdělaní lidé se cítili za nespravedlivé uspořádání společnosti zodpovědni.
Komunistická strana Československa (KSČ) se zrodila z hluboké krize v sociální demokracii, a tu hloubku krize i její překonání nese v sobě i literární tvorba dvacátých let, básně a próza Josefa Hory, S. K. Neumanna, Konstantina Biebla, Jiřího Wolkera, Vladislava Vančury, Vítězslava Nezvala, Marie Majerové, Karla Teigeho a dalších. Jak zajímavým čtením i pro současníka je např. román Josefa Hory Socialistická naděje! Vznikl v letech 1921-1922 a je románovou kronikou těchto let. V roce 1922 vychází také Horova sbírka básní Srdce a vřava světa. Z ní jsou následující verše: „Proto, že sláb jsi. Proto pouze. / Proto, že vůdci tě zradili. / Proto, že v pýše své, ješitné touze / tvůj ideál zaprodat slíbili, / proto žes trpěl a odpouštěl, / netrestat viny jsi dopouštěl / a sám se žalovaným stal. / S buržuou zrádce tě soudí, / co lichvář jde klidně v svou skrýš. / Dělníku!“
Sociální poezie žije do značné míry svárem mezi ideálem a skutečností a usiluje vyvést člověka z klauzule jeho soukromého bytí do živé sféry nové, sociálně spravedlivější pospolitosti. Je čistá utrpením svého tvůrce a neuhasitelnou žízní po lidskosti. Cíl básníka je vysoký: „Tak žij, abys přivábil /sem k sobě lásku budoucnosti, / pro niž jsi prostor vydobyl.“
Tato slova Borise Pasternaka zavazují k oddanosti ideálu spravedlivě uspořádané společnosti. Ti nejlepší z pokolení, jak říká Jevgenij Jevtušenko, tuto cestu nikdy neopustí, poněvadž by ztratili smysl svého bytí. Odsoudit se dá vše. I tuto cestu k lépe uspořádané společnosti. Jaký to však má smysl?! Rozvrácení hodnot, jako je úcta k minulosti a víra v budoucnost, nepomůže nikomu ke štěstí. Proto musíme v sobě i mimo sebe vše, co hodnotu má, chránit a hluboce si toho vážit.
Nejvyšší hodnotu v lidské společnosti má člověk. Nejen ten silný a dobrý, pravdivý, ale i ten, který se dopustil chyby a chce ji napravit. Zlý záměr je to jediné, co nelze tolerovat, čemu je nutné se všemožně bránit. Jsme součástí velikého lidského rodu a na nás je, abychom nezrezivěli malomyslností, nevírou v druhého a v lepší budoucnost nás všech. Neboť štěstí je nedělitelné.
Naše společnost se po válce změnila. Ať už šlo v roce 1948 o puč či revoluci, jisté je, že následné zespolečenštění průmyslu a půdy vytvořilo v naší společnosti zcela nové možnosti pro její uspořádání. Kdybychom v roce 1948, po zespolečenštění výrobních prostředků, nastolili vědecké řízení společnosti, nemuseli jsme mít ani nezaměstnanost, ani poúnorovou emigraci, ani Srpen 1968 a následnou normalizaci, která vyvrcholila do revolučního zvratu.
Proč jsme nebyli schopni vědeckého řízení ekonomiky a politiky? Jednoznačně lze na to odpovědět těžko, neboť příčin bylo zajisté více. Velkou roli sehrálo to, že vědomí lidí bylo formováno majetkovou diferenciací, jež po válce opět vyrašila do mnoha politických stran, které začaly mezi sebou bojovat o moc. Další příčinou bylo značné oslabení duchovního potenciálu národa v důsledku okupace. To byly vnitřní, domácí příčiny, které ovlivnily neblaze poválečný vývoj u nás.
KSČ se postavila do čela boje za zespolečenštění výrobních prostředků a za odstranění majetkových bariér mezi lidmi. Pro tento svůj program získala nejen chudé, nemajetné vrstvy, ale i další, sociálně cítící lidi. Proto také v roce 1946 ve svobodných volbách získala nejvíce hlasů. Její politika do této doby byla dobrá. Přestala však být dobrá, jakmile se ujala ve společnosti moci a začala z pozice této moci pronásledovat ty, které vyvlastnila, které zbavila výrobních prostředků. Postihování nevinného člověka je krutostí a nedá se logicky ani citově zdůvodnit.
Hon na „nepřátele“ nových pořádků byl umožněn malou intelektuální kapacitou v našem národě – v důsledku válečných ztrát –, ale vyvolán byl tlakem zvenčí, stalinskou teorií zostřování třídního boje za socialismu. Českým teoretikům dělnického hnutí, jako byl Hybeš či Šmeral, bylo něco takového bytostně cizí. Povaha našeho člověka, ať intelektuála, nebo dělníka, takovou krutost nenese, ta musela být do ní implantována a stále ideologicky posilována. Tomuto posilování zcela podlehly novotou čpící, a tudíž bez kořenů, hromadné sdělovací prostředky a svým způsobem i z lidu vzešlá a doposud lidu sloužící osvěta.
Neblahou roli v tomto procesu sehrála nezkušenost mladých lidí, jejich euforie, uplatňující se dobrých deset let po válce. Pro naši současnou mládež, v entuziasmus svých prarodičů nevěřící, mohou být toho dokladem Tři knihy veršů Pavla Kohouta, vydané v roce 1955 Mladou frontou a zhudebněné Václavem Dobiášem, Ludvíkem Podéštěm, Jiřím Pauerem a dalšími předními skladateli té doby. Více než jídla a šatstva bylo snů a ideálů a nejhlouběji je prožívala mladá ohnivá srdce. Pochyby, které jsou vlastní zralému věku, byly zahlceny silnou vírou v nový, lepší svět. Svět bez válek a bez ponižované chudoby. Tehdejší mládí, kterému dětství poskvrnila válka a kterému mír přinesla Rudá armáda, věřilo, že „strana jak básník spřádá sny / a přetváří je v smělé plány. / Zraje v nich zítřek překrásný, / a proto budou překonány.“ (P. K., duben 1951)
Zespolečenštěním pracovních prostředků byla dána pracovní příležitost všem, všichni lidé se mohli podílet na budoucnosti naší země v poválečném období. Celonárodní nadšení, plné radosti z konaného díla, otupovalo cit pro jedince, pro jeho osud. Pracovní nadšení se stávalo opiem, a jestliže přece jen do vědomí člověka pronikl neklid, byl zahlušen demagogií typu „když se kácí les, musí lítat třísky“. Navíc je pravda, že mnoha lidem tato doba přinesla privilegia. Patřilo mezi ně i studium na vysokých školách v Sovětském svazu, neboť s těmito lidmi se počítalo do vysokých státních a stranických funkcí.
Ti, kterým tato doba přinesla strádání a někdy i nemoc a smrt, byli, pokud se toho dožili, rehabilitováni v roce 1968. Jejich rehabilitace však trvala krátce, neboť po vstupu sovětských vojsk zpravidla opět byli postihováni, mnohdy spolu s někdejšími nositeli privilegií, neboť normalizaci se mistrně zdařilo spojit dřívější krajní proudy (privilegované i postižené) do jednoho, stále mohutnějšího proudu svých odpůrců. Vždyť potenciálním odpůrcem moci v období tzv. normalizace byl nakonec každý, kdo vykazoval menší míru přizpůsobivosti mocenskému aparátu, menší míru strachu a poddajnosti. A snad i trochu nadhledu ve smyslu „funkce ohlupuje, titul degraduje“.
Je nutné zdůraznit, že poddajný nestraník či jinostraník byl pro státní a stranickou moc přijatelnější než nepoddajný komunista. Ti členové strany, kteří samostatně uvažovali, se dostávali do situace tzv. dvojího obležení. První hradbu tvořili lépe přizpůsobiví spoluobčané, druhou hradbu pak zcela neprůstřelný administrativně byrokratický aparát, a to jak státní, tak stranický. Na jeho výstavbu byl kladen velký důraz, neboť to byl on, kdo udržoval status quo, stav, který vyhovoval stávající moci. Je přirozené, že za tohoto stavu strana jako celek společenské procesy neovlivňovala.
Milionovou armádu členů strany bylo nutno nějak zaměstnat. Vznikaly nejrozmanitější formy stranického vzdělávání a pečlivě bylo dbáno toho, aby každý člen strany měl pocit nedouka. Bylo běžné, že vynikající chirurg byl nucen chodit do VUML a poslouchat to, co si mohl přečíst v úvodníku Rudého práva. Odbornost těžce doplácela na stranictví. Proškolování, soustavné schůzování a kádrování roztrpčovalo straníky, ostatním pak vyvolávalo v mysli údiv nad politikou „škatule, hejbejte se!“, která byla politickým hazardem nejvyššího stupně, neboť potírala zdravý rozum člověka.
Naprostou většinu členů strany provázel pocit nesmyslné manipulace, jehož základním kamenem bylo povinné přijetí Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti. Uvážíme-li, že téměř 95 % základních organizací odsoudilo v roce 1968 vstup sovětských vojsk na naše území, pak můžeme konstatovat, že většina byla znásilněna nepatrnou menšinou. A není divu, že se pak pod listopadovými událostmi celý nepřirozeně fungující kolos strany rozsypal.
Jak dál? Hledat podíl viny v troskách je nemístné. Je velmi důležité zamyslet se nad otázkou moci. Nejen československá, ale žádná z komunistických stran tzv. socialistického tábora ji nevyřešila pozitivně. Faktem ovšem je, že se otázkou moci lidstvo zabývá od svého prvopočátku. Sigmund Freud chápe moc jako atribut lidství. Atributem lidství je podle něho touha po moci a touha po soukromém vlastnictví. Křesťanství chce moc člověka nad člověkem vyšachovat láskou, marxismus třídní nenávistí. To první bylo a je rozhodně úspěšnější.
Nejsme velký národ. Poprvé jsme k moci přicházeli z monarchie, podruhé z totalitního systému, který znehodnotil svobodu individua. Proto by náš nový pluralistický systém neměl plynout z majetkové diferenciace (to už tu bylo), ale z touhy obrodit osobnost, její cit, rozum a vůli.
Faktem ovšem je, že člověk se svými city, nadějemi a představami o štěstí prochází staletími celkem beze změny. Miluje a nenávidí, je věrný i nevěrný, čestný i podlý, dnes jako za Plutarcha. I dnes jako tehdy „se mezi množstvím najde jen málo těch, kteří mají odvahu raději otevřeně mluvit se svými příteli než jim jen poklonkovat“. Zkušenosti celého lidstva nás učí, že nelze jednou provždy se vypořádat s nepěknými vlastnostmi ani u sebe, ani u druhých.
Přes pluralitní systém bychom se měli dopracovat k vědeckému řízení společnosti. Každý by v ní měl mít své místo. Vzájemná úcta by měla natolik ovlivňovat společenské klima, že by vše ostatní bylo druhotné. Toho se dá ovšem dosáhnout jen rovností před zákonem, tedy v pevném právním státě.
Doc. PhDr. Marie Řehořková
(Universitas, č. 2, 1991, str. 64-67)
Komentáře
Přehled komentářů
„diskutující třídu“ (una clasa discutidora). Tím je řízena, neboť v tom tkví, že se chce vyhnout rozhodnutí. Třída, která veškerou politickou aktivitu vkládá do řečí, tisku a parlamentu, není s to zvládnout dobu sociálních bojů. Všude je znát vnitřní nejistota ... liberální konstitucionalismus se pokouší paralyzovat krále parlamentem, ale ponechat ho přitom na trůnu, tedy stejná nedůslednost, jíž se dopouští deismus, když Boha vylučuje ze světa, ale přesto trvá na jeho existenci ... Liberální buržoazie chce tedy Boha, ten však nemá mít možnost stát se aktivním; chce monarchu, ten však má být bezmocný; požaduje svobodu a rovnost, a zároveň omezení volebního práva na majetné třídy, aby si tak majetek a vzdělání zajistily potřebný vliv na zákonodárství, jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané; odstraňuje aristokracii krve a rodu, a připouští přitom nestydatou vládu peněžní aristokracie, onu nejhloupější a nejhrubší podobu aristokracie; nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu. Co tedy vlastně chce?
Re: ... jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané!...
(Karel Čapek , 7. 11. 2013 19:33)
1921 Karel Čapek Trapné povídky.
1924 Karel Čapek PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?
http://capek.misto.cz/komunista.html
Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo ?Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.
Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?
Protože mé srdce je na straně chudých.
Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak..
Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.
....
o Havlovi, komunistech a vládě 4. 8. 2011 8:01
(Kryl, 7. 11. 2013 19:43)
Smutné čtení. Bratr Karla Kryla o Havlovi, komunistech a vládě
4. 8. 2011 8:01
JINÝMA OČIMA Lepší než koaliční je vláda jedné strany. Nicméně ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Vysvětluje za básníka s kytarou a bratra, jenž zemřel v roce 1994, jeho bratr Jan Kryl. I on je písničkářem, ale politicky zaměřené protestsongy nepíše. Landovo přezpívání písně Morituri Te Salutant považuje za paskvil, protože zpěvák prý nepochopil její myšlenku.
Hlavní představitel českého protikomunistického protestsongu Karel Kryl je bohužel už sedmnáct let po smrti. Byl svědomím národa a jeho kritika pálená do všech stran mocné dost popuzovala. Ostatně tehdejší prezident Václav Havel mu medaili Za zásluhy II. stupně udělil in memoriam až v roce 1995. Nicméně lid ho miluje. Názory Karla v podstatě sdílí i jeho o tři roky mladší bratr Jan, také písničkář, jenž žije v moravském Novém Jičíně.
„V bratrových kritických textech, ať letitých, či nových, je tolik pravdy, že je pro všechny politické strany nebezpečné, aby se hrály. On nejmenoval konkrétní politiky nebo strany, protože věděl, že potrefená husa nejvíc kejhá," vysvětluje Jan, proč jsou v současnosti kritické písně Karla Kryla slyšet stále méně.
Seděl jako Havel. Nemůže ho ani cítit. Parta kolem Havla byly hyeny
Mocipáni nemyslí na chudé
.... http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/Smutne-cteni-Bratr-Karla-Kryla-o-Havlovi-komunistech-a-vlade-204443
.............
Co nedokázali komunisti, dokázal jeho vlastní lid: Umlčel Karla Kryla
(http://totalmag.cz, 7. 11. 2013 19:47)
Co nedokázali komunisti, dokázal jeho vlastní lid: Umlčel Karla Kryla
Otírají si o mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci. Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí. Přesvědčil jsem se, že dokážu jen velmi málo změnit. Mám pocit, že kdybych zůstal v této zemi, tak se zničím. Vyčerpal jsem se – křikem, zlostným povykováním, spory s lidmi, kteří mi za to nestáli.“
„Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ (z dopisu Karla Kryla rodině)
Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku s jasným vědomím, že se už domů nevrátí. Stále rychleji postupující proces Husákovi normalizace již nedával tušit, ale naprosto zřetelně ukazoval, jako cestou se Československo po zmařené naději Pražského jara, bude dále ubírat. V říjnu jsou uzavřeny československé státní hranice, Kryl v Německu zažádá o politický azyl. Z česka jako kdyby však nikdy neodcestoval. Jeho hlas, jeho songy přehrávané na přísně střežených magnetofonových páscích kolují z ruky do ruky, od ucha k uchu.
„Nad mozkem poslušnost a nad rozumem víra a správná příslušnost je víc, než v botě díra, mámu jsme zapřeli a brácha zapřel tátu, někdo se odstřelí a jiným zlámem hnátu.“ (z písně Pochod gustapa)
Od spontánně vzniklého „Bratříčka“, přes „Anděla“ až po „Rakovinu“ reagující na normalizační proces, všechny tyto songy většina lidí, nejen z disdentu, znala. Staly se zakázaným ovocem, které nejen chutnalo, ale trefně glosovalo bezútěšnou situaci. Poslouchat zakázaného Kryla bylo prostě in, podobně jako poslouchat zakázané, komunisty rušené vysílání rádia Svobodná Evropa, jehož byl Kryl nejprve externím spolupracovníkem a později, v osmdesátých letech zaměstnancem, který ve své pravidelné nedělní relaci vysílal spíše než vlastní tvorbu ostatní exilové písničkáře. Mnozí z nich se mu pak v devadesátých letech (např. Hutka, nebo Třešňák) odvděčili. Tvrdou kritikou. „Krylova pozice ve Svobodné Evropě zase nebyla tak úžasná, jak to mohlo zvenku vypadat. Přijali ho jako sportovního redaktora a jako písničkář tam byl spíš trpěný," uvedl Hutka v jednom ze svých rozhovorů.
„Ta země ve snu spatřená se podobala ghettu, to hrůza s Ďáblem sbratřená bubnuje na roletu. V tom snu, v němž mlčky křičíme, že nula pojde z nuly, je nejhorší, že nevíme, že jsme již procitnuli.“ (z písně Pták Noh)
... http://totalmag.cz/spolecnost/58-kultura/1458-co-nedokazali-komunisti-dokazal-jeho-vlastni-lid-umlel-karla-kryla.html
Komunisti podnikají, to nedopadne dobře, řekl mi Karel Kryl - delnickelisty.cz
(Karel Kryl, 7. 11. 2013 19:51)
Komunisti podnikají, to nedopadne dobře, řekl mi Karel Kryl
Dopadlo to přesně, jak předvídal, ba co víc, možná ještě hůř.
20. dubna 2010 Tato věta mi zní v uších již téměř 20 let. Řekl mi ji osobně pan zpěvák, emigrant, písničkář a štvanec komunistického režimu Karel Kryl, když jsem s ním osobně hovořil počátkem 90. let v Okříškách u Třebíče v mé restauraci U Mušketýrů.
„Komunisti podnikají, to nemůže dobře dopadnout,“ pronesl tehdy s pořádným úšklebkem tuto větu v odpovědi na můj dotaz, co říká na dnešní politickou situaci v naší zemi. Dopadlo to přesně, jak předvídal, ba co víc, možná ještě hůř.
Ale co s tím? Ptám se. Zmatené klábosení u piva. Jak zpíval Karel Kryl, jen pití piva z žalu! A opět zmatené blábolení, tak toto by nám opravdu šlo. V tom jsme skuteční mistři, ale skutek nám přitom kamsi utekl. Vietnamci nám během doby od Sametové revoluce kompletně rozbili textilní i obuvnický průmysl. Nemíním zde raději vůbec rozebírat jejich restaurační provozovny. Vlastní večerky, kterých už u nás mají skoro 4000, a nikdo z nich nepřizná tržbu, nikdo neplatí daně. Na co chceme čekat, až si nás koupí všechny?
.... http://www.delnickelisty.cz/komunisti-podnikaji_-to-nemuze-dobre-dopadnout_-rekl-mi-karel-kryl?ank=62&odp[1]=1
rakovina
(Karel Kryl , 7. 11. 2013 19:54)
Rakovina
Zní hlasy soudních znalců
a padlých andělů
Řvou ústa slavných starců
z reklamních panelů
a jaro karty míchá
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená
V tom jaru listy žloutnou
a sněží do květin
A hrůza chodí s loutnou
a s věncem kopretin
Té loutně struny chybí
a stvůra bez tváře
spár dravce - tlama rybí
si hýká z oltáře
že blázni pošetilí
jsou na oprátce
Dnes vládce zavraždili
Ať žije vládce!
Tryznu mu vypravili
a jde se dál
Dnes krále popravili
Ať' žije král!
Jak tóny kravských zvonců
zní stránky pamfletů
Lze dobrati se konců
být stádem Hamletů
Být každý sobě drábem
to mnohé přehluší
Však vápno neseškrábem
když vězí na duši
Je večer V sálech hrají
pár dalších premiér
Jak loni třešně zraj í
a štěká teriér
a znovu ptáci vzlétnou
Výš k slunci! Poslepu!
To léto chodí s flétnou
a sahá po tepu
Už blázni pošetilí
jsou na oprátce
Dnes vládce zavraždili
Ať žije vládce!
....
http://www.lyricon.net/texty-pisni/karel-kryl/rakovina/rakovina
Děkuji za vše:
(Muller, 7. 11. 2013 19:57)
1938 - 1949
Významný knihtiskař Karel Kryl starší, který převzal podnik po svém otci také Karlu Krylovi, byl po záboru Sudet v roce 1938 nucen i s rodinou přesídlit z Nového Jičína do Kroměříže. Zde úspěšně pokračoval ve své činnosti. 12. dubna 1944 se narodil Karel Kryl mladší - křestním jménem Karel Jan Kryl. Starší sestra Marie (1943) a mladší bratr Jan (1947). Jejich matka Marie rozená Šebestová pocházela z Frýdku-Místku. Se svou mladší sestrou patřily ke špičce ženské cyklistiky na přelomu třicátých a čtyřicátých let. U frýdeckých dědečka a babičky prožívají sourozenci Krylovi nejkrásnější prázdniny.
Rodinná knihtiskárna prosperovala po válce poměrně dobře a nebýt 25. února 1948, kdy proběhl komunistický puč, jistě by jednou i nejmladší z Karlů Krylů tento podnik vedl. V exilu později vydal několik svých básnických sbírek pečlivě knihařsky vyvedených v duchu tradice svého děda a otce. Komunisté však měli na soukromé podnikání spadeno. Nenáviděli ty, kteří vlastní pílí a talentem získali víc než ostatní.
1950 - 1959
Idylické dětství skončilo sourozencům Krylovým již v polovině roku 1950, kdy bylo před zraky celé rodiny zničeno zařízení tiskárny. Lidé se jim začali vyhýbat. Ti, kteří se s nimi ještě nedávno přátelili, raději přecházeli na druhý chodník, aby je nemuseli pozdravit.
Nádherné město Kroměříž se brzy "péčí" komunistických primitivů stávalo šedým a nevlídným místem. Historickou kolonádu, kde si Karel Kryl hrával jako dítě, zatloukli fošnami a změnili na obilné silo. Krylovi se museli několikrát stěhovat a žít v nedůstojných podmínkách. Na jejich perzekuci mělo zájem hned několik vlivných představitelů Kroměříže včetně Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky.
Karel i Marie se ve škole učili velice dobře, ale přesto jim byla po jejím absolvování nabídnuta pouze práce v dolech. Na střední školu mohli zapomenout. Otec Kryl rozhodl vrátit se s celou rodinou do Nového Jičína. Marie a posléze i Karel byli úspěšně přijati na střední keramickou školu v Bechyni.
1960 - 1963
Na keramické škole má Karel Kryl potíže s disciplinou i s učiteli. Začíná však psát první písničky. Oficiálně označoval za tu vůbec první Potkal jsem svou tchýni, i když několikrát naznačil, že to tak docela nebylo. V roce 1962 maturoval a byl odeslán na umístěnku pracovat v teplické továrně na sanitní keramiku. V svobodomyslných Teplicích zažívá jedny z nejkrásnějších okamžiků svého života. S novými přáteli hraje autorské divadlo a píše pro něj písničky. Setkává se s výtvarníky a muzikanty, kteří byli vypoklonkováni z Prahy a jiných větších měst až na sever Čech. První veřejné vystoupení má Karel Kryl právě roku 1962 v Teplicích. Pohoda netrvala bohužel dlouho, už následujícího roku je povolán na vojnu.
1963 - 1965
Člověk, který má potíže s disciplinou už ve škole, nemá jistě dobré předpoklady stát se příkladným vojákem kterékoli armády. Kryl nebyl výjimka. Vojenský dril nenáviděl a světlejší místa pro něj znamenaly pouze chvíle, kdy psal písničky a verše nebo hrál divadlo. Vznikla také něžná a zároveň ostře kritická píseň Stéblo pšenice, která se z autorovy vůle, i z vůle pozdějších editorů na žádnou desku nedostala. S pořadem Nálet na blbý vyhráli první kolo armádní soutěže. Program sestával z písní a drobné poezie Karla Kryla i tvorby Suchého se Šlitrem. Posléze však byli diskvalifikováni, když politrukům došlo, že nejde o pásmo proti válce, nýbrž proti jejich armádě. Na vojně se z Kryla definitivně stal kritik hlouposti a zvůle.
...
http://brubeaker.sweb.cz/kryl/kryl.htm
... jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané!...
(una clasa discutidora, 7. 11. 2013 18:48)